47 CO 163/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného s evidovanou adresou pobytu obec a číslo , PSČ obec , o zaplacení 26 701 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 5 523,29 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 6. 2020, č. j. 710 C 26/2019-119,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 21 443,47 Kč s 9,75% úroky z prodlení od 22. 10. 2019 do zaplacení, smluvní pokuty 5 523,29 Kč a co do 20% úroků z částky 19 034,01 Kč od 26. 2. 2019 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 85 766 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném 24. 10. 2019 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 26 701 Kč s 9,75% úroky z prodlení od 22. 10. 2019 do zaplacení, smluvní pokuty 5 523,29 Kč a 86,13% úroků (nominální sazba) z částky 19 034,01 Kč od 26. 2. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úroky dosáhnou částky 85 766 Kč, a to z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal dne 14. 11. 2017; žalobce následně zaslal žalovanému oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši 20 000 Kč, který byl vyplacen (na účet uvedený ve smlouvě) 15. 11. 2017, se žalovaný zavázal splatit spolu se 129,75% úroky (efektivní sazba) ve 48 měsíčních splátkách po 1 489 Kč, počínaje prosincem 2017. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaný uhradil celkem 12 splátek po 1 489 Kč. V důsledku prodlení žalovaného s placením sjednaných splátek vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvních pokut podle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 1 996 Kč (4 x 499 Kč za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy nárok na náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v celkové výši 1600 Kč (8 x 200 Kč za prodlení o délce 15 dnů u splátek [číslo]). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné 19. 12. 2018 došlo k datu 24. 2. 2019 k automatickému zesplatnění celého úvěru (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru ve výši 23 105,61 Kč (zbývající původní dlužná jistina 19 034,01 Kč a úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru ve výši 4 071,60 Kč), kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Protože žalovaný tuto povinnost nesplnil, domáhal se žalobce zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, kterou ke dni vyhotovení žaloby (22. 10. 2019) vyčíslil na 5 523,29 Kč. Po zesplatnění žalovaný neuhradil ničeho.

2. V reakci na výzvu soudu žalobce zopakoval, že před uzavřením smlouvy řádně prověřoval úvěruschopnost žalovaného, a to na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka. Z nich vyplynulo, že žalovaný pobíral mzdu 12 000 Kč, jeho měsíční výdaje činily 5 410 Kč a po přičtení rezervy 1000 Kč žalobce stanovil volné zdroje ke splácení ve výši 5 590 Kč při splátce 1 489 Kč. Žalobce při stanovení výdajů vycházel ze zákona o životním a existenčním minimu, další výdaje byl povinen uvést žalovaný a v případě, že je zatajil, porušil § 6 o. z. Dále žalobce vycházel z pracovní smlouvy ze dne 17. 3. 2014 a jejího dodatku, podle něhož měl žalovaný sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou. Provedl také scoring klienta podle výpisu z registru [příjmení], kde nebyla evidována žádná částka po splatnosti, a z registru NRKI s výsledkem příznaku 16 (negativní se zvýšeným potenciálním rizikem nesplácení). V této souvislosti žalobce zdůraznil, že neexistuje povinnost věřitele„ zamítat klienta“ s tímto příznakem. I z historických analýz žalobce vyplývá, že rizikový klient nemusí být jednoznačně neplatičem a kombinací ostatních kladných parametrů může být klient schválen i s příznakem 16. Dále se žalobce obšírně vyjádřil k požadovaným úrokům. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány platně, v zákonných limitech. Zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší, než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost při poskytování úvěrů. Požadovaná sazba úroků je přitom v rámci judikaturního čtyřnásobku (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018). Žalobce vyzdvihl, že smluvní strany vstupují do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle a je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. V případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a jejich výše je ovlivněna celou řadou faktorů. Žalobce je proto přesvědčen o platnosti smlouvy o úvěru v celém jejím rozsahu. Dále uvedl, že ujednání o výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním (§ 1813 o. z.), když žalovaný byl se sazbou úroků opakovaně seznámen (předsmluvní formulář, smlouva a oznámení o schválení úvěru). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], 16 VSOL 656/2018. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zná neúměrné zkrácení (§ 1793 o. z.), kterého by se však musel žalovaný dovolat, což neučinil. Z opatrnosti podotkl, že pokud snad soud prvního stupně při posuzování výše úrokové sazby vycházel z databáze [příjmení], pak údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků, neboť hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami (jsou zde zahrnuty i údaje o amerických hypotékách určených na bydlení) a naopak, nezahrnuje údaje o úvěrech poskytovaných nebankovními subjekty. Navíc je uvedená databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje.

3. Žalovaný byl po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil a k nařízeným jednáním se bez omluvy nedostavil.

4. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 2 132 Kč s 9,75% úroky z prodlení od 19. 2. 2020 do zaplacení (I. výrok) a žalobu zamítl co do částky 24 569 Kč s 9,75% úroky z prodlení z částky 26 701 Kč od 22. 10. 2019 do 18. 2. 2020 a z částky 24 569 Kč od 19. 2. 2020 do zaplacení, co do částky 5 523,29 Kč a 86,13% úroků z částky 19 034,01 Kč od 26. 2. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úroky dosáhnou částky 85 766 Kč (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na základě návrhu podepsaného žalovaným 14. 11. 2017, který žalobce akceptoval dopisem ze dne 16. 11. 2017 a že žalobce vyplatil žalovanému peněžní prostředky ve sjednané výši 20 000 Kč (15. 11. 2017). Žalovaný uhradil 12 splátek po 1 489 Kč (celkem 17 868 Kč). V důsledku prodlení delšího než 65 dnů s úhradou splátky [číslo] došlo k automatickému zesplatnění úvěru ke dni 24. 2. 2019. Vztah mezi účastníky soud posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“), neboť žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel. Soud poukázal na § 86 a § 87 ZSÚ-III, dále na články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES a s odkazem na usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, dovodil, že je povinen z úřední povinnosti, i bez námitky spotřebitele, zkoumat, zda žalobce splnil povinnost uloženou v § 86 ZSÚ-III. Konstatoval, že žalobce si sice vyžádal informace týkající se příjmů žalovaného, avšak neověřoval a nezjišťoval jeho podstatné výdaje, přitom součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i obezřetnost, která vede k tomu, že se nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Výdaje žalovaného uvedené v listině„ Hodnocení klienta“, tedy životní minimum 3 410 Kč a náklady na bydlení ve výši 2 000 Kč soud označil za nereálné. Vyjádřil názor, že u nákladů na stravu nelze obecně vycházet z částky životního minima, výdaj určený na bydlení pak ani rámcově neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice. Soud vyjádřil i pochybnost nad tím, že žalovaný nemá žádné výdaje např. na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky apod., stanovené alespoň racionálním odhadem, který lze v rámci odborné péče rozumně očekávat. Nadto podle výpisů z bankovního účtu žalovaného za měsíce září a říjen 2017 byl zůstatek na účtu koncem každého měsíce záporný. Bez významu není ani interní hodnocení podle registru NRKI, kde byl u žalovaného vyplněn kód příznaku 16, což znamená, že klientova smlouva je hodnocená jako špatná. Soud uzavřel, že v důsledku nesplnění zákonné povinnosti žalobce podle § 86 ZSÚ-III je smlouva absolutně neplatná (§ 87 ZSÚ-III), a proto žalobci vzniklo právo pouze na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 2 132 Kč (§ 2991 a § 2993 o. z.), tj. rozdíl mezi poskytnutým úvěrem 20 000 Kč a žalovaným zaplacenou částkou 17 868 Kč, spolu s úroky z prodlení v zákonné výši od 19. 2. 2020 (§ 1970 o. z. a § 1958 odst. 2 o. z.). Za řádnou výzvu k plnění soud považoval až žalobu, kterou si žalovaný na adrese svého trvalého pobytu mohl vyzvednout 18. 2. 2020 a následujícího dne se tak dostal do prodlení se splněním povinnosti vydat žalobci bezdůvodné obohacení (§ 1968 věta první o. z.). Předchozí výzvy k úhradě i oznámení o zesplatnění totiž žalobce zasílal žalovanému na adresu [adresa], ačkoliv ve smlouvě a všech souvisejících dokumentech byla uvedena adresa [obec a číslo]. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovaný byl procesně úspěšnější, náklady mu však nevznikly, a proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

5. Proti části II. výroku rozsudku a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud změnil část II. výroku a žalovanému uložil povinnost zaplatit 21 443,47 Kč s 9,75% úroky z prodlení od 22. 10. 2019 do zaplacení, smluvní pokutu 5 523,29 Kč a 20% úroky z částky 19 034,01 Kč od 26. 2. 2019 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 85 766 Kč a dále, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Doplnil, že částka 21 443,47 Kč zahrnuje kapitalizované úroky do dne zesplatnění přepočtené na 20 % ve výši 945,46 Kč, částku 16 906,01 Kč odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou 19 034,01 Kč a přiznanou částkou 2 132 Kč, smluvní pokutu 1 996 Kč a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 600 Kč. Zopakoval svá tvrzení týkající se otázky posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy uvedená již v podání ze dne 7. 5. 2020 (viz odst. 2 tohoto rozhodnutí). Dále doplnil, že § 87 odst. 1 ZSÚ-III nedává soudu možnost změnit relativní neplatnost na neplatnost absolutní a poukázal na to, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES není přímo aplikovatelná a neposouzení úvěruschopnosti nespojuje s následkem neplatnosti ani relativní, natož absolutní. Vyslovil přesvědčení, že smlouva o úvěru je platná a jím nyní požadované úroky ve výši 20 % by mu měly být (a to i v kontextu výše obvyklých úroků zejména v nebankovní sféře) přiznány. Pokud jde o nárok na smluvní pokutu a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením, tyto uplatnil zcela v souladu se zákonnou úpravou (§ 122 odst. 1 písm. a), c) ZSÚ-III).

6. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že návrh na uzavření smlouvy o úvěru č. [číslo] žalovaný podepsal 14. 11. 2017 a k výplatě peněžních prostředků ve výši 20 000 Kč na účet žalovaného došlo 15. 11. 2017.

9. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 („ ZSÚ-III“).

10. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že těmito otázkami by se soud měl zabývat toliko k námitce žalovaného (a nutno dodat, že v posuzovaném případě žalovaný takovou námitku nevznesl), tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne 18. 2. 2020 podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 15. 3. 2021, č. j. 47 Co 163/2020-140).

13. Přestože Ústavní soud usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III odmítl, k aplikaci tohoto ustanovení zákona se vyslovil, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- [právnická osoba] proti GK). Z tohoto rozsudku SDEU vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

14. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

15. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěrem, že důkazy předložené žalobcem neprokazují, že by žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, ani to, že na základě těchto listin bylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Úvěr tedy žalovanému neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta první ZSÚ-III).

16. Žalobci tak v rámci řízení nemohlo být přisouzeno více, než odpovídá částce, kterou žalovanému vyplatil, navýšené o příslušenství (zákonné úroky z prodlení), se zohledněním platby žalovaného ve výši 17 868 Kč. Pro stručnost odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011).

17. S ohledem na shora uvedené odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části II. výroku a ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, jako věcně správný potvrdil.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto by byl povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému v průběhu odvolacího řízení nějaké účelně vynaložené náklady vznikly, soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.