49 CO 163/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Pavly Kohoutkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem obec a číslo zastoupený JUDr. jméno příjmení advokátem sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem obec a číslo zastoupený Mgr. jméno příjmení advokátkou sídlem adresa o 87.541 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. září 2021, č. j. 10 C 161/2018-130,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.584 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení].

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, již se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 87.541 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výš 8,05 % ročně z částky 87.541 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.) a žalobce byl zavázán k povinnosti zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 82.318 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení] (výrok II.).

2. Bylo tak rozhodnuto o žalobě, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 175.081,45 Kč s úroky z prodlení. Žalobu skutkově odůvodnil tím, že žalovaný byl u žalobce, který je provozovatelem vnitrostátní a mezinárodní nákladní přepravy, zaměstnán jako řidič s uzavřenou dohodou o hmotné odpovědnosti, že dne [datum] žalovaný převzal od [právnická osoba] s.r.o. v [obec] k přepravě 15 palet s pivem [příjmení] leef o celkové hmotnosti 11,25 tun, které měl podle pokynu zaměstnavatele vyložit ve skladu [právnická osoba] [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] v obci Marigliano v ulici Via Masseria del [příjmení] [číslo] v Itálii, zboží na 7 paletách žalovaný vyložil na zcela jiném místě a jiným osobám, než bylo určeno zaměstnavatelem, a že objednateli přepravy tak vznikla škoda ve výši 6.700,40 EUR, kterou jí žalobce z důvodu odpovědnosti za přepravu zboží nahradil formou započtení vzájemných pohledávek dne [datum], a to v českých korunách podle kurzu ke dni [datum], tj. ve výši ve výši 175.081,45 Kč pohledávek. Za škodu takto vzniklou odpovídá podle žalobce žalovaný, který jednal v rozporu s pokynem zaměstnavatele a nesložil dopravované zboží na určeném místě a příjemci, kterému zboží bylo určeno, nýbrž zboží předal na jiném místě a jiné osobě, aniž by se přesvědčil o správnosti místa vykládky a příjemce zboží.

3. Žalovaný se žalobě bránil tím, že za škodu vzniklou odcizením zboží neodpovídá, neboť při výkonu pracovních povinností postupoval v souladu s pokyny zaměstnavatele. Skutkový děj, při kterém došlo k odcizení zboží, popsal tak, že poté, co po příjezdu na místo předání zboží uvedené v přepravním listu (Via Cirkumvalazione Esterna melita di Napoli) zjistil, že firma příjemce na této adrese nesídlí, prostřednictvím aplikace Skype kontaktoval zaměstnavatele, který mu poskytl novou adresu příjemce (Via Masseriola del [příjmení] 8) a souřadnice pro navigaci a informoval ho, že příjemce pro něho vysílá muže na skútru; ten se skutečně posléze dostavil a místo doručení zboží (odpovídající adrese, kterou žalovanému poslal zaměstnavatel) vyznačil žalovanému do Google map. Po příjezdu na místo však žalovaný sídlo příjemce opět nenašel, neboť (jak dodatečně zjistil) Google mapa obsahovala nesprávné údaje. Při hledání sídla příjemce žalovaný zajel s vozidlem do industriální zóny, kde na něho čekali dva muži, kteří ho požádali o umožnění překládky 7 palet piva do přistavené dodávky, přičemž předstírali, že jednají jménem příjemce; žalovaný neměl důvod pochybovat o tom, že jsou oprávněni zboží převzít, neboť měl za to, že se nachází v místě sídla příjemce, a že jedním z nich je muž na skútru vyslaný příjemcem, s nímž dříve hovořil; umožnil jim tedy zboží přeložit a po ukončení překládky jim předal dodací listy s tím, že mu budou vráceny po jejich potvrzení v kanceláři. Svůj postup žalovaný průběžně konzultoval s dispečerem žalobce prostřednictvím aplikace Skype. Následně muži s dodávkou odjeli a již se nevrátili; žalovaný teprve po delší době marného čekání pojal podezření, že se jednalo o podvod; poté věc oznámil na místní policii, avšak policejní šetření zůstalo bezvýsledné. Z takto popsaného skutkového děje žalovaný dovozoval, že vznik škody vzniklé žalobci odcizením zboží neodpovídá, neboť všechny své pracovní povinnosti splnil a vznik škody nemohl předvídat.

4. O žalobě bylo poprvé rozhodnuto rozsudkem soudu I. stupně ze dne 17. 4. 2019, č. j. 10 C 161/2018-101, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 87.540,45 Kč s 8,05% p.a. úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), že ve zbytku ohledně částky 87.540,45 Kč s 8,05% p.a. úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, se návrh žalobce zamítá (výrok II.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání žalovaného byl rozsudek soudu I. stupně v odvoláním dotčených výrocích I. a III. zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Předmětem řízení tak nadále zůstala pouze částka 87.540,45 Kč (kterou soud I. stupně zaokrouhlil na 87.541 Kč) s příslušenstvím. Soudu I. stupně bylo uloženo, aby se v dalším řízení znovu zabýval otázkou zproštění se žalovaného za škodu, jejíž náhradu žalobce požadoval, a to vzhledem k nepřezkoumatelnosti jeho závěrů, že žalovaný se své odpovědnosti zprostil pouze z jedné poloviny.

5. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný byl zaměstnán u žalobce, který je provozovatelem mezinárodní nákladní dopravy, od [datum] do [datum] na pozici řidiče, že účastníci dne [datum] sjednali dohodu o hmotné odpovědnosti žalovaného za hodnoty svěřené k vyúčtování, podle které žalovaný odpovídal za schodek na svěřených hodnotách v plné výši, že žalobce se v čl. III. odst. 3 dohody zavázal, zajistit žalovanému přiměřené pracovní podmínky, aby mohl řádně plnit povinnosti plynoucí z této dohody, a že na základě smlouvy o provedení přepravy ze dne [datum] se žalobce, coby dopravce, zavázal pro zasílatele, [právnická osoba] s.r.o., přepravit 15 palet piva s termínem nakládky dne [datum] v [obec] a vykládky dne [datum] na adresu [adresa], [jméno] di Napoli v Itálii. Dále vyšel ze zjištění, že podle map z internetového vyhledávače Google maps z doby přepravy a ze dne [datum] se místo označení vykládky„ Covone Srl“ se lišilo a byť se toto místo nacházelo vždy na ulici Via Masseriollo del [příjmení] (8), Marigliano, jejich poloha oproti kruhovému objezdu na dané ulici se lišila, a to s rozdílem 950 m, že v obou případech se sídlo společnosti nacházelo v oblasti, kde došlo ke skutečné vykládce, že trasa žalovaného byla zaznamenána v záznamu o provozu vozidla a žalobce si mohl ověřit jeho pohyb a polohu z výpisu trasy z GPS, a že žalobce dne [datum] ve 23:07 zaslal odesílateli zboží zprávu, dle které má (řidič) problém s adresou, Google a navigace to„ háže úplně někde jinde“ a proto požádal o souřadnice nebo jiné údaje, v 8:50 dalšího dne dispečer žalobce znovu urgoval číslo a následně mu bylo odesilatelem zboží posláno italské telefonní číslo. Z elektronické komunikace mezi dispečerem žalobce a žalovaným dne [datum] soud I. stupně zjistil, že v 8:26 hodin se žalovaný ptal, jestli už má dispečer adresu, v 8:31 hodin žalovaný zaslal dispečerovi adresu, kterou měl k vykládce s tím, že taková ulice je dvakrát v Neapoli, ale ani jednou v Meltu, v 9:00 hodin dispečer zaslal žalovanému odkaz na Google maps, v 9:38 hodin dispečer poslal žalovanému odkaz s popisem trasy do„ Covone Srl“, v 9:40 hodin sdělil dispečer žalovanému, že pro něj jedou na skútru, v 9:44 hodin sdělil dispečer žalovanému, že je důležité všechno stihnout, protože od 16:00 je zákaz, v 9:46 hodin sdělil žalovaný dispečerovi, že ho člověk na skútru chtěl vést uličkami, a proto jede podle špendlíku v mapě, který mu zapíchnul, v 9:50 hodin dispečer sdělil žalovanému, že dobře, hlavně ať je to rychle, v 11:19 hodin žalovaný sdělil dispečerovi, že přeskládal všechno ručně do dodávky a to 7 palet a že to jeli odvézt, na což dispečer ve stejnou dobu odpověděl, že„ to si snad dělají kozy“, v 11:20 hodin žalovaný sdělil, že je kdesi v industriální zóně, v 11:21 dispečer žalovanému volal, ve 12:12 hodin žalovaný sdělil dispečerovi, že se ještě nikdo nevrátil a že dodávka možná vezla pivo do obchodu, ve 12:14 hodin sdělil dispečer žalovanému své pochybnosti o celé transakci („ začíná to smrdět“) a také, že by bylo ideální, kdyby tou druhou várkou odvezli všechno, ve 12:33 hodin sdělil dispečer žalovanému, že zřejmě bude lepší zavolat policii, ve 12:36 hodin sdělil žalovaný dispečerovi, že s „ borcem“ to museli házet ručně po krabici, pak někomu zavolal a ten pak za pár minut doběhl, což odpovídá tomu, že žalovaný stojí 900 m od adresy, kterou mu poslal dispečer a muž na motorce, ve 12:41 hodin žalovaný sdělil dispečerovi, že kdyby ho chtěli okrást, tak přece nebudou chtít papíry, ve 13:01 hodin žalovaný informoval dispečera, že dojel muž na skútru a ve 13:16 hodin žalovaný dispečerovi sdělil, že už dorazila policie. Na policejní stanici v Mariglianu byla s žalovaným sepsána dne [datum] výpověď, kdy sepisu protokolu byl přítomen ukrajinský občan, který prohlášení žalovaného překládal do italštiny. V protokolu o výpovědi žalovaného je uvedeno, že žalovaný v době kolem 10:30 dorazil do obce Marigliano s nákladem piva, který měl být uložen ve skladu [právnická osoba] Srl, nacházejícím se v Mariglianu, Via Masseriola del [příjmení] 8, že poblíž dvou výrobních závodů se k němu připojil nákladní automobil, jehož řidič se žalovaného ptal, kam jede a když mu žalovaný pověděl o dodávce, tak mu tento muž řekl, že pracuje pro objednatele a že mu mají v tomto místě náklad vyložit, že spolu s dalším mužem ručně přeložili 7 palet, a protože se jim nepodařilo naložit všechny palety, muži vyzvali žalovaného, ať jim vydá dokumenty, že je orazítkují a ať na ně počká a poté odjeli, že žalovaného posléze kontaktoval pracovník [příjmení] [příjmení] [jméno] s tím, že na něj čekají a žalovaný pochopil, že ho osoby z dodávky podvedly. Soud pomocí dožádání zjistil, že ke dni [datum] nebyli tito muži dosud zjištěni. Dále vyšel ze zjištění, že [právnická osoba] s.r.o. žalobci vyúčtovala škodu způsobenou při přepravě zásilky dne [datum] z [obec] do Neapole ve výši [číslo] €, že Pojišťovna Kooperativa dne [datum] žalovanému oznámila, že jeho pojištění odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli se nevztahuje na ztrátu ani odcizení věci, že řidiči žalovaného mají pokyn, že pokud se děje něco nekalého, mají kontaktovat dispečera, že dispečer podle GPS viděl, že žalovaný stojí mimo určený bod, a že před mnoha lety byl také v Itálii odcizen žalobci náklad přímo na ulici.

