49 Co 271/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Pavly Kohoutkové ve věci žalobce: právnická osoba sídlem adresa / adresa zastoupený Jméno žalobce advokátem sídlem adresa Anonymizováno žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená Jméno Zástupce ustanovenou advokátkou adresa o vyklizení bytu, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. října 2024, č. j. 61 C 60/2022-120,

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované vyklidit byt č. , číslo, o velikosti dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházející se v , číslo, . podlaží stavby čp. , číslo, objekt k bydlení, v obci , adresa, , část obce , adresa, , jež je součástí pozemku parc. č. , číslo, vše v k. ú. , adresa, , obec , adresa, .

II. Žalovaná má vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši, která bude určena samostatným usnesením odvolacího soudu s tím, že částku náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů je žalobce povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně do tří dnů od právní moci usnesení o určení její výše.

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla žalovaná zavázána k povinnosti do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit byt č. , číslo, o velikosti dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházející se v , číslo, podlaží stavby čp. , číslo, objekt k bydlení, v obci , adresa, , části obce , adresa, , jež je součástí pozemku parc. č. , číslo, vše v k. ú. , adresa, , obec , adresa, (výrok I.) a do 2 měsíců od právní moci rozsudku zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 3.700 Kč k rukám zástupce žalobce , Jméno žalobce, (výrok II.); České republice nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal vyklizení žalované z bytu v žalobě specifikovaného na základě tvrzení, že nájemní vztah žalované byl z důvodu zvlášť závažného porušení povinností spočívajícího v neplacení nájemného a záloh za služby (dále jen „nájemné“) za měsíce 10-12/2020 ukončen výpovědí žalobce ze dne , datum, , doručené žalované , datum, , a že žalovaná předmětný byt nevyklidila přesto, že k tomu byla žalobcem vyzvána.

