49 CO 114/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Pavly Kohoutkové ve věci žalobců: a/ anonymizováno jméno příjmení, datum narození bytem adresa b/ jméno příjmení, datum narození bytem adresa oba zastoupeni advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného za účasti vedlejšího účastníka právnická osoba, IČO sídlem adresa pro náhradu škody (o zaplacení částky 633.266 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců), o odvolání žalobců a/ a b/, žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 5. 2021, č. j. 706 C 32/2019-171,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I., III. a VI. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku V. mění tak, že žalobce a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit každému z žalobců a/ a b/ na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 59.677 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců příjmení jméno příjmení.

III. Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit každému z žalobců a/ a b/ na nákladech odvolacího řízení částku 29.839 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců příjmení jméno příjmení.

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni a/ částku ve výši 398.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), byla zamítnuta žaloba na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni a/ částku ve výši 213.270 Kč (výrok II.), dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci b/ částku ve výši 398.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.) a byla zamítnutá žaloba na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci b/ částku ve výši 213.270 Kč (výrok příjmení). Dále byla žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni a/ a žalobci b/ na nákladech řízení částku 86.394 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně a/ a žalobce b/ Mgr. jméno příjmení (výrok V.) a žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Blansku soudní poplatek ve výši 39.840 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobci a/ a b/ po žalovaném domáhali jednorázového odškodnění pozůstalých (manželky a syna) poškozeného, který utrpěl pracovní úraz s následkem smrti při plnění pracovních úkolů, konkrétně tak, že dne 9. 1. 2017 jako zaměstnanec žalovaného vykonával na místním pracovišti sušičky obilí pracovní činnost, konkrétně řídil manipulační vozík s vlastním pohonem, kterým přepravoval vak naplněný obilím ze sušičky, přičemž při couvání došlo najel na označenou hromadu písku, došlo k převrácení vozíku, který poškozeného svým rámem přitlačil v oblasti krku a hlavy a poškozený následkům pracovního úrazu na místě podlehl. Žalobu skutkově odůvodnili tím, že poškozený měl v době smrti vyživovací povinnost k oběma žalobcům, byl pro ně nejbližší osobou, se kterou měli nejintenzivnější vztah a vazby mezi nimi byly velmi silné. Žalobci nespatřovali jakékoliv zavinění na straně poškozeného, naopak na straně žalovaného mělo dojít k několikanásobnému porušení právních a ostatních předpisů. Pro určení výše svého nároku žalobci vycházeli z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 To 1402/2015, přičemž dle žalobců by se základní částka odškodnění pro každého z žalobců měla pohybovat do 551.780 Kč. S ohledem na intenzivní vztahy poškozeného se svými nejbližšími žádali žalobci navýšení základní částky o 50 %, tj. na částku 827.670 Kč pro každého z nich. Vzhledem k tomu, že žalobci obdrželi dne 13. 5. 2017 od vedlejšího účastníka jako zákonného pojistitele žalovaného z titulu jednorázového odškodnění pozůstalých částku v celkové výši 432.000 Kč (tj. 216.000 Kč pro každého, když částku 240.000 Kč dle ustanovení § 271i odst. 1 zákoníku práce vedlejší účastník krátil o 10 % s odkazem na spoluvinu poškozeného bez bližšího odůvodnění), žádali žalobci po odečtení této částky přiznat každému z žalobců na tomto nároku částku 611.670 Kč. Rovněž žádali náhradu nákladů řízení ve výši 21.596 Kč, které jim vznikly za právní zastoupení před podáním žaloby. Žalovaný se spolu s vedlejším účastníkem uplatněnému nároku bránili tím, že to byl právě poškozený, který spoluzavinil vzniklou škodu, když řídil vysokozdvižný vozík, k němuž neměl žádné oprávnění, a jehož použití nebylo žádoucí ani nutné k výkonu jeho pracovní činnosti. Použil tak vysokozdvižný vozík v rozporu s pokyny žalovaného a předpisy BOZP, se kterými byl dne 31. 3. 2016 seznámen, konkrétně s výslovným zákazem manipulace se zařízeními, stroji, nástroji apod. zaměstnanci bez příslušné zdravotní a odborné způsobilosti. Podle žalovaného je protiprávní jednání poškozeného jedinou a zcela zásadní příčinou vzniku předmětné události.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která mezi účastníky byla nesporná, že poškozený jméno příjmení, datum narození, byl u žalovaného zaměstnán od roku 2013, vždy mimo jiné jako pracovník na„ sušce“, a že pracovní smlouvou ze dne 22. 11. 