47 CO 153/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudců JUDr. Zdeňka Bureše a JUDr. Evy Gregorové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupené advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky 76 540 Kč s příslušenstvím a částky 20 454 Kč o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. června 2020, č. j. 8 C 3/2020-105,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 67 535,63 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně od 2. 9. 2019 do zaplacení, částku 20 454 Kč, 20% úrok ročně z částky 61 171,53 Kč od 27. 11. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 233 956 Kč, a ve II. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem zamítl soud prvního stupně žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 96 994 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 76 540 Kč od 2. 9. 2019 do zaplacení, s 82,7% úrokem z prodlení ročně z částky 61 171,53 Kč od 27. 11. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 233 956 Kč (I. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do části I. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 67 535,63 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně od 2. 9. 2019 do zaplacení, částku 20 454 Kč, 20% úrok ročně z částky 61 171,53 Kč od 27. 11. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 233 956 Kč, a do II. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Vysvětlil, že částka 67 535,63 Kč představuje kapitalizovaný 20% úrok ročně z poskytnutého úvěru do dne zesplatnění ve výši 2 869,10 Kč, jistinu ve výši 61 171,53 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 495 Kč a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 000 Kč. Dodal, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroků, ale pouze 20% úroku ročně, který je pod průměrnou úrovní úroku požadovaného u stejných úvěrů v rámci nebankovního sektoru. Úrok byl smluven v zákonných limitech a měl by být žalobci alespoň částečně přiznán. Žalobce trval na tom, že úvěruschopnost žalovaného řádně posoudil. Pečlivě zkoumal i jeho výdaje s tím, že jejich jednotlivé položky je povinen pravdivě uvést právě klient. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka] plyne, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr (žalovaný) při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. K určení paušální částky výdajů na živobytí zcela postačují údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Žalobce poukázal na nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, podle něhož by soudy měly poskytovatele úvěru vést k pečlivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevným problém svůj úvěr splatit. Žalobce tuto povinnost v projednávané věci splnil.

