49 CO 149/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavly Kohoutkové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa za účasti vedlejšího účastníka: osobní údaje vedlejšího účastníka sídlem adresa o náhradu nemajetkové újmy a náhradu za ztížení společenského uplatnění, o odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 7. 2021, č. j. 9 C 100/2016-215,

I. Řízení o odvolání vedlejšího účastníka se zastavuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o nákladech řízení III. mění tak, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení částku 58 586,70 Kč k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

III. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení částku 4 186,60 Kč k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu za jinou nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč a za ztížení společenského uplatnění ve výši 15 000 Kč (výrok I.). Žalobu na zaplacení 86 037 Kč za ztížení společenského uplatnění soud I. stupně zamítl (výrok II.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.). Dále byla žalované stanovena povinnost zaplatit České republice náklady řízení – znalečné ve výši 3 593,50 Kč (výrok IV.), České republice nebyla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 4 744 Kč – znalečné (výrok V.) a žalované byla stanovena povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 3 593,50 Kč na účet Okresního soudu ve Znojmě (výrok VI.).

2. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalobkyně, žalovaná a vedlejší účastník. Řízení o odvolání žalované bylo zastaveno usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 10. 2021, č. j. 9 C 100/2006-242, a to ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, když marně uplynula lhůta k zaplacení soudního poplatku za odvolání, ke které byla žalovaná vyzvána. Vedlejší účastník podal včasné (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), objektivně i subjektivně přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) odvolání, kterým ho napadl v rozsahu výroku I., III., IV. a VI. Ještě dříve, než bylo o odvolání rozhodnuto, vzal jej vedlejší účastník zpět podáním ze dne 11. 10. 2021, doručeným soudu téhož dne, a to bez bližšího odůvodnění. Vedlejší účastník pouze navrhl, aby žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, neboť v souvislosti s podaným odvoláním žádné náklady řízení nikomu nevznikly.

3. Podle § 207 odst. 2 věta první o. s. ř. dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možno vzít je zpět. V takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví.

4. Vzhledem k procesnímu úkonu vedlejšího účastníka (zpětvzetí odvolání) postupoval odvolací soud podle citovaného ustanovení a toto odvolací řízení zastavil (výrok I.).

5. Žalobkyně proti výše uvedenému rozsudku podala odvolání, kterým napadala pouze výrok III. o nákladech řízení. Měla za to, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, neboť co do základu byla žalobkyně úspěšná v obou žalobou uplatněných nárocích, tedy jak nároku na náhradu jiné nemajetkové újmy za vytrpěné duševní útrapy ve výši 50 000 Kč, tak po rozšíření žaloby i nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 101 037 Kč. Výše náhrady za jinou nemajetkovou újmu (vytrpěné duševní útrapy) byla ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř. stanovena úvahou soudu a žalobkyně ve vztahu k tomuto nároku byla zcela úspěšná. Výše náhrady za ztížené společenské uplatnění byla určena znaleckým posudkem vypracovaným MUDr. [jméno] [příjmení] a i když žalobkyně nebyla zcela úspěšná co do výše žalovaného plnění, co do základu nároku byla úspěšná v celém rozsahu. Soud I. stupně otázku náhrady nákladů řízení mezi účastníky posoudil podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když vyšel z poměru úspěchu účastníků ve věci a rozhodl, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu. Dle názoru žalobkyně tento závěr není správný, neboť mělo být mezi účastníky aplikováno ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., když výše přisouzeného plnění závisela zčásti na úvaze soudu a zčásti na znaleckém posudku. Posouzení otázky náhrady nákladů řízení by nemělo být pouze mechanickým zhodnocením výsledků sporu bez komplexního rozhodnutí v meritu věci, přičemž úspěch je nutno posuzovat v širších souvislostech. Podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. přitom není rozhodující, zda byl účastník úspěšný co do výše nároku, ale co do jeho základu. Žalobkyně k věci dále uvedla, že aplikace ustanovení zákoníku práce na druhy náhrad a jejich výši v případě školních úrazů nezletilých žáků základních škol, není ústavně konformní, a to s ohledem na § 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje zvláštní ochranu dětí a mladistvých a zvýrazňuje potřebu chránit děti a mladistvé jako skupinu, která je zvláště zranitelná. Analogii mezi postavením žáka základní školy a zaměstnance vystupujícího v pracovním poměru žalobkyně nespatřuje a má za to, že žáci by neměli být odškodňováni pouze v režimu zákoníku práce. Dle žalobkyně by rozsah a způsob náhrady majetkové a nemajetkové újmy v případě odpovědnostního vztahu základní škola - nezletilý žák, měl být posuzován podle občanského zákoníku a objektivní charakter odpovědnosti podle zákoníku práce. Z těchto důvodů měla být žalobkyni přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů a žádala tedy, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, případně jej zrušil a vrátil soudu I. stupně k novému rozhodnutí.

6. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že rozsudek považuje za věcně správný i ve výroku III. a odvolání má za nedůvodné. Žalobkyně rozšířila žalobu o dalších 101 037 Kč za ztížení společenského uplatnění až v průběhu řízení po vypracování znaleckého posudku, ve kterém byla znalkyní částka 101 037 Kč stanovena podle občanského zákoníku, avšak zároveň znalkyně uvedla, že podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., tedy pro účely nároků spadajících pod zákoník práce, činí výše ztížení společenského uplatnění 15 000 Kč. Tato částka byla soudem též žalobkyni přiznána a nad rámec této částky žaloba zamítnuta. V době, kdy žalobkyně rozšiřovala svou žalobu o 101 037 Kč, měla k dispozici předmětný znalecký posudek a věděla, že pracovněprávním vztahům odpovídá částka 15 000 Kč. Za této situace dle názoru žalované nelze použít ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí o výši plnění nezáviselo na znaleckém posudku. V žalobě se totiž nedomáhala nějaké částky tzv. odhadem a nestalo se, že by až následně byla konkrétní výše nároku konstatována znaleckým posudkem. Žalobkyně při zastoupení advokátem zvolila nárok na zaplacení vyšší částky, který však neodpovídal příslušným hmotněprávním normám, a pouze z tohoto důvodu byla v řízení neúspěšná. Žalovaná tedy navrhla, aby byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku III. jako věcně správný potvrzen.

7. Vedlejší účastník se k odvolání nevyjádřil.

8. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalovaného (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) přezkoumal usnesení soudu I. stupně a řízení předcházející jeho vydání (§ 206 odst. 3, § 212, § 212a o. s. ř.) a odvolání shledal důvodným.

9. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

10. Podle § 142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

11. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 37/2016, jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky a s touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o nákladech řízení. Určení výše nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění je závislé na znaleckém posudku, kdežto nárok na náhradu za ztrátu na výdělku je zpravidla objektivně určitelný porovnáním dosahovaného výdělku před úrazem a po něm. Tato rozdílnost ve způsobu zjišťování výšky nároku má význam při použití ustanovení § 142 o. s. ř., neboť má za následek odlišný režim rozhodování o náhradě nákladů řízení při částečném neúspěchu anebo při stanovení nižší náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění, než byla požadovaná (pokud nespočívá neúspěch přímo v základu nároku); pokud jde o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, řídí se nárok na náhradu nákladů řízení ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., zatímco u nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění se náhrada nákladů řízení stanoví podle § 142 odst. 3 o. s. ř.

