49 CO 176/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Pavly Kohoutkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 46.475 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. 10. 2021, č. j. 5 C 111/2021-80,

I. Odvolací řízení o odvolání žalobce proti přisuzujícímu výroku I. se zastavuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku II. potvrzuje.

III. Ve výroku o nákladech řízení III. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3.959 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.784 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení].

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 23.237,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 23.237,50 Kč od [datum] do zaplacení, a to nejpozději do [datum] (výrok I.). V části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci další částku 23.237,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 23.237,50 Kč od [datum] do zaplacení, byla žaloba zamítnuta. (výrok II.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. (výrok III.).

2. Soud tak rozhodl o žalobě, jíž se žalobce po žalovaném jako po svém bývalém zaměstnavateli domáhal náhrady škody. Škodu měl žalovaný, který byl u něj na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] zaměstnán jako řidič silničních motorových vozidel, žalobci způsobit tím, že jednak dne [datum] v rámci plnění svých pracovních úkolů jako řidič autobusu [anonymizováno 5 slov], neodhadl stav a povahu vozovky, při které došlo k poškození autobusu a žalobci tím byla způsobena škoda v celkové výši 68.774 Kč, a dále dne [datum], kdy žalovaný jako řidič autobusu [anonymizováno 5 slov], způsobil dopravní nehodu spočívající ve střetu s nákladním automobilem, při které došlo k poškození autobusu a žalobci tím vznikla škoda na autobusu v jeho vlastnictví ve výši 132.147 Kč. Žalovaný v obou případech škodu uznal a uzavřel s žalobcem dohodu o náhradě škody. Konkrétně ve vztahu k první škodě došlo k uzavření dohody o uznání dluhu pod [číslo] ze dne [datum] a ze dne [datum] a žalovaný se ji zavázal v plné výši uhradit formou srážek ze mzdy. Ke dni skončení pracovního poměru bylo žalovaným zaplaceno 37.231 Kč a na první škodu tedy zbývá uhradit 31.543 Kč. Ohledně druhé škody uzavřel žalobce s žalovaným dohodu o náhradě škody a uznání dluhu pod [číslo] ze dne [datum] a žalovaný se zavázal k její úhradě ve výši odpovídající 4,5násobku jeho průměrného měsíčního výdělku, tj. ve výši 62.163 Kč formou srážek ze mzdy. Žalovaný měl uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu s ročním limitem pojistného plnění 50.000 Kč a po odečtu jiného pojistného plnění a smluvní spoluúčasti bylo žalobci poskytnuto dne [datum] pojistné plnění ve výši 47.231 Kč. K úhradě druhé škody žalovaným tedy zbývá částka 14.932 Kč Celkem se tedy jedná o částku 46.475 Kč, přičemž kvůli jiným srážkám ze mzdy žalovaného nebylo možno srážky ze mzdy na základě dohody účastníků po celou dobu pracovního poměru provádět. Pracovní poměr žalovaného u žalobce skončil výpovědí ze strany žalovaného ke dni [datum].

