49 Co 172/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Hany Slané ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalovanému: Jméno žalovaného., IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o 40.071 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. května 2025, č. j. 10 C 180/2023-96,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem soudu I. stupně byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 40.071 Kč (výrok I.) a žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení náhrady mzdy za dobu odpovídající délce výpovědní doby dle § 56 odst. 2 zákoníku práce z důvodu, že jeho pracovní poměr u žalovaného zanikl dne datum, kdy žalovanému doručil okamžité zrušení pracovního poměru.

3. Žalovaný se uplatněnému nároku bránil tvrzením, že pracovní poměr mezi účastníky byl rozvázán dohodou ke dni datum.

4. Na základě zjištění, která soud I. stupně ve věci učinil na základě provedeného dokazování, na která pro stručnost odvolací soud na tomto místně odkazuje tak, jak jsou popsána v odůvodnění napadeného rozsudku, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Uzavřel, že pracovní poměr žalobce u žalovaného, založený pracovní smlouvou ze dne datum, byl rozvázán okamžitým zrušením ze strany žalujícího zaměstnance ke dni datum. Za této situace nemohl být předmětný pracovní poměru ukončen až dohodou ke dni datum, neboť k uvedenému dni pracovní poměr již neexistoval. Jde-li o výši nároku na náhradu mzdy, na kterou žalobci v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru okamžitým zrušením vznikl dle § 56 odst. 2 zákoníku práce nárok ve výši průměrného měsíčního výdělku dle § 67 odst. 3 a § 351 a násl. zákoníku práce, zde soud I. stupně uzavřel, že v kalendářním čtvrtletí, předcházejícím vzniku nároku žalobce na náhradu mzdy, tj. ve 2. čtvrtletí 2020, činil průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce 20.071 Kč (což převzal z předžalobní upomínky žalobce ze dne datum), nárok žalobce na náhradu mzdy dle § 56 odst. 2 zákoníku práce tedy činí celkem 40.142 Kč tak, jak se žalobce domáhal. S ohledem na uvedené skutečnosti proto soud I. stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl a o nákladech řízení rozhodl s ohledem na skutečnost, že žalobce přiznání náhrady nákladů řízení nepožadoval.

5. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný, který s povinností zaplatit žalobci náhradu mzdy nesouhlasil a soudu I. stupně vytkl neúplné zjištění skutkového stavu věci s tím, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Především namítal, že v době vydání napadeného rozhodnutí nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného žalobcem, a tudíž ani základní otázka, zda žalobci vůbec vznikl nárok na náhradu mzdy podle § 56 odst. 2 zákoníku práce. V této souvislosti poukazoval na řízení vedené u Městského soudu v Brně o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a dovozoval, že do pravomocného skončení tohoto řízení mělo být nynější řízení přerušeno. Podle jeho názoru bylo třeba vyčkat rozhodnutí o této předběžné otázce, neboť teprve od jeho výsledku se odvíjí posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Současně žalovaný nesouhlasil ani s výší přiznaného plnění. Namítal, že náhrada mzdy byla žalobci přiznána ve výši průměrné hrubé mzdy, ačkoli součástí hrubé mzdy jsou i částky představující pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na veřejné zdravotní pojištění a zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, tedy plnění, která nejsou zaměstnanci vyplácena přímo. Podle žalovaného se soud I. stupně s touto námitkou řádně nevypořádal a otázkou správné výše nároku se dostatečně nezabýval. Z těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 212, 212a o. s. ř.), a po doplnění dokazování výplatními páskami žalobce za měsíce 4-6/2020, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že nárok žalobce na náhradu mzdy dle § 56 odst. 2 zákoníku práce žalobci vznikl dne datum v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru okamžitým zrušením ke dni datum – podle zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném do datum (dále jen "zákoník práce") a podle zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o. z.).

8. Podle § 56 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, přísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Pro účely náhrady mzdy nebo platu se použije § 67 odst. 3.