2016 byl jeho pracovní poměr sjednán na dobu neurčitou jako pracovník na„ sušce“, v sadech, pomocný pracovník v rostlinné výrobě a v živočišné výrobě. Poškozený byl manželem žalobkyně a/ (manželství bylo uzavřeno dne 27. 3. 2010) a byl otcem žalobce b/. Poškozený zemřel dne 9. 1. 2017 v důsledku smrtelného pracovního úrazu, k němuž došlo tak, že po uložení vaku naplněného obilím vycouvával vysokozdvižným vozíkem bez břemene, najel zadním kolem na zasněženou hromadu písku před objektem, přičemž došlo k převrácení vysokozdvižného vozíku a přimáčknutí poškozeného železnou konstrukcí ochranného rámu vozíku v oblasti hlavy a krku. Rozhodnutím anonymizována čtyři slova územní celek ze dne 24. 7. 2017 byla žalovanému uložena pokuta ve výši 120.000 Kč za to, že se žalovaný dopustil správních deliktů na úseku bezpečnosti práce podle § 30 odst. 1 písm. f/ a r/ zákona o inspekci práce. Inspektorát práce zjistil pochybení zejména v tom, že žalovaný jako zaměstnavatel nevytvářel bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům. Mezi účastníky dále nebylo sporné, že vedlejší účastník rozhodl o náhradě způsobené újmy tak, že z jednorázového odškodnění pozůstalých ve výši 480.000 Kč odečetl spoluzavinění poškozeného ve výši 48.000 Kč a žalobcům vyplatil dohromady 432.000 Kč. Dále soud I. stupně vyšel ze zjištění, že poškozený dne 31. 3. 2016 absolvoval periodické školení BOZP, v rámci něhož byli zaměstnanci poučeni o tom, že nesmí manipulovat se zařízeními, stroji, nástroji apod., pokud k této činnosti nejsou určeni a dále byli poučen, že pracují pouze s tím technickým zařízením, pro jehož obsluhu mají oprávnění. Zjistil i to, že žalovaný jako zaměstnavatel dal na místo výkonu práce poškozeného koncem roku 2016 k dispozici vysokozdvižný vozík a vozík nebyl žalovaným zabezpečen tak, aby nemohl být na pracovišti použit i těmi zaměstnanci, kteří k jeho řízení neměli oprávnění. Poškozený byl opakovaně dalšími zaměstnanci žalovaného viděn, jak vozík řídí (a to i svým přímým nadřízeným Ing. příjmení, který nijak nezasáhl), ačkoliv patřičné oprávnění k jízdě na vozíku neměl. Žalovaný tak přímo nezakázal poškozenému vozík řídit. Na základě uvedených zjištění dospěl soud I. stupně k závěru, že žalovaný se nezprostil odpovědnosti ani zčásti, a že žalovaný dodržování předpisů bezpečnosti práce nevyžadoval ani soustavně nekontroloval. Ohledně intenzity vztahu mezi zesnulým poškozeným a žalobci vzal soud I. stupně za prokázané, že mezi nimi panovaly nadstandardně pěkné vztahy, do momentu pracovního úrazu žili spokojeným rodinným životem, postavili dům, který byl zatížen hypotečním úvěrem. Silné pouto mezi poškozeným a žalobcem b/ bylo umocněno skutečností, že to byl právě poškozený, který s ním byl na rodičovské dovolené. V době úmrtí jeho otce bylo žalobci b/ 7 let, po tragické události musel vyhledat psychologickou pomoc a po řadu měsíců nebyl schopen se s úmrtím poškozeného vyrovnat. Výchovné působení otce je pro syna nenahraditelné. Rovněž žalobkyně a/ se musela s nastalou situací vyrovnat za pomoci psychologů, po nehodě trpěla, akutní stresovou poruchou, kdy u ní došlo k omezení schopnosti pracovat. příjmení změnit sávající zaměstnání, které přestala zvládat jednak kvůli péči o nezletilého žalobce b/, jednak kvůli svým psychickým problémům. Poškozený řádně plnil svou vyživovací povinnost a na splácení hypotečního úvěru se významně podílel. Soud I. stupně tedy dospěl k závěru, že všechna podstatná kritéria týkající se intenzity vztahů a existenční závislosti mezi poškozeným a žalobci, jež bylo nutno zohlednit, byla naplněna. Ohledně poměrů žalovaného soud I. stupně vyšel ze zjištění, že se jedná o právnickou osobu, která vyvíjí podnikatelskou činnost od roku 1993, zaměstnává řadu zaměstnanců a na povinnost žalovaného k náhradě škody nebo nemajetkové újmy způsobené pracovním úrazem se vztahuje zákonné pojištění, a tudíž soud I. stupně dospěl k závěru, přiznání nároku žalobců pro něj nebude mít likvidační důsledek. Výši přiznané částky odvodil z vývoje průměrné mzdy od roku 2007 (kdy byla stanovena základní výše náhrady částkou 240.000 Kč výše průměrné mzdy v národním hospodářství činila částku 21.119 Kč) do roku 2016, kdy za 1. až 3. čtvrtletí činila průměrná mzda v národním hospodářství částku 27.000 Kč. Výše průměrné mzdy se tak zvýšila o 28 %, a tudíž by namísto částky 240.000 Kč pro jednorázové odškodnění pozůstalých mělo být vycházeno z částky 307.200 Kč S ohledem na kvalitu a intenzitu vztahů v rodině a důsledky, které pro oba žalobce po smrti poškozeného vyplývaly, soud I. stupně navýšil tuto minimální výši o 100 % na částku 614.400 Kč pro každého z žalobců. Poté, co odečetl již vyplacených 216.000 Kč, jako důvodný nárok přiznal každému z žalobců částku 398.400 Kč. Ohledně částky 21.596 Kč soud I. stupně učinil závěr, že nárok na její úhradu nevyplývá z hmotného práva a rozhodoval o ní až v souvislostí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení.

