49 CO 20/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Pavly Kohoutkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem obec a číslo zastoupený JUDr. jméno příjmení advokátem sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem obec a číslo zastoupená Mgr. jméno příjmení advokátem sídlem adresa o zaplacení částky 23.000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. října 2021, č.j. 22 C 122/2020-140,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje vyjma lhůty k plnění, která se mění tak, že částku 23.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% od datum do zaplacení je žalovaná povinna žalobci zaplatit do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13.577 Kč do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla žalovaná zavázána k povinnosti zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 23.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 23.000 Kč od datum do zaplacení (výrok I.) a k povinnosti zaplatit žalobci v téže lhůtě na náhradě nákladů řízení částku 40.002 Kč, k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení.

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 23.000 Kč s příslušenstvím, představující část vyplaceného stabilizačního příspěvku, s tím, že žalované vznikla povinnost uvedenou částku vrátit, neboť nedodržela závazek k setrvání v pracovním poměru u žalovaného po dobu dvou let, k němuž se zavázala ve smlouvě o poskytnutí náborového příspěvku, kterou účastníci uzavřeli dne datum.

3. Žalovaná se uplatněnému nároku bránila tvrzením, že žalobce nemá nárok na vrácení žalované částky, neboť on sám si neplnil povinnosti ze smlouvy o poskytnutí náborového příspěvku (měl žalobkyni vyplatit příspěvek v celkové výši 100.000 Kč, vyplatil však pouze částku 30.000 Kč), že požadavek na vrácení náborového příspěvku poté, co u žalovaného odpracovala 20 měsíců oproti dohodnutým 24 měsícům je v rozporu s dobrými mravy, že jí žalobce neoprávněně strhl ze mzdy za 5, číslo celkovou částku 7.000 Kč, opakovaně vůči ní porušoval pracovněprávní předpisy (nepřiznával jí řádnou mzdy a zákonné příplatky, nerespektoval její zdravotní omezení a neumožnil jí vykonávat jinou pracovní pozici případně rozvázat pracovní poměr dohodou, neproplácel jí dovolenou a neposkytl zápočtový list) a vzhledem k tomu, že žalovaný nereagoval na její opakované stížnosti, rozvázala nakonec pracovní poměr výpovědí.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která mezi účastníky nebyla sporná, že dne datum uzavřeli pracovní smlouvu na dobu neurčitou s tříměsíční zkušební dobou, na základě níž byla žalovaná u žalobce zaměstnána od výše uvedeného data jako„ řidič MKD“ s tím, že obvyklé místo výkonu práce byla územní celek, že účastníci uzavřeli téhož dne„ Smlouvu o poskytnutí náborového příspěvku zaměstnanci“, ve které se žalovaná zavázala nastoupit do pracovního poměru u žalovaného a setrvat v něm po dobu alespoň dvou let (24 měsíců) a žalobce se zavázal za to poskytnou žalované stabilizační příspěvek v celkové výši 100.000 Kč, splatný ve splátkách, jejich výše a splatnost byla ve smlouvě dohodnuta, že ve smlouvě si účastníci ujednali i to, že žalované zaniká nárok na náborový příspěvek a je povinna ho vrátit v plné výši 100.000 Kč hrubého do 30 dnů ode dne ukončení pracovního poměru v případě, zanikne-li její pracovní poměr jiným způsobem než výpovědí ze strany zaměstnavatele pro důvod podle § 52 písm. a/ až c/ zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce nebo dohodou z týchž důvodů, tedy pokud zanikne zejména výpovědí ze strany zaměstnance, a že pracovní poměr žalované u žalobce byl rozvázán výpovědí žalobkyně bez uvedení důvodu ze dne datum, doručené žalobci datum a pracovní poměr skončil uplynutím dvouměsíční výpovědní doby ke dni datum. Dále se soud I. stupně zabýval námitkami žalobkyně, že vrácení náborového příspěvku je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný sám nedodržel závazek k vyplacení celé dohodnuté částky 100.000 Kč a vrácení náborového příspěvku požaduje poté, co u něm žalobkyně pracovala 20 měsíců z ve smlouvě dohodnutých 24 měsíců, že žalobce provedl dvě neoprávněné srážky ze mzdy v celkové výši 7.000 Kč, že žalobkyni řádně nevyplácel mzdu, příplatky a náhradu za dovolenou, a že nerespektoval její zdravotní stav a nepřevedl ji na jinou práci, v důsledku čehož se rozhodla pracovní poměr ukončit výpovědí. Zde vzal za prokázáno, že žalobce zastavil výplatu náborového příspěvku žalované na základě její žádosti, žalovaná se však nedostavila k podpisu písemného dodatku smlouvy. Dále dospěl k závěru, že žalovaná v řízení neunesla břemeno tvrzení (a v důsledku toho ani břemeno důkazní) ohledně své obrany založené na tvrzení, že žalobce se vůči ní dopustil porušování pracovněprávních předpisů, a že toto jednání žalobce se stalo důvodem rozvázání pracovního poměru Žalovaná ani přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., kterého se jí dostalo na jednání soudu I. stupně dne datum dostatečně svá tvrzení neprecizovala a setrvala na veskrze obecných konstatováních, bez náležité specifikace a časového ukotvení. Navrhla-li k prokázání svých tvrzení výslech bývalého spolupracovníka jméno příjmení, eventuelně svou účastnickou výpověď, soud I. stupně navržené důkazy neprovedl s odůvodněním, že nebylo jasné, jaká konkrétní tvrzení by těmito důkazními prostředky měla být prokázána, jednalo by se tak o vyšetřovací důkazy, které nejsou v řízení, které je ovládáno zásadou projednací, přípustné. Pokud žalovaná namítala, že jí žalobce ze mzdy neoprávněně srazil částku 2.000 Kč a 5.000 Kč, soud I. stupně tuto skutečnost neshledal pro rozhodnutí ve věci relevantní, když na nárok žalobce na vrácení vyplaceného náborového příspěvku neměla tato srážka ze mzdy žádný vliv, neboť i kdyby byly částky sraženy neoprávněně, žalobce si o ně ponížil žalovanou částku (na náborovém příspěvku vyplaceno 30.000 Kč, žalobou požadováno vrácení pouze částky 23.000 Kč). S ohledem na výše uvedené skutečnosti proti soud I. stupně žalobě vyhověl a zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci částku 23.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení tak, jak byly žalobcem požadovány.

5. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalovaná, která s povinností zaplatit žalobci žalovanou částku nesouhlasila. V odvolání zdůraznila zejména skutečnost, že veškerá svá tvrzení v řízení podrobně uvedla jak ve vyjádření k žalobě, tak ve svých následných podáních ve věci, a též u jednání soudu, že opakovaně k důkazu označila jak svou účastnickou výpověď, tak výslech svědka příjmení, a že těmito důkazy mohla být její skutková tvrzení prokázána. Nemůže tak obstát úvaha soudu I. stupně o tom, že nebylo jasné, jaká konkrétní tvrzení žalované mohla být těmito důkazními prostředky prokázána, když tato tvrzení žalobkyně, která měla být prokazována, zcela jasně vyplývají z jejích podání v řízení. Pokud tedy soud I. stupně navržené důkazy neprovedl, byl jeho postup dle žalované nesprávný a nezákonný a bylo jí znemožněno uplatnění jejích práv a prokázání její obrany. Dále žalovaná v odvolání zdůraznila, že jednání soudu I. stupně, nařízené na den datum bylo telefonicky zrušeno s tím, že žalovaná byla požádána i o odvolání svědka příjmení, který k němu byl předvolán. Z tohoto důvodu se proto k jednání soudu ani ona, ani svědek, nedostavili, u dalšího jednání však žádala provedení výslechu svědka příjmení, jehož účast zajistila, soud I. stupně však důkazy neprovedl, aniž by jejich provedení zamítl a jakkoli svůj postup odůvodnil – svým nesprávným postupem tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci. Neprovedením žalovanou navržených důkazů pak soud I. stupně řádně a objektivně nezjistil skutkový stav věci. Za nesprávné žalobkyně považovala i hodnocení důkazů soudem I. stupně, a to zejména výslech svědkyně, která je u žalobce zaměstnána, a proto nemůže být osobou nezávislou a nestrannou, a též emailu ze dne datum, který je dle žalované pouze účelovou reakci žalovaného na předžalobní upomínku, tj. byl napsán v době, kdy žalobce již situaci řešil a sháněl si důkazy pro hrozící soudní řízení. Žalovaná dále v odvolání zopakovala, že o pozastavení vyplácení náborového příspěvku žalobce nikdy nežádala (smlouva nebyla ani jakkoli písemně změněna, a proto nevyplacení celé částky bylo v rozporu se smlouvou), naopak žalobce o jeho další výplatu marně upomínala, že jí žalobce neoprávněně bez dohody o srážkách ze mzdy strhl z výplaty částku 7.000 Kč, neproplatil jí dovolenou a namísto toho jí vykázal neplacené volno a neposkytl jí zápočtový list. V neposlední řadě v odvolání uvedla i to, že pokud by soud provedl navržené důkazy, mohlo být prokázáno, že pracovní poměr ukončila hlavně i z důvodů svých závažných zdravotních problémů, které jí výkon práce znemožňovaly (to, že jimi trpěla jasně vyplynulo z lékařské zprávy MUDr. příjmení ze dne„ datum“ o nevhodnosti sedavého zaměstnání a ze skutečnosti, že od datum do datum byla v pracovní neschopnosti). S ohledem na výše uvedené a s přihlédnutím k tomu, že u žalobce odpracovala 20 z dohodnutých 24 měsíců, je žalovaná přesvědčena, že žalobce nemá na zaplacení žalované částky nárok, neboť vrácení vyplacené části náborového příspěvku by bylo v rozporu se základními zásadami ovládajícími občanskoprávní a pracovněprávní vztahy (§ 1 odst. 1 a zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

6. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku, který označil za věcně i právně správný s tím, že za správný označil i procesní postup soud I. stupně v řízení. Tvrzení žalované o údajném telefonickém zrušení jednání ze dne datum označil za účelové, neboť kdyby skutečně k odvolání jednání došlo, namítala by žalovaná tuto skutečnost ihned poté, co obdržela protokol z uvedeného jednání, případně na jednání následujícím (kde navíc tvrdila, že protokol o jednání nemá).

7. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k uzavření smlouvy o náborovém příspěvku došlo dne datum - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 24. 11. 2015, tj. v době před nabytím účinnosti zákona č. 298/2015 Sb. (dále jen„ zákoník práce“), a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o.z.“).

9. Vzhledem k tomu, že žalovaná v odvolání vytýká soudu I. stupně nesprávný procesní postup v řízení, bylo třeba se vypořádat nejprve s těmito námitkami. Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, že soud I. stupně ve věci nařídil jednání na datum, jednání bylo po jeho skončení odročeno na neurčito. Další jednání bylo nařízeno na datum a toto bylo odročeno z důvodu nepřítomnosti přísedící, o odvolání jednání a jeho odročení na datum byli písemně vyrozuměni jak zástupce žalobkyně, tak zástupce žalované (vz. 48 o.s.ř. doručen do datové schránky Mgr. jméno příjmení dne datum) i svědek jméno příjmení (zásilku obsahující vz. 48 o.s.ř. převzal osobně na poště datum). Z protokolu o jednání ze dne datum vyplývá, že se k němu nedostavila žalovaná ani její advokát, a nedostavil se ani svědek jméno příjmení, přičemž z obsahu spisu nevyplývá, že by se některý z nich omluvil, nebo že by strana žalovaná žádala o odročení nařízeného jednání. Soud I. stupně proto měl dne datum splněny veškeré podmínky pro to, aby ve věci jednal v nepřítomnosti strany žalované, a tedy i proto, aby účastníky poučil o jejich právech ve smyslu § 119a ve spojení s § 205a o.s.ř. tak, jak to ostatně i učinil. Žalovanou namítaná skutečnost, že soud I. stupně formálně usnesením neprohlásil dokazování za skončené a rovnou přistoupil k poučení dle § 119a o.s.ř. na výše uvedeném nemůže ničeho změnit, neboť by se jednalo o přepjatý formalismus nemající na práva účastníků žádný vliv (navíc za situace, kdy se žalovaná ani její zástupce na jednání bez omluvy nedostavili). Jednání konané dne datum bylo odročeno na datum, zástupci žalovaného byl zaslán protokol o jednání s termínem odročeného jednání, a vzhledem k tomu, že k jednání dne datum se již žalovaná i její zástupce řádně dostavili, byly opět splněny podmínky pro to, aby ve věci soud I. stupně jednal a rozhodl. Pokud potom na uvedeném jednání soud I. stupně rovnou přistoupil k závěrečným návrhům, postupoval zcela v souladu s procesními předpisy, neboť žalovaná se tím, že se bez řádné omluvy nedostavila k jednání dne datum zbavila možnosti, aby jí bylo poskytnuto poučení dle § 119a o.s.ř. (kterého se tak dostalo pouze přítomné straně žalující) a aby mohla na toto poučení reagovat. Námitky žalované proti procesnímu postupu soudu I. stupně proto nebyly z výše uvedených důvodů odvolacím soudem shledány důvodnými.