6. Na základě uvedených zjištění uzavřel, že: Žalobce se nemůže odvolávat na to, že žalovaný porušil její pokyn, když vyložil zboží na jiném místě, jelikož to byl sám žalobce, kdo dal žalovanému chybnou adresu a neposkytl mu ani žádné konkrétní informace o osobách, kterým by měl zboží předat. Určení místa doručení je přitom povinností žalobkyně, kterou nelze přenášet na žalovaného. Pochyby o správnosti původně sděleného místa vykládky (Via Circumvalazione [příjmení] [jméno] [příjmení] Naoli 20A, [jméno] di Napoli) přitom žalovaný sděloval dispečerovi již [datum] ve 23:

7. Když na původně určeném místě vykládky žalovaný zjistil, že pokyn žalobce je skutečně nesprávný a tudíž nerealizovatelný, vše žalobci oznámil a čekal na další pokyn, přitom současně musel reagovat operativně a bez časových prodlev, k čemuž jej dispečer vyzýval. Pochybení žalovaného nelze spatřovat rovněž v tom, že se nerozhodl následovat muže na skútru, kterého vyslal příjemce zboží a který jej měl navigovat na druhou adresu vykládky, neboť tento jej hodlal navést úzkými ulicemi Neapole, což je pro kamión nevhodné, někdy přímo nemožné a ve svém výsledku by naopak takové jednání mohlo být ze strany žalobkyně posouzeno jako nerozumné, v rozporu s obecnou zkušeností žalovaného. Odpovědnost žalovaného nelze založit ani na tom, že bez svého zavinění nemohl díky nesprávným údajům v Google maps nalézt stanovené místo vykládky ani napodruhé. Provedeným dokazováním bylo totiž zjištěno, že nově označená (tzv. špendlíkem) adresa sídla [právnická osoba] Srl, na adrese [adresa]. Žalovaný proto bez svého zavinění nemohl bez problémů najít ani nově určenou adresu odběratele. Jestliže za nastalé situace, v blízkosti skutečného místa určení (a to s ohledem na reálné umístění [právnická osoba] Srl i jeho nesprávnou lokalizaci v Google maps v rozhodné době) žalovaného zastavil muž s dodávkou, zda veze„ to pivo“, pak nelze žalovaného postihovat za to, že předpokládal, že se skutečně jedná o osoby od odběratele (jinými slovy, jiné osoby nemohly či neměly bez dalšího vědět, co je obsahem nákladu), že tito na něj již čekají, a to i s ohledem na skutečnost, že odběrateli již v danou dobu muselo být známo, že žalovaný má potíže s nalezením správního místa vykládky. Pokud je v policejním protokolu uvedeno, že žalovaný vypověděl, že tito muži se jej nejprve zeptali, kam jede a teprve poté, co jim žalovaný řekl o dodávce, mu sdělili, že pracují pro objednatele, zatímco žalovaný v tomto řízení tvrdil, že jej oslovili již s tím, zda veze pivo, pak je nutno k policejnímu protokolu přistupovat v tom smyslu, že jeho sepisu nebyl přítomen tlumočník do českého jazyka, pouze ukrajinský občan který neuměl česky a výpověď žalovaného nemohla být v protokolu zaznamenána doslova, což co se týče konkrétního popisu průběhu skutkového děje, zcela zásadně snižuje vypovídací hodnotu policejního protokolu. Dále soud I. stupně přihlédl k tomu, že žalovaný o celé situaci, vždy jak to bylo možné, informoval dispečera žalobce, jednajícího z pozice nadřízeného, který tak byl takřka (byť nepřímým) pozorovatelem děje. Podle soudu I. stupně tak nebylo možno z ničeho dovodit, že by žalovaný cokoliv o aktuálním vývoji situace na místě dispečerovi zatajoval. Ani sám dispečer v době, kdy mu žalovaný oznámil, že 7 palet ručně přeskládali do dodávky, očividně nepojal žádné podezření, že došlo k lstivému vylákání zboží. Dispečer ani netvrdil, že to žalovaný neměl dělat nebo že by se z jeho strany jednalo o nestandardní jednání (viz komunikace z 11:19). Sám dispečer ještě před touto událostí žalovaného pobízel, aby vše probíhalo rychle (viz komunikace z 9:50). Teprve hodinu poté (viz komunikace z 12:14) dispečer poprvé vyjádřil své pochyby, nicméně zároveň žalovanému sdělil, že by bylo ideální, kdyby druhou várkou odvezli všechno. Jejich vzájemná konverzace byla vedena v neformálním duchu, kdy očividně ani dispečerovi žalobkyně nevzniklo podezření, že by se jednalo o nestandardní či dokonce protiprávní situaci. Dispečer až v 12:33 navrhl, že by bylo asi lepší, kdyby zavolali policii. Co se týká místa doručení a osob určených k převzetí zboží, dispečer žalovaného v tomto směru žádným způsobem žalovaného neinstruoval. Žalobce se dle soudu I. stupně nemůže odvolávat