47 CO 4/2019

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudců JUDr. Zdeňka Bureše a JUDr. Evy Gregorové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky 47 850 Kč s příslušenstvím a částky 12 077 Kč o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 22 C 143/2018-52, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 26. listopadu 2018, č. j. 22 C 143/2018-55,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části III. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 1 913,22 Kč, zrušuje a řízení se zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části III. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 8,05% úrok z prodlení ročně z částky 1 913,22 Kč od 15. 5. 2018 do 6. 12. 2018, z částky 961,22 Kč od 7. 12. 2018 do 7. 1. 2019, z částky 9,22 Kč od 8. 1. 2019 do 7. 2. 2019 a 20 % úrok ročně z částky 39 000 Kč od 29. 8. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 93 600 Kč, a ve IV. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 48 634 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 39 000 Kč od 15. 5. 2018 do 6. 9. 2018, z částky 38 048 Kč od 7. 9. 2018 do 5. 10. 2018, z částky 37 096 Kč od 6. 10. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Řízení zastavil, pokud se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 1 904 Kč (II. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 7 452 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 15. 5. 2018 do zaplacení, 77,9% úrok ročně z částky 39 000 Kč od 29. 8. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 93 600 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 937 Kč (výrok doplňujícího rozsudku). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 813 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (IV. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do části III. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 1 913,22 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 15. 5. 2018 do zaplacení a 20 % úrok ročně z částky 39 000 Kč od 29. 8. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 93 600 Kč, a do IV. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Vysvětlil, že částka 1 913,22 Kč představuje kapitalizovaný 20% úrok ročně z poskytnutého úvěru do dne zesplatnění. Uvedl, že úrok byl smluven v zákonných limitech a měl být žalobci alespoň částečně přiznán. Úroková sazba byla sice dohodnuta ve výši 137,51 % ročně, a tak nebyl překročen judikatorně stanovený čtyřnásobek obvyklého úroku (rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 15. 12. 2004, č. j. 21 Cdo 1484/2004). Strany se dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek a je nutno zachovat prioritu výkladu zakládajícího platnost smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. IV ÚS 1783/11). Ujednání o výši úroku nemůže být zakázaným ujednáním ve smyslu § 1813 o. z., neboť informace o úrokové sazbě byly žalovanému jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty jak ve smlouvě samotné, tak v předsmluvním formuláři před uzavřením smlouvy. Výpůjční úroková sazba je podle žalobce přiměřená a odpovídá situaci na trhu nebankovních úvěrů. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je ustanovení týkající se sjednaného úroku neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Poukázal i na § 2395 o. z., podle kterého žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí a žalobci tak nelze nepřiznat žádný úrok. Dodal, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroků, ale pouze 20% úroku ročně, který je pod průměrnou úrovní úroku požadovaného u stejných úvěrů v rámci nebankovního sektoru.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 16. 5. 2018, domáhal po žalovaném zaplacení částky 47 850 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 15. 5. 2018 do zaplacení, částky 12 077 Kč a 77,9% úroku ročně z částky 39 000 Kč od 29. 8. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 93 600 Kč. Uvedl, že dne 22. 5. 2017 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalovanému poskytnul peněžité prostředky ve výši 39 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v efektivní sazbě 112,7 % ročně ve 24 měsíčních splátkách po 3 250 Kč, počínaje měsícem červnem 2017 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr, byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, z nichž žalobce zjistil, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích [příjmení] a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobce provedl tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobce si prověřil, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobci neuhradil na dluh ničeho. Žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč (za první a druhou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení do dne zesplatnění, po 499 Kč) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši 600 Kč (200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne 27. 8. 2017 podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou prvním splátky (splatná dne 17. 8. 2017) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši 46 452 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od 29. 8. 2017 do zaplacení. Smluvní pokutu vypočetl žalobce ve výši 12 077 Kč k datu vyhotovení žaloby. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobce proto požaduje úrok z úvěru od 29. 8. 2017 do zaplacení z jistiny 39 000 Kč, avšak jen v sazbě 77,9 % a jen do výše 93 600 Kč (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení byl nečinný.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Vztah mezi účastníky posoudil jako smlouvu o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. s tím, že na věc je nutné aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dospěl k závěru, že výše úroku 112,7 % ročně (stejně jako 77,9 % ročně) několikanásobně přesahuje úrokové sazby poskytované bankami v době sjednání smlouvy o úvěru, a proto je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Z tohoto důvodu soud přiznal žalobci pouze právo na zaplacení původní jistiny 39 000 Kč, z níž také vypočetl nově smluvní pokutu ve výši 10 140 Kč. Ve zbývající části žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; žalobce byl v řízení úspěšný z 52 %, neúspěšný ze 48 %, a tak mu přísluší 4 % (813 Kč) vynaložených nákladů na soudní poplatek ve výši 2 997 Kč a na zastoupení advokátem ve výši 20 330,47 Kč (3 úkony právní služby po 500 Kč podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 3 režijní paušály po 100 Kč, 2 úkony právní služby po 5 880 Kč podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 2 režijní paušály po 300 Kč, 4 i započaté půlhodiny strávené cestou na jednání po 100 Kč podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., cestovné 837,74 Kč z [obec] do [obec] a zpět vozem BMW 530d, náhrada za DPH 1 935,73 Kč).

