47 CO 4/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného s evidovanou adresou pobytu obec a číslo , PSČ obec , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve stát. instituce , o zaplacení částka s příslušenstvím a smluvní pokutou částka , o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 12. 2019, č. j. 38 C 364/2019-80,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky [částka] s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, co do 20% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka] a co do 11,14% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka], potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky [částka] s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a úroků ve výši 84,71 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka], a to z titulu smlouvy o úvěru [číslo] podepsané žalovaným [datum]; žalobce následně žalovanému zaslal oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši [částka], který byl vyplacen [datum] (na účet uvedený ve smlouvě), se žalovaný zavázal splatit spolu s úroky ve výši 126,71 % ročně (efektivní sazba) v 18 měsíčních splátkách po [částka] počínaje říjnem 2018. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaný zaplatil pouze tři splátky ([datum], [datum] a [datum]). V důsledku prodlení žalovaného s placením sjednaných splátek vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši [částka] (2 x [částka] za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy právo na náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v celkové výši [částka] (2 x [částka] za prodlení o délce 15 dnů u splátek [číslo]). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné [datum] došlo k automatickému zesplatnění úvěru k datu [datum] (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru ve výši [částka] (dlužná původní jistina ve výši [částka] a úroky přirostlé ke dni zesplatnění ve výši [částka]), kterou byl žalovaný povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění. Pro případ porušení této povinnosti byla v bodu 6.5 smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou; žalobce se v žalobě domáhal smluvní pokuty ve výši [částka] vypočtené za dobu od [datum] do data vyhotovení žaloby ([datum]). Po zesplatnění žalovaný na dluh ničeho neuhradil.

2. Žalovaný byl po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil, k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.

3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s 9,75% úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s 8,86% úroky z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnout částky [částka] (I. výrok). Žalobu zamítl co do částky [částka], 9,75% úroků z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, 84,71% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení a 75,85% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Vzal za prokázané, že dne [datum] účastníci platně uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“)), na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému bezhotovostním převodem peněžní prostředky ve výši [částka]; na účet žalovaného připsány [datum]. Jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy však soud shledal ujednání o výši úroků (§ 588 o. z.); k tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2034 a 32 Cdo 242/2011. Z měnové statistiky ČNB zjistil, že průměrná výše úrokových sazeb za úvěry na spotřebu poskytovaných bankami v době uzavření smlouvy činila 8,86 % a s ohledem na spravedlivé uspořádání vztahu mezi účastníky výši úroků změnil na tuto sazbu (§ 577 o. z.). Každou žalovaným zaplacenou splátku (celkem uhrazeno [částka]) započetl zčásti na (přepočtené) úroky a zčásti na jistinu (§ 1932 odst. 1 o. z.). Dospěl k závěru, že za dobu od [datum] (poskytnutí úvěru) do [datum] (zesplatnění) činily úroky [částka], žalovaný zaplatil [částka], a nadále dluží úroky ve výši [částka]. Na jistinu žalovaný zaplatil částku [částka] a dluh činí [částka]. Za oprávněný shledal rovněž nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty [částka] (bod 6.1 smlouvy) a nákladů spojených s prodlením [částka] (bod 6.2 smlouvy), a to za prodlení žalovaného s úhradou splátek [číslo]. Jelikož žalovaný neuhradil novou jistinu ani po zesplatnění, přiznal soud žalobci i nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z nové jistiny (soudem přepočtené na [částka]) ve výši [částka] (bod 6.5 smlouvy). Vzhledem k prodlení žalovaného žalobci vznikl na úroky z prodlení z nové jistiny od [datum] do zaplacení (§ 1970 o. z.). Ve zbylém rozsahu soud žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že úspěch účastníků je přibližně stejný, a proto žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