3. Žalovaná se vyklizení z bytu bránila tvrzením, že nájem nezaplatila proto, že v době pandemie ztratila možnost brigády, kterou si přivydělávala, a proto neměla z čeho nájem platit. Kromě toho byla žalovaná přesvědčena, že výpověď z bytu je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, který spatřovala jednak ve skutečnosti, že jí žalobce nepovolil splácet dluh na nájemném ve splátkách a přistoupil k výpovědi z nájmu bytu za situace, kdy je žalovaná vyššího věku, léčí se s cukrovkou a vysokým tlakem, je nemajetná s příjmem, který je tvořen pouze důchodovými dávkami. Současně popírala, že by v domě porušovala dobré mravy způsobem, který začal v řízení tvrdit žalobce.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která popsal v odůvodnění napadeného rozsudku, na která na tomto místě odvolací soud pro stručnost odkazuje. Na základě uvedený zjištění pak vzal soud I. stupně za prokázáno, že na základě nájemní smlouvy ze dne , datum, svědčilo žalované k předmětnému bytu právo nájmu bytu (§ 2201 an., § 2235 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník, dále o. z.), sjednané na dobu neurčitou, že žalobce ponechal výši nájmu nezměněnou od započetí nájmu po dobu osmi let, že žalované vznikl na nájemném dluh za měsíce 10-12/2020, který žalovaná i přes výzvy žalobce ze dne , datum, a , datum, (výzvy doručeny žalované , datum, . a , datum, ), který žalované poskytl časový prostor více než dvou měsíců k úhradě dluhu, nájemné neuhradila. Tím vznikl výpovědní důvod dle § 2991 o. z., který žalobce realizoval výpovědí z nájmu z , datum, , která byla žalované doručována poštou, zásilka byla uložena u doručující pošty od , datum, a žalovanou nebyla vyzvednuta. Jde-li o namítanou neplatnost předmětné výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy, soud I. stupně tuto neshledal jako důvodnou s tím, že v době, kdy byla žalovaná vyzývána k úhradě dlužného nájemného, pobírala starobní i vdovský důvod, přičemž nájemné z bytu bylo nezměněné od roku 2013 a bylo hluboce pod tržním nájemným (85 Kč za metr čtvereční). Žalovaná tak – bez ohledu na jí tvrzené ukončení brigády, z níž měla mít další finanční prostředky – měla nepochybně finance na to, aby provedla každý měsíc, byť i částečnou, úhradu nájemného. Žalovaná v řízení ostatně netvrdila ani neprokazovala takový nedostatek finančních prostředků, který by jí bránil částečné úhrady realizovat (o tom, že žalovaná se nenacházela v tíživé finanční situaci, svědčí i skutečnost, že nepobírala a nepobírá sociální dávky). O rozporu s dobrými mravy pak nesvědčí dle soudu I. stupně ani skutečnost, že žalobce žalované neumožnil zaplacení dlužného nájemného ve splátkách když žalované nic nebránilo v tom, aby úhradu dluhu ve splátkách realizovala i bez splátkového kalendáře, což však neučinila, a dluh uhradila teprve pět měsíců po doručení výpovědi z nájmu (konkrétně , datum, ) - splátkový kalendář není nutnou podmínkou pro úhradu dluhu ve splátkách, a není ani nárokovým titulem, na který by měla žalovaná bez dalšího právo. Za situace, kdy byly popsány opakované stížnosti ostatních nájemců v domě na chování žalované a jejího syna, je přístup žalobce k žádosti žalované o splátkový kalendář zcela pochopitelný. Současně soud I. stupně uzavřel, že žalovaná není znevýhodněnou osobou, a to ani z hlediska svého zdravotního stavu, ani z hlediska svých majetkových poměrů. Pouhý věk nemůže být bez dalšího důvodem k neplnění povinností nájemce, zvláště za situace, kdy žalovaná měla možnost užívat byt za částku, která ani zdaleka nedosahovala výše tržního nájemného. Žalovaná této možnosti zneužívala, a to nejen svým nevhodným chováním, ale i umožněním takového nevhodného chování jiným osobám, což ve výsledku vedlo k opakovaným stížnostem ostatních nájemců bytů, a nejméně v jednom případě dokonce k ukončení nájmu ze strany nájemkyně bytu. Žalovaná navíc po dobu tří měsíců nehradila nájemné z bytu, přičemž z dokazování nevyplynulo, že by se v dané době nacházela v natolik tíživé finanční situaci, že by neměla možnost, navíc v žalobcem poskytnuté dvouměsíční lhůtě, provést, byť částečnou, úhradu dluhu. Žalovaná v té době nepobírala sociální dávky, měla starobní i vdovský důchod, a z těchto zdrojů měla hradit netypicky nízké nájemné, což neučinila, a to ani zčásti. Pokud žalobce za dané situace vypověděl žalované nájemní smlouvu z důvodu neplacení nájemného, nelze takový postup považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud I. stupně žalobě na vyklizení bytu vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle jeho výsledku za použití § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž s ohledem na majetkové poměry žalované tak, jak byly v řízení zjištěny za použití § 150 o. s. ř. v řízení spěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v rozsahu jejich jedné poloviny odepřel.

5. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalovaná, která s povinností byt vyklidit nesouhlasila s tím, že po celou dobu řízení namítala neplatnost výpovědi z nájmu bytu, a to z důvodu nesprávného poučení o lhůtě, v níž je možno u soudu podat žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi. V předmětné výpovědi je totiž výslovně uvedeno pouze, že proti této výpovědi můžete do 60 dnů od jejího doručení podat žalobu na určení neplatnosti výpovědi k soudu. Zákonná úprava ale uvádí odlišnou lhůtu pro podání výpovědi, a to lhůtu 2 měsíců. Z důvodu pravidel počítání lhůt pak žalovaná považuje toto poučení za relevantní. Tímto argumentem se soud I. stupně v řízení nezabýval a nepřihlédl tak k žalovanou tvrzeným skutečnostem. Druhým důvodem, pro který žalovaná považuje výpověď z nájmu bytu v projednávané věci za neplatnou je její rozpor s dobrými mravy podle § 580 o. z. , adresa, mravy a nemožnost podat výpověď je dle žalované dána z důvodu covidové doby, kdy také žalované vznikly zvýšené náklady na zdravotní prostředky, přišla o brigádu (nechali si jen kmenové zaměstnance), je vdova, staršího věku, nevlastní žádný majetek, má nízký příjem a je zatížena exekucí, přesto dluh na nájemném žalobci zcela doplatila, i když si musela na jeho doplacení půjčit. Dále žalovaná stejně jako v průběhu řízení před soudem I. stupně v odvolání zopakovala, že se snažila vyjednat s žalobcem splátkový kalendář, ale při tomto jednání došlo vůči ní ze strany žalobce k nerovnému zacházení. V krizové covidové době žalobce s jinými nájemci podepisoval dohody o splátkovém kalendáři, avšak se žalovanou nikdo nechtěl ani jednat, a to bez jakéhokoli vysvětlení. Tvrzení žalobce o závadném chování se poprvé „dozvěděla“ až v průběhu tohoto řízení, odmítá ho a považuje za nepravdivé. na tomto soudním jednání a tvrzení odmítá a nepovažuje ho za pravdivé. Má za to, že při posuzování rozpornosti předmětné výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy soud I. stupně dostatečně nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které dle žalované hovoří ve prospěch zachování stávajícího stavu a nezasahování do jejích práv jako nájemce. Žalovaná rovněž upozornila na skutečnost, že pokud soud I. stupně při posuzování rozporu předmětné výpovědi s dobrými mravy vyšel z výpovědi svědkyně , jméno FO, , zaměstnankyně žalobce, která nevycházela z vlastních poznatků nýbrž z tvrzení jiné nájemnice v daném domě, tato svědkyně sice vypověděla, že k nějakému závadovému chování mělo v minulosti dojít ze strany syna žalované (ten se dle žalované v jejím bytě už několik let nezdržuje), chování syna žalované však nelze přikládat k tíži žalované samotné, která se v domě závadově nechovala (i výsledek domovní prohlídky u ní provedené policií dopadla v její prospěch). Rozpor výpovědi s dobrými mravy nelze posuzovat optikou událostí, kterých se někdo jiný dopustil někdy v minulosti. Vzhledem k výše uvedenému žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu na vyklizení bytu jako nedůvodnou zamítne.Žalobce ve svém vyjádření označil odvolání za neopodstatněné a nedůvodné a navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrzen, neboť skutkový stav věci byl zjištěn naprosto postačujícím způsobem a byl adekvátně a logicky zhodnocen. I žalobce ve vyjádření k odvolání zopakoval argumentaci z řízení před soudem I. stupně. K odvolacím námitkám žalované uvedl, že žalovaná byla v předmětné výpovědi z nájmu bytu poučena o jejím právu podat návrh na přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem, a též o lhůtě, v níž se může proti doručené výpovědi u soudu bránit. Připustil, že v důsledku administrativního pochybení byla tato lhůta uvedena jako „60 dnů“ od doručení výpovědi a nikoli „2 měsíce“, jak je uvedeno v § 2290 o. z. (tj. dle předchozí právní úpravy). Žalobce však nemá za to, že tato skutečnost by byla způsobilá v projednávaném případě žalovanou zkrátit na jejích právech. Výpověď z nájmu bytu byla žalované doručena dne , datum, , lhůta 2 měsíců od doručení výpovědi pro podání návrhu na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu dle § 2290 o. z. by tudíž uplynula v pondělí dne , datum, , konec 60denní lhůty od doručení výpovědi připadl na neděli , datum, nájmu bytu, pak připadá na neděli , datum, , a vzhledem k právní úpravě obsažené v § 607 o. z. končí až nejbližší pracovní den, tj. rovněž v pondělí , datum, . V obou případech tak lhůta pro podání návrhu podání návrhu k soudu na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu fakticky skončila ve stejný den. Žalovaná se proti výpovědi z nájmu bytu navíc ani nijak nebránila, nepodala námitky či návrh na přezkum oprávněnosti výpovědi a první námitky uvedla až v tomto řízení o vyklizení. Výklad žalované, která dovozuje neplatnost výpovědi z nájmu bytu pouze z toho důvodu, že tato obsahovala lhůtu pro podání návrhu na přezkum oprávněnosti výpovědi v délce 60 dnů od doručení výpovědi z výše uvedených důvodů označil žalobce za velmi tvrdý, nespravedlivý a formalistický, a to o to více, že konec lhůty v obou případech připadl na stejný den. Žalobce s odkazem na znění § 2286 odst. 2 o. z. měl rovněž za to, že z žádného právního předpisu nevyplývá, že by pronajímatel měl povinnost ve výpovědi z nájmu bytu poučit nájemce rovněž o lhůtě, v níž se tento může svým návrhem domáhat přezkumu oprávněnosti výpovědi. Stejně jako v řízení před soudem I. stupně žalobce i ve svém vyjádření popsal důvody, pro které nepovažuje za důvodnou námitku žalované o neplatnosti předmětné výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy. Pokud žalovaná poukazuje na dlouhodobé užívání bytu, je třeba toto hodnotit optikou toho, jakým způsobem žalovaná byt užívala, tj. že porušovala povinnosti nájemce hrubým či zvlášť závažným způsobem – v bytě bydlely neohlášené osoby, které se často měnily, společné části a sklepní prostory domu, jakož i byt samotný byl užíván k výrobě a distribuci drog, ve společných prostorách domu byl neustále nepořádek (odpadky, injekční stříkačky, použitý materiál pro výrobu drog, krev, kradená kola apod.), po domě se pravidelně potulovali drogově závislí lidé, kteří chodili za žalovanou a jejím synem a kteří opakovaně ničili majetek žalobce. Z provedeného dokazování dle žalobce rovněž vyplynulo, že tito pochybní lidé, jakož i sama žalovaná a její syn, ohrožovali a byli agresivní na ostatní nájemce v domě, v důsledku čehož měli tito neustálý strach o život a zdraví, a dokonce se dobrovolně z domu stěhovali jinam (viz dopis , jméno FO, ze dne , datum, ). Žalobce je proto přesvědčen, že to byla žalovaná, kdo svých chováním v době porušoval nejen povinnosti nájemce, ale i dobré mravy, což byl také důvod, proč s ní nebyla uzavřena dohoda o „splátkovém kalendáři“, nejednalo se tedy ze strany žalobce o nerovné zacházení. Závěrem žalobce s odkazem na § 6 a § 8 o. z. shrnul, že za situace, kdy žalovaná zjevně těží ze svého nepoctivého jednání a ze svých protiprávních činů, kterých se dopustila tím, že nerespektovala své povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy a umožňovala dlouhodobé páchání trestné činnosti v domě, v prostorách před domem, jakož i z okna svého bytu, a dlužné nájemné zaplatila až s časovým odstupem 5 měsíců od dání výpovědi z nájmu bytu, nelze dospět k závěru, že by výpověď z nájmu bytu daná žalované byla v rozporu s dobrými mravy tak, jak se snaží žalovaná tvrdil.