7. Odvolací řízení bylo podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. přerušeno usnesením ze dne 16. 7. 2020, č. j. 47 Co 4/2019-74, do doby rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20 Ústavní soud o návrhu rozhodl usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, načež bylo v odvolacím řízení pokračováno (usnesení ze dne 8. 11. 2021, č. j. 47 Co 4/2019-84).

8. Podáním ze dne 11. 1. 2022 vzal žalobce žalobu zpět, pokud se po žalovaném domáhal zaplacení částky 1 913,22 Kč, neboť žalovaný po podání odvolání tuto částku uhradil a žalobce ji započetl na přirostlý úrok přepočítaný na 20 procent. Žalovaný nevyslovil se zpětvzetím žaloby nesouhlas, a tak odvolací soud podle ustanovení § 222a odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zpětvzetí žaloby zrušil a řízení zastavil.

9. V usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], v níž SDEU rozhodl:„ vnitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem" (bod 44). "Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem" (bod 45). "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době" (bod 46)“. V řízení vedeném před Ústavním soudem se vláda ČR vyjádřila konstatováním, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem právě odkazem na rozsudek SDEU ve věci C [číslo]. Z uvedených závěrů odvolací soud nadále vychází, poněvadž je již najisto postaveno, že soudy z úřední povinnosti posuzují, zda věřitel před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost spotřebitele.

10. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: karty klienta, [jméno] [příjmení] ke smlouvě [číslo] výpisu záznamu z registru [příjmení] ohledně žalovaného ze dne 22. 5. 2017, scoringu klienta [jméno] [příjmení] ze dne 22. 5. 2017, hodnocení klienta vypracované žalobcem ze dne 22. 5. 2017, potvrzení ČSSZ o vyplácení invalidního důchodu [jméno] [příjmení] ze dne 2. 5. 2017, výpis z běžného účtu [jméno] [příjmení] o došlé platbě invalidního důchodu dne 6. 4. 2017.

11. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Mezi účastníky, žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla dne 22. 5. 2017 uzavřena smlouva o úvěru podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobce vystupoval jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona).

