47 CO 197/2019

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , země , podnikající v  země anonymizována tři slova právnická osoba , IČO , sídlem adresa , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , Ph.D., sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , o zaplacení částky částka s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 C 299/2018-40,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. a III. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky [částka] s úroky z prodlení v zákonné výši z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Uvedl, že na základě návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum] poskytl žalovanému revolvingový úvěr formou poskytnutí úvěrového rámce. Ke dni [datum] žalovaný vyčerpal peněžní prostředky v celkové výši [částka]. Čerpání úvěru (tzv. Komfort čerpání) bylo evidováno na podúčtu [číslo]; tuto část úvěru se žalovaný zavázal splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně [částka]. Dále bylo čerpání úvěru (tzv. Extra čerpání) evidováno na podúčtu [číslo]; tuto část úvěru se žalovaný zavázal uhradit ve 24 splátkách po [částka]. Podle všeobecných obchodních podmínek (VOP) byl žalobce oprávněn účtovat smluvní pokutu za prodlení se splácením úvěru; do [datum] činila sazba 8 % z částky, s jejímž splacením byl žalovaný v prodlení, od [datum] došlo ke změně na 0,1 % denně ze splátky v prodlení. Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení smluvní pokuty ve výši [částka]. Dopisem ze dne [datum] žalobce od smlouvy s účinností k [datum] odstoupil a dluh žalovaného ve výši [částka] se tak stal splatným v celém rozsahu (dlužná jistina [částka], úroky [částka], pojistné [částka], náhrada nákladů za vymáhací proces [částka] a smluvní pokuta [částka]). Na předžalobní výzvu ze dne [datum] žalovaný nereagoval.

2. Na výzvu soudu žalobce v podání ze dne [datum] uvedl, že splnil povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a před uzavřením smlouvy posoudil schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet úvěr na základě dostatečných informací od něj získaných. Žalovaný v úvěrové smlouvě uvedl, že pracuje jako podnikatel (řemeslník, zemědělec), má čistý měsíční příjem [částka], náklady na bydlení [částka], jeho finanční závazky činí [částka] a ostatní pravidelné výdaje [částka], bydlí u rodičů, je bezdětný a svobodný. Žalobce neměl důvod považovat žalovaným uvedené příjmy za nereálně vysoké a výdaje za nepřiměřeně nízké. Tvrzený příjem žalovaného porovnal s tabulkou předpokládaných příjmů vytvořenou podle statistiky MPSV (sektor, profese a typ vzdělání vs. příjem) a nezjistil žádný nesoulad. Deklarované náklady na bydlení ověřil v tabulce minimálních nákladů na bydlení (po zohlednění typu bydlení a regionu byla definována částka [částka]); automatickou kontrolou nebylo zjištěno, že by žalovaný náklady na bydlení podhodnotil. Finanční závazky žalovaného žalobce ověřoval v registru [příjmení] a žádné závazky po splatnosti nezjistil.

3. Žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil, k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.

4. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok) a žalobu zamítl co do [částka] s 8,5% úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení (II. výrok). Žalovanému dále uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši [částka] (III. výrok). Vzal za prokázané, že [datum] účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému úvěrový rámec ve sjednané výši, z něhož žalovaný vyčerpal celkem [částka]. Naproti tomu se žalovaný zavázal splácet úvěr spolu s úroky a rovněž hradit měsíční poplatek za správu a vedení úvěrového účtu a pojistné; celkem na splátkách uhradil [částka]. Z důvodu porušování smluvních povinností žalovaným žalobce od smlouvy ke dni [datum] odstoupil a dluh žalovaného se stal v celém rozsahu splatným. Soud dále konstatoval, že žalobce při uzavírání smlouvy posoudil úvěruschopnost žalovaného na základě jeho prohlášení o příjmech a výdajích. K tomu citoval § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“), a poukázal na čl. 8 odst. 1, čl. 22 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 EHS ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Dospěl k závěru, že § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III odporuje uvedeným článkům směrnice, pokud pro případ nedostatečného prověřování úvěruschopnosti stanoví jen relativní neplatnost úvěrové smlouvy. V této souvislosti poukázal i na judikaturu Soudního dvora Evropské unie v oblasti spotřebitelského práva, která opakovaně potvrdila povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých ustanovení unijního spotřebitelského práva (rozsudek ze dne [datum] ve věci C [číslo], ze dne [datum] ve věci C [číslo], ze dne [datum] ve věci C [číslo] a ze dne [datum] ve věci C [číslo]). Uzavřel, že žalobce se v posuzovaném případě spokojil s pouhým tvrzením žalovaného ohledně výše jeho příjmů a výdajů a nesplnil tak řádně svoji povinnost s odbornou péči posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Neposouzení úvěruschopnosti (§ 86 odst. 1 a 2 ZSÚ-III) soud shledal za odporující zákonu a vyslovil též názor, že takový postup zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 o. z.) Dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná a žalobci přiznal pouze nárok z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z. a § 2993 o. z.) ve výši [částka], tj. rozdíl mezi vyčerpanou částkou [částka] a uhrazenou částkou [částka], spolu s úroky z prodlení v zákonné výši (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) ode dne následujícího po odstoupení žalobce od úvěrové smlouvy, tj. od [datum]. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a ve sporu úspěšnějšímu žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 34 % (zaplacený soudní poplatek [částka], náklady účastníka, jež nebyl zastoupen advokátem za 2 úkony po [částka] podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

