47 CO 112/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a JUDr. Petra Ševčíka, LL. M. ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , o 15 614 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 6. 2021, č. j. 14 C 287/2020-67,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném II. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 846 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 13 303,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 303,77 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, částku 537,01 Kč, úrok ve výši 35 % ročně z částky 11 326,34 Kč od 21. 5. 2020 do 13. 8. 2020 a úrok ve výši 10 % ročně z částky 11 326,34 Kč od 14. 8. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 47 887 Kč (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení úroku ve výši 25 % ročně z částky 11 326,34 Kč od 14. 8. 2020 do zaplacení (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Soud vyšel z toho, že žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 25. 2. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z“), na jejímž základě žalobce žalovanému poskytl dne 25. 2. 2019 částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 167,82 % ročně v 18 měsíčních splátkách po 2 217 Kč. Smluvené splátky nehradil žalovaný řádně, proto žalobce úvěr oznámením ze dne 19. 5. 2020 zesplatnil a vyzval žalovaného k úhradě dluhu, který žalovaný neuhradil ani přes opakované upomínky. Z listiny Hodnocení klienta ze dne 25. 3. 2019 měl soud za zjištěné, že žalobce před poskytnutím úvěru posuzoval úvěruschopnost žalovaného. Úvěrovou smlouvu posoudil jako platnou s konstatováním, že žalovaný neuplatnil námitku relativní neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti žalobce řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zamítavou část rozhodnutí odůvodnil, na podkladě zjištění o splatnosti dlužné čtrnácté splátky dne 15. 5. 2020, aplikací ustanovení § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění zákona č. 186/2020 Sb. (účinného od 24. 4. 2020), podle kterého, u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li ujednán úrok nižší.

3. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Ze zjištěného poměru úspěchu žalobce v řízení 55 % proti 45 % úspěchu žalovaného dovodil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

4. Proti II. a III. nákladovému výroku rozsudku podal žalobce odvolání. Vytkl soudu prvního stupně nesprávnou aplikaci ustanovení § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění zákona č. 186/2020 Sb., který nabyl účinnosti 24. 4. 2020. Zdůraznil, že žalovaný se dostal do prodlení již s úhradou splátky úvěru splatné 15. 3. 2020. Podle přechodných ustanovení zákona č. 186/2020 Sb. tak nebylo možné na daný případ citovanou právní úpravu použít. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v odvoláním napadeném rozsahu vyhověl.

5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není ve věci samé důvodné.

7. Obsahem spisu je výpis lustrovaných věcí, ze kterého vyplývá, že v době před zahájením řízení žalovaný vystupoval jako žalovaný v sedmi civilních sporech, kdy jako žalobci vystupovaly převážně společnosti vymáhající úvěrové pohledávky.

8. Předmětem odvolacího řízení bylo, na podkladě odvolacích námitek žalobce, posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nedůvodnosti nároku na smluvní úrok ve výši 25 % ročně z částky 11 326,34 Kč od 14. 8. 2020 do zaplacení.

9. Při souvisejícím posuzování platnosti či neplatnosti úvěrové smlouvy odvolací soud nemohl pominout otázku, zda žalobce jako poskytovatel úvěru splnil povinnost podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. zda zkoumal úvěruschopnost dlužníka.

10. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný neuplatnil námitku relativní neplatnosti pro porušení povinnosti žalobce řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, nemůže ve světle aktuální judikatury objektivně obstát.

11. Odvolací soud v tomto ohledu poukazuje na to, že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ vnitrostátní soudy … musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem… Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contralegem“ (bod 45).„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (bod 46).

12. Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů.

13. Porušení povinnosti zakotvené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, vede proto nepochybně k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu ustanovení § 588 o. z.

14. Za tímto účelem odvolací soud v souvislosti s nařízením jednání usnesením ze dne 8. 9. 2022 vyzval žalobce, aby ve stanovené lhůtě uvedl, jakým konkrétním způsobem plnil povinnosti stanovené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, resp. jaké zcela konkrétní informace o spotřebiteli (žalovaném) měl v této souvislosti k dispozici, a to jak na stránce příjmové, tak výdajové. Žalobce reagoval obsáhlým podáním ze dne 14. 9. 2022, ve kterém v úplnosti popsal způsob, jakým zkoumal úvěruschopnost žalovaného, přičemž konstatoval, že po porovnání příjmů a výdajů bylo v daném případě možno poskytnout úvěr ve sjednané výši.

15. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování listinou nazvanou karta klienta, hodnocením klienta, potvrzením zaměstnavatele z 21. 2. 2019, výplatní páskou 1/ 2019, prohlášením klienta a výpisy z registru NRKI a [příjmení].

16. Z karty klienta [číslo] bylo potvrzeno, že žalobce poskytl žalovanému dne 25. 2. 2019 úvěr ve výši 20 000 Kč. Tento měl být hrazen v 18 splátkách po 2 217 Kč. Žalovaný tak měl na úvěr uhradit celkem 39 906 Kč. Žalovaný uhradil pouze jedenáct splátek. Většina splátek byla uhrazena po splatnosti.