6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání, a po doplnění a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že výpověď z nájmu bytu byla žalované doručena dne , datum, – podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do , datum, (dále jen „o. z.“).

8. Podle § 2286 zákona č. 89/2012 sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) výpověď nájmu vyžaduje písemnou formu a musí dojít druhé straně. Výpovědní doba běží od prvního dne kalendářního měsíce následujícího poté, co výpověď došla druhé straně (odst. 1). Vypoví-li nájem pronajímatel, poučí nájemce o jeho právu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem, jinak je výpověď neplatná (odst. 2).

9. Podle § 2288 odst. 1 písm. a/ o. z. pronajímatel může vypovědět nájem na dobu určitou nebo neurčitou v tříměsíční výpovědní době, poruší-li nájemce hrubě svou povinnost vyplývající z nájmu. Podle odstavce 3 téhož zákonného ustanovení vypoví-li pronajímatel nájem z důvodů uvedených v odstavcích 1 a 2, uvede výpovědní důvod ve výpovědi.

10. Podle § 2290 o. z. nájemce má právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla.

11. Podle § 2291 odst. 1 o. z. poruší-li nájemce svou povinnost zvlášť závažným způsobem, má pronajímatel právo vypovědět nájem bez výpovědní doby a požadovat, aby mu nájemce bez zbytečného odkladu byt odevzdal, nejpozději však do jednoho měsíce od skončení nájmu.

12. Podle § 2291 odst. 2 o. z. nájemce porušuje svou povinnost zvlášť závažným způsobem, zejména nezaplatil-li nájemné a náklady na služby za dobu alespoň tří měsíců, poškozuje-li byt nebo dům závažným nebo nenapravitelným způsobem, způsobuje-li jinak závažné škody nebo obtíže pronajímateli nebo osobám, které v domě bydlí nebo užívá-li neoprávněně byt jiným způsobem nebo k jinému účelu, než bylo ujednáno.