4. Proti tomuto rozsudku se odvolali všichni účastníci. Odvolání žalobců směřovalo pouze proti výroku V. o nákladech řízení, odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka směřovala proti přisuzujícím výrokům I., III. a proti výrokům o nákladech řízení V. a VI. Zamítavé výroky II. a IV. odvoláním žádného z účastníků dotčeny nebyly, a proto nabyly samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 věta první o.s.ř.).

5. Žalobci soudu I. stupně vytýkali, že při rozhodování o nákladech řízení sice správně přiznal náhradu nákladů za 8 úkonů právní služby, avšak neřídil se ustanovením § 12 odst. 4 advokátního tarifu, když náklady právního zastoupení nepřiznal za každou zastupovanou osobu.

6. Žalovaný i vedlejší účastník na straně žalovaného v odvolání shodně namítali, že soud I. stupně na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávnému závěru, že se žalovaný ani zčásti nezprostil své odpovědnosti za úraz poškozeného zaměstnance. Za zcela absurdní považovali argumentaci soudu I. stupně, dle kterého měl žalovaný přistavením vysokozdvižného vozíku do areálu pracoviště poškozeného umožnit poškozenému jeho používání. Pokud soud I. stupně učinil závěr, že se měl žalovaný zajímat o to, že poškozený nemá potřebné oprávnění k obsluze vysokozdvižného vozíku až po předmětném úrazu, byl tento závěr rozporný se skutečnostmi, které vyplývaly z provedeného dokazování. Sama žalobkyně měla při své výpovědi na oddělení obecné kriminality územního odboru obec, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, dne 31. 1. 2017 vypovědět, že poškozený usiloval o získání oprávnění k obsluze vysokozdvižného vozíku, a tedy si byl prokazatelně vědom nutnosti tohoto oprávnění i skutečnosti, že jej nevlastní. Soud I. stupně ignoroval naprosto vědomé protiprávní jednání samotného poškozeného. Ten přitom zvolil postup nakládky krmného ječmene metodou, která se zpravidla nepoužívá. Krmný ječmen se pravidelně převáží volně na korbě nákladního vozidla a metoda vakování, kterou zvolil poškozený, se používá u jiných komodit. Poškozený jej tedy měl převážet volně na korbě nákladního vozidla nebo na vlečce traktoru, který byl rovněž na pracovišti poškozeného přistaven, a ten jej mohl a měl použít. Tyto skutečnosti dle odvolatelů vyplývají z výpovědí svědků příjmení a příjmení. Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného dále poukázali na svědeckou výpověď příjmení, který uvedl, že u žalovaného bylo kontrolováno dodržování předpisů BOZP, např. ve formě kontroly na přítomnost alkoholu či správného uložení věcí. I když byla žalovanému inspektorem oblastního inspektorátu práce uložena pokuta, nebylo mu vytýkáno nedodržení povinností při kontrole dodržování povinností vyplývajících z pracovněprávních předpisů zaměstnanci. Vytýkané nedostatky se týkaly překážky v podobě hromady písku před vjezdem, což by bylo překážkou pouze s ohledem na charakter vysokozdvižného vozíku, který ale neměl poškozený používat, ale při použití přistaveného traktoru s vlečkou, který měl poškozený správně použít, to bylo zcela irelevantní. Stejně tak nemají pro danou věc význam zbývající závěry inspektora ohledně technického stavu vysokozdvižného vozíku, protože technický stav nebyl příčinou vzniku pracovního úrazu. Skutkový závěr soudu I. stupně je tak v rozporu s kontrolním zjištěním státního orgánu provedeném na pracovišti poškozeného a pokud soud I. stupně učinil závěr, že žalovaným nebylo kontrolováno dodržování předpisů BOZP zaměstnanci, nemá tento závěr oporu v provedeném dokazování. Svědek příjmení měl navíc uvést, že i když pracoval na„ sušce“ posklizňové linky příležitostně, zvolený postup poškozeného se mu nezdál standardním. Soud I. stupně nezohlednil úmyslné protiprávní jednání samotného poškozeného v rozporu s předpisy BOZP a pokyny žalovaného. Rozsudek soudu I. stupně dle žalovaného a vedlejšího účastníka legalizuje naprosto vědomé protiprávní jednání. ulice účastník jako zákonný pojistitel žalovaného s ohledem na skutkový stav věci a na tragičnost vzniklé situace stanovil pro žalobce zcela symbolickou míru krácení odškodnění žalobců vzhledem ke spoluzavinění poškozeného, ačkoliv dle jeho názoru vědomé protiprávní jednání poškozeného bylo zcela rozhodující příčinou vzniku smrtelného pracovního úrazu. Předmětný vysokozdvižný vozík byl přitom umístěn na pracoviště poškozeného až v prosinci 2016, tedy necelý měsíc před vznikem škody, a jak doplnil žalovaný v průběhu odvolacího řízení, přistaven byl za účelem jeho předání k opravě. To však poškozeného neopravňovalo k jeho použití a v dané věci je tedy rozhodná skutečnost, že neměl oprávnění vysokozdvižný vozík řídit, byl si toho vědom a neměl jej tedy použít. Toto byla hlavní a rozhodující příčina vzniku škody. Jde-li o rozhodnutí o nákladech řízení, vedlejší účastník namítal, že žalobci uplatnili nárok pouze na náhradu za celkem 7 úkonů právní služby ve výši 75.586 Kč včetně daně z přidané hodnoty pro každého z žalobců a tento nárok byl soudem I. stupně překročen, když byla přiznána náhrada za 8 úkonů právní služby. Žalovaný a vedlejší účastník s ohledem na shora uvedené shodně navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu změnil tak, že se žaloba zamítá.

