49 Co 240/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Zuzany Břízové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 33.000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 1.448,70 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2024, č. j. 54 C 195/2023-58,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7.502 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta B, .

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba, kterou se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 33.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 33.000 Kč od , datum, do zaplacení, a dále smluvní pokutu ve výši 1.448,70 Kč (výrok I.), a že žalobkyně je povinna uhradit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 10.164 Kč k rukám zástupce žalovaného (výrok II.).

2. Soud tak rozhodl o žalobě odůvodněné tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným ústní smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě zapůjčila žalovanému částku ve výši 246.400 Kč. Smluvní strany teprve následně sepsaly dne , datum, písemnou smlouvu o zápůjčce, čímž dodatečně dodaly tomuto právnímu jednání písemnou formu. Podle článku II. odstavec 3 smlouvy se žalovaný zavázal vrátit zápůjčku v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 10.000 Kč, počínaje měsícem březnem 2021 do zaplacení, nejpozději do prosince 2022, a to pod ztrátou výhody splátek. Žalovaný postupnými platbami uhradil žalobkyni celkem 213.000 Kč (splátky 11.200 Kč dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, a dne , datum, , splátky 11.500 Kč dne , datum, , dne , datum, a dne , datum, a splátka 10.900 Kč dne , datum, ), zbývá tedy uhradit částka 33.000 Kč. V dubnu 2022 žalovaný neuhradil žádnou splátku, proto dne , datum, došlo k zesplatnění celé zápůjčky. Žalobkyně požadovala dále smluvní pokutu ve výši 0,01 % z dlužné částky za každý den prodlení od , datum, v kapitalizované výši 1.488,70 Kč.

3. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o zápůjčce v písemné podobě dne , datum, . Žalovaný uhradil žalobkyni v postupných po sobě jdoucích platbách celkem částku 191.300 Kč (ve dnech , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, a , datum, , vždy ve výši 11.200 Kč, a ve dnech , datum, , , datum, a , datum, vždy ve výši 11.500 Kč). Platby proběhly z účtu žalovaného č. , č. účtu, , ve výpisech z účtu nebyly nijak specifikovány, označeny, nebylo tedy možné je bez dalšího spojit se smlouvou o zápůjčce uzavřenou mezi stranami. Smlouva o zápůjčce je tzv. reálný kontrakt, vzniká tedy až okamžikem poskytnutí peněz. Žalobkyně jako věřitel proto měla břemeno tvrzení a důkazní, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena a že předala žalovanému finanční prostředky. Žalobkyně však toto důkazní břemeno neunesla; sama žalobkyně uvedla, že doklad o poskytnutí zápůjčky, resp. doklad o přenechání finančních prostředků žalovanému, nemá. Jednání žalovaného, který žalobkyni pravidelně zasílal platby na účet, nelze posoudit jako konkludentní uznání dluhu. Aby dlužník mohl uznat svůj dluh, musí nějaký dluh vůbec existovat. Pokud žalobkyně neprokázala, že by jí vůči žalovanému vznikla pohledávka z titulu smlouvy o zápůjčce, není možné, aby žalovaný jakkoliv uznal, že má vůči žalobkyni dluh. Příchozí platby na účet žalobkyně pod jménem žalovaného neprokazují, že žalobkyně fyzicky peníze žalovanému předala.

4. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně odvolání. Namítla, že na výzvu soudu podle § 118 a o. s. ř. doplnila svá tvrzení a důkazy tak, že prokázala výpisem z účtu, že žalovaný zápůjčku splácel. Měla plně za to, že svůj nárok řádně prokazuje, a že rozhodné skutečnosti uvedla úplně. Pokud měl soud stále za to, že nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti, nebo že doplnění důkazů bylo nedostatečné, měl o tomto žalobkyni znovu poučit. Absence takového poučení je v rozporu i s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 31 Cdo 619/2011). Pokud by žalobkyně byla poučena, navrhla by výslech , jméno FO, , která byla přítomna předání hotovosti mezi žalobkyní a žalobcem. Dále namítla, že soud zamítl žalobu proto, že smlouva o zápůjčce je reálný kontrakt a vzniká okamžikem poskytnutí peněz. Soud ale pochybil, když tento právní názor žalobkyni nevysvětlil a nepoučil ji podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., tedy že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle právního názoru žalobkyně, a nevyzval ji, aby doplnila vylíčení rozhodných skutečností. Podle žalobkyně je navíc závěr soud o neunesení důkazního břemene nesprávný. Soud se nezajímal o účel splátek žalovaného a bez dalšího neshledal souvislost mezi těmito splátkami a předmětem žaloby. Soud navíc opomenul zasadit splátky do kontextu uzavřené smlouvy o zápůjčce, která žalovaného zavazuje ke splátkám s identickým charakterem. Pokud soud dospěl k názoru, že splácení těchto splátek nelze považovat za konkludentní uznání dluhu, lze je považovat nejméně za nepřímý důkaz o jeho existenci. Vezmeme-li v úvahu uzavřenou smlouvu o zápůjčce, lze jen stěží nahlížet na předmětnou zápůjčku a dotčené splátky odděleně. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že soud žalobkyni řádně poučil podle § 118a o. s. ř., na což žalobkyně reagovala doplněním svých tvrzení a důkazů. Tím byla poskytnutá tvrzení ze strany žalobkyně kompletní, není důvod, proč by měl soud žalobkyně poučovat dvakrát o téže věci, tedy o tom, aby doplnila skutková tvrzení ohledně reálného předání finančních prostředků z dispozice žalobkyně do dispozice žalovaného. Pokud jde o další důkazní návrhy, tak pokud měla žalobkyně za to, že by svědecká výpověď prokázala její tvrzení, které soudu poskytla, měla tento důkaz označit na základě výzvy soudu, a tedy před koncentrací řízení. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalovaného (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 206 odst. 3, § 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

7. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na vrácení zápůjčky, resp. její nesplacené části, kterou žalobkyně poskytla žalobci na základě ústní smlouvy o zápůjčce a o které byla následně dne , datum, sepsána písemná smlouva. Předmětem smlouvy měla být zápůjčka ve výši 246.400 Kč, ze které žalovaný dle žalobních tvrzení postupně uhradil na splátkách částku 213.400 Kč (dle zjištění soudu z výpisů z účtu žalovaného byla uhrazena částka 191.300 Kč).

8. Podle ustálených závěrů soudní praxe ve sporu o vrácení peněžité zápůjčky (§ 2390 o. z.) má žalobce jako zapůjčitel břemeno tvrzení, že s žalovaným vydlužitelem uzavřel smlouvu o zápůjčce, že vydlužiteli předmět zápůjčky odevzdal a že vydlužitel peněžitou zápůjčku řádně a včas nevrátil. Z tohoto břemene tvrzení pak pro zapůjčitele (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, pokud jde o prokázání tvrzení, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena a že na základě této smlouvy předal vydlužiteli (žalovanému) finanční prostředky. Budou-li tyto skutečnosti prokázány, unesl zapůjčitel (žalobce) jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Naopak, chce-li se vydlužitel (žalovaný) úspěšně ubránit, musí tvrdit, že peněžitou zápůjčku vrátil, nebo že pohledávka zanikla jiným zákonem stanoveným způsobem, popřípadě že je promlčena, a o svém tvrzení nabídnout důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 29 ICdo 112/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 33 Cdo 4312/2008).

9. V projednávané věci soud správně dovodil, že žalobkyně má důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalovanému předala (poskytla) peníze, které tvořily předmět zápůjčky, a jejichž vrácení se v řízení domáhá. Nutno přitom upozornit, že k tomu, aby byla žalobkyně úspěšná, nestačí tvrdit a dokázat, že žalobkyně žalovanému zapůjčila určitou peněžní částku, pro posouzení věci je rozhodné, zda žalobkyně zapůjčila žalovanému peněžní částku v takové výši, že i přes provedené splátky jí žalovaný zůstal dlužen žalobou požadovaných 33.000 Kč.

10. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu, že žalobkyně důkazní břemeno ohledně poskytnutí částky 246.400 Kč (resp. takové částky, že by jí i při provedených splátkách žalovaný zůstal dlužen 33.000 Kč) neunesla.

11. Podle ustálených závěrů soudní praxe lze skutečnost považovat za prokázanou, pokud na základě výsledku hodnocení důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, respektive že je pravdivá (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, R 93/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 28 Cdo 4268/2019).