13. Podle § 2291 odst. 3 o. z. neuvede-li pronajímatel ve výpovědi, v čem spatřuje zvlášť závažné porušení nájemcovy povinnosti, nebo nevyzve-li před doručením výpovědi nájemce, aby v přiměřené době odstranil své závadné chování, popřípadě odstranil protiprávní stav, k výpovědi se nepřihlíží.

14. Podle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 605 o. z. lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek (odst. 1). Konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den měsíce (odst. 2)

17. Podle § 606 o. z. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.

18. V projednávané věci mezi účastníky nebylo sporné, že na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne , datum, byla žalovaná nájemkyní v žalobě označeného bytu ve vlastnictví žalovaného, a to na dobu neurčitou, že žalobce ponechal výši nájmu nezměněnou od započetí nájmu po dobu osmi let, že žalované vznikl na nájemném dluh za měsíce říjen až prosinec 2020, který žalovaná i přes poskytnutý dvouměsíční časový prostor k zaplacení neuhradila (resp. uhradila až následně , datum, ), že žalobce žalované zaslal dvě předvýpovědní výzvy, v nichž ji vyzýval k úhradě dluhu (ve výzvě ze dne , datum, , doručené , datum, do , datum, a ve výzvě ze dne , datum, , doručené , datum, do , datum, ) a opakovaně ji upozornil na to, že nezaplacením tříměsíčního nájmu porušuje zvlášť závažným způsobem své povinnosti nájemce a v případě, že ve stanoveném termínu dluh na nájemném neuhradí, bude jí dána výpověď z nájmu bytu bez výpovědní doby, že žalobce vypověděl žalované nájem předmětného bytu výpovědí ze dne , datum, , která byla žalované doručena , datum, (kdy měla žalovaná objektivně možnost se s ní seznámit, neboť uvedeného dne jí byla zanechána výzva o uložení zásilky na poště), a že žalovaná v zákonné lhůtě u soudu nepodala žalobu na přezkoumání výpovědi soudem. Sporné následně nebylo ani to, že žalovaná v průběhu trvání nájemního vztahu nájem nezaplatila včas v několika dalších případech, kdy nájem za 11/2013 a 3/2014 zaplatila v 7/2014, nájem za 10/2017 zaplatila v 12/2017, nájem za 9/2019 zaplatila v několika dílčích úhradách na základě splátkového kalendáře v měsících 4, 6 a 7/2020, nájem za 1/2020 zaplatila v 2/2020, nájem za 2/2020 zaplatila na základě splátkového kalendáře v měsících 7 a 8/2020, a s placením se žalovaná dostala do prodlení i po skončení nájemního vztahu, když vyúčtování služeb za rok 2022, splatné do , datum, zaplatila v několika dílčích platbách v rozmezí období od 7/2023 do 4/2024 a v období 6/2023 – 6/2024 platila předepsané platby vždy 20-30 dnů po splatnosti.

19. Žalovaná se povinnosti vyklidit předmětný byt bránila předně námitkou neplatnosti výpovědi z nájmu bytu ze dne, v důsledku nesprávného poučení o lhůtě, v níž je možno u soudu podat žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi. V předmětné výpovědi je totiž výslovně uvedeno, že proti této výpovědi můžete do 60 dnů od jejího doručení podat žalobu na určení neplatnosti výpovědi k soudu. Zákonná úprava ale uvádí odlišnou lhůtu pro podání výpovědi, a to lhůtu 2 měsíců což je dle žalované s ohledem na pravidla počítání lhůt relevantní.