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Přestože v žalobě byla obsažena tvrzení o způsobu prověření úvěruschopnosti žalovaného a k nim byly navrženy důkazy, soud prvního stupně se s těmito skutečnostmi vůbec nevypořádal a zcela je pominul. Odvolací soud s ohledem na závěr učiněný v odstavci 8 nejdříve posuzoval, zda smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovaným byla platná podle § 2395 a následujících o. z. za použití úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1. 12. 2016). Podle údajů uvedených v hodnocení klienta vypracovaném žalobcem a podepsaném žalovaným dne 22. 5. 2017 a zprostředkovatelem úvěru, který doporučil jeho schválení dne 24. 5. 2017, měl žalobce poskytnout spotřebitelský úvěr 39 000 Kč, splatný ve 24 měsíčních splátkách po 3 250 Kč s úrokovou sazbou 112,7 %. V části A formuláře označeného jako„ analýza bonity“ bylo uvedeno, že žalovaný má pravidelný čistý měsíční příjem, invalidní důchod 9 610 Kč, výdaje 3 410 Kč do (životní minimum), splátky jiného úvěru 749 Kč, bydlení 1 480 Kč, celkem výdaje 5 639 Kč, rezerva 500 Kč a volné zdroje 3 471 Kč. V části B (doplňující údaje neuvedené ve smlouvě o úvěru, které vyplnil zprostředkovatel úvěru) bylo uvedeno, že žalovaný je svobodná, nežije ve společné domácnosti s manželem či partnerem, má maturitu a vlastní bydlení. Není zde uvedeno, zda byly tyto údaje ověřovány z předložených listin žadatele o úvěr. V části C (analýza schopnosti splácet) bylo v poznámce uvedeno pouze„ inkaso nedoloženo“.

16. Odvolací soud vychází z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že„ …na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 17. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 18. Po zopakovaném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spokojil se pouze s doloženým prohlášením klienta o jeho příjmech 9 610 Kč měsíčně (invalidní důchod třetího stupně), neověřil si žádné výdaje žalovaného, které uvedl ve zcela nízké a neodpovídající výši 3 410 Kč a 1 480 Kč (bydlení). Své povinnosti se nemohl žalobce zprostit tím, že žalovaný podepsal prohlášení, že neplánuje ani neočekává události mající dopad do jeho příjmů nebo výdajů v době splácení úvěru v oddílu A hodnocení klienta. Žalobce sice provedl lustraci v systému [příjmení], kde nebyly k osobě žalovaného vedeny žádné údaje, avšak ignoroval posouzení nebankovního registru klientských informací, kde schopnost žalovaného splácet úvěr byla hodnocena skóre 338 (střední riziko). Nevzal v úvahu splácení dalšího úvěru žalovaným. Přesto žalobce úvěr schválil a vyplatil částku 39 000 Kč na účet žalovaného, ačkoliv vzhledem k poměru jeho čistého příjmu 9 610 Kč a nedoložených výdajů se tato částka jeví nepřiměřená.

19. Jestliže žalobce s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného, dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, neplatná. Žalovaný by byl podle citovaného ustanovení povinen vrátit žalobci pouze jistinu (39 000 Kč) s úrokem z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ohledně nároku uplatněného nad tuto částku s příslušenstvím však již soud prvního stupně žalobě vyhověl pravomocným I. výrokem rozsudku, proti kterému žádný z účastníků nepodal odvolání. Ve zbylém rozsahu je žaloba nedůvodná.

20. Vzhledem k závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru nebylo třeba zabývat se odvolacími námitkami žalobce, které směřovaly do úvahy soudu prvního stupně o neplatnosti sjednaného úroku převyšujícího nepřípustně obvyklou sazbu za úvěry poskytované bankami. Odvolací soud uzavřel, že podle § 87 odst. 1 je úvěrová smlouva neplatná, žalobce proto nemůže mít nárok na úrok, který je předmětem jeho odvolání.

21. Odvolací soud však považuje nad rámec svého rozhodnutí za potřebné dodat, že i v poměrech úpravy občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) v případě, kdy soud shledá platnou smlouvu o úvěru, avšak za neplatnou považuje dohodu o úroku, má žalobce právo na obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009). Pravidlo o povinnosti platit úroky je obsaženo v rámci obecné úpravy závazků v § 1802 až 1806 o. z.

22. S ohledem na uvedené odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadenou část III. výroku rozsudku. Žalobu však zamítl z jiného důvodu než soud prvního stupně.

23. Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, na jehož odůvodnění, které bylo opakováno shora, pro stručnost odkazuje.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; odvolatel nebyl v řízení úspěšný, avšak žalovanému náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.