47 CO 145/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovaným: 1. právnická osoba , IČO , sídlem adresa , 2. příjmení příjmení , narozený dne datum , bytem adresa , oba zastoupeni advokátem Mgr. Bc. jméno příjmení , sídlem adresa , o zaplacení 4 500 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2021, č. j. 2112C 8/2021-64,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném II. výroku mění tak, že žalobce je povinen nahradit prvnímu žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 102 559,60 Kč k rukám právního zástupce, a také nahradit druhému žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 102 559,60 Kč, vždy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

II. Žalobce je povinen nahradit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 2 096,70 Kč k rukám právního zástupce prvního žalovaného, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobce je povinen nahradit druhému žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 2 096,70 Kč k rukám právního zástupce druhého žalovaného, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti žalovaným zaplacení částky 4 500 000 Kč s úrokem ve výši 4 % ročně z částky 5 000 000 Kč od 28. 2. 2013 do 5. 1. 2018, z částky 4 500 000 Kč od 6. 1. 2018 do zaplacení a s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 000 000 Kč od 1. 1. 2014 do 5. 1. 2018 a z částky 4 500 000 Kč od 6. 1. 2018 do zaplacení (I. výrok). Soud také rozhodl, že žalobce je povinen každému z žalovaných nahradit náklady řízení ve výši 109 105,70 Kč (II. výrok). Nákladový výrok soud odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Plně úspěšným žalovaným přiznal náhradu odměny advokáta za čtyři úkony právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, písemné vyjádření ze dne 3. 8. 2021 a účast na jednání). Přitom úkon přípravy a převzetí věci soud vyhodnotil jako samostatný u každého ze žalovaných, zbylé úkony činil zástupce žalovaných jako společné. Proto bylo za první úkon přiznáno 26 300 Kč a za každý z dalších úkonů 21 040 Kč. Soud také přiznal náhradu administrativních výdajů spojených s těmito úkony po 300 Kč a DPH ve výši 18 935,70 Kč.

2. Proti rozsudku, avšak výslovně pouze proti jeho nákladovému výroku, podal žalobce dne 30. 11. 2021 odvolání. Namítl, že výpočet nákladů řízení spočívá na nesprávném právním posouzení věci a nemůže obstát. Doplnil, že oba žalovaní byli v řízení zastoupeni týmž právním zástupcem Mgr. Bc. [jméno] [příjmení], který činil společné úkony za oba žalované. Z hlediska materiálního však zástupce zastupoval pouze jedinou osobu, a to pana [příjmení] [příjmení], v řízení označeného jako žalovaný [číslo]. Žalovaný [číslo] je obchodní společností, jejímž jediným společníkem je [příjmení] [příjmení], jemuž náleží obchodní podíl o velikosti 100 %. Jmenovaný za společnost podepisuje jako jednatel [právnická osoba] je tak fakticky a právně neoddělitelně spojená s [příjmení] [příjmení], že se bez ohledu na formální skutkový stav jedná o jediný subjekt. Tato faktická situace vyplývá i z protokolu o jednání ze dne 20. 10. 2021, kde byl [příjmení] [příjmení] na jednání přítomen jak za prvního, tak i za druhého žalovaného. Soud se neměl ztotožnit s postupem právního zástupce žalovaných při účtování odměny a měl odepřít aplikaci ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu, náhradu nákladů měl přiznat maximálně ve výši, která by odpovídala zastupování jednoho účastníka. Úkony právní služby obsahovaly jednotnou argumentaci, ze způsobu vedení procesní obrany nic nenasvědčovalo skutečnosti, že by měly být úkony právní služby považovány za dva úkony, všechny byly činěny pouze jednou, včetně písemných vyjádření podávaných soudu. Odvolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2015, sp. zn. 7 As 35/2015, který v obdobné situaci ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu neaplikoval. Toto rozhodnutí bylo nepřímo aprobováno Ústavním soudem v nálezu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16. Odvolatel dále dovozuje, že jsou zde skutečnosti, pro něž by neměla být náhrada nákladů přiznána, nebo by měla být snížena přinejmenším o 50 % ve smyslu § 150 o. s. ř. Důvody zvláštního zřetele hodné shledává v tom, že oba žalovaní jsou de facto jednou osobou a náhrada nákladů řízení, k níž je odvolatel zavázán, je nepřiměřeně vysoká, tak, že zakládá nepřiměřenou tvrdost. K moderaci náhrady nákladů řízení vede i povaha a okolnosti sporu, když dne 5. 1. 2018 žalovaní provedli částečnou úhradu, následně však v řízení opakovaně namítali promlčení pohledávky, resp. namítali, že již v době částečného plnění byl jejich dluh promlčen. Založili tak u odvolatele dobrou víru a důvodné očekávání, že uhradí také zbytek dluhu a ve vztahu k odvolateli postupovali přinejmenším překvapivě, pokud odmítli následně pro údajné promlčení zbytek dluhu uhradit. Správnou aplikací zákonných ustanovení o náhradě nákladů řízení by měl soud dospět k závěru, že každému z žalovaných náleží právo na náhradu nákladů řízení ve výši 64 372 Kč. Tato částka odpovídá polovině výše nákladů řízení, které žalovaným skutečně vznikly. Skládá se z odměny za čtyři úkony právní služby po 26 300 Kč, čtyř paušálních náhrad administrativních výdajů po 300 Kč a DPH. Odvolatel tedy navrhl, aby byl napadený nákladový výrok změněn tak, že každému z žalovaných je žalobce povinen nahradit částku 64 372 Kč na nákladech prvostupňového řízení a aby byli naopak žalovaní zavázáni nahradit žalobci náklady řízení odvolacího.