7. Žalobci ve vyjádření k odvolání navrhovali potvrzení rozsudku soudu I. stupně ve věci samé. K věci uvedli, že vysokozdvižný vozík nebyl v technickém stavu způsobilém k používání, za což mimo jiné byla žalovanému uložena pokuta a žalovaný dále neměl ani zpracován doklad, který by obsahoval pokyn k zajištění bezpečnosti práce při provozu vysokozdvižných vozíků. Ke skutečnosti, že žalovaný a vedlejší účastník poukazují na úřední záznam o podaném vysvětlení žalobkyně a/, žalobci uvedli, že úřední záznam nemůže být použit jako důkaz v dalším řízení (analogicky dle § 158 trestního řádu) a nemohou z něj být účelově vytaženy jen části podaného vysvětlení žalobkyně, ale tento musí být brán v potaz jako celek. Žalobkyně v rámci svého vysvětlení totiž uváděla i to, že dle jejích zjištění byl vysokozdvižný vozík, který v době smrti řídil její manžel, v dezolátním technickém stavu, absolutně nevyhovoval technickým podmínkám pro provoz, a i přesto jej zaměstnavatel nutil na tomto vozíku vykonávat práci. Vozík byl hned druhý den rozebrán a bylo s ním manipulováno na dílně. Za stěžejní však považují žalobci skutečnost, že poškozený nikdy nedostal konkrétní pokyn neřídit vysokozdvižný vozík ve smyslu ustanovení § 349 odst. 2 zákoníku práce, naopak z provedeného dokazování vyplynulo (viz výpověď nadřízeného zaměstnance poškozeného příjmení příjmení), že poškozený byl nadřízeným na vysokozdvižném vozíku viděn a jezdíval s ním tedy s vědomím zaměstnavatele. To, že s ním běžně jezdíval, potvrdil i svědek příjmení. Žalovaný by tedy neměl přenášet odpovědnost na poškozeného, když to byl on sám, kdo nesplnil poučovací povinnost vůči poškozenému tím, že mu nedal konkrétní pokyn, a to zákaz řízení vysokozdvižného vozíku. Rovněž dle žalobců nebylo dostatečně prokázáno tvrzení žalovaného a vedlejšího účastníka o tom, že znalost předpisů BOZP byla ze strany žalovaného soustavně vyžadována a kontrolována. Svědek příjmení totiž vypověděl, že zaměstnanci sice byli proškolováni, ale co se týče nějaké kontroly, byli vedoucím pouze upozorněni, když dělali něco špatně. Takovýto přístup žalovaného však dle žalobců nemůže být považován za soustavné vyžadování a kontrolování dodržování předpisů BOZP. Pokud byly prováděny kontroly dodržování BOZP, jednalo se o kontroly přítomnosti alkoholu, nikoliv pokynu k zajištění BOZP. Zde žalobci odkázali na judikát Nejvyššího soudu 21 Cdo 2886/2013 o tom, že pokyny musí být ve vztahu k zaměstnancům konkrétní. Přímý nadřízený poškozeného vídával na vysokozdvižném vozíku, ale konkrétní pokyn, že jej nemá řídit či jakkoliv s ním manipulovat, mu nedal a poškozený tedy řídil vysokozdvižný vozík s vědomím svého nadřízeného. Pokud žalovaný i vedlejší účastník namítali, že ten den poškozený neměl vůbec vysokozdvižný vozík použít, neboť se měl krmný ječmen naložit a odvézt do střediska žalovaného do obec, pak toto tvrzení nemá oporu v provedeném dokazování. Pokud ve věci vypovídal Ing. příjmení, ten v inkriminovaný den na pracovišti vůbec nebyl. Podstatná je svědecká výpověď Ing. příjmení, který uvedl, že poškozený dělal práci tak, jak ji měl dělat, do vaků sypal odpadový ječmen, který se potom může použít jako krmivo, popř. se z něj dělají směsi pro myslivce a podobně. Pokud vedlejší účastník spolu s žalovaným namítali, že vysokozdvižný vozík byl pouze měsíc před vznikem škody přistaven na pracoviště, pak tato skutečnost neprokazuje, že s ním poškozený nepracoval. Naopak z dokazování vyplynulo, že poškozeného běžně na vozíku vídávali, že s ním pracuje, potvrdil to jeho přímý nadřízený a rovněž potvrdil, že použití vysokozdvižného vozíku bylo v daný den pro vykonávanou práci v pořádku.

8. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustná odvolání (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) byla podána včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a ze způsobilého odvolacího důvodu (§ 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i jemu předcházející řízení v napadeném rozsahu (§ 212 a 212a o.s.ř.), a po doplnění dokazování účastnickou výpovědí předsedy představenstva žalovaného příjmení jméno příjmení (který byl soudem I. stupně chybně vyslechnut jako svědek) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k pracovnímu úrazu došlo dne 9. 1. 2017 – podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 3. 2017, tj. v době před nabytím účinnosti části zákona č. 93/2017 Sb. (dále jen„ zákoník práce“).

10. Podle § 269 odst. 1, 4 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (odst. 1). Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela nebo zčásti nezprostí (odst. 4).

11. Podle § 270 odst. 1 zákoníku práce se zaměstnavatel zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy (odst. 1). Podle § 270 odst. 2 zákoníku práce se zaměstnavatel zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

12. Podle § 270 odst. 3, 4 zákoníku práce zprostí-li se zaměstnavatel povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, je povinen určit část, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění; v případě uvedeném v odstavci 2 písm. b) je však povinen zaměstnavatel uhradit alespoň jednu třetinu škody nebo nemajetkové újmy (odst. 3). Při posuzování, zda zaměstnanec porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných (odst. 4).