3. Žalovaný uvedl, že odvolání nepovažuje za důvodné a navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 3. 9. 2019, domáhal po žalovaném zaplacení částky 76 540 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně od 2. 9. 2019 do zaplacení, částky 20 454 Kč a 82,77% úroku ročně z částky 61 171,53 Kč od 27. 11. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 223 956 Kč. Uvedl, že dne 24. 7. 2017 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalovanému poskytnul peněžité prostředky ve výši 78 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v efektivní sazbě 122,64 % ročně ve 30 měsíčních splátkách po 6 221 Kč, počínaje měsícem srpnem 2017 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, z nichž žalobce zjistil, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích [příjmení] a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobce provedl tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobce si prověřil, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobci uhradil pouze třináct splátek. Žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 2 495 Kč (za 3., 12., 13., 14., a 15. splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení do dne zesplatnění, po 499 Kč) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši 1 000 Kč (200 Kč za 3., 12., 13., 14., a 15. splátku, se kterou se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne 25. 11. 2018 podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou 14. splátky (splatná dne 20. 9. 2018) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši 73 045,30 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od 27. 11. 2018 do zaplacení. Smluvní pokutu vypočetl žalobce ve výši 20 454 Kč k datu vyhotovení žaloby. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobce proto požaduje úrok z úvěru od 27. 11. 2018 do zaplacení z jistiny 61 171,53 Kč, avšak jen v nominální sazbě 82,77 % a jen do výše 223 956 Kč (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaný k žalobě uvedl, že má tři úvěry, u [obec] [anonymizováno] ve výši 700 000 Kč (měsíční splátka 8 160 Kč), u [anonymizována dvě slova] ve výši 100 000 Kč (měsíční splátky 6 222 Kč) a u žalobce ve výši 78 000 Kč (měsíční splátka ve výši 6 221 Kč). Není schopen úvěry splácet, neboť jeho příjem ze zaměstnání na to nestačí.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Vztah mezi účastníky posoudil jako smlouvu o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. s tím, že na věc je nutné aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobce nahlédl do registrů, v nichž nezjistil žádné negativní skutečnosti ohledně žalovaného. Průměrný měsíční příjem žalovaného žalobce stanovil z potvrzení jeho zaměstnavatele ve výši 19 517 Kč. Ohledně výdajů žalovaného nezjistil žádné skutečnosti, které by ověřil. Vycházel jen z životního minima 3 410 Kč a nákladů na bydlení 3 000 Kč, přitom žalovaný nedoložil inkaso, jak žalobce v listině hodnocení klienta sám uvedl. Žalobce dále zjistil, že žalovaný má povinnost platit měsíční splátky 4 000 Kč, aniž by se snažil došetřit, o jaký úvěr se jedná a v jaké výši byl poskytnut, kolik splátek ještě zbývá uhradit. Významnou skutečností byla i výše sjednávaného úvěru 78 000 Kč, což s ohledem na příjem a poměry žalovaného se jeví jako vysoká částka. K uvedeným výdajům žalovaného připočítal žalobce rezervu 1 000 Kč a vyšlo mu, že žalovaný má k dispozici rozdíl mezi příjmy a výdaji činící měsíčně 8 107 Kč. Tuto částku pokládal za dostatečnou pro splátku úvěru 6 221 Kč. Přitom po odpočtu splátky žalovanému zbývala jen částka 1 886 Kč, která však podle soudu není schopná krýt jeho další nezbytné životní výdaje. Žalobce poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva uzavřená mezi účastníky neplatná podle § 87 odst. 1 téhož zákona. Jedná se o neplatnost relativní, žalovaný neplatnost smlouvy nenamítl, a tak se se právní jednání považuje za platné. Soud však ze zjištěných skutečností dovodil, že jednání žalobce, jakým postupoval vůči žalovanému při sjednání úvěrové smlouvy, se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje zákonu o spotřebitelském úvěru a zároveň narušuje veřejný pořádek. Žalobci muselo být zřejmé, že žalovaný není schopen reálně uvažovat ohledně finančních otázek a posoudit svoji schopnost úvěr splácet, vyhodnotit si finanční přínos uzavírané úvěrové smlouvy i její důsledky a dopady. Žalobce si musel být vědom tohoto stavu žalovaného, a přesto s ním úvěrovou smlouvu uzavřel. Za této situace soud úvěrovou smlouvu považoval za absolutně neplatnou podle § 588 o. z. Jestliže žalobce žalovanému poskytl peněžní prostředky 78 000 Kč, došlo u něj ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Rozsah bezdůvodného obohacení je třeba určit jako rozdíl mezi plněním žalobce (78 000 Kč), kterého se žalovanému dostalo, a součtem všech plateb žalovaného (81 233 Kč). Protože žalovaný zaplatil více, než obdržel, soud nedůvodnou žalobu zamítl. Žalovaný měl ve sporu úspěch, avšak práva na náhradu nákladů řízení se vzdal, a proto soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Odvolací řízení bylo podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. přerušeno usnesením ze dne 15. 3. 2021, č. j. 47 Co 153/2020-126, do doby rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20 Ústavní soud o návrhu rozhodl usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, načež bylo v odvolacím řízení pokračováno (usnesení ze dne 23. 11. 2021, č. j. 47 Co 110/2019-95).

8. V usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], v níž SDEU rozhodl:„ vnitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem" (bod 44). "Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem" (bod 45). "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době" (bod 46)“. V řízení vedeném před Ústavním soudem se vláda ČR vyjádřila konstatováním, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem právě odkazem na rozsudek SDEU ve věci C [číslo]. Z uvedených závěrů odvolací soud nadále vychází, poněvadž je již najisto postaveno, že soudy z úřední povinnosti posuzují, zda věřitel před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost spotřebitele. Pokud tedy soud prvního stupně požadoval, aby žalovaný vznesl námitku relativní neplatnosti úvěrové smlouvy, jeho postup nebyl správný.

9. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 24. 7. 2017, výpisu záznamů z registru NRKI ohledně [jméno] [příjmení] ze dne 18. 7. 2018, výpisu záznamů z registru [příjmení] ohledně [jméno] [příjmení] ze dne 18. 7. 2018, potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu zaměstnance [jméno] [příjmení] ze dne 27. 4. 2017.

10. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Mezi účastníky, žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla dne 24. 7. 2017 uzavřena smlouva o úvěru podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobce vystupoval jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona).

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. V žalobě a jejím doplnění byla obsažena tvrzení o způsobu prověření úvěruschopnosti žalovaného a k nim byly navrženy důkazy, které soud prvního stupně provedl a dospěl k závěru, že žalobce odborně neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet (bod 6. odůvodnění). Odvolací soud s ohledem na námitky odvolatele znovu posuzoval, zda smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovaným byla platná podle § 2395 a následujících o. z. za použití úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1. 12. 2016). Podle údajů uvedených v hodnocení klienta vypracovaném žalobcem a podepsaném žalovaným dne 24. 7. 2017 a zprostředkovatelem úvěru, který doporučil jeho schválení dne 25. 7. 2018, měl žalobce poskytnout spotřebitelský úvěr 78 000 Kč, splatný ve 48 měsíčních splátkách po 6 221 Kč s úrokovou sazbou 122,64 %. V části A formuláře označeného jako„ analýza bonity“ bylo uvedeno, že žalovaný má pravidelný čistý měsíční příjem 19 517 Kč ze zaměstnání, výdaje 3 410 Kč (životní minimum), 4 000 Kč na splátky (úvěry, zápůjčky, leasing, výživné, hypotéky, apod.), 3 000 Kč na bydlení, 1 000 Kč jako rezerva, a tak jeho volné zdroje činí 8 107 Kč. V části B (doplňující údaje neuvedené ve smlouvě o úvěru, které vyplnil zprostředkovatel úvěru) bylo uvedeno, že žalovaný je zaměstnán, je svobodný a nežije ve společné domácnosti s partnerem, má výuční list a„ vlastní“ bydlení. Není zde uvedeno, zda byly tyto údaje ověřovány z předložených listin žadatele o úvěr. V části C (analýza schopnosti splácet) bylo v poznámce pouze uvedeno„ inkaso nedoloženo“. Podle výpisu z NRKI ze dne 24. 7. 2017 byla pravděpodobnost splácení úvěru žalovaným hodnocena nízkým rizikem.

15. Odvolací soud vychází z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že„ …na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 16. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 17. Po zopakovaném dokazování se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a též dospěl k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spokojil se pouze s doloženým prohlášením klienta o jeho příjmech 19 517 Kč měsíčně z pracovního poměru, neověřil si žádné výdaje žalovaného, které uvedl ve zcela nízké a neodpovídající výši 3 410 Kč a 3 000 Kč (bydlení). Řádně se nezabýval tím, že žalovaný vydává další čtyři tisíce korun na splátky a nepožadoval po klientovi doložení účelu splátek ani jejich kalendář. Úvěr mu poskytl, přestože jeho volné zdroje kryly jenom splátku sjednávaného úvěru a nemohly postačovat k úhradě dalších nezbytných životních potřeb. Své povinnosti se nemohl žalobce zprostit tím, že žalovaný podepsal prohlášení, že neplánuje ani neočekává události mající dopad do jeho příjmů nebo výdajů v době splácení úvěru v oddílu A hodnocení klienta. Žalobce, jak již uvedl soud prvního stupně, aniž by řádně ověřil výdajovou stránku žalovaného, úvěr schválil a žalovanému na jeho účet vyplatil částku 70 000 Kč.

18. Jestliže žalobce s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného, dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, neplatná. Žalovaný by byl podle citovaného ustanovení povinen vrátit žalobci pouze jistinu (78 000 Kč) s úrokem z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ohledně nároku uplatněného nad tuto částku s příslušenstvím však již soud prvního stupně žalobě vyhověl I. výrokem rozsudku, proti kterému žádný z účastníků nepodal odvolání. Ve zbylém rozsahu není žaloba důvodná, a tak odvolací soud napadenou část I. výroku rozsudku podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, na jehož odůvodnění, které bylo opakováno shora, pro stručnost odkazuje.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; odvolatel nebyl v řízení úspěšný, avšak žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.