3. Žalovaní se k odvolání žalobce vyjádřili podáním ze dne 8. 12. 2021. Předeslali, že soud prvního stupně určil výši nákladů řízení v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátním tarifem. V řízení se žalovaní nechali zastupovat společným advokátem, kterému za zastupování každého z nich náleží mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Skutečnost, že druhý žalovaný je jednatelem a společníkem prvního žalovaného, není právně významná pro posouzení výše náhrady nákladů řízení. Vyjádřili nesouhlas s námitkou, že společné úkony obsahovaly jednotnou argumentaci. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu není podle žalovaných přiléhavý, rozhodnutí je navíc v judikatuře ojedinělým a výjimečným. Ani ustanovení § 150 o. s. ř. na věc nedopadá, resp. důvodem pro užití ustanovení není názor žalobce, že žalovaní jsou fakticky jednou osobou. Výše mimosmluvní odměny za zastupování není nepřiměřeně vysoká a určení výše nákladů není vůči žalobci nepřiměřeně tvrdé. O tom, že v řízení uplatní námitku promlčení, informovali právního zástupce žalobce před zahájením řízení. Navrhli, aby napadený nákladový výrok byl potvrzen a žalovaným přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 13 092,20 Kč jako polovina mimosmluvní odměny snížená o 20 % za sepis vyjádření k odvolání ve výši 10 520 Kč, paušální náhrada ve výši 300 Kč a DPH ve výši 2 272,20 Kč.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 6 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal, a z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil v napadeném výroku (napadených výrocích), a bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není je důvodné.

5. U většího počtu klientů záleží na tom, zda zastupovaní klienti vystupují jako nerozdílní společníci, v takovém případě by bylo použití § 12 odst. 4 advokátního tarifu považováno za neetické. Pokud tomu tak není, pak u každého ze zastoupených klientů náleží advokátovi samostatná odměna vyúčtovaná z tarifní hodnoty týkající se celé věci, snížená o 20 % (srov. Předpisy o odměňování advokátů. Komentář. Zpracovali členové Sekce pro advokátní tarif ČAK pod vedením JUDr. [jméno] [příjmení], JUDr. [jméno] [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení], Česká advokátní komora Praha 2006).

6. Stanovením výše odměny advokáta při zastupování dvou a více klientů se pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení opakovaně zabýval i Nejvyšší soud a Ústavní soud.

7. V usnesení ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5966/2017, Nejvyšší soud shrnul, že„ Obecný soud je povinen aplikovat právní předpis jako celek, není oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení - např. právě § 12 odst. 4 advokátního tarifu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16). Ústavní soud taktéž dovodil, že jakákoli modifikace náhrady nákladů řízení přichází s ohledem na legitimní očekávání účastníků i jejich zástupců, s nímž do sporu vstupují, jen zcela výjimečně, současně však připomněl, že je obecně uznáván advokátním tarifem užívaný princip, že výše odměny advokáta je úměrná hodnotě sporu.