12. Aktuální judikatura k dané věci je obsažena v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20. Pokud účastník, který v důsledku pracovního úrazu utrpěl ztížení společenského uplatnění, v řízení prokáže, že by mu při posouzení věci dle obecné občanskoprávní úpravy (§ 2958 občanského zákoníku) náleželo odškodnění ztížení společenského uplatnění v částce vyšší, než by mu jinak náleželo na základě kalkulace provedené dle vládního nařízení č. 276/2015 Sb., vyžadují principy rovnosti a plného odškodnění zásahu do nedotknutelnosti osoby při poškození zdraví takový ústavně konformní výklad § 372 a 388 zákoníku práce ve znění k 31. prosinci 2014 (aktuálně § 271c a 271s zákoníku práce), dle kterého se účastníkovi dostane tohoto odškodnění alespoň na úrovni, které by se jinému poškozenému dostalo v občanskoprávním vztahu za okolností obdobných věci účastníka, a to bez toho, aby byl účastník povinen tvrdit a prokazovat okolnosti v jeho poměrech, které by z jeho věci činily výjimečný případ dle § 388 zákoníku práce; v takovém případě je obecný soud postupem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy povinen neaplikovat nařízení vlády č. 276/2015 Sb., které je podzákonným právním předpisem, a konkrétní výši náhrady určit s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem případu způsobem obdobným v občanskoprávních vztazích.

13. Z obsahu spisu v dané věci vyplývá, že dne 25. 5. 2016 žalobkyně podala u soudu žalobu, kterou se po žalované domáhala zaplacení částky 50 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, když jako nezletilá dne 7. 5. 2015 v rámci školního vyučování zajišťovaného žalovanou utrpěla úraz dvou předních zubů, které byly poničeny až po kořeny zubů, následně podstoupila celou řadu stomatologických zákroků, avšak k definitivní nápravě doposud nedošlo, neboť to s ohledem na její věk, neustálý vývoj a růst odborníci nedoporučili. V daném řízení byl vypracován znalecký posudek znalkyní MUDr. [jméno] [příjmení] z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, přičemž znalkyně provedla výpočet ztížení společenského uplatnění po novele občanského zákoníku částkou 101 037 Kč a dále vyčíslení podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. částkou 15 000 Kč. Znalecký posudek byl doručen soudu dne 16. 12. 2019 a žalobkyně svou žalobu rozšířila o nárok na náhradu na ztížení společenského uplatnění ve výši 101 037 Kč podáním ze dne 23. 6. 2020, doručenou soudu dne následujícího. Soud I. stupně ve vztahu k nároku na nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč žalobě vyhověl zcela, neboť dospěl k závěru, že tato újma přináší žalobkyni výrazné útrapy, a proto je ocenil navrhovanou částkou 50 000 Kč. Ve vztahu ke ztížení společenského uplatnění soud I. stupně vyšel z ocenění znalkyní podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., a tudíž jí přiznal 15 000 Kč. Ve zbývající částce 86 037 Kč nárok na ztížení společenského uplatnění zamítl.

