47 CO 126/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudců JUDr. Zdeňka Bureše a JUDr. Evy Gregorové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení , LL.M. sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky 134 702,84 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. července 2021, č. j. 16 C 7/2021-72,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. a III. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 101 767,29 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 25. 6. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 32 935,55 Kč, 10,99% úrok ročně z částky 134 702,84 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, 10% úrok z prodlení ročně z částky 134 702,84 Kč od 21. 5. 2020 do 24. 6. 2020 a z částky 32 935,55 Kč od 25. 6. 2020 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 9 346 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do II. a III. výroku. Uvedl, že soud rozhodoval bez nařízení jednání, ačkoliv proto nebyly splněny podmínky (§ 115a o. s. ř.). Podle judikatury vyšších soudů platí, že pokud nelze žalobě zcela vyhovět, musí být nařízeno jednání, na němž soud žalobce poučí o nedostatku podání a o možném neúspěchu ve věci. V souzené věci se tak nestalo. Soud nehodnotil důkazy v souladu se zásadou uvedenou v § 132 o. s. ř., tedy jak samostatně, tak v jejich vzájemné souvislosti. Žalovaný v úvěrové žádosti deklaroval čistý příjem z podnikání na živnostenský list ve výši 30 000 Kč; uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů nebo rodinných příslušníků a nevyživuje žádné dítě. Příjem z podnikání na živnostenský list byl verifikován prostřednictvím výpisů z bankovního účtu klienta ve výši 188 190 Kč. Po aplikaci konzervativního výdajového paušálu 80 % a zdanění byla stále verifikovaná výše příjmu vyšší než deklarovaná. Pro stanovení disponibilního příjmu pro splácení úvěru byla použita nižší částka z hodnot verifikovaného a deklarovaného příjmu, tedy hodnota 30 000 Kč. Žalovaný v žádosti uvedl měsíční výdaje domácnosti 11 000 Kč, které byly verifikovány prostřednictvím jejich porovnání s normativními náklady na bydlení a životním minimem. Platby na další závazky klienta byly zjišťovány prostřednictvím úvěrových registrů NRKI/BRKI. Po zohlednění verifikovaných příjmů a výdajů byla stanovena disponibilní částka 17 447 Kč, která převyšuje měsíční splátku poskytnutého úvěru ve výši 2 571 Kč. Přitom ekonomický model, který vyhodnocuje úvěruschopnost klienta, stanovil disponibilní příjem nižší, než klientem deklarovaný (19 000 Kč). Žalobce, který má za to, že dostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, navrhl, aby odvolací soud napadený II. výrok rozsudku změnil a žalobě vyhověl.

3. Žalovaný se k odvolání, které mu bylo doručeno dne 11. 10. 2021, nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 4. 2. 2021, domáhal po žalovaném zaplacení částky 134 702,84 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně a s 10,99% úrokem ročně od 21. 5. 2020 do zaplacení. Uvedl, že dne 22. 6. 2018 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalovanému poskytl peněžité prostředky ve výši 150 000 Kč, z čehož si 3 000 Kč ponechal na poplatek sjednaný ve smlouvě. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v sazbě 10,99 % ročně v měsíčních splátkách po 2 571 Kč k 25. dni v měsíci, počínaje červencem 2018. Žalovaný uhradil 17 splátek v celkové výši 45 232,71 Kč, které byly započteny na jistinu (22 904,63 Kč), úrok (21 828 Kč), smluvní pokutu (500 Kč). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne 20. 5. 2020 podle článku 5. smlouvy a § 3 úvěrových podmínek, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou alespoň dvou splátek. Ke dni zesplatnění činila dosud nezaplacená jistina úvěru 127 095,37 Kč, smluvní pokuta 1 000 Kč a úrok 6 607,41 Kč. Žalobce požaduje ode dne následujícího po zesplatnění pokračující úroky a úroky z prodlení z neuhrazené jistiny navýšené o úrok a smluvní pokutu. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě údajů, které žalovaný uvedl do aplikace v internetovém rozhraní: příjem 30 000 Kč měsíčně, výdaje 11 000 Kč měsíčně, v domácnosti žije sám a je bezdětný. K tomu byl předložen výpis z běžného účtu žalovaného za období posledních dvou měsíců, z něhož vyplývá, že čistý měsíční příjem klienta odpovídá částce uvedené v žádosti o úvěr. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Uvedl, že se zabýval, zda žalobce dostál své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného (rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Pokud jde o příjmy žalovaného, lze mít za to, že ačkoli žalobce nedoložil daňové přiznání žalovaného, byly žalobcem dostatečně ověřeny výpisem z účtu žalovaného podnikatele. Co se však týče výdajů žalovaného, lze sice vycházet z částek životního minima, nikoli však u nákladů na podnikání a bydlení. Žalobce výši těchto nákladů žalovaného neověřoval, žalovaný jejich výši v žádosti neobjasnil a nevyplývala ani z běžného účtu. Navíc vzhledem k zápornému zůstatku na účtu žalovaného na konci jednotlivých měsíců lze usoudit, že jeho finanční situace nebyla dlouhodobě uspokojivá, a tak měl být žalobce více obezřetný. Vzhledem k tomu soud dospěl k závěru, že žalobce nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Smlouvu uzavřenou mezi účastníky je nutno považovat za absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný je povinen vrátit žalobci pouze poskytnutou jistinu ve výši 147 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, z níž již zaplatil 45 232,71 Kč a zbývá mu uhradit 101 767,29 Kč. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení v zákonné sazbě s tím, že nárok byl splatný dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; v řízení částečně úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly ve výši 27 487,50 Kč zaplacením soudního poplatku 6 736 Kč a zastoupením advokátem 20 751,50 Kč (odměna za dva a půl úkonu právní služby po 6 500 Kč v souvislosti s přípravou a převzetím zastoupení, zasláním výzvy k plnění, podáním žaloby podle § 11 odst. 1,2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., hotové výdaje 900 Kč podle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrada DPH 3 601,50 Kč), z čehož žalobci přísluší 34 % (9 346 Kč) podle poměru jeho úspěchu ve věci.

7. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: výpisů z běžného účtu žalovaného u [právnická osoba] za měsíce březen, duben a květen 2018.

8. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Mezi účastníky, žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla dne 22. 6. 2018 uzavřena smlouva o úvěru podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobce vystupoval jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona).

10. V usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], v níž SDEU rozhodl:„ vnitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem" (bod 44). "Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem" (bod 45). "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době" (bod 46)“. V řízení vedeném před Ústavním soudem se vláda ČR vyjádřila konstatováním, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem právě odkazem na rozsudek SDEU ve věci C [číslo]. Z uvedených závěrů odvolací soud nadále vychází, poněvadž je již najisto postaveno, že soudy z úřední povinnosti posuzují, zda věřitel před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost spotřebitele.

11. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2440/19:„ K projednání věci samé tedy není třeba ve smyslu § 115a o. s. ř. nařídit u soudu jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěn skutkový stav věci. V opačném případě nelze postupovat podle § 115a o. s. ř. a soud musí nařídit jednání, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali anebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili. Rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř. tak nelze založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 29 Cdo 543/2008).“ 12. Rozhodující skutečnosti ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného byly žalobcem v žalobě vylíčeny úplně, žalobce k jejich prokázání navrhl odpovídající důkazy. Jakým způsobem žalobce provedl posouzení úvěruschopnosti klienta bylo tedy v řízení zjištěno, i když s negativním závěrem o úplnosti, dostatečnosti a řádnosti této činnosti. Námitka odvolatele, že žalobě v případě rozhodnutí bez jednání podle § 115a o. s. ř. musí být vyhověno, není důvodná, neboť na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobu i zamítnout, nikoli však pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, jak vyplývá z citace nálezu v předchozím odstavci.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. V žalobě byla obsažena tvrzení o způsobu prověření úvěruschopnosti žalovaného a k nim byly navrženy důkazy, které soud prvního stupně provedl a dospěl k závěru, že žalobce odborně neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet (odstavec 6. odůvodnění). Odvolací soud s ohledem na námitky odvolatele znovu posuzoval, zda smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovaným podle § 2395 a následujících o. z. za použití úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1. 12. 2016) byla platná.

16. Odvolací soud vychází z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že„ …na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 17. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 18. Po zopakovaném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spokojil se pouze s prohlášením klienta o jeho příjmu ve výši 30 000 Kč měsíčně z podnikatelské činnosti, aniž by si tuto skutečnost ověřil, zejména z daňového přiznání žalovaného. Jestliže žalobce vycházel jen z výpisu z běžného účtu podnikatele a neprovedl analýzu a identifikaci jednotlivých příjmů a výdajů, které jsou na účtu zachyceny, není závěr o verifikaci tvrzeného měsíčního příjmu žalovaného vycházející jen z vysokého obratu účtu způsobile osvědčen. To za situace, kdy nebylo vyloučeno, že posuzovaný účet nebyl jediným běžným účtem, který měl žalovaný sjednán a s nímž disponoval. K tomu se přidává zjištění soudu prvního stupně (potvrzené opakovaným provedením důkazů na jednání odvolacího soudu) o tom, že zůstatek na účtu v jednotlivých zkoumaných měsících byl záporný. Příjem žalovaného nebyl řádně zjištěn a nebyly ani řádně zkoumány jeho výdaje. Je sice možné vycházet z částky životního minima určené ze statistických údajů, ale tuto částku je třeba doplnit individuálními zjištěními o nákladech žalované osoby na její domácnost a na její základní potřeby, které sice byly deklarovány v žádosti o úvěr, ale bez jakékoli bližší specifikace. S ohledem na neúplně zjištěné příjmy a výdaje nebylo následně ani možné provést jejich porovnání a stanovit, zda je v možnostech žalovaného požadovaný úvěr splatit.

19. Jestliže žalobce s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného, dospěl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, neplatná. Žalovaný byl pravomocným I. výrokem napadeného rozsudku zavázán vrátit žalobci částku 101 767,29 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši (nárok na vydání bezdůvodného obohacení), ve zbylém rozsahu nebyla žaloba důvodná, a tak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. odvoláním napadený zamítavý II. výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Jestliže úrok z prodlení byl přiznán od údajné splatnosti dluhu na základě výzvy věřitele, toto rozhodnutí je sice v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), avšak nebylo napadeno odvoláním, a tak nepodléhá přezkumu odvolacím soudem.

20. Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, na jehož odůvodnění, které bylo opakováno shora, pro stručnost odkazuje.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; odvolatel nebyl v řízení úspěšný, avšak žalovanému náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.