47 CO 3/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudců JUDr. Zdeňka Bureše a JUDr. Evy Gregorové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupené advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky 47 162 Kč s příslušenstvím a částky 6 131,84 Kč o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. května 2020, č. j. 104 C 5/2020-70,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 9 398,07 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 11. 2. 2020 do zaplacení, částku 6 131,84 Kč a 20% úrok ročně z částky 36 621,91 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 141 652 Kč, a ve III. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 30 442 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 11. 2. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Žalobu zamítl, pokud se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 16 720 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 11. 2. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 6 131,84 Kč, 100,46% úroku ročně z částky 36 621,91 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 141 652 Kč (II. výrok). Rozhodl, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 9 398,07 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 11. 2. 2020 do zaplacení, částku 6 131,84 Kč a 20% úrok ročně z částky 36 621,91 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 141 652 Kč, a do III. výroku o náhradě nákladů řízení. Vysvětlil, že částka 9 398,07 Kč představuje součet kapitalizovaného úroku přirostlého k jistině přepočítaného na 20 % (1 820,16 Kč), požadované a dosud nepřiznané původní dlužné jistiny úvěru ve výši 6 179,91 Kč, nepřiznaných smluvních pokut (998 Kč) a nákladů vzniklých žalobci v souvislosti s prodlením žalovaného (400 Kč). Žalobce trval na tom, že úvěruschopnost žalovaného řádně posoudil. Příjem žalovaného byl v době uzavření smlouvy 20 300 Kč, ke splácení měl k dispozici volné prostředky ve výši 13 690 Kč, přičemž splátka úvěru činila 3 279 Kč. Pečlivě byly zkoumány i výdaje žalovaného s tím, že jejich jednotlivé položky je povinen pravdivě uvést právě klient. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka] plyne, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr (žalovaný) při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů je rozhodující pro zkoumání úvěruschopnosti. K určení paušální částky výdajů na živobytí zcela postačují údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Žalobce poukázal na nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, podle něhož by soudy měly poskytovatele úvěru vést k pečlivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevným problém svůj úvěr splatit. Žalobce tuto povinnost v projednávané věci splnil. Zákon pak nedává soudu možnost stanovenou relativní neplatnost úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.) měnit na neplatnost absolutní. Protože žalovaným nebyla vznesena námitka neplatnosti smlouvy, soud se nemohl ani důsledky neposouzení úvěruschopnosti klienta zabývat. Dodal, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroků, ale pouze 20% úroku ročně, který je pod průměrnou úrovní úroku požadovaného u stejných úvěrů v rámci nebankovního sektoru. Nárok na přiznání smluvních pokut a nákladů vzniklých prodlením žalovaného je v souladu s § 122 odst. 1 písm. c/, respektive písm. a/ zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

3. Žalovaný se k odvolání, které mu bylo doručeno dne 22. 10. 2020, nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 12. 2. 2020, domáhal po žalovaném zaplacení částky 47 162 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 11. 2. 2020 do zaplacení, částky 6 131,84 Kč a 100,46% úroku ročně z částky 36 621,91 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 141 652 Kč. Uvedl, že dne 24. 4. 2019 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalovanému poskytl peněžité prostředky ve výši 37 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v efektivní sazbě 162,42 % ročně ve 36 měsíčních splátkách po 3 279 Kč, počínaje měsícem květnem 2019 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, z nichž žalobce zjistil, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích [příjmení] a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobce provedl tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobce prověřil, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobci uhradil na dluh jen částku 6 558 Kč dne 29. 4. 2019. Žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč (za třetí a čtvrtou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení do dne zesplatnění, po 499 Kč) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši 400 Kč (200 Kč za třetí a čtvrtou splátku, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne 29. 9. 2019 podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou třetí splátky (splatná dne 25. 7. 2019) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši 45 764,59 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od 1. 10. 2019 do zaplacení. Smluvní pokutu vypočetl žalobce ve výši 45 764,59 Kč k datu vyhotovení žaloby a požaduje z ní jen 6 131,84 Kč. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobce proto uplatňuje úrok z úvěru od 1. 10. 2019 do zaplacení z jistiny 36 621,91 Kč, avšak jen v nominální sazbě 100,46 % a jen do výše 141 652 Kč (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Uvedl, že s ohledem na zjištěný skutkový stav žalobce nesplnil povinnost řádně, s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.), je přitom nutno chápat jako absolutní, a tak k ní musí soud přihlédnout z úřední povinnosti (§ 588 o. z., rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo]). Žalobce si od žalovaného i vlastními silami vyžádal informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného v jím deklarované výši 5 610 Kč nijak blíže nezjišťoval a neověřoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Žalovaný předložil svou pracovní smlouvu a výplatní pásky s tím, že jeho průměrný čistý příjem za leden a únor 2019 měl činit 25 068 Kč měsíčně. Zaměstnavatel však mzdu žalovaného vyplatil na účet třetí osoby a ve vyúčtování je poznámka, že šlo o srážku. Lustrace v databázi NRKI byla negativní. Výdaje na živobytí měly být dle tvrzení žalovaného celkem 5 610 Kč. Žalobce přes negativní informace a při absenci prověření skutečných výdajů žalovaného úvěr poskytl v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi účastníky je nutné posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobce prokázal, že dne 26. 4. 2019 zaslal na účet žalovaného částku 37 000 Kč. Žalovaný z této částky vrátil jen 6 558 Kč. Jelikož mezi účastníky neexistuje jiné platné ujednání, posoudil soud nárok žalobce na zaplacení žalované částky jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., neboť žalobce žalovanému plnil bez právního důvodu. Odečtením uvedených částek bylo možné žalobci přiznat částku 30 442 Kč s úrokem z prodlení podle § 1970 o. z., neboť žalobce žalovanému zaslal dne 24. 1. 2020 předžalobní výzvu k zaplacení dluhu do 15 dnů od odeslání. Ve zbývající části soud žalobu zamítl včetně požadovaného příslušenství, smluvních pokut a poplatků. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení úspěšnější, avšak žádné náklady mu nevznikly.

7. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) ohledně žalovaného ze dne 24. 4. 2019, výpisu záznamu z registru [příjmení] ohledně žalovaného ze dne 24. 4. 2019, hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 24. 4. 2019.

8. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Mezi účastníky, žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla dne 24. 4. 2019 uzavřena smlouva o úvěru podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobce vystupoval jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona).

10. V usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, v níž SDEU rozhodl:„ vnitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem" (bod 44). "Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem" (bod 45). "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době" (bod 46)“. V řízení vedeném před Ústavním soudem se vláda ČR vyjádřila konstatováním, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem právě odkazem na rozsudek SDEU ve věci C -679/18. Z uvedených závěrů odvolací soud nadále vychází, poněvadž je již najisto postaveno, že se soudy z úřední povinnosti zabývají tím, zda věřitel před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost spotřebitele.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. V žalobě byla obsažena tvrzení o způsobu prověření úvěruschopnosti žalovaného a k nim byly navrženy důkazy, které soud prvního stupně provedl a dospěl k závěru, že žalobce odborně neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet (odstavec 6. odůvodnění). Odvolací soud s ohledem na námitky odvolatele znovu posuzoval, zda smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovaným byla platná podle § 2395 a následujících o. z. za použití úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1. 12. 2016). Podle údajů uvedených v hodnocení klienta vypracovaném žalobcem a podepsaném žalovaným dne 24. 4. 2019 i osobou zprostředkovávající úvěru, která doporučila jeho schválení, měl žalobce poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr 37 000 Kč, splatný ve 36 měsíčních splátkách po 3 279 Kč s úrokovou sazbou 162,42 %. V části A formuláře označeného jako„ analýza bonity“ bylo uvedeno, že žalovaný má pravidelný čistý měsíční příjem 20 300 Kč ze zaměstnání, výdaje 3 410 Kč (životní minimum), 2 000 Kč na bydlení, 200 Kč ostatní, 1 000 Kč jako rezerva, a tak jeho volné zdroje činí 13 690 Kč. V části B (doplňující údaje neuvedené ve smlouvě o úvěru) bylo ve formuláři vyznačeno, že žalovaný je svobodný, vyučen a bydlí u rodičů. Není zde uvedeno, zda byly tyto údaje ověřovány z nějakých vyžádaných listin. Podle výpisu z NRKI ze dne 24. 4. 2019 byla klientova smlouva hodnocena kódem 16 a spadá tak do kategorie špatného hodnocení (negativní příznak). Z výpisu z registru [příjmení] vyplývá, že žalovaný má nesplacený dluh na poplatcích v souvislosti s poskytnutými službami elektronických komunikací.

14. Odvolací soud vychází z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že„ …na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 15. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 16. Po zopakovaném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spokojil se pouze s prohlášením klienta o jeho příjmech 20 300 Kč měsíčně ze zaměstnání, aniž by, jak uvedl již soud prvního stupně, zkoumal, proč mzda je srážena zaměstnavatelem žalovaného ve prospěch třetí osoby, a niž by zkoumal výdaje žalovaného, které byly uvedeny ve zcela nízké a neodpovídající výši. Neprověřil zejména výdaje žalovaného nezbytné na bydlení, které byly ve formuláři stanoveny nápadně nízkou a neodpovídající paušální částkou 2 000 Kč. Konečně žalobce přehlédl, že i hodnocení klienta z nebankovního registru klientských informací (NRKI) vyznělo negativně a že žalovaný má blíže nespecifikovaný dluh na telekomunikačních poplatcích (registr [příjmení]). Své povinnosti se nemohl žalobce zprostit ani tím, že žalovaný podepsal prohlášení, že neplánuje ani neočekává události mající dopad do jeho příjmů nebo výdajů v době splácení úvěru v oddílu A hodnocení klienta. Žalobce přes uvedené úvěr schválil a žalovanému na jeho účet vyplatil částku 37 000 Kč.

17. Jestliže žalobce s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného, dospěl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, neplatná. Žalovaný byl pravomocným I. výrokem napadeného rozsudku zavázán vrátit žalobci částku 30 442 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši (nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z.), ve zbylém rozsahu nebyla žaloba důvodná, a tak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. odvoláním napadenou část zamítavého II. výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Jestliže úrok z prodlení byl soudem prvního stupně přiznán od údajné splatnosti dluhu na základě výzvy věřitele, toto rozhodnutí je sice v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), avšak nebylo napadeno odvoláním, a tak nepodléhá přezkumu odvolacím soudem.

18. Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, na jehož odůvodnění, které bylo opakováno shora, pro stručnost odkazuje.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; odvolatel nebyl v řízení úspěšný, avšak žalovanému náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.