47 CO 110/2019

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudců JUDr. Zdeňka Bureše a JUDr. Evy Gregorové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky částka s příslušenstvím a částky částka o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve obec ze dne 27. února 2019, č. j. 6 C 122/2018-45,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku [částka] s 8,05% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, v části IV. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 20% úrok ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], a v V. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl, žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku [částka] s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení (II. výrok), částku [částka] (III. výrok) a 95,92% úrok ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka] (IV. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (V. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku [částka] s 8,05% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, do části IV. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 20% úrok z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], a do V. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Vysvětlil, že částka [částka] představuje kapitalizovaný 20% úrok ročně z poskytnutého úvěru do dne zesplatnění. Uvedl, že úrok byl smluven v zákonných limitech a měl být žalobci alespoň částečně přiznán. Efektivní úroková sazba byla sice dohodnuta ve výši 151,62 % ročně, to ale odpovídá nominální úrokové sazbě 95,92 % ročně, a tak nebyl překročen judikatorně stanovený čtyřnásobek obvyklého úroku (rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 15. 12. 2004, č. j. 21 Cdo 1484/2004). Strany se dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek a je nutno zachovat prioritu výkladu zakládajícího platnost smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. IV ÚS 1783/11). Ujednání o výši úroku nemůže být zakázaným ujednáním ve smyslu § 1813 o. z., neboť informace o úrokové sazbě byly žalovanému jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty jak ve smlouvě samotné, tak v předsmluvním formuláři před uzavřením smlouvy. Výpůjční úroková sazba je podle žalobce přiměřená a odpovídá situaci na trhu nebankovních úvěrů. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je ustanovení týkající se sjednaného úroku neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Poukázal i na § 2395 o. z., podle kterého žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí a žalobci tak nelze nepřiznat žádný úrok. Dodal, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroků, ale pouze 20% úroku ročně, který je pod průměrnou úrovní úroku požadovaného u stejných úvěrů v rámci nebankovního sektoru.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne [datum], domáhal po žalovaném zaplacení částky [částka] s 8,05% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, částky [částka] a 95,92% úroku ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Uvedl, že dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalovanému poskytnul peněžité prostředky ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v efektivní sazbě 151,62 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po [částka], počínaje měsícem červencem 2017 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, z nichž žalobce zjistil, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích [příjmení] a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobce provedl tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobce si prověřil, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobci neuhradil na dluh ničeho. Žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši [částka] (za první a druhou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení do dne zesplatnění, po [částka]) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši [částka] ([částka] za 1. a 2. splátku, se kterou se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne [datum] podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou prvním splátky (splatná dne [datum]) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši [částka], kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od [datum] do zaplacení. Smluvní pokutu vypočetl žalobce ve výši [částka] k datu vyhotovení žaloby. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobce proto požaduje úrok z úvěru od [datum] do zaplacení z jistiny [částka], avšak jen v nominální sazbě 95,92 % a jen do výše [částka] (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení byl nečinný.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Vztah mezi účastníky posoudil jako smlouvu o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. s tím, že na věc je nutné aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dospěl k závěru, že žalobce splnil podmínku ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Pokud jde o výši úroku 151,62 % ročně (stejně jako 95,92 % ročně), ta několikanásobně přesahuje úrokové sazby poskytované bankami v době sjednání smlouvy o úvěru, a proto je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Z tohoto důvodu soud přiznal žalobci pouze právo na zaplacení původní jistiny [částka], smluvní pokutu ve výši [částka] a náklady vzniklé prodlením žalovaného ve výši [částka]. Ve zbývající části, pokud jde o nepřiměřeně vysoký úrok a smluvní pokutu (§ [číslo] § 1815 o. z.), žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; převážně byl ve věci úspěšný žalovaný, kterému však náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Odvolací řízení bylo podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. přerušeno usnesením ze dne 22. 9. 2020, č. j. 47 Co 110/2019-73, do doby rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20 Ústavní soud o návrhu rozhodl usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, načež bylo v odvolacím řízení pokračováno (usnesení ze dne 23. 11. 2021, č. j. 47 Co 110/2019-95).

8. V usnesení ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne [datum] ve věci C [číslo], v níž SDEU rozhodl:„ vnitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem" (bod 44). "Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem" (bod 45). "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době" (bod 46)“. V řízení vedeném před Ústavním soudem se vláda ČR vyjádřila konstatováním, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem právě odkazem na rozsudek SDEU ve věci C [číslo]. Z uvedených závěrů odvolací soud nadále vychází, poněvadž je již najisto postaveno, že soudy z úřední povinnosti posuzují, zda věřitel před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost spotřebitele.

9. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: scoringu klienta [jméno] [příjmení] ze dne [datum] (výpisu z registru NRKI), výpisu záznamu z registru [příjmení] ohledně žalovaného ze dne [datum], hodnocení klienta ke smlouvě [číslo] vypracované žalobcem dne [datum], potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu žalovaného ze dne [datum] výplatní pásky žalovaného za třetí a čtvrtý měsíc roku 2017.

10. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Mezi účastníky, žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobce vystupoval jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona).

12. Podle § 86 odst. 1 zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. V žalobě byla obsažena tvrzení o způsobu prověření úvěruschopnosti žalovaného a k nim byly navrženy důkazy, soud prvního stupně vzal tvrzené skutečnosti v úvahu a bez bližšího vysvětlení dospěl k závěru, že žalobce splnil podmínku ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Odvolací soud s ohledem na závěr učiněný v odstavci 8. znovu posuzoval, zda smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovaným byla platná podle § 2395 a následujících o. z. za použití úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1. 12. 2016). Podle údajů uvedených v hodnocení klienta vypracovaném žalobcem a podepsaném žalovaným dne [datum] a zprostředkovatelem úvěru, který doporučil jeho schválení dne [datum], měl žalobce poskytnout spotřebitelský úvěr [částka], splatný ve 48 měsíčních splátkách po [částka] s úrokovou sazbou 151,62 %. V části A formuláře označeného jako„ analýza bonity“ bylo uvedeno, že žalovaný má pravidelný čistý měsíční příjem [částka], výdaje [částka] do (životní minimum), spoření [částka], bydlení [částka], celkem výdaje [částka], rezerva [částka] a volné zdroje [částka]. V části B (doplňující údaje neuvedené ve smlouvě o úvěru, které vyplnil zprostředkovatel úvěru) bylo uvedeno, že žalovaný je zaměstnaný, svobodný, nežije ve společné domácnosti s manželem či partnerem, je vyučen a bydlí u rodičů. Není zde uvedeno, zda byly tyto údaje ověřovány z předložených listin žadatele o úvěr. V části C (analýza schopnosti splácet) bylo v poznámce uvedeno pouze„ inkaso nedoloženo“.

15. Odvolací soud vychází z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že„ …na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 16. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 17. Po zopakovaném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spokojil se pouze s doloženým prohlášením klienta o jeho příjmech [částka] měsíčně z pracovního poměru, neověřil si žádné výdaje žalovaného, které uvedl ve zcela nízké a neodpovídající výši [částka] a [částka] (bydlení). Své povinnosti se nemohl žalobce zprostit tím, že žalovaný podepsal prohlášení, že neplánuje ani neočekává události mající dopad do jeho příjmů nebo výdajů v době splácení úvěru v oddílu A hodnocení klienta. Žalobce sice provedl lustraci v systému [příjmení], kde nebyly k osobě žalovaného vedeny žádné údaje, avšak ignoroval posouzení nebankovního registru klientských informací, kde schopnost žalovaného splácet úvěr byla hodnocena skóre příznakem 16, podle něhož je klientova smlouva hodnocena jako špatná, s negativním příznakem. Žalobce tak vůbec výdajovou stránku žalovaného nezkoumal, sám vyhodnotil smlouvu jako špatnou, přesto úvěr doporučil ke schválení a žalovanému byla na jeho účet vyplacena částka [částka].

18. Jestliže žalobce s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného, dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, neplatná. Žalovaný by byl podle citovaného ustanovení povinen vrátit žalobci pouze jistinu ([částka]) s úrokem z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ohledně nároku uplatněného nad tuto částku s příslušenstvím však již soud prvního stupně žalobě vyhověl pravomocným I. výrokem rozsudku, proti kterému žádný z účastníků nepodal odvolání. Ve zbylém rozsahu je žaloba nedůvodná.

19. Vzhledem k závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru nebylo třeba zabývat se odvolacími námitkami žalobce, které směřovaly do úvahy soudu prvního stupně o neplatnosti [anonymizováno] úroku převyšujícího nepřípustně obvyklou sazbu za úvěry poskytované bankami. Odvolací soud uzavřel, že podle § 87 odst. 1 je úvěrová smlouva neplatná, žalobce proto nemůže mít nárok na úrok, který je předmětem jeho odvolání.

20. Odvolací soud však považuje nad rámec svého rozhodnutí za potřebné dodat, že i v poměrech úpravy občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) v případě, kdy soud shledá platnou smlouvu o úvěru, avšak za neplatnou považuje dohodu o úroku, má žalobce právo na obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009). Pravidlo o povinnosti platit úroky je obsaženo v rámci obecné úpravy závazků v § 1802 až 1806 o. z.

21. S ohledem na uvedené odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadenou část II. a IV. výroku rozsudku. Žalobu však zamítl z jiného důvodu než soud prvního stupně.

22. Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, na jehož odůvodnění, které bylo opakováno shora, pro stručnost odkazuje.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; odvolatel nebyl v řízení úspěšný, avšak žalovanému náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.