47 CO 128/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 22 308 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 7. 2021, č. j. 4 C 32/2021-60,

I. Odvolání se v rozsahu úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 12. 2018 do 17. 6. 2019 odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části I. výroku, ve které bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění, mění tak, že žalovaná je povinna splnit uloženou povinnost do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 10 000 Kč od 18. 6. 2019 do 30. 7. 2020 a úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, potvrzuje.

IV. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající odvoláním napadené části II. výroku, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1 700 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

VI. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1 169,17 Kč k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 8 300 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 14 008 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 18. 6. 2019 do zaplacení (II. výrok) a rozhodl, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (III. výrok). Skutkově shrnul, že žalovaná jako spotřebitelka uzavřela s právním předchůdcem žalobce smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které obdržela částku 10 000 Kč a zavázala se ji vrátit ve 13 pravidelných měsíčních splátkách po 1 300 Kč spolu s náklady úvěru ve výši 7 300 Kč. V žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, žije u rodičů, má jedno dítě ve věku do 6 let a pobírá rodičovský příspěvek v měsíční výši 10 704 Kč. Z výpisu z účtu žalované za období od února do dubna 2018 bylo zjištěno, že každý měsíc spotřebovala na úhradu svých potřeb veškerý příjem z rodičovského příspěvku. Přesto právní předchůdkyně žalobce poskytla žalované částku 10 000 Kč. Z nerozporovaných tvrzení žalobce soud shledal, že žalovaná uhradila toliko částku 1 700 Kč. Právně soud uzavřel, že na závazkový vztah se vztahuje zákon o spotřebitelském úvěru. Podmínkou platnosti smlouvy byla povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet půjčku. Podle soudu právní předchůdce žalobce nedostatečně posoudil úvěruschopnost žalované, která byla na mateřské dovolené a disponovala pouze minimem peněžních prostředků. Proto soud zhodnotil smlouvu o půjčce jako absolutně neplatnou, včetně neplatných ujednání o smluveném úroku a poplatcích. Žalobce nicméně prokázal, že právní předchůdce poskytl žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná vrátila pouze částku 1 700 Kč. Žalovaná se tedy bezdůvodně obohatila a částku 8 300 Kč je povinna vrátit. Platba byla odložena na lhůtu 6 měsíců, neboť soud měl za to, že taková doba odpovídá finančním možnostem žalované. Teprve po uplynutí této doby by se žalovaná podle soudu dostala do prodlení s plněním peněžitého dluhu. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a shledal, že žalobce byl úspěšný toliko z 37 %, žalovaná z 63 %, protože jí však žádné náklady v řízení před soudem prvního stupně nevznikly, bylo rozhodnuto, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne 9. 8. 2021 odvolání. První výrok napadl toliko z důvodu, že žalované byla povolena nepřiměřeně dlouhá lhůta ke splnění platební povinnosti, samotné uložení platební povinnosti ve výši 8 300 Kč nenapadl. Druhý výrok napadl pouze co do částky 1 700 Kč a co do úroku z prodlení z částky 10 000 Kč od 8. 12. 2018 do zaplacení. Odvolání do šestiměsíční lhůty k plnění odůvodnil tím, že žalovaná o možnost splnit dluh v delší než standardní pariční lhůtě nepožádala a soud tak učinil z vlastní iniciativy. Žalovaná není takového dobrodiní hodna a nezaslouží si jej. Na svůj dluh z úvěrové smlouvy z roku 2018 neuhradila dosud ničeho a poskytnutí další lhůty se jeví jako neopodstatněné a vůči žalobci nespravedlivé. Žalovaná svou majetkovou situaci neprokazovala a byla v řízení zcela pasivní. Ke svým závazkům se nehlásila. Nebylo prováděno dokazování k aktuální majetkové situaci žalované a není zřejmé, zda může svůj dluh v současné době uhradit. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní co do majetkové situace a možnosti uhradit dluh leželo na žalované a její procesní pasivitu nelze nahrazovat aktivitou soudu. Ani právní předpisy nestanoví žádnou domněnku ve prospěch žalované, z pouhé okolnosti, že dlužník neplnil věřiteli ničeho, nelze dovozovat, že plnění není v jeho možnostech. Skutkový základ odůvodňující stanovení jiné než obvyklé třídenní pariční lhůty ke splnění uložené povinnosti musí v řízení tvrdit a prokazovat dlužník. Soud prvního stupně také pochybil, pokud žalobci nepřiznal právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení. Úrok z prodlení měl být věřiteli přiznán standardně ode dne, který následuje po doručení předžalobní upomínky. K tomu došlo nejpozději ke dni 6. 12. 2018 a žalovaná měla na vrácení jistiny úvěru téměř 3 roky. Zákonný úrok z prodlení měl být žalobci přiznán od 8. 12. 2018, neboť první důkazně doložená výzva věřitele k zaplacení dlužné částky byla žalované doručena dne 6. 12. 2018, splatnost nároku nastala následujícího dne 7. 12. 2018 a v prodlení je žalovaná od 8. 12. 2018. Soud prvního stupně se také zmýlil, pokud uzavřel, že žalovaná uhradila částku 1 700 Kč. Žalovaná ve skutečnosti neuhradila ničeho, ani částečnou úhradu dluhu netvrdila a neprokazovala a ke svým závazkům se nehlásila. Žádné důkazy o zaplacení části dluhu nebyly soudem prováděny a závěr o částečné úhradě nevyplývá z žádného tvrzení účastníků. Žalobce jako věřitel může u soudu vymáhat celou pohledávku nebo pouze její část zcela dle svého uvážení. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o částečné úhradě leží zcela na žalované. Její procesní pasivitu nelze nahrazovat ze strany soudu. Odvolatel poukázal na rozhodovací praxi obecných soudů a navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bude žalované uloženo zaplatit žalobci částku 8 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 8. 12. 2018 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobci bude také přiznána částka 1 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 8. 12. 2018 do zaplacení, splatná do tří dnů od právní moci rozsudku a bude mu přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjadřovala, byla po celou dobu řízení pasivní.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že řízení bylo zahájeno dne 31. 8. 2020 Okresnímu soudu napadl návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky 15 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 18. 6. 2019 do zaplacení, částky 6 708 Kč a náhrady nákladů řízení. Vylíčil, že dne 17. 5. 2018 žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru [číslo] [rok] [číslo]. Pohledávka ze smlouvy byla následně postoupena žalobci, o této skutečnosti byla žalovaná vyrozuměna. Původní věřitel se zavázal poskytnout žalované bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná jej měla splatit spolu s úrokem, poplatkem za vyhodnocení a správu úvěru, poplatkem za uzavření smlouvy a za sjednání úvěru a inkasním poplatkem za hotovostní výběr plateb ve svém bydlišti ve třinácti pravidelných splátkách do 17. 6. 2019. Žalovaná peněžní částku převzala v hotovosti dne 17. 5. 2018. Svůj závazek nesplnila řádně a včas a ocitla se v prodlení s úhradou dlužné částky ve výši 15 600 Kč. Žalobci tak vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení a na dohodnutou smluvní pokutu. Pro posouzení úvěruschopnosti žalované byl podstatný její pravidelný a prokazatelný měsíční příjem, žalovaná musela předložit občanský průkaz i další úřední doklad, případně další dokumenty, které původní věřitel požadoval. Žalobce prostřednictvím právního zástupce vyzval žalovanou k dobrovolnému plnění, avšak bezúspěšně. Smluvní pokuta byla sjednána ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je dlužník v prodlení, z částky 15 600 Kč za období od 18. 6. 2019 do 20. 8. 2020 činí smluvní pokuta 6 708 Kč Okresní soud vydal dne 23. 9. 2020 elektronický platební rozkaz, který následně zrušil usnesením ze dne 20. 1. 2021, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované. Jediné soudní jednání se konalo dne 14. 7. 2021 v nepřítomnosti účastníků. Soud po provedení listinných důkazů vyhlásil odvoláním napadený rozsudek.

