47 CO 81/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudců JUDr. Zdeňka Bureše a JUDr. Evy Gregorové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa o zaplacení částky částka s příslušenstvím a částky částka o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. února 2020, č. j. 121 C 39/2019-57,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku [částka] s 9,75% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a 20% úrok ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], a ve III. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po [částka], splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku [částka] s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, částku [částka] a 95,95% úrok ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka] (II. výrok). Rozhodl, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku [částka] s 9,75% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a 20% úrok ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Vysvětlil, že částka [částka] se skládá z částky [částka], která představuje kapitalizovaný 20% úrok ročně z poskytnutého úvěru do dne zesplatnění, a z částky [částka], která odpovídá rozdílu mezi původní požadovanou dlužnou jistinou úvěru ke dni zesplatnění ([částka]) a soudem přiznaným bezdůvodným obohacením ([částka]). Dodal, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroků, ale pouze 20% úroku ročně, který je pod průměrnou úrovní úroku požadovaného u stejných úvěrů v rámci nebankovního sektoru. Úrok byl smluven v zákonných limitech a měl být žalobci alespoň částečně přiznán. Strany se dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek a je nutno zachovat prioritu výkladu zakládajícího platnost smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. IV ÚS 1783/11). Ujednání o výši úroku nemůže být zakázaným ujednáním ve smyslu § 1813 o. z., neboť informace o úrokové sazbě byly žalovanému jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty jak ve smlouvě samotné, tak v předsmluvním formuláři před uzavřením smlouvy. Výpůjční úroková sazba je podle žalobce přiměřená a odpovídá situaci na trhu nebankovních úvěrů. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je ustanovení týkající se sjednaného úroku neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Poukázal i na § 2395 o. z., podle kterého žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí a žalobci tak nelze nepřiznat žádný úrok. Žalobce trval na tom, že úvěruschopnost žalované řádně posoudil. Pečlivě zkoumal i její výdaje s tím, že jejich jednotlivé položky je povinen pravdivě uvést právě klient. Žalobce pak ověřil příjmy žalované potvrzeními o výši dávek státní sociální podpory. Uzavřel, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nedává soudu možnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele z úřední povinnosti, ale jedině k jeho námitce, neboť upravuje pouze relativní neplatnost smlouvy.

3. Žalovaná k odvolání uvedla, že ho považuje za nedůvodné a navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne [datum], domáhal po žalované zaplacení částky [částka] s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, částky [částka] a 95,95% úroku ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Uvedl, že dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalované poskytnul peněžité prostředky ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala splatit úvěr společně s úrokem v efektivní sazbě 151,7 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po [částka], počínaje měsícem dubnem 2018 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, z nichž žalobce zjistil, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích [příjmení] a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobce provedl tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobce si prověřil, že žalovaná nebyla v době žádosti o úvěr evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, její doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalované nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovanou doporučil úvěr ke schválení. Žalovaná se ocitla v prodlení s úhradou splátek, žalobci uhradila na dluh pouze 10 splátek. Žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši [částka] (za 11. a 12. splátku, s níž se žalovaná ocitla v prodlení do dne zesplatnění, po [částka]) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši [částka] ([částka] za 10., 11. a 12. splátku, se kterou se žalovaná ocitla v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne [datum] podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou 11. splátky (splatná dne [datum]) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši [částka], kterou byla žalovaná povinna uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od [datum] do zaplacení. Smluvní pokutu vypočetl žalobce ve výši [částka] k datu vyhotovení žaloby. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobce proto požaduje úrok z úvěru od [datum] do zaplacení z jistiny [částka], avšak jen v nominální sazbě 95,95 % a jen do výše [částka] (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaná k žalobě uvedla, že by byla schopná hradit dluh jedině ve splátkách po [částka]. Při sjednání úvěru nebrala ohled na podmínky, protože byla v nouzi a peníze nutně potřebovala pro dítě a na nájem.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Vztah mezi účastníky posoudil jako smlouvu o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. s tím, že na věc je nutné aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínku ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když odborně neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Součástí odborné péče úvěrujícího při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Žalobce pro posouzení schopnosti žalované splácet úvěr obstaral řadu informací přímo od žalované i vlastními silami. Tyto informace však nehodnotil s odbornou péčí. Přestože žalovaná dokládala, že veškerý její příjem činí pouze dávky státní sociální podpory (rodičovský příspěvek, přídavek na dítě a příspěvek na bydlení) v celkové výši [částka], žalobce dále nezkoumal, jaké jsou náklady žalované na živobytí. Spokojil se s pouhým tvrzením žalované, že náklady na bydlení činí [částka] (což s ohledem na výši příspěvku na bydlení ani nebylo možné) a na veškeré náklady započetl pouze životní minimum žalované a jejího nezletilého dítěte. Již ze samotné skutečnosti, že žalovaná pobírala pouze příspěvek na bydlení a rodičovský příspěvek ve výši [částka], bylo zřejmé, že nemá dostatek prostředků pro úhradu potřeb vlastními silami, tedy že je závislá na dávkách státní sociální podpory. Žalobce přesto žalované úvěr poskytl, a to za nápadně nevýhodných podmínek, neboť úroková sazba byla sjednána ve výši 151,7 %, tedy zcela zjevně v nestandardní výši. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru nebyla sjednána platně. Žalobce nicméně prokázal, že dne [datum] zaslal na účet žalované částku [částka]. Žalovaná z této částky vrátila [částka]. Jelikož mezi účastníky neexistuje jiné platné ujednání, posoudil soud nárok žalobce na zaplacení částky ve výši [částka] jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., neboť žalobce žalované plnil bez právního důvodu. Současně soud přiznal žalobci nárok na úrok z prodlení z této částky podle § 1970 občanského zákoníku, neboť žalovaná je po výzvě žalobce ode dne [datum] v prodlení s úhradou této částky. Ve zbývající části soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř.; v řízení úspěšnější žalované náklady nevznikly, a proto nebylo právo na jejich náhradu přiznáno žádnému z účastníků.