8. K citovanému závěru se Ústavní soud přihlásil i v nálezu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. I ÚS 146/20. Tam navíc vysvětlil, že„ Ústavní soud musí stěžovateli přisvědčit, že pokud vrchní soud ve svém rozhodnutí odkazoval na komentář k advokátnímu tarifu (konkrétně na: [příjmení], D. a kol. Odměna advokáta. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 268), citovanou pasáž zásadním způsobem vytrhnul z kontextu a dezinterpretoval její význam. Citace Vrchního soudu zněla: "Advokát může několik klientů se společným nárokem považovat za jediného klienta. V takovém případě účtuje odměnu jen jednou a ustanovení § 12 odst. 4 se nepoužije." Na tuto pasáž však navazuje další text: "Pokud advokát použije § 12 odst. 4, pak součet odměn všech společných klientů je vždy vyšší než odměna klienta jediného.... Pokud advokát použije § 12 odst. 4, pak odměna za každého ze společných klientů je vždy nižší, než by byla odměna u klienta jediného." Z uvedeného je patrné, že citovaný komentář připouští, že sám advokát může ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu ignorovat a účtovat odměnu jen jednou. V žádném případě však z pasáže citované vrchním soudem (s přihlédnutím k pasážím na ni navazujícím) nelze dovodit, že by možnost ignorovat toto ustanovení měl i soud rozhodující o nároku, který advokát vyúčtoval.“ 9. Za nedůvodný považuje odvolací soud výklad žalobce, podle něhož jsou fyzická osoba [příjmení] [příjmení] a právnická osoba [právnická osoba], jediným subjektem. Takový stav nenastává ani v důsledku skutečnosti, že podle obsahu protokolu o jednání ze dne 20. 10. 2021 byl [příjmení] [příjmení] na jednání přítomen jak za prvního, tak i za druhého žalovaného.

10. Odkaz odvolatele na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16, je však zčásti případný. V označeném rozhodnutí Ústavní soud formuloval, že„ Obecný soud je povinen aplikovat právní předpis jako celek, není oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení – v daném případě § 12 odst. 4 advokátního tarifu, podle něhož za společné úkony při zastupování více osob náleží advokátovi mimosmluvní odměna za každou zastupovanou osobu, avšak snížená o 20 %. Ve smyslu čl. 95 odst. 1 za středníkem Ústavy je sice obecný soud při rozhodování oprávněn posoudit soulad podzákonného předpisu se zákonem, pokud tak ovšem hodlá učinit, musí svůj postup v tomto směru řádně odůvodnit. Z rozsudku přezkumného soudu není patrné, že by snad mínil takový rozpor shledat, mnohem spíše se věc jeví tak, že § 12 odst. 4 advokátního tarifu nepoužil pouze a jen proto, že se mu navýšení odměny za zastoupení více navrhovatelů nezdálo přiměřené okolnostem věci. Na případy tohoto druhu, kdy obecný soud dospěje k závěru, že odměna zástupce, resp. náhrada nákladů řízení vyčíslená podle relevantních ustanovení právních předpisů je nepřiměřeně vysoká, pamatuje zákon v § 60 odst. 7 s. ř. s., podle něhož pokud jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů zcela nebo zčásti nepřiznává. Zakotvuje tzv. moderační (zmírňovací) právo soudu a v podmínkách správního soudnictví představuje obdobu § 150 o. s. ř.“ 11. V nálezu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 305/03, vysvětlil Ústavní soud, že„ Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je to v zásadě nutno označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 občanského soudního řádu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 občanského soudního řádu proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli, bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zcela zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat v tom, že zdravotní pojišťovna je osvobozena od soudních poplatků a že tato instituce uhradila náklady léčení třetí osoby. Takové důvody skutkovou podstatu ustanovení § 150 občanského soudního řádu zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický.“ 12. V usnesení ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2082/2017, Nejvyšší soud doplnil, že„ Při úvaze o splnění podmínek pro moderaci práva na náhradu nákladů řízení podle § 150 OSŘ přihlíží soud zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání (snížení) náhrady nákladů řízení předpokládá existenci okolností, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého.“ 13. Ústavní soud k tomu v nálezu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. I. ÚS 748/19, dodal, že„ Ústavní soud konstatuje a uzavírá, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení zjištění absentuje určitá část skutkových skutečností, které vyšly v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud je účastník řízení, a to třeba jen nepřímo, namítal, leč obecný soud je náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Právě tím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ 14. Důvody hodné zvláštního zřetele, které by vedly k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. odvolací soud v projednávané věci neshledal. Vychází z toho, že okruh žalovaných stanovil žalobce žalobou. Každý z žalovaných mohl být v řízení zastoupen právním zástupcem, přičemž by mohlo jít i o různé advokáty. Každý by pak v případě úspěchu měl právo na náhradu nákladů řízení, aniž by byl prostor o krácení jejich odměny podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu.

