47 CO 46/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému jméno příjmení , narozený dne datum , s evidovanou adresou pobytu obec a číslo , PSČ obec , o zaplacení částky částka s příslušenstvím a smluvní pokutou částka , o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 1. 2020, č. j. 121 C 25/2019-66,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, částky [částka] a co do 20% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka], potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 102,67% úroků (nominální sazba) z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka], a to z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal [datum]; žalobce následně zaslal žalovanému oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši [částka], který byl vyplacen [datum], se žalovaný zavázal splatit spolu s úroky ve výši 167,82 % ročně (efektivní sazba) v 18 měsíčních splátkách po [částka] počínaje únorem 2018. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaný uhradil pouze část první splátky ve výši [částka] ([datum]). V důsledku prodlení žalovaného s placením sjednaných splátek vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvních pokut podle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši [částka] (2 x [částka] za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy nárok na náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v celkové výši [částka] (2 x [částka] za prodlení o délce 15 dnů u splátek [číslo]). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné [datum] došlo k datu [datum] k automatickému zesplatnění celého úvěru (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru ve výši [částka] (zbývající původní dlužná jistina [částka] a úroky přirostlé ke dni zesplatnění [částka]). Protože žalovaný nesplnil povinnost uhradit novou jistinu nejpozději v den zesplatnění úvěru, domáhal se žalobce zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, kterou ke dni vyhotovení žaloby ([datum]) vyčíslil na [částka].

2. Žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.

3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok) a žalobu zamítl co do částky [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 102,67% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka] (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] to na základě návrhu podepsaného žalovaným [datum] (správně [datum] – pozn. odvol. soudu), který žalobce akceptoval dopisem ze dne [datum], na jejímž základě žalobce vyplatil žalovanému peněžní prostředky ve sjednané výši [částka]. Žalovaný však neplnil své smluvní povinnosti, když nehradil řádně a včas splátky sjednané ve výši [částka] měsíčně; zaplatil pouze část první splátky ve výši [částka]. Vztah mezi účastníky soud posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu jako spotřebitel. Poukázal na § 86 a 87 ZSÚ-III a dále na články 8, 22 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a uzavřel, že podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. [číslo], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a rozsudek SDEU ze dne [datum] ve věci C [číslo]). Svoji argumentaci podrobně rozvedl. Konstatoval, že žalobce si pro posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr obstaral řadu informací přímo od žalovaného (výpis z účtu, výplatní pásky) a nahlédl do registrů [příjmení] a NRKI, avšak získané informace buď nevyhodnotil vůbec nebo zcela chybně. V listině„ hodnocení klienta“ uvedl žalovaný příjem [částka] měsíčně, ve skutečnosti byl však nižší (cca [částka]), z výpisu z bankovního účtu žalovaného bylo zřejmé, že se pohybuje v záporných číslech. Žalobce si vůbec neověřil tvrzené výdaje žalovaného na bydlení a vyživovací povinnost na jedno dítě ([částka]). V registru NRKI měl žalovaný skóre 305, tj. kategorie I. (nízké body do interní [anonymizována dvě slova], vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán). V registru [příjmení] měl žalovaný ke dni uzavření smlouvy negativní záznam, avšak od roku 2013 do května 2017 zde byl evidován dluh. Za této situace měl žalobce důsledněji prověřit výdajovou stránku žalovaného a vyhodnotit jeho úvěruschopnost. Namísto toho žalobce poskytl úvěr i přes vysoké riziko možného nesplácení. Soud tak dospěl k závěru, že spotřebitelský úvěr byl poskytnut v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III a uzavřenou smlouvu vyhodnotil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ-III, přestože žalovaný neuplatnil námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. K tomu uvedl, že předmětné ustanovení odporuje smyslu článků 8, 22 a 23 směrnice 2008/48/ES a také judikatuře SDEU (rozsudek ze dne [datum] ve věci C [číslo], rozsudek ze dne [datum] ve věci C [číslo], rozsudek ze dne [datum] ve věci C [číslo]). S odkazem na § 588 větu první o. z. uzavřel, že neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr odporuje zákonu a současně zjevně narušuje věřený pořádek reprezentovaný nejen citovanou judikaturou SDEU a cílem směrnice 2008/48/ES, ale také judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Za dané situace žalobci vzniklo právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z. a § 2993 o. z.) ve výši [částka] představující rozdíl mezi vyplacenými peněžními prostředky ve výši [částka] a uhrazenou částkou [částka], spolu s úroky z prodlení v zákonné výši od [datum] do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Ve sporu úspěšnějšímu žalovanému však žádné náklady nevznikly, a proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

4. Proti části II. výroku rozsudku a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Navrhl, aby odvolací soud změnil část II. výroku rozsudku a žalovanému uložil povinnost zaplatit [částka] s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokutu [částka] a 20% úroky z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou [částka], a dále, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. K požadované částce [částka] doplnil, že se jedná o kapitalizované úroky do dne zesplatnění přepočtené na 20 % ve výši [částka], částku [částka] (rozdíl mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru a přiznanou částkou [částka]), smluvní pokutu [částka] a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši [částka]. Ohradil se proti závěr soudu, že úvěruschopnost žalovaného řádně neposoudil. Naopak v tomto případě dospěl na základě formuláře„ hodnocení klienta“ a prověřené analýzy bonity žalovaného ke zcela odůvodněnému a podloženému závěru, že volné zdroje žalovaného činily [částka] měsíčně oproti sjednané měsíční splátce [částka]. Při stanovení výdajů vycházel ze zákona o životním a existenčním minimu. Další výdaje byl povinen uvést žalovaný a v případě, že je zatajil, dopustil se porušení § 6 o. z., podle kterého nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání. Zdůraznil, že § 87 odst. 1 ZSÚ-III nedává soudu možnost změnit relativní neplatnost na neplatnost absolutní a žalovaný námitku neplatnosti nevznesl. Poukázal na to, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES není přímo aplikovatelná a neposouzení úvěruschopnosti nespojuje s následkem neplatnosti ani relativní, natož absolutní. Pokud jde o nárok na smluvní pokutu a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením, uvedl, že tyto uplatnil zcela v souladu se zákonnou úpravou (§ 122 odst. 1 písm. a) a c) ZSÚ-III).

5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že žalobce vyplatil žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka] na základě smlouvy o úvěru [číslo] (oznámení žalobce o schválení úvěru ze dne [datum]).

8. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 („ ZSÚ-III“).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že těmito otázkami by se soud měl zabývat toliko k námitce žalovaného (a nutno dodat, že v posuzovaném případě žalovaný takovou námitku nevznesl), tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do [datum]), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne [datum] podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 28. 6. 2021, č. j. 47 Co 46/2020-86).

12. Přestože Ústavní soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III odmítl, k aplikaci tohoto ustanovení zákona se vyslovil, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([anonymizováno] [právnická osoba] proti [anonymizováno]). Z tohoto rozsudku SDEU vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

13. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

14. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěrem, že důkazy předložené žalobcem neprokazují, že by žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, ani to, že na základě těchto listin bylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Úvěr tedy žalovanému neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta první ZSÚ-III). Žalobci tak v rámci řízení nemohlo být přisouzeno více, než odpovídá částce, kterou žalobce žalovanému vyplatil (se zohledněním platby žalovaného ve výši [částka]), navýšené o příslušenství (zákonné úroky z prodlení). Pro stručnost odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011).

15. S ohledem na shora uvedené odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části II. výroku a ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, jako věcně správný potvrdil.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto by byl povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Protože však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému v průběhu odvolacího řízení nějaké účelně vynaložené náklady vznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.