20. Platí, že zmešká-li nájemce lhůtu pro podání žaloby na přezkum oprávněnosti důvodu výpovědi, nemůže již následně zpochybňovat oprávněnost výpovědi, tedy existenci výpovědního důvodu. Oprávněnost výpovědi se presumuje. Jiné vady způsobující nicotnost nebo neplatnost výpovědi však namítat může. Pokud tedy žalovaná v řízení namítla neplatnost výpovědi z nájmu bytu z důvodu nesprávného poučení o lhůtě pro podání žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi, takovou námitku uplatnil mohla, neboť v případě, že ve výpovědi není lhůta pro podání takové žaloby uvedena, nebo je uvedena nesprávně, je taková výpověď neplatná. Vzhledem ke chráněnému zájmu (ochrana nájemce bytu jakožto slabšího subjektu závazku) se jedná o neplatnost absolutní (srov. § 588 o. z.), neboť jde o rozpor se zákonem zjevně narušující veřejný pořádek, kterým můžeme mimo jiné rozumět i ochranu slabších subjektů v demokratické společnosti. K takové vadě by navíc byl soud povinen přihlédnou ze své úřední povinnosti (ex offo).

21. Jde-li o žalovanou namítanou neplatnost výpovědi z nájmu předmětného bytu, k níž žalobce přistoupil dopisem ze dne , datum, , je skutečností, že předmětná výpověď obsahuje v souladu se shora citovaným § 2286 odst. 2 o. z. poučení žalované (nájemce) o jejím právu navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem, v rozporu s § 2290 o. z. je zde však uvedena k podání takové žaloby nikoli lhůta do 2 měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla, nýbrž lhůta 60 dnů.

22. Podle pravidel pro počítání času, upravených v § 605 až § 608 o. z. by za situace, kdy mezi účastníky nebylo sporné, že předmětná výpověď z nájmu bytu byla žalované doručena ve středu , datum, , začala 2měsíční lhůta pro podání žaloby plynout , datum, a její poslední den připadl na pondělí , datum, . Pokud ve výpovědi byla uvedena lhůta 60denní, ta začala plynout ve čtvrtek , datum, a její poslední den připadl na neděli , datum, , čili podle § 606 o. z. bylo posledním dnem lhůty rovněž pondělí , datum, . Je tedy zřejmé, že v daném konkrétním případě poslední den lhůty určené podle dnů i lhůty určení podle měsíců připadl na stejný ten, tj. na pondělí , datum, . I když tedy žalobce ve výpovědi z nájmu bytu ze dne , datum, žalovanou nesprávně poučil o lhůtě, v níž muže uplatnit u soudu své právo na přezkoumání oprávněnosti předmětné výpovědi, v daném konkrétním případě tím nebylo právo žalované žádným způsobem dotčeno ani do něj jakýmkoli způsobem negativně zasaženo. Dle odvolacího soudu by bylo pouze přepjatým formalismem spojovat s výše uvedeným pochybení žalobce v tomto konkrétním případě absolutní neplatnost předmětné výpovědi z nájmu, neboť o možnosti domáhat se přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem žalovaná ve výpovědi poučena byla, pochybení v uvedené lhůty k uplatnění uvedeného práva nemělo žádný faktický negativní dopad do práv žalované, neboť obě lhůty, jak v trvání 2 měsíců, tak v trvání 60 dnů uplynuly v tentýž den (viz shora), v důsledku pochybení žalovaného tak nedošlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku v podobě poškození či znevýhodnění žalované nájemkyně, jakožto slabšího účastníka nájemního vztahu.

23. Zbývalo tedy posoudit, vzhledem k obraně žalované, zda výpověď žalované z nájmu bytu je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Rozpor s dobrými mravy žalovaná spatřovala v tom, že k výpovědi žalobce přistoupil v době epidemie Covid 19, v době, kdy žalovaná přišla z důvodu epidemiologické situace o brigádu a tím možnost přivýdělku a též ve skutečnosti, že žalovaná je osoba vyššího věku, je vdova, jejím jediným příjmem v posuzovaném období byl starobní a vdovský důchod, je zatížena exekucí, a zaplacení dluhu, který se stal důvodem výpovědi, se nevyhýbala, žádala o splátky, které jí nebyly povoleny, i přesto ho zaplatila, i když s časovým prodlením. V odvolacím řízení žalovaná doplnila na výzvu soudu svá skutková tvrzení tak, že v současné době pobírá důchod ve výši cca 20.000 Kč měsíčně, ze kterého je jí exekučně strhávána částka 2.600 Kč měsíčně; v exekuci se ocitla jako ručitel za závazek syna, který si půjčil asi 50.000 Kč. V době, kdy nezaplatila nájem z bytu pobírala vdovský a starobní důchod v celkové výši asi 17.000 Kč měsíčně a přišla o možnost příjmu z dohody o provedení práce, který činil asi 10.000 Kč měsíčně. V té době měla rovněž exekutorem obstavený účet, a proto neměla, z čeho by nájem v inkriminovaných 3 měsících platila. V předmětném bytě bydlí od roku 2013, po nastěhování měla dluh na nájemném, který však hned zaplatila a nikdy poté, vyjma právě oněch 3 měsíců v roce 2020, na nájmu žalobci ničeho nedlužila. V domě, ani v okolí nemá žádné větší mezilidské vazby ani lékaře, avšak o 2 ulice dál bydlí její vnuk s rodinou, za kterým občas dochází.