15. K moderaci výše náhrady nákladů řízení podle odvolacího soudu nevede ani povaha a okolnosti sporu. Žalobce netvrdil žádnou významnou okolnost, která by mu bránila ve včasném uplatnění nároku. Domníval-li se, že došlo k uznání závazku částečnou úhradou, byl jeho právní názor revidován již soudem prvního stupně. Nesprávný právní názor žalobce nemohl důvodně založit dobrou víru a oprávněné očekávání, že bude dluh uhrazen. Ani výše nákladů řízení, k níž byl žalobce soudem zavázán, není neobvyklá ve vztahu k žalované částce a obecně ve vztazích z půjček mezi podnikatelskými subjekty. Žalobce také netvrdí, že by šlo o částku vymykající se jeho platebním možnostem či rozsahu majetku (podle údajů vedených obchodním rejstříkem vykazuje žalobce základní kapitál ve výši 82 510 000 Kč a vlastní kapitál ve výši 628 410 500 Kč – dle výroční zprávy za rok 2020).

16. Přesto je podle odvolacího soudu namístě odvoláním napadenou část rozhodnutí soudu prvního stupně změnit. Z výše podaného výkladu opřeného o ustálenou judikaturu a z požadavku na úplnou aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. totiž mimo jiné vyplývá, že úkonem právní služby, za který měla být snížena odměna o 20 %, bylo také převzetí a příprava zastoupení. Každému ze žalovaných tak podle odvolacího soudu za řízení v prvním stupni přísluší odměna advokáta za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, dvě písemná podání ve věci samé - vyjádření k žalobě a vyjádření ze dne 3. 8. 2021 a účast na jednání) podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a e) vyhlášky č. 177/1996 Sb. snížená o 20 % podle § 12 odst. 4 téže vyhlášky (tedy 4 x 21 040 Kč), náhrada administrativních výdajů spojených s těmito úkony podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu celkem ve výši 600 Kč a DPH ve výši 17 799,60 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Každému ze žalovaných tedy náleží částka 102 559,60 Kč (I. výrok tohoto usnesení).

17. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení byl rozdíl mezi částkou přiznanou rozhodnutím soudu prvního stupně (2 x 109 105,70 Kč) a částkou uvedenou v odvolacím návrhu žalobce (2 x 64 372 Kč), tedy částka 89 467,40 Kč. Žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný toliko do dvojnásobku rozdílu mezi částkami 109 105,70 Kč a 102 559,60 Kč, tedy co do částky 13 092,20 Kč (2 x 6 546,10 Kč), která představuje 7,32 % podíl z předmětu odvolacího řízení, neúspěch žalobce činí 92,68 % předmětu odvolacího řízení. Odtud plyne, že žalovaným náleží náhrada nákladů odvolacího řízení v rozsahu 85,36 % nároku.

18. Náklady žalovaných v odvolacím řízení představuje odměna advokáta ve výši jedné poloviny za jeden úkon právní služby (písemné podání - vyjádření k odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení) podle § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. snížená o 20 % podle § 12 odst. 4 téže vyhlášky, tedy 1 880 Kč, náhrada administrativních výdajů spojených s tímto úkonem podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu celkem ve výši 150 Kč a DPH ve výši 426,30 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Z takto vypočtené částky 2 456,30 Kč náleží každému ze žalovaných 85,36 %, tedy 2 096,70 Kč (II. a III. výrok tohoto usnesení).