9. Podle § 67 odst. 3 zákoníku práce pro účely odstupného se průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek.

10. Podle § 351 má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 použit průměrný výdělek, musí se postupovat při jeho zjištění jen podle této hlavy.

11. Podle § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

12. Podle § 353 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období (odst. 1). Za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat (odst. 2).

13. Podle § 354 odst. 1 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

14. Podle § 356 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek (odst. 1). Má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce (odst. 2)

15. Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, a odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že mezi účastníky bylo u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 216/2024-22, vedeno řízení, v němž se žalovaný (tam v postavení žalobce) domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany žalobce (tam v postavení žalovaného), dopisem zaměstnance ze dne datum, doručeným zaměstnavateli datum. Řízení bylo pravomocně skončeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne datum, č. j. 38 C 216/2024-22, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne datum, č. j. 49 Co 97/2025-49, tak, že žaloba byla zamítnuta, neboť byla podána po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty uvedené v § 72 zákoníku práce. Bylo tak najisto postaveno, že pracovní poměr žalobce u žalovaného, založený pracovní smlouvou ze dne datum, byl rozvázán okamžitým zrušením ze strany zaměstnance ke dni datum. Odpadla tak jedna ze dvou odvolacích námitek žalovaného, což i on sám v odvolacím řízení připustil, a sice námitka založená na tvrzení, že pracovní poměr žalobce byl skončen ke dni datum dohodou účastníků.

16. S ohledem na shora uvedené žalobci vznikl dne datum nárok na zaplacení náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Pro účely náhrady mzdy se přitom za použití § 67 odst. 3 zákoníku práce použije průměrný měsíční výdělek zjištěný postupem podle výše citovaných § 351 a násl. zákoníku práce, a to na základě zjištění o hrubé mzdě, zúčtované žalobci k výplatě v rozhodném období, kterým bylo 2. čtvrtletí roku 2020 a o počtu hodin žalobcem odpracovaných pro žalovaného v rozhodném období. Na základě těchto zjištění se potom určí průměrný měsíční výdělek žalobce za 2. čtvrtletí 2020 a výše jeho nároku na náhradu mzdy za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby, tj. za 2 měsíce (srov. § 51 odst. 1 zákoníku práce). Otázka určení výše průměrného výdělku zaměstnance je přitom otázkou právní (jedná se o výsledek aplikace právního předpisu) a nikoli otázkou skutkovou. Soud tak nemůže při určení průměrného výdělku vycházet z tvrzení účastníků o jeho výši (i kdyby byla shodná), účastníci se mohou shodnout pouze na tom, jaká hrubá mzda byla zúčtována zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a kolik hodin v rozhodném období zaměstnanec pro zaměstnavatele odpracoval.

17. Z odůvodnění napadeného rozsudku však vyplývá, že uvedeným způsobem soud I. stupně nepostupoval. Jde-li o výši průměrného výdělku žalobce a výši náhrady mzdy, na kterou žalobci vznikl nárok, totiž soud I. stupně vyšel toliko z tvrzení žalobce, resp. z údajů obsažených v jeho výzvě žalovanému k zaplacení náhrady mzdy, aniž by se účastníci na tom, jaká byla v rozhodném období žalobci k výplatě zúčtována hrubá mzda a kolik hodin v němž žalobce pro žalovaného odpracoval, shodli, nebo aby za účelem zjištění těchto skutečností bylo provedeno jakékoli dokazování.

18. Odvolací soud proto výše uvedené pochybení soudu I. stupně napravil tím, že za účelem relevantních zjištění, která jsou podkladem pro určení výše průměrného měsíčního výdělku žalobce v rozhodném období, doplnil dokazování. Z důkazů provedených v odvolacím řízení (konkrétně z výplatních pásek žalobce vystavených žalovaným za jednotlivé měsíce rozhodného období) bylo zjištěno, že týdenní pracovní doba žalobce byla 40 hodin, že v 4/2020 žalobce odpracoval 176 hodin, za které mu byla zúčtována hrubá mzda 20.000 Kč (14.000 Kč mzda a 6.000 Kč prémie), že v 5/2020 žalobce odpracoval 168 hodin a k výplatě mu byla zúčtována hrubá mzda 31.463 Kč (mzda 14.000 Kč, prémie 5.000 Kč, prémie v dopravě 5.063 Kč, příplatek za práci přesčas 4.000 Kč a 3.400 Kč za nakládku a vykládku), a že v 6/2020 žalobce opracoval 120 hodin a k výplatě mu byla zúčtována hrubá mzda 13.546 Kč (9.546 Kč mzda a 4.000 Kč měsíční prémie).