12. V projednávané věci žalobkyně nepředložila dostatečné důkazy o předání peněz žalovanému, resp. o předání peněz žalovanému v žalobkyní tvrzené výši. Toto tvrzení žalobkyně neprokazuje ani písemná smlouva o zápůjčce, ani provedené platby žalovaného. Podle žalobkyně byla smlouva o zápůjčce na částku 246.400 Kč uzavřena ústně a teprve později o ní byla sepsána písemná smlouva dne , datum, . Žalovaný měl začít zápůjčku splácet již od , datum, a ke dni sepsání písemné verze smlouvy měl mít uhrazeno již pět splátek ve výši 11.200 Kč, cekem tedy 56.000 Kč (což činí více než pětinu dluhu). Z uvedeného plyne, že písemná smlouva byla sepsána v době, kdy měla být zápůjčka žalovanému již poskytnuta, a dokonce již měl mít uhrazeno pět splátek, přesto není v písemné smlouvě o těchto skutečnostech ani zmínka. Písemná smlouva o zápůjčce tedy nejen, že neprokazuje poskytnutí zápůjčky, ale spíše z ní plyne závěr opačný (pokud by v době jejího sepsání byla zápůjčka poskytnuta, lze soudit, že právě tento údaj by byl ve smlouvě o zápůjčce uveden). Stejný závěr platí i pro platby žalovaného, které by v písemné smlouvě byly zohledněny, pokud by zápůjčka byla dříve poskytnuta a žalovaným navíc i částečně splacena (ve smlouvě je naopak uvedeno, že se žalovaný zavazuje zápůjčku splácet až od března 2021). Nutno dodat, že i v případě, že by platby žalovaného byly splátkami předmětné zápůjčky, nelze z nich dovodit, jaká byla celková výše zapůjčených peněžních prostředků (ze skutečnosti, že žalovaný vrátil žalobkyni soudem jištěných 191.300 Kč, popř. žalobkyní tvrzených 213.000 Kč, neplyne, že si od ní zapůjčil celou částku 246.400 Kč).

13. Námitky žalobkyně uvedené v odvolání nejsou důvodné. Odvolací soud nesouhlasí se žalobkyní v tom, že měla být poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř. opakovaně poté, kdy důkazy, které navrhla po prvním poučení, soud nepovažoval za dostatečné pro prokázání tvrzených o poskytnutí zápůjčky ve výši 246.400 Kč.

14. Nejvyšší soud k této otázce uvedl, že z jeho ustálené rozhodovací praxe plyne, že opakované poučení o neunesení důkazního břemene ze strany účastníka poté, co byly provedeny veškeré účastníkem navrhované důkazní prostředky ohledně sporné skutečnosti, je možné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 4260/2015). Smyslem této judikatury však není ukotvení pravidelné a opakované poučovací povinnosti ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., je-li ze zákona zřejmé, že poučení podle § 118a odst. 1-3 o. s. ř. se v zásadě má uskutečnit pouze jednou, v souvislosti s nastolením tzv. koncentrace řízení. K opakovanému poučení, že účastník po provedení jím označených důkazních prostředků neunáší důkazní břemeno svého tvrzení, má dojít jen tehdy, když účastník v době prvého poučení nemohl předpokládat, že jím na základě poučení označené důkazní prostředky soud nepovedou k nepochybnému závěru, že sporná skutečnost je jejich prostřednictvím prokázána. Za takových okolností je na místě účastníku přičíst procesní zavinění na neunesení důkazního břemene, aniž by soud byl povinen opakovat poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. po provedení účastníkem označených důkazních prostředků. Jiný výklad by ve svých důsledcích vedl k narušení principu koncentrace, k němuž má pravidelně dojít v souvislosti se skončením prvého rokování, při němž sporná skutečnost byla ze strany soudu s účastníkem probírána (srov. s § 118b odst. 1, § 114c odst. 5 o. s. ř.), protože soud by musel poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vždy poskytnout znovu i těsně před vynesením rozhodnutí ve věci samé, jestliže účastník na předchozí poučení zareagoval označením dalších důkazních prostředků, které soud následně provedl. Takový postup by však mohl vést až k zacyklení civilního sporu pro potřebu stále nového a nového poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 20 Cdo 1290/2021).