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která mezi účastníky nebyla sporná, že žalovaný u žalobce byl zaměstnán jako řidič silničních motorových vozidel na základě pracovní smlouvy od [datum] do [datum]. Rovněž mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v souvislosti s plněním pracovních úkolů žalovaného došlo ve dnech [datum] a [datum] k dopravním nehodám žalovaným řízených autobusů, při nichž došlo k poškození těchto autobusů, a žalobce za opravy zaplatil částky 68.774 Kč a 132.147 Kč. První ze škodních událostí byla projednána [datum] a [datum] s tím, že ohledně celkové škody ve výši 68.774 Kč byla mezi účastníky uzavřena dohoda o způsobu náhrady škody a uznání dluhu žalovaným. V této smlouvě bylo dohodnuto, že dluh bude splacen formou srážek ze mzdy zaměstnance v pravidelných měsíčních splátkách po 2.500 Kč měsíčně. Dne [datum] byla projednána druhá ze škodních událostí s tím, že ohledně výše náhrady škody 62.163 Kč, odpovídající 4,5násobku průměrného měsíčního výdělku žalovaného, byla taktéž uzavřena dohoda o způsobu náhrady škody a uznání dluhu žalovaným, kdy bylo sjednáno, že dluh žalovaného ve výši 62.163 Kč bude splacen formou srážek ze mzdy v pravidelných měsíčních splátkách po 4.500 Kč měsíčně. S ohledem na skutečnost, že do výše 47.231 Kč byla tato druhá škoda uhrazena z pojištění žalovaného pojišťovnou zbyla žalovanému k úhradě pouze částka 14.932 Kč. Mezi účastníky bylo sporu o tom, zda předmětné dohody o způsobu náhrady škody a uznání dluhu žalovaným byly uzavřeny platně. Soud I. stupně neshledal žádné důvody, proč by bylo možno dojít k závěru o neplatnosti těchto dohod dle § 580 občanského zákoníku, neboť v té době byl žalovaný plně svéprávný a musel si být vědom následků podpisů těchto dokumentů. Pokud se značným časovým odstupem žalovaný zpochybnil svoje zavinění při vzniku obou dopravních nehod, pak jsou jeho tvrzení dle názoru soudu I. stupně o jeho odpovědnosti za škodu irelevantní, neboť byly vzneseny až po uznání obou dluhů žalovaným a žalovanému nic nebránilo svoje výhrady vůči nárokům žalobce uplatnit v době projednání předmětných škod. Pokud žalovaný tvrdil, že k uzavření těchto dohod jej nutily další exekuce a nutnost setrvat v zaměstnání, pak měl soud I. stupně za to, že existenci těchto jiných dluhů nelze klást k tíži žalobce a na uvedeném závěru nemůže změnit nic ani skutečnost, že žalovaný měl prováděny srážky ze mzdy z jiných exekucích a obával se o zaměstnání. Závazek žalovaného z dohod o náhradě škody a uznání dluhu tak dle soudu I. stupně platně vznikl a v žalobou uplatněné výši doposud trvá, a to s ohledem na vyvratitelnou právní domněnku ve smyslu ustanovení § 2053 o.z. Žalobce tedy dle soudu I. stupně žaloval důvodně, avšak soud shledal podmínky pro aplikaci moderačního práva ve smyslu ustanovení § 264 zákoníku práce. Při moderaci práva na náhradu škody byl soud I. stupně veden úvahami o tom, že v měsíci únoru se dopravní nehody nepochybně staly za nepříznivých klimatických podmínek, dále vzal v potaz skutečnost, že došlo již ke značnému časovému odstupu od vzniku škody do zahájení soudního řízení a taktéž, že žalobce mohl alespoň částečnými srážkami ze mzdy žalovaného svoje nároky uspokojovat v době, kdy byl u něj žalovaný zaměstnán, neboť ačkoliv bylo po celé období ze mzdy žalované prováděny srážky exekuční, přinejmenším v několika měsících srážky nedosahovaly 1/3 čisté mzdy žalovaného dle § 280 odst. 1 o. s. ř. a tudíž žalobce mohl alespoň částečně svoje nároky průběžně uspokojovat. Nakonec soud I. stupně přihlédl ke skutečnosti, že kromě jedné další drobné škody žalovaný za celou dobu svého zaměstnání u žalobce neměl další škodní události. Nakonec soud I. stupně rovněž zohlednil, že žalobce požadoval po žalovaném maximum zákonné náhrady škody, přičemž značná část této škody již byla žalovaným zaplacena. Rovněž soud I. stupně zohlednil, že není možno předpokládat, že by snížení náhrady škody mohlo významným způsobem poškodit ekonomické výsledky žalobce. Jako přiměřené snížení náhrady škody tedy soud I. stupně považoval snížení na polovinu žalovaným dosud nesplacené škody, tj. na částku 23.237,50 Kč. V této výši vyhověl žalobě i včetně zákonného úroku z prodlení, neboť se žalovaný již přede dnem [datum] ocitl vůči žalobci v prodlením se splněním peněžitého dluhu. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 2, neboť v dané věci měl být každý z účastníků úspěšný pouze z jedné poloviny.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, kterým napadl rozhodnutí soudu I. stupně v celém rozsahu. Dříve, než bylo o jeho odvolání rozhodnuto, vzal u jednání odvolacího soudu dne [datum] zpět odvolání směřující proti přisuzujícímu výroku I. rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud proto za použití § 207 odst. 2 o.s.ř. odvolací řízení v rozsahu zpětvzetí odvolání zastavil tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