10. Podle § 564 o.z. vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje.

11. Podle § 574 o.z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

12. Podle § 1746 o. z. zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv (odst. 1). Strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena (odst. 2).

13. Podle § 1759 o.z. smlouva strany zavazuje. Lze ji změnit nebo zrušit jen se souhlasem všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů. Vůči jiným osobám smlouva působí jen v případech stanovených v zákoně.

14. Soud I. stupně správně zjistil, a mezi účastníky nebylo sporné, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o poskytnutí náborového příspěvku, v níž se žalobce zavázal vyplatit žalovaného náborový příspěvek v celkové výši 100.000 Kč (ve smlouvě specifikovaných splátkách) oproti závazku žalované setrvat v pracovním poměru u žalobce minimálně po dobu 24 měsíců ode dne vzniku pracovního poměru, tj. ode dne datum. Ve smlouvě si účastníci současně sjednali případy, ve kterých v případě nedodržení závazku k setrvání v pracovním poměru nevzniká žalované povinnost vrátil náborový příspěvek a demonstrativně současně v dohodě uvedli případy, kdy naopak žalované nárok na náborový příspěvek zaniká a vzniká jí povinnost ho vrátit v plné výši nejpozději do 30 dnů ode dne ukončení pracovního poměru (viz čl. 4 bod b/ předmětné smlouvy). Jak již bylo uvedeno výše, mezi účastníky nebylo sporné, že žalobce na základě smlouvy o náborovém příspěvku vyplatil pouze částku 30.000 Kč, a že žalovaná nedodržela svůj závazek setrvat v pracovním poměru u žalobce po dobu 24 měsíců, tj. do datum, když pracovní poměr u žalovaného rozvázala výpovědí ze dne datum bez uvedení důvodu, a její pracovní poměr skončil na základě této výpovědi ke dni datum.

15. Pokud se soud I. stupně zabýval otázkou, co bylo důvodem nevyplacení náborového příspěvku v celé sjednané výši 100.000 Kč, lze s ním souhlasit, že se tak stalo na základě dohody účastníků iniciované žalovanou (viz odůvodnění napadeného rozsudku, konkrétně zjištění v jeho odstavci 7, 8 a 16). Skutečnost, že žalovaná požádala žalobce o nevyplacení dalších částí náborového příspěvku a tento její žádost respektoval, vzal soud I. stupně za prokázánu na základě výslechu tehdejší mzdové účetní žalovaného jméno příjmení, dříve příjmení a emailu ze dne datum, ve kterém uvedená svědkyně objasňovala advokátu žalobce otázku nároku žalované na dovolenou, důvody zastavení vyplácení náborového příspěvku žalované a stržení částky 2.000 Kč a 5.000 Kč ze mzdy žalované. S ohledem na zjištění, která z obou zmíněných důkazů učinil soud I. stupně, nemá odvolací soud ničeho, co by mohl soudu I. stupně při hodnocení provedeného dokazování vytknout. Námitka žalovaná týkající se nesprávného hodnocení uvedených důkazů tak nebyla shledána odvolacím soudem důvodnou. Pokud žalovaná považovala svědkyni jméno příjmení (dříve příjmení), za nevěrohodnou (nikoli nestrannou, naopak závislou na žalobci jako zaměstnavateli), je třeba uvést, že ze samotné skutečnosti, že je ve věci slyšen jako svědek zaměstnanec účastníka řízení, nelze apriori dovozovat jeho nevěrohodnost, a to zvláště za situace, kdy skutečnosti svědkem uváděné v základních rysech korespondují s obsahem listinných důkazů (zde email ze dne datum, sepsaný touto svědkyní v době, kdy žalobce začal záležitost řešit s žalovanou a ověřoval si stav věcí vzhledem k námitkám žalované, které byly reakci na výzvu žalobce k zaplacení žalované částky. Nadto žalovaná přehlédla, že sama svědkyně u jednání dne datum (jak vyplývá z protokolu o jednání, který byl žalované prostřednictvím jejího zástupce soudem dne datum doručen) před podáním výpovědi uvedla, že již není zaměstnancem žalobce a následně k dotazu soudu doplnila, že u žalobce pracovala od datum do datum.