ani na to, že žalovaný měl a mohl s ohledem na svou obecnou zkušenost z přepravy do Itálie předpokládat, že může dojít k podvodnému jednání za účelem odcizení nákladu. Jestliže žalovaný cestoval do Itálie opakovaně, ke krádeži zboží u něj dříve nedošlo (žádný z účastníků alespoň netvrdil opak) a sám žalobce hovořil o tom, že k podobné situaci u něj došlo zhruba před 15 až 20 lety, nelze hovořit o obecné zkušenosti ani zkušenosti žalovaného s podvodným jednáním v Itálii. Uvedené podle soudu I. stupně nemůže samo o sobě vyústit v závěr, že při cestách do Itálie lze obvykle očekávat lstivé chování místních občanů vedoucích ke snaze o vylákání či odcizení přepravovaného nákladu. Žalovaný ohledně cest do jižní Itálie toliko potvrdil, že míval potíže s nalezením místa vykládky zboží. Takové potíže však nejsou s to založit obecnou zkušenost se lstivým a protiprávním jednáním různých osob v Itálii. Žalobcem poukazovaný tvrzený pokyn„ jedeš do Itálie, dej si bacha“ představuje dle soudu obecnou informaci, nikoliv interní předpis či konkrétní závazný pokyn žalobce vůči řidičům jezdícím do Itálie, jak by se měli chovat při cestě hledání místa vykládky a při předávání zboží. Žalobce tudíž ponechal zcela na úvaze a logickém úsudku svých řidičů, jaký způsob preventivní ochrany jejího majetku zvolí, aby nedošlo k jeho ztrátě či odcizení. Žalobce v řízení netvrdil existenci interního předpisu nebo pracovního pokynu, ze kterého by řidičům vyplývaly závazné pokyny či určitý postup při předávání zboží či při identifikaci osob, které přejímají zboží jménem příjemce, a to ani ve vztahu k dopravě zboží do Itálie, ani obecně ve vztahu k jakékoliv přepravě a předávání zboží. Stejně tak z tvrzení žalobce, z výpovědi dispečera a ani z předložené komunikace z místa děje nelze vysledovat, že by dispečer jednající jménem žalobce udělil žalovanému nějaký konkrétní pokyn ohledně jeho postupu a jednání na místě a že by žalovaný takový závazný pokyn jakkoliv nerespektoval. Současně soud I. stupně zdůraznil, že žalobce navíc netvrdil ani to, že by své zaměstnance nebo žalovaného před danou cestou poučoval o povinnosti ztotožňovat osoby přejímající zboží, o povinnosti si (byť v pochybnostech) pořizovat fotografie osob či míst, kde došlo k vyložení a předání zboží. Ani podle soudu se nejedná o standardní postup, a pokud na něm žalobce trval s ohledem na jím tvrzenou zkušenost s cestami do Itálie, měl v tomto směru blíže instruovat své zaměstnance. Odpovědnost žalovaného proto nelze založit na tom, že si nenafotil bílou dodávku a nezapsal si její registrační značku, což v danou chvíli nenapadlo ani dispečera žalob, jak sám potvrdil, ani na tom, že si nevyfotil muže z dodávky (o kterém předpokládal, že se jedná o muže na skútru) a že z vlastní iniciativy a bez znalosti italštiny nežádal po těchto osobách, aby prokázali své pověření k přejímce zboží. Porušení, byť obecné prevenční povinnosti, pak nelze spatřovat ani v tom, že žalovaný nežádal po muži na skútru, aby si sundal helmu, aby jej žalovaný mohl vizuálně identifikovat, a tak si jej do budoucna zapamatovat. V daném okamžiku, kdy bylo primárně třeba zjistit nové místo vykládky, nebylo možné po žalovaném žádat, aby se blíže zabýval touto osobou a aby předvídal následující komplikace. Pokud žalobce namítal, že bylo absolutně nestandardní, aby byl náklad vykládán v poli, na jiné adrese, ručně, a navíc pouze jeho polovinu, pak soud I. stupně konstatoval, že celý postup žalovaného plně korespondoval s nastalou situací. V okamžiku, kdy žalovaného v místě, kde sídlilo vícero společností, kde probíhala další kamionová doprava (žalovaným vnímáno jako„ industriální zóna“) a které se nacházelo v oblasti místa určení, zastavili muži, kteří věděli o obsahu jeho nákladu, žalovanému nemohlo vzniknout výrazné podezření o nelegálnosti situace. Pokud žalobce tvrdil, že se vykládka poloviny nákladu měla uskutečnit jen s výslovným souhlasem dispečera, a že žalovaný nedostal pokyn vykládat zboží do jiného auta, pak soud I. stupně konstatoval, že žalobce ani pro tento případ nedoložil, že by žalovaného takto instruoval nebo že by sám předtím závazně stanovil povinnost svých řidičů skládat najednou vždy celý náklad. V dané situaci je však relevantní to, že ke složení poloviny