13. Podle § 271i odst. 1 zákoníku práce jednorázové odškodnění pozůstalých přísluší pozůstalému manželovi, partnerovi51a) a nezaopatřenému dítěti, a to každému ve výši nejméně 240 000 Kč. Jednorázové odškodnění pozůstalých přísluší dále rodičům zemřelého zaměstnance, jestliže žili se zaměstnancem v domácnosti, v úhrnné výši nejméně 240 000 Kč; jednorázové odškodnění ve výši nejméně 240 000 Kč přísluší i v případě, že se zemřelým zaměstnancem žil v domácnosti pouze jeden rodič.

14. V dané věci podle názoru odvolacího soudu soud I. stupně ve věci provedl všechny relevantní dostupné důkazy, na jejichž základě řádně zjistil skutkový stav věci, a správně též posoudil veškeré předpoklady odpovědnosti žalovaného jako zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem poškozeného zaměstnance, k němuž došlo dne 9. 1. 2017. Při svém rozhodování správně zvažoval i intenzitu vztahu mezi poškozeným zaměstnancem a oběma žalobci (manželka a syn poškozeného zaměstnance) a jejich existenční závislost na něm na jedné straně a na straně druhé straně majetkovou sféru žalovaného zaměstnavatele poškozeného zaměstnance. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně tak, jak byly rekapitulovány výše v odstavci 3 tohoto odůvodnění, a to včetně závěru, že žalovaný se své odpovědnosti za škodu způsobenou úmrtím poškozeného zaměstnance nezprostil ani částečně.

15. V řízení bylo prokázáno, a mezi účastníky nebylo sporné, že poškozený zaměstnanec u žalovaného pracoval jako pracovník na„ sušce“, v sadech a jako pomocný pracovník v rostlinné a v živočišné výrobě. Prokázáno bylo i to, že dne 9. 1. 2017 poškozený pokračoval v čištění sladovnického ječmene na posklizňové lince. Při této činnosti zvolil poškozený pracovní postup vakování obilí (sypal do vaků odpadový ječmen), což byl možný způsob provedení přidělené práce (viz výpověď svědka příjmení jméno příjmení, vedoucího posklizňové linky) s tím, že o způsobu provedení práce rozhodoval poškozený (tj. zda obilí vakovat či jej odvážet vlečkou). Nelze tak dojít k závěru, že poškozený jednal svévolně tím, že nevyužil postupu akcentovaného žalovaným, tj. sypání obilí přímo do vlečky. Stěžejní je v dané věci výpověď přímého nadřízeného poškozeného a vedoucího posklizňové linky, na které se poškozenému dne 9. 1. 2017 smrtelný úraz stal, a to Ing. jméno příjmení, který uvedl, že poškozený spolu dalším pomocníkem dělali svoji práci tak, jak se má dělat a postup, který v předmětný den zvolili, byl možný. Zcela bez významu je tedy výpověď dalšího svědka příjmení, dle něhož se obilí mělo správně sypat rovnou do vlečky, když tento svědek na posklizňové lince pracoval výjimečně (v den úrazu pouze vypomáhal poškozenému) a nebyl tak běžně používaných postupů znalý tak, jako vedoucí linky, nadřízený poškozeného. Skutečností však je, že poškozený