47 CO 138/2019

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného s evidovanou adresou pobytu obec a číslo , PSČ obec , o zaplacení částka s příslušenstvím a smluvní pokutou částka , o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 4. 2019, č. j. 22 C 255/2018-59,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení a co do 20% úroků z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka], potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 86,11% úroků z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka], a to z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal dne [datum]; žalobce následně zaslal žalovanému oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr [částka], který byl vyplacen na účet uvedený ve smlouvě, se žalovaný zavázal splatit spolu s 129,69% úroky (efektivní sazba) ve 48 měsíčních splátkách po [částka], počínaje srpnem 2017. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaný zaplatil pouze šest splátek v celkové výši [částka]. V důsledku prodlení s placením sjednaných splátek vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvních pokut podle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši [částka] (3 x [částka] za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy nárok na náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v celkové výši [částka] (6 x [částka] za prodlení o délce 15 dnů u splátek [číslo]). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné [datum] došlo k datu [datum] k automatickému zesplatnění celého úvěru (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru ve výši [částka] (zbývající původní dlužná jistina [částka] a úroky přirostlé ke dni zesplatnění [částka]). Protože žalovaný nesplnil povinnost uhradit novou jistinu nejpozději v den zesplatnění úvěru, domáhal se žalobce zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou od [datum], kterou ke dni vyhotovení žaloby ([datum]) a v závislosti na platbách žalovaného poskytnutých po zesplatnění (4 x [částka] dne 13. 4., 14. 6., 13. 7. a [datum]) vyčíslil na [částka].

2. Žalovaný byl po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.

3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s 8,5% úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení (I. výrok). Žalobu zamítl co do částky [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 86,11% úroků z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky [částka] (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Vzal za prokázané, že účastníci [datum] platně uzavřeli smlouvu o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)), na jejímž základě žalobce vyplatil žalovanému částku [částka]. Žalovaný neplnil povinnosti ze smlouvy, když řádně a včas nehradil předepsané splátky, a proto žalobce úvěr ke dni [datum] zesplatnil. Soud posoudil jako důvodný nárok žalobce na zaplacení částky [částka] (zahrnující původní dlužnou jistinu [částka]) s úroky z prodlení (§ 1970 o. z.), když dospěl k závěru, že účastníci si ve smlouvě (bod 6.1) rovněž platně sjednali smluvní pokutu [částka] za každou splátku, s níž byl žalovaný v prodlení delším než 30 dnů (§ 2048 a násl. o. z.), tj. celkem [částka] a náhradu nákladů [částka] u každé splátky v prodlení delším než 15 dnů (bod 6.2 smlouvy), tj. celkem [částka]. Za důvodný shledal i nárok na smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši [částka] (žalobou uplatněno [částka]); co do smluvní pokuty [částka] žalobu zamítl. Dále nevyhověl požadavku žalobce na 86,11% úroky, když v této části posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 580, § 588 a § 576 o. z. (k tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 363/2001, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2640/2012, a ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Soud neshledal důvod pro moderaci úrokové sazby na sazbu obvyklou podle § 1802 o. z., neboť takový postup je předvídán pouze pro případ, kdy výše úroků nebyla vůbec sjednána a dále s ohledem na odmítavé stanovisko SDEU (rozsudek ze dne [datum] ve věci C- [číslo]). Vyslovil názor, že nárok žalobce na budoucí úroky je rovněž v rozporu s § 122 odst. 1 ve spojení s § 124 zákona o spotřebitelském úvěru účinného od 1. 12. 2016 (zákon č. 257/2016 Sb. - pozn. odvol. soudu). O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobce byl úspěšný jen ve 48 %, žalovanému však náklady nevznikly, a proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

4. Proti části II. výroku rozsudku a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Navrhl, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, 20% úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka]. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány platně, v zákonných limitech a nebyl dán důvod, aby nebyly alespoň zčásti přiznány. Ve smlouvě byla dohodnuta efektivní úroková sazba ve výši 129,69 % ročně, což odpovídá nominální úrokové sazbě 86,11 % ročně, jde pouze o matematickou operaci. K tomu v podrobnostech odkázal na přiložené odborné vyjádření ze dne [datum] zpracované Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], znalcem v oboru ekonomika. Dále zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší, než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost při poskytování úvěrů. Požadovaná sazba úroků je přitom v rámci judikaturního čtyřnásobku (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018). Dále žalobce vyzdvihl, že smluvní strany vstupují do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle a je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. V případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a jejich výše je ovlivněna celou řadou faktorů. Žalobce je proto přesvědčen o platnosti smlouvy o úvěru v celém jejím rozsahu. Dále uvedl, že ujednání o výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním (§ 1813 o. z.), když žalovaný byl se sazbou úroků opakovaně seznámen (předsmluvní formulář, smlouva a oznámení o schválení úvěru). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zná neúměrné zkrácení (§ 1793 o. z.), kterého by se však musel žalovaný dovolat, což neučinil. Z opatrnosti podotkl, že pokud snad soud prvního stupně při posuzování výše úrokové sazby vycházel z databáze [příjmení], pak údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků – hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Navíc je uvedená databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje.