16. Smlouva o poskytnutí náborového příspěvku, kterou mezi sebou účastníci ve smyslu § 1746 odst. 2 o.z. uzavřeli, je dle odvolacího soudu třeba považovat za smlouvu, při které žalovaná nevystupovala jako slabší smluvní strana, neboť se nejednalo o smlouvu, která by se přímo týkala jejího postavení jako zaměstnankyně žalobce. Uvedenou smlouvou žalobce žalované nabídl poskytnutí náborového příspěvku, tj. určitého finančního bonusu za předpokladu, že u něj setrvá v pracovním poměru po dohodnutou dobu 24 měsíců, bylo tedy jen na vůli a rozhodnutí žalované, zda nabídku žalobce na vyplacení náborového příspěvku přijme, nebo zda u něj bude pracovat bez jeho poskytnutí, a tedy i bez omezení s jeho výplatnou spojených. Ostatně skutečnost, že by vznik pracovního poměru žalované u žalobce byl podmíněn současným uzavřením smlouvy o stabilizačním příspěvku nebyla žádným z účastníků tvrzena a nevyplývá ani z pracovní smlouvy ani ze smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku. Pokud se tedy žalovaná rozhodla přijmout nabídku žalobce a uzavřela s ním smlouvu o poskytnutí náborového příspěvku, byly smluvní strany dohodnutými podmínkami vázány a pokud jedna z nich své povinnosti ze smlouvy neplnila, mohla se druhá jejich splnění domáhat. Jinými slovy řečeno, pokud žalobce žalované vyplatil pouze první část stabilizačního příspěvku ve výši 30.000 Kč, mohla se žalovaná domáhal výplaty dalších částí příspěvku až do jeho celkové dohodnuté výše 100.000 Kč, a stejně tak se mohl žalobce (tak, jak to učinil žalobou v projednávané věci) po žalované domáhat vrácení stabilizačního příspěvku v případě, kdy žalovaná nesplnila svou povinnost setrvat v pracovním poměru u něj po dobu 24 měsíců, vyjma případů, na nichž se účastníci shodli, že na ně povinnost vrátil náborový příspěvek nedopadá. Je pravdou, že strany se ve smlouvě dohodly, že změny a dodatky smlouvy budou mít písemnou formu, nicméně s ohledem na okolnosti případu tak, jak byly soudem I. stupně zjištěny, má odvolací soud za to, že pokud bylo prokázáno (viz výše), že výplatu náborového příspěvku žalobce zastavil na ústí žádost žalované, a obě strany tuto svou ústní dohodu respektovaly, tj. žalovaný další části náborového příspěvku nevyplácel a žalovaná se jejich vyplacení nedomáhala (pokud tvrdila opak, neunesla břemeno tvrzení viz níže), daly obě smluvní strany svým jednáním najevo, že se již necítí býti vázány původním ujednáním o volbě formy právního jednání, tedy o tom, že smlouva o poskytnutí náborového příspěvku může být měněna pouze písemně. Za dané situace proto byly splněny podmínky smlouvy o poskytnutí náborového příspěvku, uzavřené účastníky dne datum, pro vrácení vyplaceného náborového příspěvku žalovanou žalobci, a to v plné výši, která v poměrech projednávané věci představuje plnou vyplacenou výši příspěvku. Na uvedeném závěru tedy nic nemění skutečnost, že žalobce žalované nevyplatil na náborovém příspěvku celou původně dohodnutou výši 100.000 Kč, neboť žalobce požadoval jen to, co žalované skutečně vyplatil (resp. o 7.000 Kč méně), a nic by na něm neměnilo ani to, byla-li by srážka částky 7.000 Kč ze mzdy žalované ze strany žalobce provedena neoprávněně – otázku oprávněnosti srážek ze mzdy nebylo v řízení třeba řešit, neboť žalovaná se po žalobci těchto dle ní nezákonně ze mzdy sražených částek v řízení nedomáhala.