17. Z hodnocení klienta má odvolací soud za prokázané, že žalobce při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného vycházel z pravidelného čistého příjmu žalovaného ze zaměstnání ve výši 25 000 Kč. Na výdaje žalovaného započítal životní minimum ve výši 3 410 Kč, tvrzené náklady na bydlení 2 000 Kč a ostatní náklady 300 Kč (doprava, kurzy, záliby, apod.). K souhrnu uvedených výdajů ve výši 5 710 Kč připočetl rezervu ve výši 1 000 Kč. Volné zdroje žalovaného dle žalobce činily 18 390 Kč. Jako zaměstnavatel žalovaného je specifikován [anonymizováno], výrobní družstvo, s pracovním poměrem na dobu neurčitou. V rámci formy bydlení byla zaškrtnuta kolonka„ vlastní“.

18. Z potvrzení zaměstnavatele ze dne 21. 2. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný pracuje jako seřizovač. Pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. V období od 1. 11. 2018 do 31. 1. 2019 dosahoval průměrného příjmu 25 342 Kč. Za leden 2019 dosáhl příjmu 23 785 Kč.

19. Z výplatní pásky za září 2019 má odvolací soud za potvrzené, že žalovaný dosáhl příjmu v daném měsíci 23 785 Kč.

20. Z prohlášení klienta ze dne 25. 2. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný před uzavřením úvěrové smlouvy mimo jiné potvrdil, že si je vědom výše sjednávaných úroků, nemá žádné splatné dluhy vůči třetím osobám, nenachází se v úpadku, veškeré informace, které poskytl, jsou pravdivé a úplné.

21. Z výpisu z registru NRKI, bylo zjištěno, že žalovanému bylo přiděleno skóre„ 339“, odpovídající kategorii klientů„ nízké body do interní Score Card, střední riziko, úvěr bývá limitován výší vyplacené částky“.

22. Ze záznamu z registru [příjmení] byl zjištěn předchozí závazek po splatnosti z revolvingového úvěru (vznik příznaku 30. 9. 2009, datum zaplacení 20. 4. 2016) a závazek z titulu telekomunikačních poplatků, služby elektronických komunikací (datum vzniku příznaku 3. 9. 2012).

23. Důvodová zpráva k § 75 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) [obec] jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

24. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

25. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

27. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.

29. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

30. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ Spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet“. Dále uvedl, že:„ nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ theburdenofproving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.“ Ústavní soud v citovaném nálezu déle uvedl:„ Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 31. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl:„ Nejvyšší správní soud samozřejmě souhlasí se stěžovatelkou v tom, že by dlužníci neměli být a priori považováni za lháře a že by měli i oni sami nést určitou odpovědnost za plnění svých závazků plynoucích z uzavřených úvěrových smluv. Proto také zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřiteli povinnost poskytnout spotřebiteli včasné a úplné informace o úvěru tak, aby byl schopen posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální situaci (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Je však třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele-zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.“ 32. Po zopakování části důkazů má odvolací soud za to, že žalobce (poskytovatel úvěru) neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele).

33. Lze akceptovat způsob, jakým žalobce zjistil příjmy žalovaného.

34. Žalobce však zejména neprověřil životní náklady žalovaného. Žalovaný tvrdil pouze náklady 2 000 Kč na bydlení a 200 Kč na ostatní výdaje (doprava, kurzy, záliby apod.). Nelze uvěřit, že by žalovaný měl tak nízké náklady na bydlení. Stejně tak nelze uvěřit, že by neměl žádné jiné životní náklady.

35. Námitka žalobce, že ohledně nákladů na bydlení je třeba vycházet z žalovaným tvrzené částky 2 000 Kč, je zcela lichá za situace, kdy z formuláře„ Hodnocení klienta“ plyne, že žalovaný k takovému údaji žádný doklad žalobci nepředložil a žalobce zjevně ani žádný nepožadoval.

36. Žalobce zjevně zcela rezignoval na zjišťování základních (reálných) výdajů žalovaného. Nahrazení zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima odvolací soud neakceptuje. Žalobce měl zcela jistě primárně požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady.

37. K pečlivému prozkoumání poměrů žalovaného měla žalobce vést i skutečnost, že z registru [příjmení] plynulo, že žalovaný mě v minulosti závazky po splatnosti a z registru NRKI plynulo, že se jedná o klienta se středním rizikem. Nelze v této souvislosti ani přehlédnout skutečnost, že žalovaný žádal o úvěr ve výši 20 000 Kč za situace, kdy žalobce vycházel z volných prostředků žalovaného cca 18 000 Kč měsíčně. Navíc měl žalovaný žalobci v průběhu roku a půl uhradit celkem poměrně vysokou částku 39 906 Kč.