15. Žalobkyně byla soudem poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby označila důkazy k tvrzení o reálném předání finančních prostředků do dispozice žalovaného. Žalobkyně na tuto výzvu reagovala podáním, ve kterém uvedla, že si neuchovala doklad o poskytnutí zápůjčky, může však prokázat výpisem z účtu, že žalovaný zápůjčku splácel. Pokud žalobkyně na poučení o nedostatku důkazů ohledně předání finančních prostředků soudu sdělila, že o tom důkazy nemá a že může doložit pouze splátky žalovaného, ze kterých ale výše poskytnutých peněžních prostředků, resp. ta částka, která zůstala žalovaným neuhrazena, neplyne, pak jí muselo být zřejmé, že takové důkazní prostředky nebudou považovány za dostatečně průkazné, proto mohla v reakci na poučení označit i další důkazní prostředky. Pokud žalobkyně v odvolacím řízení navrhla k důkazu svědeckou výpověď , jméno FO, , která měla být přítomna předání hotovosti mezi žalobkyní a žalobcem, nezbývá než uzavřít, že měla a mohla tento důkazní prostředek označit ihned poté, co byla soudem I. stupně poučena podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Neučinila-li tak, je na místě klást jí k tíži neunesení důkazního břemene ve vztahu k jím tvrzené skutečnosti, že k poskytnutí peněz v tvrzené výši skutečně došlo.

16. Důvodná není ani námitka, že soud vycházel z názoru, že smlouva o zápůjčce je reálný kontrakt a vzniká okamžikem poskytnutí peněz, a proto měl žalobkyni poučit a vyzvat k doplnění skutkových tvrzení podle § 118a odst. 2 o. s. ř, protože věc posoudil po právní stránce jinak než podle právního názoru žalobkyně. K této námitce je třeba uvést, že žalobkyně v řízení nikdy neprezentovala právní názor, že smlouva o zápůjčce není smlouvou reálnou a že vzniká k jinému okamžiku, než je poskytnutí peněz, a že by z tohoto důvodu bylo možno věc posoudit jinak, než jak provedl soud I. stupně. Současně je třeba uvést, že právní závěr o reálné povaze smlouvy o zápůjčce nemá na posouzení věci vliv. Závěr, že vydlužitel je povinen vrátit zapůjčiteli pouze takovou částku, kterou mu zapůjčí (přenechá), nemá žádnou souvislost s reálnou povahou smlouvy o zápůjčce a platil by stejně, i kdyby smlouva o zápůjčce měla povahu smlouvy konsenzuální. I kdyby smlouva o zápůjčce vznikala samotnou dohodou stran, nemohla by povinnost k vrácení zápůjčky vzniknout dříve, než je zápůjčka poskytnuta (je zřejmé, že pokud zapůjčitel určitou peněžní částku vydlužiteli neposkytne, nemá mu vydlužitel co vracet).

17. Odvolacímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro posouzení věci (přenechání peněžní částky žalovanému ve výši 246.400 Kč), a proto o podané žalobě nelze rozhodnout jinak, než ji zamítnout.

18. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.), včetně výroku o nákladech řízení, který nebyl v odvolacím řízení zpochybněn.

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle úspěchu ve věci a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši (142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.).

20. Náklady žalovaného v odvolacím řízení zahrnují odměnu za zastupování advokátem za 1 úkon právní služby (vyjádření k odvolání ze dne , datum, ), která podle dle § 9 odst. 4 písm. b/ a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do , datum, , činí 2.500 Kč, dále náhradu hotových výdajů zástupkyně žalovaného za tento úkon právní služby ve výši 300 Kč, a dále odměnu za zastupování advokátem za 1 úkony právní služby (účast na jednání před odvolacím soudem dne , datum, ), která podle dle § 9 odst. 4 písm. a/ a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od , datum, , činí 2.500 Kč a náhradu hotových výdajů zástupkyně žalovaného za tento úkon právní služby ve výši 450 Kč, náhradu za čas promeškaný v důsledku zpoždění zahájení jednání před odvolacím soudem za tři započaté půlhodiny podle § 14 odst. 1 písm. b/ a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od , datum, , ve výši 300 Kč, a DPH 21 % z odměny a náhrad ve výši 1.302 Kč, celkem tedy 7.502 Kč