5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil, k jednání odvolacího soudu se bez omluvy nedostavil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že peněžní prostředky ve výši [částka] byly žalovanému vyplaceny na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum].

8. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZSÚ-III“).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Soud prvního stupně smlouvu hodnotil jako platně uzavřenou a jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy vyhodnotil pouze její ujednání o výši úroků. Otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy řádně posoudil tzv. úvěruschopnost žalovaného a zda z výsledku takového posouzení vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného (spotřebitele) úvěr splácet (§ 86 odst. 1 ZSÚ-III), se soud prvního stupně nezabýval, ačkoliv žalobcem navržené důkazy provedl.

12. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že těmito otázkami by se soud měl zabývat toliko k námitce žalovaného (a nutno dodat, že v posuzovaném případě žalovaný takovou námitku nevznesl), tedy, že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do [datum]), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne [datum] podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 18. 1. 2021, č. j. 47 Co 138/2019-105).

13. Přestože Ústavní soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III odmítl, k aplikaci tohoto ustanovení zákona se vyslovil, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]). Z tohoto rozsudku SDEU vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

14. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

15. Odvolací soud za účelem posouzení otázky tzv. úvěruschopnosti žalovaného zopakoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. dokazování listinnými důkazy, které žalobce k této otázce předložil již v řízení před soudem prvního stupně, a to hodnocením klienta a výpisy z databází NRKI a [příjmení].

16. V listině„ Hodnocení klienta“ ze dne [datum] ke smlouvě [číslo] je uveden souběh se smlouvami o úvěru [číslo] [číslo] jediný příjem žalovaného ve výši [částka] (důchod) a jeho celkové výdaje ve výši [částka] (životní minimum [částka], splátky [částka], splátky [právnická osoba] ve výši [částka], bydlení [částka]); jako rezerva je započtena částka [částka]. Na základě těchto údajů byly volné zdroje žalovaného stanoveny na [částka] při měsíční splátce [částka]. V listině je dále uvedeno, že žalovaný je vdovec, k dosažené formě vzdělání je zatrženo„ výuční list“ a k formě bydlení„ vlastní“. Podle výpisu záznamů z registru [příjmení] ze dne [datum] byl u žalovaného v období od [datum] do [datum] evidován dluh z revolvingového úvěru. Z výpisu z databáze Nebankovního registru klientských informací (NRKI) se podává, že žalovanému bylo přiřazeno skóre 310 odpovídající kategorii I. (nízké body do interní [anonymizována dvě slova], vyšší riziko, úvěr je limitován výší vyplacené částky, případně zamítán).

17. Po provedení těchto důkazů odvolací soud poučil žalobce, že tyto důkazy neprokazují, že by před uzavření smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, ani to, že na základě těchto listin je možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet a že tedy nemůže být se žalobou úspěšný.

18. Žalobce k prokázání splnění podmínek daných § 86 odst. 1 ZSÚ-III již žádné další důkazy nenavrhl.

19. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce vycházel z příjmu žalovaného ve výši [částka] (důchod), který byl již na první pohled velmi nízký (a byl uveden jako příjem jediný) a od žalovaného si nevyžádal doklady prokazující jeho výdaje. Částku výdajů uvedenou toliko ve výši odpovídající životnímu minimu neshledává odvolací soud za odpovídající reálným potřebám, stejně tak se jeví neúměrně nízká částka určená na bydlení ve výši [částka], byť žalovaný současně k formě bydlení označil„ vlastní“. Navíc ani k prokázání tohoto výdaje, který je třeba považovat za výdaj významný, žalobce neměl od žalovaného předloženo ničeho. Je s podivem, že se žalobce spokojil se zjištěním, že žalovaný má volné zdroje [částka], z nichž má platit po dobu 48 měsíců splátku [částka], a to obzvlášť za situace, kdy žalovaný uzavíral se žalobcem již třetí smlouvu a na úhradu předchozích dluhů již měl hradit splátky ve výši [částka]. Nedostatečné prověřování výdajů žalovaného je zjevné o to více za situace, kdy z databáze NRKI vyplynulo, že žalovaný je pro žalobce nejrizikovějším klientem (kategorie I.). Odvolací soud tedy uzavřel, postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného nebyl dostatečný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18) a že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného - spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr tedy žalovanému neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III). Žalobci tak v rámci řízení nemohlo být přisouzeno více, než odpovídá částce, kterou žalovanému vyplatil, případně navýšené o příslušenství (zákonné úroky z prodlení).

20. S ohledem na svůj závěr odvolací soud nedoplňoval dokazování listinami předloženými žalobcem spolu s odvoláním, a to to informacemi ČNB o zápůjčních úrokových sazbách na trhu, dopisem ČNB z [datum] (sp. zn. Sp [číslo]), zprávou [právnická osoba], z [datum], zprávou [právnická osoba] (sp. zn. EQ/021585), ani vyjádřením znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], z [datum].

21. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud (byť z jiných důvodů) rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení a co do 20% úroků z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka], a ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, byl by proto povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalovanému v průběhu odvolacího řízení nějaké účelně vynaložené náklady vznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.