38. Je zjevné, že všechny uvedené okolnosti nevedly žalobce k důkladnějšímu zjišťování reálných výdajů žalovaného, například cestou vyžádání si úplného výpisu z bankovního účtu.

39. Argumentace žalobce, že za situace, kdy žalovaný zatají výdaje, nebo je uvede v nižší výši, nemůže takové jednání požívat právní ochrany, není přiléhavá. Smyslem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (žalobcem - profesionálem) je mimo jiné právě ochrana spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

40. Z uvedeného plyne, že žalobce se dostatečným způsobem při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nezabýval jeho výdaji. Na tomto základě má odvolací soud za to, že žalobce řádně nesplnil povinnost k posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a přesto poskytl žalovanému úvěr, proto je předmětná smlouva o úvěru pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu.

41. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

42. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet úroky z úvěru, které jsou předmětem odvolacího řízení.

43. Žalobci se prostřednictvím podaného odvolání tedy nepodařilo zpochybnit správnost odvoláním napadeném II. výroku rozsudku a ze spisu se nepodávají ani vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř., k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném II. výroku, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen (I. výrok tohoto rozsudku).

44. Pokud jde o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil, když nesouhlasí se závěrem, že žalobci nenáleží poměrná náhrada nákladů řízení při jeho procesním úspěchu v rozsahu 55 %.

45. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení před soudem prvního stupně; vycházel přitom z hodnoty předmětu řízení stanoveného jako součet žalobou uplatněných částek s příslušenstvím, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Výchozí veličinou pro výpočet (ne) úspěchu žalobce je celková výše předmětu řízení vymezeného žalobou. Tímto předmětem byla celkem částka 29 264,05 Kč (žalobou uplatněná částka 15 003 Kč; úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 003 Kč kapitalizovaný za období 1. 11. 2020 do 23. 6. 2021 (datum vydání odvoláním napadeného rozsudku) částkou 957,06 Kč, smluvní pokuta ve výši 611,60 Kč, úrok ve výši 102,67 % ročně z částky 11 326,34 Kč kapitalizovaný za období od 21. 5. 2020 do 23. 6. 2021 částkou 12 692,39 Kč). Úspěch žalobce je pak představován částkou 16 583,27 Kč (částka 13 303,77 Kč, úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z 13 303,77 Kč kapitalizovaný za dobu od 1. 11. 2020 do 23. 6. 2021 částkou 848,66 Kč, smluvní pokuta 537,01 Kč, úrok ve výši 35 % ročně z částky 11 326,34 Kč kapitalizovaný za období od 21. 5. 2020 do 13. 8. 2020 částkou 920,65 Kč, úrok ve výši 10 % ročně z částky 11 326,34 Kč kapitalizovaný za období od 14. 8. 2020 do 23. 6. 2021 částkou 973,18 Kč) představující 56,6 % předmětu řízení, jeho neúspěch tak představuje 43,4 %. Žalobce tak má právo na náhradu 13,2 % celkových nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) Náklady žalobce spočívají v : i) uhrazeném soudním poplatku ve výši 1 000 Kč, ii) odměně za tři úkony právní služby po 300 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 11 240 Kč; převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, sepis žaloby) dle § 14b odst. 1 bod 2 a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu, iii) třech náhradách hotových výdajů v paušální výši po 100 Kč k úkonům ad ii) dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, iv) odměně advokáta za úkon právní služby ve výši 300 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 74,59 Kč; částečné zpětvzetí žaloby 18. 5. 2021) dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v) odměně advokáta za úkon právní služby ve výši 1 580 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 11 326,44 Kč; účast u jednání 23. 6. 2021) dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., vi) dvou náhradách hotových výdajů v paušální výši po 300 Kč k úkonům ad iv) až v ) dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., vii) náhradě za ztrátu času ve výši 790 Kč v souvislosti s dostavením se na jednání soudu dne 7. 5. 2021, které se nekonalo (počítáno z tarifní hodnoty 11 326,44 Kč; ½ z částky 1 580 Kč) dle § 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., viii) náhradě DPH v sazbě 21 % ve výši 939 Kč počítané z náhrad ad ii) až vii) (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Plná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně by představovala částku 6 409 Kč, z toho 13,2 % činí 846 Kč. Všechny tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro uplatňování či bránění práva úspěšnějším žalobcem, a co do výše i úměrnými k předmětu řízení a současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Pokud jde o aplikaci ustanovení § 14b advokátního tarifu, opakovanost používaného vzoru a četnost podávání takovýchto typových návrhů, je odvolacímu soudu z jeho činnosti známa. Jedná se například o řízení vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 47 Co 19/2021, 47 Co 20/2021, 74 Co 72/2021 (II. výrok tohoto rozsudku).

46. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním ve věci samé úspěšný. Žalovanému však v této fázi řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok tohoto rozsudku).