6. Odvolací soud předně uvádí, že vady řízení, k nimž musí přihlédnout z úřední činnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), nejsou odvolatelem namítány a vady uvedené v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají. Ani jiné vady řízení, jimiž se odvolací soud zabývá, pokud by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.), rovněž z obsahu spisu nevyplývají.

7. Jako správná přejímá odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně uvedená v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku, a pro stručnost na ně odkazuje. Odvolací soud pro účely svého rozhodnutí především zdůrazňuje, že soud prvního správně zjistil, že k úhradě dluhu ve výši 28 453,98 Kč byla žalovaná vyzvána upomínkou ze dne 27. 7. 2020 předanou téhož dne k poštovní přepravě (bod 5. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

8. Odvolací soud nejprve konstatuje, že předmětem řízení, který se od jeho zahájení nezměnil, byl (mimo jiné) úrok z prodlení z částky 10 000 Kč od 18. 6. 2019 do zaplacení. Pokud odvolatel v odvolání navrhoval, aby mu byl přiznán úrok z prodlení ve výši 9 % z částky 10 000 Kč od 8. 12. 2018 do zaplacení, vymezením období od 8. 12. 2018 do 17. 6. 2019 překročil žalobou (a rozhodnutím soudu prvního stupně vymezený rámec) a v tomto rozsahu muselo být jeho odvolání odmítnuto (I. výrok tohoto rozsudku).

9. Odvolací soud dále posuzoval odvoláním napadenou lhůtu ke splnění povinnosti žalované zaplatit přisouzenou částku do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Lhůtu k plnění soud prvního stupně odůvodnil poukazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Měl za to, že taková doba odpovídá zjištěním o finančních možnostech žalované učiněným z čestného prohlášení a z výpisu z jejího účtu. Odvolatel úvahy soudu prvního stupně napadl námitkou, že žalovaná o možnost splnit dluh v šestiměsíční lhůtě nepožádala a není takového dobrodiní hodna, když na svůj dluh z úvěrové smlouvy z roku 2018 neuhradila dosud ničeho. Odvolací soud vychází z toho, že od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne 14. července 2021 uplynula doba více než jednoho kalendářního roku. Žalovaná doposud neuhradila ani část dluhu a je v oprávněném zájmu věřitele, aby byla jeho pohledávka uspokojena v rozumné době. Proto odvolací soud změnil odvoláním napadenou lhůtu k plnění povinnosti pravomocně uložené prvním výrokem rozsudku okresního soudu tak, že žalovaná je povinna splnit uloženou povinnost do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (II. výrok tohoto rozsudku).