24. Rozpor s dobrými mravy podle § 588 o. z. je důvodem absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží i bez návrhu. Jde o ochranný mechanismus, který má zabránit zneužívání práva a chránit základní hodnoty právního řádu. , adresa, mravy nejsou přesně definovány zákonem – jde o obecný morální korektiv, který reflektuje základní hodnoty společnosti, jako jsou poctivost, čestnost, spravedlnost, úcta k druhému, ochrana slabší strany. Je to tedy etický standard, který se může v čase vyvíjet a je závislý na konkrétních okolnostech případu.

25. Otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy soud posuzuje v rámci úvahy o neplatnosti (§ 580 o. z.) výpovědi a přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.). Závěr o (ne)platnosti pro rozpor výpovědi s dobrými mravy je přitom třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na straně nájemce, tak pronajímatele. Při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy budou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedené právní jednání (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, ze dne , datum, , sp. zn. 26 Cdo 1727/2018, či ze dne , datum, , sp. zn. 26 Cdo 3296/2022).Vztaženo na projednávanou věc, jsou-li pro posouzení rozporu právního jednání žalobce (výpovědi z nájmu bytu) právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době doručení výpovědi, tedy ke dni , datum, , nebylo možno při úvahách o neplatnosti předmětné výpovědi pro rozpor s dobrými mravy přihlížet ke skutečnostem, které nastaly až ex post. Skutečnosti, týkající se platební morálky žalované od 4/2020 do současnosti nebo to, že jiná nájemnice z předmětného dobu, , jméno FO, , v roce 2023 požádala o ukončení nájemního vztahu z důvodů, které snad měly souviset s chováním žalované, jejího syna a jiné další obyvatelky předmětného dobu byly pro posouzení rozporu výpovědi s dobrými mravy irelevantní. Stejně tak byly irelevantní skutečnosti, týkající se závadového chování syna žalované, který se v minulosti měl snad v domě dopouštět trestné činnosti, za kterou byl následně odsouzen. Chování jiné osoby než žalované totiž nelze žalované klást k tíži. Z tvrzení žalobce totiž dle odvolacího soudu plyne, že závadového chování se v domě dopouštěla primárně (pokud vůbec) nikoli žalovaná, ale její syn či zcela cizí osoby dávané s ním do souvislosti a pokud žalobce nějakým způsobem toto závadové jednání konkretizoval, časově ho zasazoval až do doby po doručení předmětné výpovědi z nájmu – proto i kdyby se ho snad dopouštěla i žalovaná, nemohlo být při posuzovaní neplatnosti předmětné výpovědi pro rozpor s dobrými mravy bráno v potaz. I když při posuzování rozporu s dobrými mravy je třeba posuzovat situaci komplexně s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem, má odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně za to, že v projednávaném případě nelze nevhodné a závadové chování syna žalované přičítat žalované samotné, když navíc toto nikdy předtím nečinil ani sám žalobce, který s žalobkyní za dobu trvání nájemního vztahu řešil ojedinělé zpožděné platby nájmu a z obsahu spisu ani z tvrzení žalobce samotného nevyplývá, že by s ní řešil i jiné porušování povinností nájemce (svědkyně , jméno FO, výslovně uvedla, že výzva k nápravě závadového chování žalované v domě ze strany žalobce nikdy žalované doručena nebyla). Pokud by skutečně chování žalované v domě v době, než žalobce přistoupil k výpovědi z nájmu, bylo tak závadové, jak ho v řízení vylíčil žalobce, bylo by přinejmenším s podivem, že situaci neřešil v době, kdy k tomuto chování docházelo, a že s výpovědí žalované z nájmu bytu vyčkával až na situaci, kdy žalovaná nezaplatila nájem za dobu tří měsíců (tj. na situaci, o které předem nevěděl, zda a kdy nastane). Jde-li o porušování povinností žalobkyně spočívající v neplacení nájemného, zde je sice pravdou, jak konstatoval soud I. stupně, že výše nájemného nebyla žalobcem žalované po celou dobu trvání nájmu zvýšena a jeho výše tak byla v posuzovaném období pod úrovní tržního nájemného, nicméně otázka určení výše nájemného byla věcí žalobce, jeho cenou politikou, která nemůže být hodnocena v celkovém kontextu v neprospěch žalované. Naopak při posuzování otázky rozporu výpovědi s dobrými mravy bylo třeba dle odvolacího soudu přihlédnout k tomu, že žalobkyně si své povinnosti nájemce od počátku nájemního vztahu plnila zodpovědně, a to až na ojedinělá prodlení s placením nájemného, kdy se vždy jednalo o prodlení s placením za jeden měsíc a dlužné nájemné bylo vždy zaplaceno, byť někdy s menším, jindy s větším prodlením, nikdy se však nejednalo o situaci, kdy by nájem nebyl placen s opakující se pravidelností. Žalobce dokonce sám připustil, že při prodlením s placením nájemného (a to je jednalo vždy o prodlení s platnou za pouze jeden měsíc) v minulosti umožnil žalované zaplacení ve splátkách a žalovaná vždy veškeré své závazky vůči žalobci týkající se nájemného uhradila.