porušil své pracovní povinnosti tím, že v předmětný den použil při práci, konkrétně řídil, vysokozdvižný vozík přesto, že neměl oprávnění k jeho řízení. Na druhou stranu však bylo prokázáno, že poškozený tento vysokozdvižný vozík řídil opakovaně bez toho, aby byl na porušování pracovních povinností upozorněn. Je tak možno uzavřít, že žalovaný dodržování předpisů k zajištění a ochraně bezpečnosti práce, o kterých své zaměstnance školil, nekontroloval a jejich dodržování ani nevyžadoval, naopak jejich porušování toleroval (viz výpověď svědka příjmení příjmení, který uvedl, že nemůže říct, že by s vozíkem poškozený jezdil běžně, ale nemůže říct, že ho na něm neviděl, poškozeného s vozíkem jezdit viděl, nedokázal však říct, kolikrát a ani nevěděl, že pro jeho řízení je potřeba speciální školení, i výpovědi dalšího svědka jméno příjmení, který uvedl, že před nehodou viděl poškozeného jezdit s vozíkem, nedokázal však uvést, kolikrát to bylo). Z výše uvedeného tak nepochybně vyplývá, že i když žalovaný věděl (tuto informaci měl minimálně přímý nadřízený poškozeného) o tom, že poškozený řídí vysokozdvižný vozík, nebyl na to, že svým jednáním porušuje předpisy o ochraně a bezpečnosti zdraví při práci, upozorněn, nebylo mu vytknuto, ani za něj nebyl jakkoli postižen, neboť ani sám přímý nadřízený poškozeného příjmení příjmení nevěděl, že pro řízení předmětného vozíku je nutné absolvovat zvláštní školení. Své povinnosti na úseku ochrany a bezpečnosti zdraví navíc žalovaný porušoval nejen tím, že nekontroloval dodržování předpisů k ochraně a bezpečnosti zdraví, ale i tím, že na pracoviště umístil vysokozdvižný vozík, který, jak sám žalovaný tvrdí, byl určen k opravě, tedy nebyl zcela funkční. Pokud žalovaný takový vozík ponechal na pracovišti nezabezpečený, umožnil jeho volné použití prakticky komukoli, a toleroval, že vozík byl zaměstnanci používán (a jak bylo prokázáno nikoli ojediněle), je třeba uzavřít, že žalovaný jako zaměstnavatel poškozeného nevyhodnotil reálná bezpečnostní rizika spojená s umístěním tohoto vysokozdvižného vozíku na pracoviště a jeho ponecháním k volnému použití prakticky komukoli (viz závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1590/2021). V daném řízení bylo prokázáno, že činnost, kterou vykonával poškozený předmětný den 9. 1. 2017, vykonával již před Vánocemi, neboť v této činnosti se pokračovalo, tj. poškozený věděl, co má dělat a bylo na něm, jaký postup zvolí (viz výpověď svědka příjmení příjmení) a pokud jeho přímým nadřízeným byl tento jím zvolený postup hodnocen jako možný, pak se nepochybně stává významnou i hromada písku pokrytá sněhem před vjezdem, kvůli níž došlo k převrácení vysokozdvižném vozíku a následnému úmrtí poškozeného (za což byla mimo jiné žalovanému uložena anonymizována tři slova pro územní celek pokuta).

