47 CO 151/2019

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvalý pobyt evidován na adrese adresa , o zaplacení částky 61 600 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 18 662 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 4. 2019, č. j. 13 C 348/2018-55,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 2 469,85 Kč s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení a 20% úroků z částky 49 569,30 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 214 329 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 61 600 Kč s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty 18 662 Kč a 86,1% úroků (nominální sazba) z částky 49 569,30 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 214 329 Kč, a to z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal [datum]; žalobce následně zaslal žalovanému oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši 50 000 Kč se žalovaný zavázal vrátit spolu s 129,67% úroky (efektivní sazba) ve 48 měsíčních splátkách po 3 721 Kč, počínaje srpnem 2017. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Žalobce rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaný uhradil pouze tři splátky ([datum], [datum] a [datum]). V důsledku prodlení žalovaného s placením sjednaných splátek vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvních pokut podle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 998 Kč (2 x 499 Kč za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy nárok na náhradu nákladů spojených s prodlením v celkové výši 400 Kč (2 x 200 Kč za prodlení o délce 15 dnů u splátek [číslo]). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné dne [datum] došlo podle bodu 6.3 smlouvy k automatickému zesplatnění celého úvěru k datu [datum]. Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí tzv. nové jistiny úvěru ve výši 60 202 Kč (zbývající dlužná původní jistina 49 569,30 Kč a úroky přirostlé ke dni zesplatnění ve výši 10 632,70 Kč). Žalobce se rovněž domáhal zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny denně od [datum], kterou ke dni vyhotovení žaloby ([datum]) vyčíslil na 18 662 Kč.

2. Žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.

3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl co do úroků přirostlých ke dni zesplatnění úvěru ve výši 10 632,70 Kč, smluvní pokuty 18 662 Kč, 8,5% úroků z prodlení z částky 10 632,70 Kč od [datum] do zaplacení, 86,1% úroků z částky 49 569,30 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky 214 329 Kč (I. výrok). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 49 569,30 Kč s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokutu 998 Kč a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč (II. výrok). Dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11 944,94 Kč (III. výrok). Soud vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (§ 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve spojení s ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru), když návrh žalovaného na uzavření smlouvy ze dne [datum] žalobce akceptoval [datum] a peněžní prostředky ve sjednané výši 50 000 Kč poskytl na účet uvedený žalovaným ve smlouvě. Naproti tomu žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, když nehradil řádně a včas sjednané splátky, a proto soud posoudil jako důvodný nárok žalobce na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 49 569,30 Kč s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 998 Kč (bod 6.1 smlouvy) a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč (bod 6.2 smlouvy). Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že ujednání o úrokové sazbě ve výši 129,67 % a smluvní pokutě (bod 6.5 smlouvy) se příčí dobrým mravům (§ 1 odst. 2 o. z.). Podotkl, že jejich nepřiměřenosti si byl bezpochyby vědom i sám žalobce, když žalobou uplatnil nárok na úroky pouze ve výši 86,1 %. Soud dále konstatoval, že předmětná ujednání jsou neplatná pro rozpor s dobrými mravy, zásadou poctivosti a zásadou zneužití postavení silnější strany. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobce byl úspěšný v rozsahu 83 %, neúspěšný v rozsahu 17 % a vzniklo mu právo na 66 % z celkových nákladů řízení (zaplacený soudní poplatek, odměna za tři úkony právní služby, s tím související náhrada hotových výdajů a náhrada za DPH).

4. Proti části I. výroku a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Navrhl, aby odvolací soud uložil žalovanému povinnost zaplatit 2 469,85 Kč s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení a 20% úroky z částky 49 569,30 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 214 329 Kč a dále, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. K částce 2 469,85 Kč uvedl, že se jedná o kapitalizované úroky přepočtené na 20 % ročně. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány platně, v zákonných limitech a nebyl dán důvod, aby nebyly alespoň zčásti přiznány. Ve smlouvě byla sice dohodnuta efektivní úroková sazba ve výši 129,67 % ročně, což ale odpovídá nominální úrokové sazbě 86,1 % ročně, jde pouze o matematickou operaci. K tomu v podrobnostech odkázal na přiložené odborné vyjádření ze dne [datum] zpracované Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], znalcem v oboru ekonomika. Dále zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší, než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost při poskytování úvěrů. Požadovaná sazba úroků je přitom v rámci judikaturního čtyřnásobku (viz rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Dále žalobce vyzdvihl zásadu smluvní volnosti, kdy smluvní strany vstupují do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle a je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. V případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a jejich výše je ovlivněna celou řadou faktorů. Žalobce je proto přesvědčen o platnosti smlouvy o úvěru v celém jejím rozsahu. Dále uvedl, že ujednání o výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním (§ 1813 o. z.), když žalovaný byl se sazbou úroků opakovaně seznámen (předsmluvní formulář, smlouva a oznámení o schválení úvěru). V této souvislosti poukázal na rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zná neúměrné zkrácení (§ 1793 o. z.), kterého by se však musel žalovaný dovolat, což neučinil. Z opatrnosti podotkl, že pokud by snad soud prvního stupně při posuzování výše úrokové sazby vycházel z databáze [příjmení], pak údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků – hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Navíc je uvedená databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje.

5. Žalovaný se odvolání žalobce nevyjádřil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč byly žalovanému vyplaceny na základě smlouvy o úvěru [číslo] jejíž návrh žalovaný podepsal dne [datum] a žalobce akceptoval [datum].

8. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZSÚ-III“).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Soud prvního stupně hodnotil smlouvu jako platně uzavřenou, jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy vyhodnotil pouze ujednání o výši úroků a smluvní pokutě dle bodu 6.5 smlouvy. Otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy řádně posoudil tzv. úvěruschopnost žalovaného a zda z výsledku takového posouzení vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného (spotřebitele) úvěr splácet (§ 86 odst. 1 ZSÚ-III), se soud prvního stupně vůbec nezabýval. Přestože v odůvodnění rozsudku zmínil, že věc posuzoval i ve světle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, jeho § 86 a § 87 ponechal zcela stranou.

12. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že těmito otázkami by se soud měl zabývat toliko k námitce žalované (a nutno dodat, že v posuzovaném případě žalovaný takovou námitku nevznesl), tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do [datum]), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne [datum] podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 18. 1. 2021, č. j. 47 Co 151/2019-87).

13. Přestože Ústavní soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III odmítl, k aplikaci tohoto ustanovení zákona se vyslovil, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK). Z tohoto rozsudku SDEU vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

14. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

15. Odvolací soud za účelem posouzení otázky úvěruschopnosti žalovaného zopakoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. dokazování listinnými důkazy, které žalobce k této otázce předložil již v řízení před soudem prvního stupně, a to hodnocením klienta, výpisy z databází NRKI a [příjmení] a kartou klienta.

16. V listině – Hodnocení klienta ze dne [datum] ke smlouvě [číslo] je uvedeno, že jde o nový úvěr, příjem žalovaného ze zaměstnání činí 13 500 Kč (jde o jediný příjem) a celkové výdaje 6 910 Kč (životní minimum 3 410 Kč, jedno dítě v domácnosti 2 000 Kč, bydlení 1 400 Kč, ostatní 100 Kč). Dále je mezi výdaje žalovaného započtena i rezerva ve výši 1 000 Kč. Na základě těchto údajů byly volné zdroje žalovaného stanoveny částkou 5 590 Kč. Podle dalších údajů v listině uvedených je žalovaný svobodný, zaměstnán (od [datum]) u společnosti SLÉVÁ [právnická osoba] [IČO], s pracovním poměrem na dobu určitou. K dosaženému vzdělání byla ve formuláři označena maturita a forma bydlení družstevní. Na listině je rukou psaná poznámka„ inkaso nedoloženo“. Z výpisu z databáze nebankovního registru klientských informací (NRKI) se podává, že žalovanému bylo přiřazeno skóre 352, což odpovídá II. kategorii (rozmezí [číslo], tj. nízké body do interní Score Card, střední riziko, úvěr bývá limitován výší vyplacené částky). Dle výpisu záznamů z registru [příjmení] ze dne [datum] nebyly u žalovaného evidovány žádné dlužné částky po splatnosti. Podle karty klienta žalovaný na úvěr uhradil pouze první tři splátky.

17. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce si od žalovaného nevyžádal doklady k prokázání příjmů a zejména výdajů. Částku odpovídající životnímu minimu a částku 2 000 Kč na dítě v domácnosti odvolací soud neshledává za odpovídající reálným potřebám. Rovněž částka na bydlení 1 400 Kč je neúměrně nízká. Navíc ani k prokázání tohoto výdaje, který je nutno považovat za výdaj významný, žalobce neměl od žalovaného předloženo ničeho. Nedostatečné prověřování úvěruschopnosti žalovaného je zjevné o to více za situace, kdy z databáze NRKI vyplynulo, že žalovaný spadá do II. kategorie (střední riziko), žalovaný sám uvedl, že má pracovní poměr sjednán pouze na dobu určitou, a přesto mu žalobce poskytl poměrně vysoký úvěr 50 000 Kč, který měl žalovaný splácet po dobu čtyř let.

18. S ohledem na neúčast při jednání odvolacího soudu nemohl být žalobce poučen (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), že tyto důkazy neprokazují, že by před uzavření smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, ani to, že na základě těchto listin je možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet a že tedy nemůže být se žalobou úspěšný. K tomu odvolací soud podotýká, že není oprávněn a povinen poskytnout účastníku potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2528/2010).

19. Odvolací soud tedy uzavřel, postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného nebyl dostatečný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18) a že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného - spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr tedy žalovanému neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III). Žalobci tak v rámci řízení nemohlo být přisouzeno více, než odpovídá částce, kterou žalovanému vyplatil, případně navýšené o příslušenství (zákonné úroky z prodlení).

20. Odvolací soud s ohledem na svůj závěr nedoplňoval dokazování listinami předloženými žalobcem spolu s odvoláním, a to informacemi ČNB o zápůjčních úrokových sazbách na trhu, dopisem ČNB z [datum] (sp. zn. Sp [číslo]), zprávou [právnická osoba], z [datum], zprávou [právnická osoba] (sp. zn. EQ/021585), ani vyjádřením znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], z [datum].

21. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud (byť z jiných důvodů) rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 2 469,85 Kč s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení a 20% úroků z částky 49 569,30 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 214 329 Kč, dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

22. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změnil III. výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, když zohlednil i žalobcem požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08) a dospěl k závěru, že žalobce byl úspěšný v rozsahu 33,8 %, jeho neúspěch představuje 61,2 % a žalovanému vzniklo právo na náhradu 27,4 % z celkových nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Protože však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému za řízení před soudem prvního stupně nějaké náklady vznikly, odvolací soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto by byl povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému v této fázi řízení nějaké náklady vznikly, a proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.