10. Ve smyslu přechodného ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, odvolací soud posuzoval práva a povinnosti vzniklé ode dne 1. 1. 2014 podle právních předpisů účinných od tohoto data, tj. zejména podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ občanský zákoník“).

11. Odvolací soud se ztotožňuje s právním posouzením soudu prvního stupně, že s ohledem na datum uzavření smlouvy je nutno daný vztah posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož účinnost nastala 1. 12. 2016, jakož i v tom, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky vrátit ve 13 pravidelných měsíčních splátkách po 1 300 Kč spolu s náklady úvěru ve výši 7 300 Kč Odvolací soud se ztotožňuje také se závěrem soudu prvního stupně o tom, že právní předchůdce žalobce před uzavřením Smlouvy řádně nesplnil povinnost k posouzení úvěruschopnosti dlužníka vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75) a respektovat hlediska uvedená v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Proto je předmětná smlouva o úvěru pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné sjednané úroky, poplatky ani pokuty, když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo. Soud prvního stupně také správně dovodil, že přijetí plnění z neplatné smlouvy zakládá za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. vznik nároku z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat, a že toto bezdůvodné obohacení představuje rozdíl mezi tím, co bylo žalované vyplaceno a co žalovaná vrátila.

12. Odvolací soud však dává za pravdu odvolateli v tom, že závěr soudu prvního stupně, podle kterého žalovaná uhradila žalobci (či jeho právnímu předchůdci) částku 1 700 Kč, nemá oporu v provedeném dokazování, a nevyplývá ani z tvrzení žalobce, neboť takový závěr nelze učinit pouze na základě žalobního tvrzení, že z titulu Smlouvy je žalovaná v prodlení s úhradou částky 15 600 Kč.

13. Podle skutkového stavu zjištěného v řízení v řízení před soudem prvního stupně žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a z provedeného dokazování nevyplývá (a v řízení nikdo netvrdil), že žalovaná žalobci cokoliv zaplatila, či dluh zanikl jiným způsobem. Odvolací soud proto při určení výše bezdůvodného obohacení nemohl zohlednit žádnou částku, která by byla žalobci uhrazena a jako důvodný považuje nárok žalobce na zaplacení částky 1 700 Kč (rozdílu mezi poskytnutou částkou 10 000 Kč a již pravomocně přisouzenou částkou 8 300 Kč).

14. Pokud jde o počátek vzniku prodlení žalované se závazkem vrátit poskytnutou jistinu, ten nastal v souladu s § 1958 odst. 2 o. z., na základě výzvy žalobce k plnění ve formě předžalobní upomínky odeslané prostřednictvím provozovatele poštovních služeb žalované dne 27. 7. 2020, když v případě neplatné smlouvy o úvěru není důvod vázat povinnost spotřebitele vrátit jistinu poskytnutého úvěru na splatnost poslední splatné splátky, jak to patrně učinil (bez bližšího odůvodnění) soud prvního stupně. Podle domněnky zakotvené v § 573 o. z. se předžalobní upomínka dostala do dispoziční sféry žalované ve čtvrtek 30. 7. 2020. Žalovaná je tedy v prodlení s úhradou svého dluhu počínaje pátkem 31. 7. 2020. K tomuto dni činila zákonná výše úroku z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 8,25 % ročně.

15. S ohledem na rozsah žalobcova odvolání a výše uvedené úvahy odvolací soud změnil dle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku 1 700 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení (IV. výrok tohoto rozsudku).

16. Ve zbylém rozsahu žalobcova odvolání byl zamítavý II. výrok rozsudku soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen (III. výrok tohoto rozsudku).

17. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nově rozhodoval v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř. V řízení před soudem prvního stupně však i po korekci ze strany odvolacího soudu dominuje úspěch žalované, které však žádné náklady v této části řízení nevznikly. Proto bylo znovu rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (V. výrok tohoto rozsudku).

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení byla částka 1 700 Kč a částka 3 269,59 Kč jako úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 12. 2018 do 27. 7. 2022 (datum rozhodnutí odvolacího soudu), celkem tedy 4 969,59 Kč. Žalobce byl úspěšný v rozsahu 72,72 % a neúspěšný v rozsahu 27,28 %. Přísluší mu tedy náhrada účelně vynaložených nákladů v rozsahu 45,44 % Náklady žalobce v odvolacím řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 1 000 Kč, z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (sepis odvolání) ve výši 1 000 Kč, z náhrady administrativních výdajů spojených s tímto úkonem ve výši 300 Kč a z DPH v sazbě 21 % a výši 273 Kč. Na náhradě nákladů odvolacího řízení pak z částky 2 573 Kč přiznal odvolací soud žalobci 45,44 %, tedy částku 1 169,17 Kč (VI. výrok tohoto rozsudku).