7. Odvolací řízení bylo podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. přerušeno usnesením ze dne 15. 3. 2021, č. j. 47 Co 81/2020-81, do doby rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20 Ústavní soud o návrhu rozhodl usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, načež bylo v odvolacím řízení pokračováno (usnesení ze dne 18. 3. 2022, č. j. 47 Co 81/2020-91).

8. V usnesení ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne [datum] ve věci C [číslo], v níž SDEU rozhodl:„ vnitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem" (bod 44). "Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem" (bod 45). "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době" (bod 46)“. V řízení vedeném před Ústavním soudem se vláda ČR vyjádřila konstatováním, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem právě odkazem na rozsudek SDEU ve věci C [číslo]. Z uvedených závěrů odvolací soud nadále vychází, poněvadž je již najisto postaveno, že soudy z úřední povinnosti posuzují, zda věřitel před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost spotřebitele.

9. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru [číslo] vypracované žalobcem dne [datum], výpisu z Nebankovního registru klientských informací (NRKI) ohledně žalované ze dne [datum], výpisu záznamu z registru [příjmení] ohledně žalované ze dne [datum], oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne [datum], oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory Úřadu práce ČR, pobočky v Jihlavě ze dne [datum].

10. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Mezi účastníky, žalobcem jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobce vystupoval jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel, ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona).

12. Podle § 86 odst. 1 zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. V žalobě byla obsažena tvrzení o způsobu prověření úvěruschopnosti žalované a k nim byly navrženy důkazy, které soud prvního stupně provedl a dospěl k závěru, že žalobce odborně neposoudil schopnost žalované úvěr splácet (bod 6. odůvodnění). Odvolací soud s ohledem na námitky odvolatele znovu posuzoval, zda smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovaným byla platná podle § 2395 a následujících o. z. za použití úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1. 12. 2016). Podle údajů uvedených v hodnocení klienta vypracovaném žalobcem a podepsanou žalovanou dne [datum] a zprostředkovatelem úvěru, který doporučil jeho schválení dne [datum], měl žalobce poskytnout spotřebitelský úvěr [částka], splatný ve 48 měsíčních splátkách po [částka] s úrokovou sazbou 151,7 %. V části A formuláře označeného jako„ analýza bonity“ bylo uvedeno, že žalovaná má pravidelný čistý měsíční příjem [částka] z rodičovského příspěvku a ostatní příjmy [částka] (výživné, soc. dávky, apod.), výdaje [částka] (životní minimum), [částka] na dítě v domácnosti, [částka] na bydlení, [částka] jako rezerva, a tak její volné zdroje činí [částka]. V části B (doplňující údaje neuvedené ve smlouvě o úvěru, které vyplnil zprostředkovatel úvěru) bylo uvedeno, že žalovaná není zaměstnaná, je svobodná a nežije ve společné domácnosti s partnerem, je vyučena a má„ vlastní“ bydlení. Není zde uvedeno, zda byly tyto údaje ověřovány z předložených listin žadatele o úvěr. V části C (analýza schopnosti splácet) bylo v poznámce uvedeno pouze„ inkaso nedoloženo“. Z oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory Úřadu práce ČR, pobočky v Jihlavě ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná v době poskytnutí úvěru pobírala dávky státní sociální podpory, příspěvek na bydlení ve výši [částka] a přídavek na dítě ve výši [částka]. Podle výpisu z NRKI ze dne [datum] byla úvěrová smlouva žalované hodnocena negativním příznakem jako špatná.

15. Odvolací soud vychází z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že„ …na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 16. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 17. Po zopakovaném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spokojil se pouze s doloženým prohlášením klienta o jeho příjmech [částka] měsíčně z rodičovské a z dávek státní sociální podpory, aniž by vyhodnotil skutečnost, že žalovaná jako samoživitelka pečuje o nezletilé dítě, nemá příjem ze zaměstnání a musí jí být vypláceny dávky sociální podpory. Neověřil si žádné výdaje žalované, které uvedla ve zcela nízké a neodpovídající výši [částka] a [částka] (bydlení). Své povinnosti se nemohl žalobce zprostit tím, že žalovaná podepsala prohlášení, že neplánuje ani neočekává události mající dopad do jeho příjmů nebo výdajů v době splácení úvěru v oddílu A hodnocení klienta. Žalobce sice provedl lustraci v systému [příjmení], kde nebyly k osobě žalované vedeny žádné údaje, avšak ignoroval posouzení nebankovního registru klientských informací, kde schopnost žalované splácet úvěr byla hodnocena negativním příznakem 16 (bod 14. odůvodnění). Žalobce tak vůbec výdajovou stránku žalované nezkoumal, sám vyhodnotil smlouvu jako špatnou, přesto úvěr doporučil ke schválení a žalované posléze na její účet vyplatil částku [částka].

18. Jestliže žalobce s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalované, dospěl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, neplatná. Žalovaná v I. výroku napadeného rozsudku uloženou povinnost vrátit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení (nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z.) podle svého vyjádření již splnila. Ve zbylém rozsahu je žaloba nedůvodná, a tak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku.

19. Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, na jehož odůvodnění, které bylo opakováno shora, pro stručnost odkazuje.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; odvolatel nebyl v řízení úspěšný, avšak žalovaná se práva na náhradu nákladů vzdala, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.