16. Vzhledem ke všemu výše uvedenému lze uzavřít, že v řízení bylo prokázáno, že sice poškozený zaměstnanec porušil své povinnosti tím, že bez potřebného oprávnění řídil vysokozdvižný vozík, nicméně bylo-li současně prokázáno i to, že žalovaný dodržování bezpečnostních předpisů na pracovišti nekontroloval a jejich dodržování nevyžadoval (naopak ho toleroval), a že na pracovišti ponechal volně přístupný k použití vysokozdvižný vozík k jehož řízení bylo třeba oprávnění a vozík byl navíc ve stavu určeném k opravě, nelze použití vozíku poškozeným zaměstnancem považovat za porušení pracovních povinností, které by vedlo ve smyslu výše citovaného § 270 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce ke zproštění se odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou úmrtím poškozeného zaměstnance.

17. Co se týče výše jednorázového odškodnění, soud I. stupně zohlednil okolnosti jak na straně žalobců, tak na straně žalovaného a posuzoval zejména intenzitu vztahu žalobců k zemřelému jako k manželi a otci, věk poškozeného i žalobců v době úrazu a jejich existenční závislost na zemřelém. Rovněž vzal v potaz dopady do majetkové sféry žalovaného. Se závěry soudu I. stupně se v tomto směru odvolací soud zcela ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Pokud se jedná o konkrétní výši odškodnění pro každého z žalobců, dospěl odvolací soud k závěru, částka 614.400 Kč pro každého z žalobců, z níž již byla částka 216.000 Kč zákonným pojistitelem žalovaného každému ze žalobců vyplacena, je částkou přiměřenou, a to i za situace, kdy se žalovaný své odpovědnosti za škodu nezprostil ani zčásti. Odvolací soud přitom upozorňuje, že ustanovení § 271s zákoníku práce, k němuž se váže § 271i zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2020, je normou s relativně neurčitou hypotézou, a tudíž s ohledem na konkrétní okolnosti případu adekvátní výši posuzuje soud. Ztráta žalobců s ohledem na jejich rodinnou situaci je naprosto nenahraditelná. Odvolací soud tedy za použití § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil, a to včetně navazujícího výroku VI. o povinnosti žalovaného uhradit soudní poplatek.