4. Proti části II. výroku rozsudku a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit částku [částka] s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, 20% úroky z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka] a 11,14% úroky z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka] a dále, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. K částce [částka] doplnil, že zahrnuje nepřiznané kapitalizované úroky přirostlé k jistině ke dni zesplatnění přepočtené na 20 % ve výši [částka] a částku [částka], tj. rozdíl mezi původní a přiznanou jistinou. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány platně. Ve smlouvě byla sice dohodnuta efektivní úroková sazba 126,71 % ročně, což ale odpovídá nominální úrokové sazbě 84,71% ročně, jde pouze o matematickou operaci. K tomu v podrobnostech odkázal na odborné vyjádření ze dne [datum] zpracované Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], znalcem v oboru ekonomika. Dále zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší, než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost při poskytování úvěrů. Požadovaná sazba úroků je přitom v rámci judikaturního čtyřnásobku (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018). Dále žalobce vyzdvihl, že smluvní strany vstupují do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle a je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. V případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a jejich výše je ovlivněna celou řadou faktorů. Žalobce je proto přesvědčen o platnosti smlouvy o úvěru v celém jejím rozsahu. Dále uvedl, že ujednání o výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním (§ 1813 o. z.), když žalovaný byl se sazbou úroků opakovaně seznámen (předsmluvní formulář, smlouva a oznámení o schválení úvěru). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 46 ICm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018. Sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zná neúměrné zkrácení (§ 1793 o. z.), kterého by se však musel žalovaný dovolat, což neučinil. Z opatrnosti poukázal na to, že pokud soud prvního stupně při posuzování výše úrokové sazby vycházel z databáze [příjmení], pak údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků. Hodnoty v databázi uváděné jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Také jsou v ní zahrnuty údaje o amerických hypotékách, které jsou úvěrem na bydlení, navíc je uvedená databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje.

5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že peněžní prostředky ve výši [částka] vyplacené žalobcem na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] byly na účet žalovaného připsány [datum].

8. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZSÚ-III“).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Soud prvního stupně hodnotil smlouvu jako platně uzavřenou, jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy vyhodnotil pouze ujednání o výši úroků. Otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy řádně posoudil tzv. úvěruschopnost žalovaného a zda z výsledku takového posouzení vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného (spotřebitele) úvěr splácet (§ 86 odst. 1 ZSÚ-III), se soud prvního stupně vůbec nezabýval.

12. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že těmito otázkami by se soud měl zabývat toliko k námitce žalovaného (a nutno dodat, že v posuzovaném případě žalovaný takovou námitku nevznesl), tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do [datum]), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne [datum] podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 21. 6. 2021, č. j. 47 Co 4/2020-107).

13. Přestože Ústavní soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III odmítl, k aplikaci tohoto ustanovení zákona se vyslovil, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK). Z tohoto rozsudku SDEU vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

14. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

15. Odvolací soud za účelem posouzení otázky úvěruschopnosti žalovaného zopakoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. dokazování listinnými důkazy, které žalobce k této otázce předložil již v řízení před soudem prvního stupně, a to hodnocením klienta, pracovní smlouvou žalovaného, potvrzením zaměstnavatele o výši příjmů, výplatními lístky za měsíce červenec a srpen 2018, výpisy z databází NRKI a [příjmení], výpisy z osobního účtu žalovaného u [právnická osoba] za období červen až srpen 2018 a kartou klienta.