5. Proti II. výroku rozsudku podal žalobce odvolání s tím, aby byl odvolacím soudem změněn, žalobě i v tomto rozsahu vyhověno a žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o úvěru. Zdůraznil, že byla uzavřena za účinnosti„ nového občanského zákoníku“ a zejména zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. Uvedené předpisy jednoznačně stanoví pro případ nedodržení povinnosti poskytovatelů úvěrů posoudit úvěruschopnost žadatelů o úvěr sankci relativní neplatnosti úvěrové smlouvy. Upozornil na to, že směrnice EU (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS - pozn. odvol. soudu) nevyžaduje sankci neplatnosti vůbec, natož neplatnosti absolutní. Dále se žalobce ohradil proti závěru soudu prvního stupně, že neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr podle § 86 odst. 1 a 2 ZSÚ-III odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. [příjmení] se o takový postup jednalo, muselo by jít o zjevné zneužití práva, záměrné (či alespoň nedbalostní) uvedení konkrétního příjemce úvěru do„ dluhové pasti“, záměrné profitování poskytovatele úvěru na jeho nesplácení, včetně nemravných smluvních ujednání, která k uvedenému měla vést apod. Nic podobného v projednávané věci nevyšlo najevo. Soud prvního stupně se ani nepokusil vztáhnout požadavek postupu věřitele v souladu s dobrými mravy a s veřejným pořádkem na konkrétní skutkové okolnosti jako např. výši poskytnutého úvěru, sjednané splátky či dobu splácení atd. Podle soudu byl veřejný pořádek nejspíš narušen zejména tím, že žadatel o úvěr nepředložil potvrzení o příjmu, jímž by osvědčil tvrzené údaje; přitom údaje žalovaného ověřil žalobce v registru [příjmení]. Znovu zdůraznil, že úprava obsažená v § 86 ZSÚ-III ve spojení s § 586 o. z. jednoznačně stanoví pouze relativní neplatnost. Pokud by měla být neplatnost smlouvy dovozena z úřední povinnosti, ztratila by úprava zakotvená v § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III zcela svůj smysl. V projednávané věci nevyšly najevo žádné skutečnosti svědčící o tom, že by měl žalobce důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a žalovaný v řízení žádná tvrzení v tomto směru nevznesl. Svoji argumentaci žalobce zopakoval a dále rozvedl při jednání odvolacího soudu. Zejména vyzdvihl část odůvodnění (20. odstavec) usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, v níž Ústavní soud výslovně poukázal na rozsudek SDEU ze dne [datum] ve věci C [číslo], podle něhož je možno k eurokonformnímu výkladu přistoupit jen tehdy, není-li contra legem a v rozporu se zásadou právní jistoty. Vyslovil přesvědčení, že v daném případě zákonodárce při transpozici směrnice směřoval vědomě ke konkrétnímu následku vyjádřenému v § 87 odst. 1 větě první ZSÚ-III, tzn. k relativní neplatnosti a jiný výklad, zastávaný aktuálně i Ústavním soudem, je podle názoru žalobce v rozporu s výslovnou úpravou i zásadou právní jistoty.

6. Žalovaný se odvolání žalobce nevyjádřil, k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.

7. Krajský soud v [obec] jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, i ve III. výroku, jako výroku závislém (§ 206 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), jakož i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že na základě žádosti o revolvingový spotřebitelský úvěr [číslo] byla mezi účastníky [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalovaný postupně vyčerpal peněžní prostředky ve výši [částka].

9. Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud daný vztah posuzoval podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016.

10. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že těmito otázkami by se soud měl zabývat toliko k námitce žalovaného (a nutno dodat, že v posuzovaném případě žalovaný takovou námitku nevznesl), tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do [datum]), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne [datum] podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 15. 2. 2021, č. j. 47 Co 197/2019-65).

13. Přestože Ústavní soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III odmítl, k aplikaci tohoto ustanovení zákona se vyslovil, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK). Z tohoto rozsudku SDEU vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

14. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

15. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěrem, že důkazy předložené žalobcem neprokazují, že by žalobce před uzavření smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, ani to, že na základě těchto listin bylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Úvěr tedy žalovanému neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III). Žalobci tak v rámci řízení nemohlo být přisouzeno více, než odpovídá částce, kterou žalovanému vyplatil, navýšené o příslušenství (zákonné úroky z prodlení). Z důvodu stručnosti odkazuje odvolací soud na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11.2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011).

16. Vzhledem k uvedenému odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části II. výroku a ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, jako věcně správný potvrdil.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, byl by proto povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalovanému v průběhu odvolacího řízení nějaké účelně vynaložené náklady vznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.