17. Namítala-li žalovaná v řízení, že požadavek žalobce na vrácení stabilizačního příspěvku v žalobcem požadované výše je v rozporu s dobrými mravy, bylo by dle odvolacího soudu možno o rozporu s dobrými mravy hovořit v případě, pokud by skutečným důvodem, pro který žalovaná nedodržela svůj závazek setrvat v pracovním poměru po dobu minimálně 24 měsíců bylo porušování pracovněprávních předpisů ze strany žalobce tj. žalovanou tvrzené řádné nevyplácení mzdy, cestovních náhrad, náhrad za dovolenou a též nepřevedení žalované na jinou, ze zdravotního hlediska pro ni vhodnou práci. Žalovaná sice uvedené skutečnosti v řízení tvrdila, její tvrzení v tomto směru však byla velmi obecná a nekonkrétní (jednalo se de facto o pouhé obecné konstatování, že jí nebyla přiznávána řádná mzda včetně všech ve smlouvě sjednaných příplatků, což opakovaně avšak bezúspěšně řešila, že v souvislosti s napjatou situací v zaměstnání začala trpět zdravotními problémy, kdy nadále její setrvání v pracovním poměru, u kterého nebyly žádné vyhlídky na zlepšení stávajících podmínek, nebylo možné, že s ohledem na zdravotní problémy s žalobcem řešila možnost jiné práce, že jí žalovaný neproplatil dovolenou a neoprávněně vykázal neplacené volno, neposkytl zápočtový list), jediným konkrétním tvrzením v tomto směru byla tvrzení, že žalobce žalované protiprávně strhl ze mzdy za číslo částku 5.000 Kč a za číslo částku 2.000 Kč. Soud I. stupně proto žalobkyni u jednání dne datum ve smyslu § 118a odst. 1 o.s.ř. vyzval k doplnění skutkových tvrzení tak, aby bylo zřejmé, jakým konkrétním způsobem žalobce porušoval pracovní podmínky žalované, a současně ji poučil též o následcích neunesení břemene tvrzení. Žalovaná na výzvu soudu reagovala podáním ze dne datum, v němž de facto zopakovala svá předchozí obecná tvrzené o tom, že žalobce vůči ní porušoval pracovněprávní předpisy, aniž by však bylo zřejmé, kdy k tomuto jednání konkrétně došlo a v čem konkrétně spočívalo (např. za jaký měsíc jí žalobce nevyplatil mzdu, na kterou jí vznikl nárok, na základě jakých konkrétních skutečností žalobce žalovanou nepřevedl na jinou práci v důsledku jejích – a jakých – zdravotních problémů aj.). Lze proto souhlasit se soudem I. stupně v tom, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ke skutečnostem, na nichž založila svou obranu proti nároku žalobce na vrácení stabilizačního příspěvku, tj. ve vztahu k tvrzení, že žalobce nežádala o pozastavení výplaty stabilizačního příspěvku a opakovaně ho naopak o vyplacení zbývající části vyzývala, a též ve vztahu k tvrzení, že se žalobce vůči ní dopouštěl porušování pracovněprávních předpisů, a že právě toto jeho jednání se stalo důvodem, pro který žalovaná s žalobcem rozvázala pracovní poměru výpovědí ze dne datum, doručenou žalobci datum. Pokud žalovaná v již zmíněném podání ze dne datum k prokázání svých zcela nekonkrétních tvrzení navrhla doplnění dokazování v podání označenými listinami, svou účastnickou výpovědí a výslechem svědka jméno příjmení, který měl být o situaci informován a některým jednáním žalované s žalobcem měl být i přítomen, soud I. stupně nepochybil, pokud uvedené důkazy včetně účastnického výslechu žalobkyně a výslechu navrženého svědka neprovedl, neboť za situace, kdy zde nebyla konkrétní skutková tvrzení žalované, nemohly být provedeny důkazy, které by byly svou podstatou důkazy vyšetřovacími a de facto nahrazovaly povinnost tvrzení žalované.