5. Jde-li o odvolání žalobce proti zamítavému výroku II., žalobce brojil proti aplikaci moderačního práva provedené soudem I. stupně. Pokud soud I. stupně přihlédl k tomu, že ke vzniku škod došlo v obou případech v měsíci únoru, vzal bez dalšího za pravdivé, že ve dnech vzniku škod v místech vzniku škod byly nepochybně nepříznivé klimatické podmínky, přičemž však vůbec neměl snahu ani zjistit, zda a jaké klimatické podmínky vlastně panovaly, přičemž každý dospělý účastník silničního provozu si musí být vědom toho, že v různých ročních obdobích bývají odlišné klimatické podmínky na pozemních komunikacích a stavu vozovky svou jízdu přizpůsobit, zejména pak žalovaný jako řidič z povolání. Žalobkyně se tak nemohla ztotožnit s tím, že by tato okolnost mohla mít jakýkoliv vliv na snížení částky k úhradě. Stejně tak se stavěla i k časovému odstupu, který byl v podstatě dán žalobci na újmu, přičemž žalovaný prokazatelně měl od vzniku škod až do ukončení pracovního poměru přednostní exekuce, kvůli kterým mu nemohly být srážky ze mzdy na náhradu příslušných škod pravidelně sráženy. Pokud soud I. stupně shledal, že kromě jedné další drobné škody neměl žalovaný za celou dobu svého zaměstnání další škodní události, a že by nebylo možno předpokládat, že by snížení náhrady škody mohlo významným způsobem poškodit ekonomické výsledky žalobce, měl žalobce za to, že ani tyto okolnosti by neměly mít jakoukoliv relevanci a nemohou představovat důvod hodný zvláštního zřetele. Žalobce byl přesvědčen, že žádná ze skutečností, kterou soud I. stupně zohlednil pro snížení náhrady škody, není takovým důvodem zvláštního zřetele, který by odůvodňoval snížení škody v míře 50 %. Co se týče nákladů řízení, měla být žalobci přiznána v plné výši, neboť příslušná částka byla žalobcem soudně vymáhána oprávněně, dluh žalovaného platně vznikl a doposud trvá, pouze soud aplikoval moderační právo ve smyslu § 264 zákoníku práce. K věci dále žalobce uvedl, že škody byly projednávány i za účasti odborové organizace, která je u žalobce velmi silná, za situace, kdy žalovaný svůj dluh uznal a účastníci se dohodli na způsobu jeho úhrady a žalovanému bylo umožněno dluh splácet ve splátkách. Pro žalobce proto bylo překvapivé, že žalovaný po 8 letech začal rozporovat nejen způsobení škody, ale začal tvrdit i skutečnosti, které by mohly mít vliv na její snížení. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že zaváže žalovaného k zaplacení žalobci zbývající částky 23.237,50 Kč s příslušenstvím.

6. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně odvolacím soudem potvrzen, neboť soud I. stupně správně vyhodnotil situaci s ohledem na to, jak ke škodě došlo. Žalovanému v době vzniku škod bylo 27 let, stalo se tak krátce po jeho nástupu do pracovního poměru u žalobce, kdy neměl ještě tolik zkušeností. Obě nehody se staly v únoru, přičemž první nehoda byla šetřena a nebyla shledána vina na straně žalovaného. Žalovaný u žalobce pracoval celkem 9 let a za celou tu dobu neměl kromě těchto dvou událostí žádné další vážné škody. Žalovaný poukázal i na to, že chybou žalobce nebyly prováděny srážky ze mzdy tak, jak být mohly, a tudíž, že dluh dosud nebyl uhrazen. Pokud jde o aplikaci moderačního práva, je žalovaný přesvědčen, že nebude mít žádný vážný dopad do majetkové sféry žalobce. Rovněž je nutné přihlédnout k tomu, jaká byla celková škoda, a kolik z ní již bylo žalovaným splaceno. Žalovaný v té době potřeboval být zaměstnán, neboť měl další exekuce a je nutné si uvědomit, že situace na pracovním trhu tehdy byla zcela jiná a lidé se báli o práci. Žalovaný přitom zaplatil to, co mu bylo uloženo soudem I. stupně, tj. částku 23.237,50 Kč, a to včetně úroků z prodlení. V současné době tedy zůstává neuhrazeno pouze 17 % z původní škody.

7. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a 202 a contrario o.s.ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. b/, e/ a g/ o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212, 212a o.s.ř.), a po doplnění skutkových tvrzení žalobcem, odvolání neshledal důvodným.

8. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k uzavření dohod o způsobu náhrady škody a uznání dluhu žalovaným došlo ve dnech [datum], [datum] a [datum] – podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 7. 2013, tj. v době před nabytím účinnosti zákona č. 155/2013 Sb. (dále jen„ zákoník práce“), a také (srov. § 4 zákoníku práce) podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“).

9. Podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce odpovídá zaměstnanec zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

10. Podle ustanovení § 264 zákoníku práce z důvodů zvláštního zřetele hodných může soud výši náhrady škody přiměřeně snížit.

11. Z doplněných skutkových tvrzení žalobce odvolací soud zjistil, že většinou autodopravci nejsou havarijně pojištěni, sám žalobce disponuje flotilou s cca 800 autobusy a havarijní pojištění by v takovém případě činila řádově miliony korun ročně.

12. V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně řádně provedl účastníky navržené důkazy a v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. je adekvátně zhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Se skutkovými závěry soudu I. stupně se odvolací soud zcela ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje. Pokud se jedná o závěry soudu I. stupně ve vztahu k platnosti předmětných dohod o způsobu náhrady škody a uznání dluhu žalovaným, soud I. stupně věc právně posoudil dle ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jež v době vzniku závazků žalovaného vůči žalobci v letech 2012 a 2013 nebyl platný a účinný. Zákon [číslo] Sb., občanský zákoník ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, však obsahoval právní úpravu obdobného či totožného charakteru, a to v ustanoveních § 37 až § 39 ve vztahu k právnímu jednání a v ustanovení § 558 k účinkům uznání dluhu, jež vedou ke stejnému právnímu závěru o platnosti těchto dohod.

13. Za situace, kdy se proti rozsudku soudu I. stupně odvolal pouze žalobce, který zpochybňoval moderaci výše náhrady škody soudem I. stupně, zabýval se odvolací soud tím, zda v projednávané věci byly dány důvody hodné zvláštního zřetele, aby mohla být výše náhrady škody přiměřeně snížena.