18. Jde-li o rozhodnutí soud I. stupně o náhradě nákladů řízení, správně soud I. stupně aplikoval ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše přiznaných nároků závisela na úvaze soudu, a tudíž je nutné pohlížet na žalobkyni a/ a žalovaného b/ jako na zcela úspěšné účastníky řízení. Správně proto žalovaného a vedlejšího účastníka zavázal společně a nerozdílně k povinnosti nahradit každému z žalobců a/ a b/ náklady, které jim v řízení vznikly, nesprávně však určil jejich výši. Při určení výše odměny advokáta bylo totiž třeba jako z tarifní hodnoty vyjít z částky, která byla každému z žalobců přiznáno, tj. z částky 398.400 Kč. Odměna za 1 úkon právní služby tak v projednávané věci, kdy advokát zastupoval 2 žalobce, činila 7.920 Kč za každou zastupovanou osobu (mimosmluvní odměna 9.900 Kč snížená o 20 % podle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) Náklady žalobců tak dle odvolacího soudu sestávají z nákladů za zastoupení advokátem, které sestávají pro každého z žalobců z odměny advokáta za 6 úkonů právní služby (převzetí a přípravy zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci, písemné podání ve věci samé ze dne 15. 10. 2020, účast na jednání u soudu I. stupně dne 7. 1. 2021 a dále za 2 úkony za účast na jednání soudu I. stupně dne 18. 5. 2021, které trvalo více jak 2 hodiny - § 11 odst. 1 písm. a/, b/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.) á 7.920 Kč (§ 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a ze 6 částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Odvolací soud nepřiznal jako účelně vynaložený náklad žalobců odměnu zástupce žalobců za jednání s protistranou před zahájením řízení, neboť existence takového jednání nebyla doložena ani z obsahu spisu nevyplývá, dále nepřiznal žalobcům náhradu nákladů za účast jejich zástupce na jednání, při němž došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí dne 25. 5. 2021, neboť tato účast nikterak neovlivnila postavení žalobkyně a/ a žalobce b/, ani celkový výsledek řízení, a proto tento úkon nelze považovat za úkon, kterým by bylo účelně uplatňováno nebo bráněno právo žalobců, tj. úkon, za který by bylo možno po žalovaném a vedlejším účastníkovi spravedlivě požadovat náhradu. Náklady každého z žalobců na zastoupení advokátem tak s ohledem na shora uvedené činí 49.320 Kč, to vše zvýšeno o částku 10.357 Kč, představující 21 % DPH z odměny a náhrad, jíž je advokát žalobců plátcem (§ 137 odst. 1, § 137 odst. 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Každému z žalobců tak v řízení vznikly náklady v celkové výši 59.677 Kč Odvolací soud proto za použití ustanovení § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení V. tak, že žalovaného a vedlejšího účastníka zavázal k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně každému z žalobců částku 59.677 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. jméno příjmení (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.). Jen na okraj je třeba upozornit na irelevantnost námitky vedlejšího účastníka, který soud I. stupně vytýkal, že ač žalobci účtovali náhradu nákladů řízení pouze za 7 úkonů právní služby advokáta, byla jim náhrada přiznána za 8 úkonů. ulice účastník zde přehlédl právní úpravu obsaženou v § 151 odst. 1 větě před středníkem o. s. ř., která stanoví, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení soud rozhoduje bez návrhu, což je obecně vykládáno tak, že je-li zde návrh na takové rozhodnutí, není jím soud vázán, a to ani co do rozsahu této náhrady, tak ani co do její výše.

19. O nákladech řízení bylo s ohledem na jeho výsledek rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaný a vedlejší účastník byli zavázáni k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně každému z žalobců na jejich náhradě částku 25.047 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. jméno příjmení (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené náklady sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby (sepis odvolání, a účast u jednání odvolacího soudu dle § 11 odst. 1 písm. k/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.) á 7.920 Kč (§ 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření k odvolání do nákladů řízení) á 3.960 Kč (§ 7 bod 5., § 8 odst. 1 § 11 odst. 2 písm. k/ § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a ze 3 částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tj. 20.700 Kč, to vše zvýšeno o částku 4.347 Kč, představující 21 % DPH z odměny a náhrad, jíž je advokát žalobců plátcem (§ 137 odst. 1, § 137 odst. 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř. ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Blansku; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.