nákladu došlo proto, že muži, kteří náklad vylákali lstí, měli jen malou dodávku a žalovaný předpokládal, že se pro zbytek nákladu vrátí. Ostatně i dispečer žalobkyně uvedl, že doufá, že druhý zbytek si pak naloží najednou. Nejednalo se tedy o situaci, kdy by žalovaný úmyslně nevyložil druhou polovinu nákladu, s tím, že jí nehodlá předat příjemci zboží. Žalovaný sám uvedl, že již v minulosti vykládal jen polovinu zboží a ani tato skutečnost v něm tudíž nemohla v daném momentě vzbudit pochybnosti o„ nekalosti“ jednání obou Italů, nehledě na to že i dispečer žalobce uvedl, že nepovažuje za neobvyklé skládat zboží ručně. Na závěr soud I. stupně konstatoval, že i když je pravděpodobné, že pokud by žalovaný zachoval maximální míru obezřetnosti, či spíše podezíravosti vůči mužům v dodávce, popsaná situace by nenastala. V kontextu celé věci má však za to, že žalovaný nemohl v daném okamžiku předpokládat, jak se celá situace vyvine. Ve světle závěrů, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1924/2013, pak na jednání žalovaného nelze nahlížet ex post, nýbrž pohledem dané časové a místní situace. Samotná skutečnost, že žalovaný mohl zvolit jiný postup, který by ve výsledku zapříčinil, že by k vylákání zboží nedošlo, nepostačuje k závěru o porušení jeho obecné prevenční povinnosti. Stejně tak by bylo možné tvrdit, že pokud by žalovaný měl již od počátku správné místo vykládky, k celé situaci by nedošlo. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud I. stupně k závěru, že žalovaný se zprostil odpovědnosti za škodu, jejíž náhradu žalobce učinil předmětem řízení, v celém rozsahu, neboť v daném případě schodek vznikl jednáním třetích osob bez zavinění žalovaného. Soud I. stupně neshledal jakýkoliv rozpor mezi jednáním (konáním nebo opomenutím) žalovaného a jemu vyplývající povinností, ať již z právního předpisu, vnitřního předpisu žalobkyně nebo konkrétního pokynu. Žalovaný nejednal ani zjevně nepřiměřené k dané situaci, v rozporu s obecnou zkušeností a nelze mu tak vytýkat ani porušení obecné prevenční povinnosti. Soud proto žalobu zcela, tedy i co do zbývající částky 87 541 Kč s příslušenstvím, zamítl.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž nesouhlasil se závěry soudu I. stupně týkajícími se zproštění žalovaného povinnosti nahradit žalobci škodu na svěřených hodnotách. Žalobce odkázal na obsah svých vyjádření v řízení před soudem I. stupně a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, č.j. 21 Cdo 1924/2013 zdůraznil, že nedbalostní porušení pracovních povinností žalovaného může spočívat i v obecném porušení prevenční povinnosti vyplývající z § 249 odst. 1 zákoníku práce a platí, že pokud zaměstnavatel sám nestanoví určitý postup, pak volba vhodného opatření na ochranu majetku zaměstnavatele závisí vzhledem k časové i místní situace na samotném zaměstnance s tím, že postup zaměstnance nemůže být ve zjevném rozporu s obecnou zkušeností. Zopakoval své přesvědčení o tom, že žalovaný v daném případ jednal zjevně nepřiměřené k dané situaci a v rozporu s obecnou zkušeností, a právě proto mu lze klást za vinu porušení obecné prevenční povinnosti. Zdůraznil zejména to, že žalovaný v době incidentu u žalobce pracoval jako řidič mezinárodní kamionové přepravy již 18 měsíců a do Itálie jezdil každý týden, měl tedy obecnou zkušenost, jakým způsobem standartně probíhá přeprava nákladu, jeho vykládka a jaké jsou standardní povinnosti řidiče. Zdůraznil i tom, že před mnoha lety v Itálii došlo k tomu, že někdo odcizil náklad přímo na ulici vykládkou, o čemž žalobce informoval všechny své řidiče, včetně žalovaného. K větší obezřetnosti měla žalovaného dle žalobce vést i skutečnost, že náklad byl vykládán na jiné adrese, než bylo původně určeno, vykládka byla zcela nestandardně ruční (jednalo se o palety, které se běžně vykládají strojově) a pouze částečná navíc nikoli do skladu ale do dodávky. Dle žalobce je proto nepochopitelné, jak se mohl žalovaný za daných okolností chovat tak lehkovážně, že dopustil vyložení části nákladu za souběhu několika absolutně nestandardních situací a skutečností, aniž by měl k takovému postupu souhlas žalobce, a aniž by učinil cokoli, co by vzniku škody zabránilo. S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobě vyhověl.

8. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání zcela ztotožnil se závěry soudu I. stupně a jeho rozhodnutí označil za věcně správné s tím, že soud I. stupě své rozhodnutí podrobně odůvodnil a vypořádal se se všemi okolnostmi. Žalovaný se dále obsáhle vyjádřil k odvolacím námitkám žalobce a setrval na tom, že zachoval maximální obezřetnost, řídil se pokyny žalobce, s nímž po celou dobu komunikoval, choval se v živelné situaci maximálně opatrně a udělal vše pro to, aby zboží dodal na určení místo a po celou dobu se řídil pokyny nadřízeného zaměstnance. Lstivé a protiprávní jednání cizích osob mu proto nemůže jít k tíži. Upozornil také na to, že žalovaný se specializuje na dopravu do Itálie, velmi dobře zná tamní poměry, a proto pokud měl za to, že je třeba v rámci prevence počínat si s větší obezřetností než jakou lze standardně předpokládat, nic mu nebránilo, upravit takové požadavky interním předpisem, což se však nestalo.

9. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalobce (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a ze způsobilých odvolacích důvodů (§ 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost těchto zjištění odvolatel nezpochybnil), že žalovaný jako zaměstnanec žalobce, který je provozovatelem mezinárodní nákladní přepravy, převzal na základě dohody mezi účastníky odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování, že dne [datum] žalovaný převzal od odesílatele [právnická osoba], [obec], náklad 15 palet piva určený pro příjemce [příjmení] [příjmení] [příjmení] na určené místo dodání Via Cirkumvalazione Esterna di Napoli 20A [jméno] di Napoli, Itálie, že adresa dodání zboží byla v průběhu přepravy změněna (Margiliano, Via Masseriola del [příjmení] 8), a že část nákladu (7 palet piva) žalovaný na místo dodání nedoručil, neboť je na něm podvodem vylákali neznámí pachatelé předstírající, že jednají jménem příjemce zboží.

11. Podle § 252 odst. 1 zákoníku práce byla-li se zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen "dohoda o odpovědnosti"), za které se považují hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny, odpovídá za schodek vzniklý na těchto hodnotách.

12. Podle § 252 odst. 5 zákoníku práce zaměstnanec se zprostí povinnosti nahradit schodek zcela nebo zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, zejména, že mu bylo zanedbáním povinnosti zaměstnavatele znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat.

13. Uplatňuje-li zaměstnavatel nárok z odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, je povinen prokázat, že uzavřel se zaměstnancem platnou dohodu o hmotné odpovědnosti, a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách (dále jen„ hodnotách“), které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. Zavinění zaměstnance na vzniku škody zaměstnavatel není povinen prokazovat (srov. § 252 odst. 5 zákoníku práce); zaměstnanec se však ve smyslu § 252 odst. 5 zákoníku práce odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popřípadě zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, zejména, že mu bylo zanedbáním povinnosti zaměstnavatele znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat.

14. V posuzované věci vyplývá ze žalobních tvrzení žalobce, vymezujících po skutkové stránce předmět řízení, že žalobce zakládá žalobou uplatněný nárok na skutečnostech naplňujících skutkové znaky ustanovení § 252 zákoníku práce upravujícího odpovědnost zaměstnance k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování; žalobce totiž dovozuje vznik škody z toho, že chybí hodnoty, které žalovaný převzal (byly mu„ svěřeny“), přičemž za ztrátu či odcizení těchto hodnot odpovídá ve vztahu k odesílateli zaměstnavatel jako provozovatel nákladní přepravy. Soud I. stupně postupoval tedy správně, jestliže žalobou uplatněný nárok posoudil jako nárok z odpovědnosti žalovaného za schodek na svěřených hodnotách, přičemž skutečnost, že žalobce svůj nárok takto výslovně právně nekvalifikoval, není z hlediska právního posouzení věci významná. Odvolací námitku, že žalobou uplatněný nárok měl být právně posouzen jako nárok z odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli zaviněným porušením pracovních povinností, neshledal proto odvolací soud důvodnou.

15. Odvolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí konstatoval (srov. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2021, č.j. 49 Co 93/2019-115, že v řízení byla prokázána jak existence platné dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování, tak skutečnost, že na hodnotách svěřených žalovanému vznikl schodek ve výši odpovídající hodnotě odcizené části nákladu. Soud I. stupně se proto dále zabýval již pouze otázkou zproštění se žalovaného odpovědnosti za škodu ve smyslu výše citovaného § 252 odst. 5 zákoníku práce.

16. Důvodem ke zproštění se povinnosti zaměstnance nahradit schodek na svěřených hodnotách může být mimo jiné zjištění, že schodek vznikl v důsledku úmyslného jednání třetích osob odcizením svěřených hodnot. Odcizí-li však třetí osoba zaměstnanci svěřené hodnoty, které je povinen vyúčtovat, nemá zavinění třetí osoby samo o sobě za následek zánik povinnosti zaměstnance schodek nahradit; bez ohledu na případnou odpovědnost třetí osoby za škodu podle občanskoprávních předpisů totiž zaměstnanec i v tomto případě za schodek odpovídá, ledaže by prokázal, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. V případě střetu dvou odpovědností, tj. odpovědnosti neznámého pachatele za protiprávní zásah do majetkových práv zaměstnavatele s odpovědností zaměstnance za schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování soud proto musí zkoumat i to, zda zaměstnanec takové jednání třetích osob neumožnil porušením svých pracovních povinností, např. i tím, že při nakládání se svěřeným majetkem nebyl dostatečně bdělý. Vztah takového nedbalostního jednání ke vzniku schodku je přitom třeba posuzovat v každém případě individuálně a pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za nichž ke vzniku schodku došlo; rozsah, v němž se zaměstnanec povinnosti nahradit schodek zprostí, je závislý na rozsahu porušení povinnosti, kterým byl umožněn vznik škody (schodku) úmyslným jednáním třetí osoby.

17. V posuzovaném případě ke schodku na hodnotách svěřených žalovanému došlo tak, že část jím přepravovaného nákladu byla od něho lstí vylákána třetími osobami, které předstíraly, že jednají jménem subjektu, jemuž byl náklad určen. Jde tedy o skutečnost odůvodňující závěr o tom, že žalovaný se povinnosti nahradit schodek zprostil, ovšem pouze za předpokladu, že takové jednání třetích osob neumožnil porušením svých pracovních povinností; s přihlédnutím k rozsahu tohoto porušení lze pak učinit závěr o rozsahu, v němž se žalovaný zprostil povinnosti nahradit schodek. Takové (nedbalostní) porušení pracovních povinností žalovaného by mohlo spočívat také v porušení povinnosti řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele (§ 301 písm. d/ zák. práce), resp. povinnosti vyplývající ze speciálního ustanovení ve vztahu k náhradě škody § 249 odst. 1 zák. práce počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení, a na hrozící škodu upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance. Porušení obecné prevenční povinnosti zaměstnance nelze však bez dalšího dovozovat ze samotné skutečnosti, že škoda vznikla, a že ze strany zaměstnance nebylo přijato právě takové konkrétní opatření, které se (ex post) ukázalo jako způsobilé hrozící škodě zabránit. Zaměstnanec je obecně povinen zachovávat při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně vzato – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na zdraví a majetku; zaměstnanci však není uložena povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody a tím vznik škody zcela vyloučit. Nelze totiž opomenout (nestanoví-li zaměstnavatel sám určitý postup), že volba vhodného opatření na ochranu majetku zaměstnavatele v konkrétních podmínkách závisí z povahy věci na zaměstnanci samotném, na jeho úvaze, jak v konkrétní situaci majetek zaměstnavatele zabezpečí. Tato úvaha samozřejmě není ničím neomezená, neboť musí vycházet z konkrétních pracovních podmínek vzhledem k dané časové a místní situaci, na druhé straně ale nemůže být – z objektivního hlediska uvažováno – ve zjevném rozporu s obecnou zkušeností. Měřítkem správnosti závěru o porušení obecné prevenční povinnosti zaměstnancem z tohoto hlediska nemůže tedy být bez dalšího samotná skutečnost, že přes přijaté zabezpečení ke vzniku škody ex post došlo, neboť nesprávnost dříve zvoleného způsobu zabezpečení majetku zaměstnavatele by byla odvozována od škodní události, která nastala posléze, a naopak, i diskutabilní opatření by nemohlo být označeno za nesprávné jen proto, že shodou okolností ke škodě nedošlo (srov. k tomu závěry vyslovené v žalovaným odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2015, č. j. 21 Cdo 1924/2013).

18. Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, že soud I. stupně ve věci provedl dostatečné dokazování, na jehož základě učinil relevantní skutková zjištění potřebná k posouzení otázky zproštění se žalovaného odpovědnosti za škodu, vzniklou žalovaného odcizením části nákladu dne [datum]. Provedené důkazy soud I. stupně řádně zhodnotil a dospěl k závěru, že žalovaný se své odpovědnosti za předmětnou škodu zprostil zcela. S uvedeným závěrem se odvolací soud zcela ztotožňuje, přičemž s ohledem na podrobné, logické a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku v podstatě nemá, co by k věci více dodal. Bylo by totiž zcela zbytečné na tomto místě pouze jinými slovy opakovat to, co již uvedl soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku, jehož podstatné body byly zrekapitulovány výše v odstavcích 5 a 6 tohoto rozhodnutí odvolacího soudu. Ve svém odůvodnění se soud I. stupně se řádně vypořádal i s otázkou, zda žalovaný v projednávané věci neporušil svou prevenční povinnost, tj. s námitkami, na kterých bylo založeno odvolání žalobce. Odvolací soud proto k závěrům soudu I. stupně může dodat pouze to, že pokud žalovaný jezdil do Itálie opakovaně (a i kdyby to bylo ve frekvenci 1x týdně po dobu 18 měsíců jak uvádí žalobce), za situace, kdy za uvedenou dobu nedošlo při přepravě zboží po Itálii ani během jeho vykládky v místě určení k žádnému incidentu, ze kterého by mohl žalovaný usuzovat na to, že k odcizení nákladu v Itálii dochází zcela běžně (nic takového netvrdil ani žalobce, ani nevyšlo v řízení najevo), byla obecná zkušenost žalobce pouze taková, že v Neapoli bývá problém s adresou místa vykládky, a že k vykládce nákladu dochází i po částech (což spolu s tím, že náklad se běžně vykládal i ručně potvrdil i dispečere žalobce). S ohledem na uvedené proto nelze na základě jedné události, při které došlo„ před mnoha lety“ (tj. v době, kdy žalovaný u žalobce ještě zaměstnán ani nebyl) v Itálii k odcizení nákladu na ulici, dospět k závěru, že žalovaný porušil svou prevenční povinnosti, neboť měl předpokládat, že náklad může být odcizen, když navíc takto situaci nevyhodnotil ani dispečer žalobce, který s žalovaným po celou dobu komunikoval, a který o incidentu, k němuž došlo před mnoha lety, věděl (což v řízení potvrdil). Jde-li o okolnosti vykládky samotné včetně nejasnosti adresy vykládky, zde soud I. stupně zcela správně a logicky vyšel z elektronické komunikace mezi dispečerem žalobce (který byl oprávněn žalovanému udělovat pokyny) a žalovaným ze dne [datum], která představovala zcela přesný, nezkreslený a autentický popis sledu událostí, k nimž uvedeného dne došlo. Soud I. stupně tak z toho, že žalobce byl žalovaný prostřednictvím jeho dispečera o průběhu události´ (vykládky zboží) podrobně informován v reálném čase, přičemž z předmětné komunikace nevyplývá, že by nepostupoval podle pokynů dispečera či v rozporu s nimi, když i dispečer sám v reálném čase považoval situaci za zcela obvyklou (včetně ruční vykládky zboží a včetně vyložení pouze části zboží), a podezření, že něco není v pořádku, pojal až v době, kdy žalovaný již nemohl odcizení části nákladu nijak zabránit.

19. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že žalovaný se své odpovědnosti za škodu, jejíž náhradu žalobce učinil předmětem řízení, zcela zprostil, neboť bylo prokázáno, že žalovaný vznik škody nezavinil porušením svých pracovních povinností a škoda vznikla úmyslným jednáním třetích osob (odcizením části nákladu svěřeného žalovanému žalobcem), a to bez jakéhokoli zavinění žalovaného. Za použití § 219 o.s.ř. proto odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení, o jejichž náhradě bylo rozhodnuto s ohledem na výsledek řízení dle § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že správnost určení výše náhrady nákladů řízení nebyla žádným z účastníků zpochybněna.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 221 odst. 4 o.s.ř. tak, že v odvolacím řízení neúspěšný žalobce byl zavázán k povinnosti zaplatit žalovanému na jejich náhradě částku [číslo] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení] (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.). Uvedená částka sestává z nákladů žalovaného na zastoupení advokátkou v odvolacím řízení, v němž učinila 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) á 4.620 Kč (dle § 7 bod 5., § 8, § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), ze 2 částek paušální náhrady hotových výdajů advokátky á 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a z náhrady hotových výdajů advokátky žalovaného (§ 13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) ve výši 744 Kč za cestu k jednání soudu [obec] – [obec] a zpět absolvovaných osobním automobilem tovární značky Škoda Octavia Combi, [registrační značka], při celkové délce zpáteční cesty 104 km, spotřebě motorové nafty 5,2 l [číslo] km, ceně motorové nafty 47,10 Kč a sazbě základní náhrady 4,70 Kč/km (dle vyhlášky č. 116/2022 Sb.). Náhrady dalších nákladů odvolacího řízení se žalovaný u jednání odvolacího soudu výslovně vzdal.