14. V projednávané věci ze zjištění soudu I. stupně vyplývá, že poté, co způsobil škodu, jejíž náhrady se žalobce domáhá, se žalovaný ke své povinnosti způsobenou škodu nahradit postavil kladně a vstřícně, tedy tzv. čelem. Svůj závazek k náhradě škody co do důvodu a výše uznal a s žalobcem se dohodl na tom, že ho bude splácet, souhlasil s tím, aby mu splátky náhrady škody byly žalobcem sráženy ze mzdy a dokonce (jak vyšlo najevo v odvolacím řízení) již zaplatil na náhradě škody i částku, k jejímuž zaplacení byl výrokem I. napadeného rozsudku zavázán. O tom, že se žalovaný ke svým povinnostem stavěl odpovědně svědčí i skutečnost, že byl pro případ odpovědnosti za škodu řádně pojištěn, ostatně z tohoto pojištění žalovaného byla z velké části uhrazena i škoda, jejíž náhrada je předmětem tohoto řízení. Odvolací soud při zvažování moderace výše náhrady škody přihlédl i ke skutečnosti, že žalovaný byl u žalobce zaměstnán po poměrně dlouhou dobu cca 9 let, v průběhu které žalobci nezpůsobil závažnější škodu než tu, související s dopravními nehodami ze dne [datum] a [datum], k nimž došlo v počátcích jeho působení u žalobce, tj. v době, kdy ještě nemusel mít dostatek zkušeností. Okrajově odvolací soud vzal v úvahu i skutečnost, že žalobce provozující autobusovou dopravu s flotilou 800 autobusů rizika vyplývající z jeho podnikání nijak neeliminoval, s poukazem na vysokou cenu pojistného neměl sjednáno havarijní pojištění a riziko, vyplývající z provozu na pozemních komunikacích, které každodenně při výkonu práce podstupují jeho zaměstnanci, v podstatě přenáší právě na ně, tedy i na žalovaného. Všechny výše uvedené skutečnosti dle odvolacího soudu představují důvody hodné zvláštního zřetele pro snížení výše náhrady škody, kterou žalovaný žalobci způsobil v příčinné souvislosti s dopravní nehodou ze dne [datum] a ze dne [datum], přičemž za přiměřené snížení výše náhrady škody (nikoli tedy pouze její nezaplacené výše) považoval u každé jednotlivé náhrady škody snížení o 20 %. V případě první škody je nutno vycházet z částky 68.774 Kč, čemuž odpovídá částka 13.755 Kč, o níž by měla být povinnost žalovaného snížena. V případě druhé škody, která vznikla v celkové výši 132.147 Kč, je nutno vycházet z výše náhrady škody, za kterou zaměstnanec odpovídá, tj. ze 4,5násobku jeho měsíční mzdy, tj. z částky 62.163 Kč. Za situace, kdy bylo moderováno ve výši 20 % z této částky, povinnost žalovaného k náhradě škody by měla být snížena o 12.433 Kč. Součet moderovaných částek z obou náhrad škod činí celkově 26.188 Kč, a přesahuje tak částku, která byla ve výroku II. soudem I. stupně ohledně nároků žalobce zamítnuta. Pokud tedy soud I. stupně ve vztahu k žalovanému nároku snížil povinnost žalovaného k náhradě škody ve smyslu ustanovení § 264 zák. práce o 23.237,50 Kč, tedy méně než odvolací soud, pak s ohledem na výše uvedené závěry odvolací soud rozsudek soudu I. stupně za použití § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to ve vztahu k výroku II.

15. Za přiměřeného použití § 220 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení III. Soud I. stupně o nákladech řízení rozhodl nesprávně za použití § 142 odst. 2 o.s.ř., ačkoli na projednávanou věc je třeba aplikovat § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí záviselo na úvaze soudu. Žaloba totiž nebyla částečně zamítnuta proto, že by nárok žalobce na náhradu škody nebyl důvodný, ale proto, že nárok žalobce na náhradu škody byl dle úvahy soudu moderován. Odvolací soud proto žalobce zavázal k povinnosti zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 3.959 Kč, představující soudní poplatek 1.859 Kč a dále za 7 úkonů po 300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. § 1 odst. 3 písm. a/ a písm. b/, za výzvu k plnění, návrh ve věci samé, přípis soudu ze dne [datum], za 2 úkony přípravy účasti na jednání a za 2 úkony účasti na jednání před soudem I. stupně konaných ve dnech [datum] a dne [datum] Celkem tedy žalobci v řízení před soudem I. stupně vznikly účelně vynaložené náklady v částce 3.959 Kč.

16. O nákladech odvolacího řízení (výrok IV.) bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobce byl zavázán k povinnosti zaplatit žalovanému na jejich náhradě částku 4.784 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokátky žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), neboť v odvolacím řízení byl zcela úspěšný žalovaný. Uvedená částka sestává z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (účast u jednání odvolacího soudu) ve výši 2.060 Kč (počítáno z částky 23.237,50 Kč dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z 1 částky paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z hotových výdajů advokátky žalovaného 993,72 Kč za 1 cestu k jednání soudu [obec] - [obec] a zpět o celkové délce zpáteční cesty 135 km absolvované osobním automobilem s průměrnou spotřebou 4,9 l motorové nafty /100 km, při ceně nafty motorové 44,10 Kč/litr a sazbě základní náhrady 5,20 Kč/km (dle vyhlášky č. 467/2022 Sb.) a z náhrady za ztrátu času 600 Kč za cestu [obec] - [obec] a zpět, a to 6 x půlhodina á 100 Kč, to vše zvýšeno o částku 830,28 Kč představující 21 % DPH z odměny a náhrad, jíž je advokátka žalovaného plátcem (§ 137 odst. 1, § 137 odst. 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).