18. Požadavek žalobce na vrácení stabilizačního příspěvku v plné vyplacené výši nemůže být dle odvolacího soudu v rozporu s dobrými mravy ani s ohledem na skutečnost, že žalovaná u žalobce odpracovala do skončení pracovního poměru podstatnou část z doby, po kterou se zavázala v pracovním poměru setrvat, tj. z doby 24 měsíců, celkem 20 měsíců. Pokud si totiž účastníci dohodli ve smlouvě o poskytnutí stabilizačního příspěvku jeho vrácení v plné výši při nedodržení závazku setrvat v pracovním poměru po dohodnutou minimální dobu (s výjimkami ve smlouvě sjednanými) a nikoli vrácení jeho poměrné části závislé na skutečné délce trvání pracovního poměru, nelze požadavek žalobce na vrácení celé vyplacené částky tak, jak bylo ve smlouvě dohodnuto, označit za s dobrými mravy rozporný.

19. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti je závěr soudu I. stupně o tom, že žalobce se po žalované důvodně domáhá vrácení stabilizačního příspěvku ve výši 23.000 Kč s příslušenstvím správný. Jde-li o požadovaný úrok z prodlení, ten žalobce požadoval v zákonné výši (tj. ve výši určené dle § 1968 o.z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a za dobu, za kterou měl na jeho zaplacení nárok (žalovaná byla povinna stabilizační příspěvek vrátit dle smlouvy do 30 dnů od skočení pracovního poměru, který v projednávané věci skončil ke dni datum, byla tak povinna stabilizační příspěvek vrátit do datum, a pokud tak neučinila, dostala se od datum do prodlení). Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný za použití § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně nákladů řízení (o nichž bylo rozhodnuto s ohledem na jeho výsledek dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a správnost určení jejich výše nebyla nikým namítána). Změněno za přiměřeného použití § 220 odst. 1 o.s.ř. bylo rozhodnutí soudu I. stupně pouze v části týkající se lhůty k plnění k zaplacení žalované částky, která byla s ohledem na aktuální poměry žalované (žalovaná je, a žalobce její tvrzení v tomto směru nerozporoval, vdaná, ona i její manžel jsou zaměstnání, žalobkyně s příjmem 18.000 Kč měsíčně a její manžel s příjmem 24.000 Kč měsíčně, žalobkyně má vyživovací povinnost ke 2 studujícím dětem, synovi ve věku 15 let a dceři ve věku 24 let a kromě toho se stará o 2 vnoučata, tj. o děti dcery, která je samoživitelka, za bydlení rodina vynaloží měsíčně 17.000 Kč včetně energií a 800 Kč za vodné a stočné) a s přihlédnutím k postoji žalobce, který nenamítal ničeho proti tomu, aby žalovaná uloženou povinnost k plnění splnila například ve splátkách tak, aby byla zaplacena do konce roku 2023 Odvolací soud sice nepovolil žalované splátky, za vhodnější považoval určení delší lhůty ke splnění uložené povinnosti než dle § 160 odst. 1 o.s.ř., tj. lhůtu do 6 měsíců od právní moci rozsudku tak, aby žalovaná měla dostatečný prostor své povinnosti dostát.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovaná byla zavázána k povinnosti zaplatit žalobci, který byl v odvolacím řízení převážně úspěšný (ke změně rozhodnutí došlo pouze ve vztahu ke lhůtě k plnění) k rukám jeho advokáta náhradu nákladů řízení v plné výši 13.577 Kč s tím, že pro splnění povinnosti jí byla určena delší lhůta v trvání 3 měsíců od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.) Náklady, které žalobci vznikly v odvolacím řízení jsou představovány náklady za zastoupení advokátem a sestávají ze 2 úkonů právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) á 2.020 Kč (§ 8 odst. 1, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), ze dvou částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z náhrady za ztrátu času při cestě na jednání odvolacího soudu v rozsahu 16 půlhodin á 100 Kč a dále z náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 4.981 Kč za 1 cestu k jednání odvolacího soudu obec – obec a zpět (celková délka trasy 592 km), absolvovanou vozidlem VOLVO S60 registrační značka, při průměrné spotřebě 7,8 l benzinu číslo km, ceně pohonných hmot 41,20 Kč a paušální sazbě základních náhrad 5,20 Kč km dle vyhlášky č. 467/2022 Sb. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek § 237 o.s.ř. do dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.