26. A ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti dospěl odvolací soud k závěru, že výpověď z nájmu předmětného bytu, k níž žalobce přistoupil dopisem ze dne , datum, , doručeným žalované , datum, , je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaná se totiž nedopustila s ohledem na celkové okolnosti případu tak závažného porušení svých povinností nájemce, které by žalobce opravňovalo k postupu, který použil. Nelze hovořit o tom, že by žalobkyně porušovala své povinnosti platit řádně nájemné úmyslně a že tak úmyslně učinila i v případě prodlení se zaplacením nájemného za měsíce 10-12/2021. S ohledem na dobu pandemie Covid 19, která byla v uvedeném období v plném proudu, je vcelku pochopitelné, že žalovaná, odkázaná pouze na invalidní a vdovský důchod ve výši cca 17.000 Kč měsíčně, po ztrátě možnosti přivýdělku, neměla finančních prostředků nazbyt a hospodaření jí v inkriminovaných měsících „nevyšlo“ (byla zatížena exekucí, byla nucena stejně jako i ostatní vynakládat vyšší částky na ochranné pomůcky proti nákaze aj.). Navíc vypovědět nájem bytu bez výpovědní doby osobě ve věku 73 let, která v domě žije již bezmála 8 let, žije sama, na příbuzné (syna) se očividně o pomoc obrátit nemůže, osobě, která se jakýmsi způsobem v okolí již logicky etablovala (a to i přesto, že, jak sama uvedla, zde nemá vytvořeny nějaké bližší přátelské vazby) a vystavit ji tak situaci, kdy se ocitne prakticky ze dne na den na ulici, bez prostředků a možnosti takovou situace bezprostředně řešit, není jednáním, které by bylo v souladu s hodnotami společnosti a ochranou slabší strany smluvního vztahu.

27. Odvolací soud proto za použití § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně změnil tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku a žalobu na vyklizení bytu zamítl.

28. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1, 2, § 142 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř. tak, že v řízení úspěšná žalovaná má vůči žalobci, který úspěch neměl, právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši, která bude určena samostatným usnesením odvolacího soudu s tím, že částku náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů je žalobce povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně do tří dnů od právní moci usnesení o určení její výše. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v řízení zastoupena ustanoveným zástupcem, bylo o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodnuto mezitímně (§ 155 odst. 1 o. s. ř.) s tím, že výše náhrady nákladů řízení, k jejímuž zaplacení byl takto žalobce zavázán, bude určena samostatným usnesením odvolacího soudu poté, co bude pravomocně soudem I. stupně rozhodnuto o odměně ustanoveného zástupce žalované.