16. V listině - Hodnocení klienta za dne [datum] ke smlouvě [číslo] je uvedeno, že jde o nový úvěr, příjem žalovaného ze zaměstnání činí [částka] (jediný příjem) a celkové výdaje [částka] (životní minimum [částka], bydlení [částka]). Jako rezerva byla započtena částka [částka] a na základě těchto údajů byly volné zdroje žalovaného stanoveny na [částka] při splátce [částka]. Podle dalších údajů na listině uvedených je žalovaný svobodný, zaměstnán u společnosti Obec Nedašov výstavba, s. r. o., [IČO], s pracovním poměrem na dobu neurčitou; k dosaženému vzdělání byla označena„ maturita“ a forma bydlení„ u rodičů“. Z pracovní smlouvy ze dne [datum] vyplývá, že žalovaný měl sjednán pracovní poměr na dobu určitou od [datum] do [datum]. Z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů se podává, že od června do srpna 2018 průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil [částka] a za měsíc srpen 2018 činil [částka]. Podle výplatního lístku byla žalovanému za měsíc červenec 2018 vyplacena mzda [částka] a za měsíc srpen mzda [částka]. Z výpisů z účtu žalovaného vedeného u [právnická osoba] je zřejmé, že v měsíci červnu byl na účtu počáteční zůstatek [částka] a konečný zůstatek záporný [částka], v měsíci červenci byl konečný zůstatek pouze [částka]; z výpisu je nadto patrné opakované čerpání půjček od [webová adresa] a [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] (2 x [částka] a [částka]). V měsíci srpnu 2018 byl na účtu konečný zůstatek záporný [částka]; žalovaný opakovaně čerpal půjčky od společnosti [právnická osoba] ([částka] a [částka]). Dle výpisu záznamů z registru [příjmení] ze dne [datum] nebyly u žalovaného evidovány žádné dlužné částky po splatnosti. Z výpisu z databáze nebankovního registru klientských informací (NRKI) se podává, že žalovanému bylo přiřazeno skóre skóre 510, což odpovídá kategorii IV. (rozmezí 496 a více, tj. maximální počet bodů do interní Score Card, nízké riziko, nejlepší segment klientů). Z karty klienta (žalovaného) vyplývá, že žalovaný zaplatil pouze první tři splátky a již s úhradou druhé splátky byl v prodlení.

17. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce si od žalovaného sice vyžádal doklady k prokázání jeho příjmů (výplatní lístky a potvrzení zaměstnavatele), neprověřil však výdaje žalovaného a listina„ hodnocení klienta“, na jejímž základě provedl tzv. scoring, obsahuje i nesprávný údaj týkající se doby trvání pracovního poměru žalovaného. Částku odpovídající životnímu minimu odvolací soud neshledává odpovídající reálným potřebám a rovněž částka na bydlení [částka] je neúměrně nízká, byť měl žalovaný bydlet u rodičů. Výdaj za bydlení je nadto výdajem významným a žalobce si ho přesto nijak neověřil. Rovněž skutečnosti vyplývající z žalovaným předložených výpisů z účtu žalobce vyhodnotil zcela nesprávně nebo vůbec. Na první pohled je totiž zřejmé, že konečný měsíční zůstatek na účtu žalovaného byl buď záporný anebo – v případě kladného zůstatku – v minimální výši. Pokud by žalobce výpisy z účtu žalovaného i jen zběžně prohlédl, musel by rovněž zjistit opakované čerpání půjček i od jiných nebankovních subjektů. Výpis z databáze NRKI, kde bylo žalovanému přiřazeno nejvyšší skóre v kategorii nejvíce bonitních klientů, tak neodpovídá realitě, což se ostatně projevilo i při splácení, když žalovaný uhradil jen tři splátky a již druhou splátku uhradil opožděně.

18. Odvolací soud tedy uzavřel, že postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného nebyl dostatečný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18) a že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného - spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr tedy žalovanému neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III). Žalobci tak v rámci řízení nemohlo být přisouzeno více, než odpovídá částce, kterou žalovanému vyplatil, případně navýšené o příslušenství (zákonné úroky z prodlení).

19. Odvolací soud s ohledem na svůj závěr nedoplňoval dokazování listinami předloženými žalobcem spolu s odvoláním, a to informacemi ČNB o zápůjčních úrokových sazbách na trhu, dopisem ČNB z [datum] (sp. zn. Sp 2018 [číslo]), zprávou [právnická osoba], z [datum] a zprávou [právnická osoba] (sp. zn. EQ/021585).

20. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud (byť z jiných důvodů) rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky [částka] s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, co do 20% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka] a co do 11,14% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka], a ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto by byl povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké náklady vznikly, a proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.