14. V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že pro stanovení náhrady nákladů řízení je na místě aplikace ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť ve vztahu k žalobním nárokům byla žalobkyně co do základu zcela úspěšná. Výše přiznaných nároků pak závisela buďto na úvaze soudu, nebo na znaleckém zkoumání. I když byla žalobkyně se závěry znaleckého posudku seznámena předtím, než rozšířila žalobu o nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, nelze se v daném případě ztotožnit s názorem, že byl naprosto předvídatelný postup soudu I. stupně, který pro stanovení výše ztížení společenského uplatnění vycházel z nařízení vlády č. 276/2015 Sb. Tento závěr činí odvolací soud jednak s ohledem na specifický charakter účastníků řízení (žalobkyně byla v době úrazu nezletilou žákyní základní školy - žalované, na jejíž půdě se úraz stal), a jednak k dané problematice nebylo v době rozhodování soudu I. stupně definitivně ustáleno stanovisko zaujímané právní praxí, resp. nejvyššími justičními instancemi – viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20. Žalobkyni proto v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. vzniklo vůči žalované a vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložila. Tyto náklady sestávají z nákladů za zastoupení advokátem, které jsou představovány odměnou za 9 úkonů právní služby ve výši 3 100 Kč za 1 úkon (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy se základním skutkovým a právním rozborem, sepis žaloby, písemné podání ve věci samé k vyjádření žalovaného ze dne 9. 10. 2017, písemné podání ve věci samé k vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 3. 5. 2018, písemné podání ve věci samé vyjádření žalobkyně ze dne 1. 8. 2018, účast na jednání před soudem dne 15. 4. 2019, dále za vyjádření žalobkyně ze dne 29. 4. 2019 a za písemné podání žalobkyně ke znaleckému posudku ze dne 23. 1. 2020). Tyto úkony byly počítány z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč, tj. za 1 úkon 3 100 Kč (ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a/, b/, d/ a g/ ve spojení s § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb). Dále žalobkyni náleží odměna za dva úkony z tarifní hodnoty 65 000 Kč (počítáno dle přisouzené částky), tedy ve výši 3 700 Kč za 1 úkon. Jedná se o rozšíření žaloby ze dne 23. 6. 2020 a účast na jednání před soudem dne 28. 6. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. d/ a g/ ve spojení s § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb). Rovněž žalobkyni náleží poloviční úkon ve výši 1 850 Kč jako náhrada za promeškaný čas v souvislosti s poskytnutím právní služby za dostavení se dne 29. 3. 2021 k jednání, které se nekonalo, aniž byl o tom advokát včas vyrozuměn (§ 14 odst. 2 ve spojení s § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb). Odměna zástupkyně žalobkyně tedy za 9 úkonů po 3 100 Kč činí 27 900 Kč, za 2 úkony po 3 700 Kč činí 7 400 Kč, za 1 poloviční úkon 1 850 Kč, dohromady 37 150 Kč Celkem se tedy jedná o 12 úkonů právní služby, kterým koresponduje 12 paušálních náhrad á 300 Kč, tj. 3 600 Kč, dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dále žalobkyni náleží náhrada za cestovní výdaje advokáta k jednání před soudem, a to k jednání konanému dne 15. 4. 2019 ve smyslu vyhlášky č. 333/2018 Sb., dle které činila průměrná cena motorové nafty 33,60 Kč, sazba základní náhrady za 1 km 4,10 Kč, přičemž při jízdě 2 x 204 km má žalobkyně nárok na cestovné ve výši 2 591,28 Kč. Dále náleží žalobkyni náhrada za cestovné ke 2 jednáním konaným v roce 2021, a to za neuskutečněné jednání dne 29. 3. 2021 a za jednání ve věci dne 28. 6. 2021. Ve vztahu k těmto nárokům dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. činila průměrná cena pohonné hmoty za motorovou naftu 27,20 Kč za 1 litr a sazba základní náhrady za 1 km 4,40 Kč. Žalobkyně má nárok za cestovné 4 x 204 km ve výši 5 077,47 Kč. Výše uvedené náklady, které žalobkyni v řízení vznikly, byly zvýšeny o částku 10 167,94 Kč představující 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad, jíž je advokát žalobkyně plátcem. Celkem se jedná o částku 58 586,70 Kč na účelně vynaložených nákladech řízení žalobkyně. Náhradu za soudní poplatek soud žalobkyni nepřiznal, neboť nebyl uhrazen, když žalobkyně je dle § 11 odst. 2 písm. d/, zákona o soudních poplatcích z poplatkové povinnosti osvobozena.

15. Odvolací soud proto za přiměřeného použití ustanovení § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. změnil usnesení soudu I. stupně tak, že přiznal žalobkyni proti žalované a vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení ve výši 58 586,70 Kč (výrok II.).

16. Žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, má proto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. proti žalované a vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů, které v tomto řízení účelně vynaložila. Ty jsou představovány odměnou za zastupování, přičemž odměna advokáta za 1 úkon právní služby (podání odvolání) činí 3 460 Kč (počítáno z hodnoty nákladů řízení, která byla žalobkyni odvolacím soudem přiznána dle § 7 bod 5. a § 11 odst. 2 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Dále má nárok na jednu částku paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč a 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad, jíž je advokát žalobkyně plátcem ve výši 726,60 Kč (§ 137 odst. 1, § 137 odst. 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) Celkem má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 186,60 Kč (výrok III.).