19. Z výše uvedených skutkových zjištění tak vyplývá, že v rozhodném období 2. čtvrtletí 2020 žalobce pro žalovaného odpracoval celkem 464 hodin, za které mu byla zúčtována hrubá mzda (bez náhrad) v celkové výši 65.009 Kč, průměrný hodinový výdělek žalobce tak byl 140,10 Kč. Podle pravidel uvedených ve shora citovaném § 356 zákoníku práce při tomto průměrném hodinovém výdělku žalobce a 40hodinovém pracovním týdnu potom odvolací soud dospěl k závěru, že průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce činil 24.366 Kč (140,10 x 40 =5.604 x 4,348 = 24.366 Kč) a jeho nárok na náhradu mzdy za dobu 2 měsíců (tj. dobu odpovídající výpovědní době) dosáhl výše 48.732 Kč. Pokud žalobce po žalovaném na uvedeném nároku považoval částku 40.142 Kč, tj. částku nižší, než na kterou mu vznikl nárok, soud I. stupně, vázán žalobcem uplatněnou výší nároku, postupoval správně, pokud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

20. Na závěr je třeba uvést, že žalovaný v odvolání nedůvodně soudu I. stupně vytýkal, že byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobci náhradu mzdy v hrubé výši, ač je jeho povinností odvést z ní zákonné odvody. Žalobce uplatňuje nárok na náhradu mzdy podle § 56 odst. 2 zákoníku práce v hrubé výši, neboť toto ustanovení váže náhradu na průměrný výdělek. Podle § 351 zákoníku práce se při zjištění průměrného výdělku postupuje výlučně podle zákoníku práce a podle § 353 odst. 1 zákoníku práce se průměrný výdělek zjišťuje z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě. Zákon přitom pro tento nárok nestanoví, že by měl být použit průměrný čistý výdělek; naopak § 356 zákoníku práce rozlišuje hrubý a čistý výdělek a čistý výdělek předpokládá jen tam, kde to zákon výslovně ukládá. Skutečnost, že při samotné výplatě mají být provedeny zákonné odvody a srážky, na uvedeném nic nemění. Podle § 142 odst. 3 zákoníku práce se mzda nebo plat vyplácí po provedení případných srážek; podle § 144 zákoníku práce se toto pravidlo použije obdobně i pro náhradu mzdy nebo platu. Jinak řečeno, předmětem soudního přiznání je hrubý nárok, zatímco způsob jeho výplaty se řídí předpisy o zdanění a pojistném a řeší se až při výplatě plnění; ustálená judikatura vychází z toho, že náhrada mzdy se přiznává v hrubé výši a zákonné srážky jsou věcí plátce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 436/2005). Nesprávný byl rovněž názor žalovaného, že právu žalobce na zaplacení náhrady mzdy nelze poskytnout právní ochranu, neboť žalobce své právo uplatnil až téměř po třech letech od skončení pracovního poměru. Na vysvětlenou zde lze říci snad jen tolik, že v projednávané věci bylo zcela na vůli žalobce, zda a kdy svůj nárok na náhradu mzdy vůči žalovanému uplatní a ve svém rozhodování byl limitován snad jen rizikem promlčení nároku. Skutečnost, že své právo neuplatnil vůči žalovanému bezprostředně po jeho vzniku, je proto pro závěr o oprávněnosti nároku a jeho důvodném uplatnění zcela irelevantní.

21. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud za použití § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo, když v odvolacím řízení úspěšný žalobce se práva na náhradu jeho nákladů výslovně vzdal. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.