49 CO 44/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavly Kohoutkové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobce: ; příjmení, IČ: osobní údaje žalobce sídlem adresa proti žalovanému: ; IČ: osobní údaje žalovaného sídlem adresa o nahrazení projevu vůle, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2019, č. j. 119 C 136/2018-60,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu nemovitosti s žalobcem rozhodnutím soudu, kterou dojde k převodu nemovitosti, a to pozemku p. číslo zastavěná plocha a nádvoří, v k. ú. obec, za kupní cenu ve výši 1.004.000 Kč, o obsahu smlouvy blíže specifikovaném v žalobě (výrok I.), a že žalobce je povinen uhradit žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 1.500 Kč (výrok II.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou žalobce odůvodnil tím, že žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník pozemku p. číslo zastavěná plocha a nádvoří, v k. ú. obec (dále též pouze„ pozemek“), a to na základě rozhodnutí Městského soudu v Brně vydaného ve věci sp. zn. 63 C 87/2011. Žalobce je vlastníkem budovy adresa, která je umístěna na pozemku. Předmětná stavba slouží jako středisko údržby a provozu žalobce. Pozemek byl žalobci z majetku státu přidělen za účelem výstavby, která proběhla v letech 1985 1989. Dne 15. 8. 1985 přenechal Obvodní národní výbor obec I. žalobci pozemek na základě smlouvy o dočasném užívání pozemku pro výstavbu střediska údržby a provozu na dobu od 1. 6. 1985. Od této doby žalobce pozemek nepřetržitě užívá. Bylo dohodnuto, že po skončení výstavby a definitivním zaměření bude uzavřena smlouva, která zřídí právo trvalého užívání pro žalobce k předmětnému pozemku. Stavba byla dokončena a zkolaudována dne 4. 10. 1989. Podle § 60c zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 219/2000 Sb.“), měl být pozemek bezplatně převeden na žalobce, neboť stavba ve vlastnictví žalobce s pozemkem tvoří jeden funkční celek a žalobce s pozemkem nepřetržitě hospodaří.

3. Soud I. stupně vzal za prokázáno, že žalobce je stavebním bytovým družstvem vzniklým dne 6. 6. 1959, jehož předmětem činnosti je mimo jiné vlastnictví domů, bytů a objektů, organizování přípravy a provádění výstavby bytových a nebytových objektů. Dne 15. 8. 1985 přenechal Obvodní národní výbor obec I. žalobci pozemek parcelní číslo o výměře 12.250 m2 k dočasnému užívání za účelem výstavby střediska a údržby provozu na dobu od 1. 6. 1985 do doby po skončení výstavby. Podle smlouvy mělo být poté zřízeno právo trvalého užívání pro žalobce. Dne 28. 11. 1984 bylo vydáno stavební povolení pro výstavbu střediska a údržby a provozu příjmení příjmení v obec – obec. Dne 4. 10. 1989 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, kterým bylo užívání této stavby povoleno. Předmětný pozemek přešel ke dni 24. 5. 1991 do vlastnictví stát. instituce na základě § 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí. Dne 17. 5. 2011 podal žalobce žalobu, kterou se domáhal určení, že vlastníkem pozemku není stát. instituce, ale stále Česká republika, neboť nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva k pozemku na územní celek. Rozsudkem Městského soud v Brně ze dne 22. 1. 2015, č. j. 63 C 87/2011-38, který nabyl právní moci dne 19. 3. 2015, bylo určeno vlastnické právo České republiky (žalovaného) k pozemku. Dne 15. 8. 2016 žalobce vyzval žalovaného k jednání o uzavření smlouvy, kterou by došlo k převodu pozemku do vlastnictví žalobce podle § 60c zákona č. 219/2000 Sb., k uzavření smlouvy však nedošlo.

4. Soud I. stupně dospěl k závěru, že pozemek žalobci vydat nelze. První podmínkou, kterou § 60c odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. vyžaduje, je existence výpůjčky podle § 59 odst. 1 zákona, tato podmínka však splněna není. Výpůjčkou se rozumí dosavadní vztahy trvalého užívání podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále jen „hospodářský zákoník“), které se změnily na výpůjčku. Z hospodářské smlouvy uzavřené dne 1. 6. 1985 však plyne, že žalobci bylo zřízeno pouze dočasné užívání pozemku za účelem výstavby. Ke dni skončení výstavby a kolaudaci pozemku mělo být zahájeno jednání a měla být uzavřena smlouva o trvalém užívání pozemku, taková smlouva však ani podle tvrzení žalobce uzavřena nebyla. Žalobce existenci takové smlouvy netvrdil ani přes výzvu soudu, ve vztahu k této skutečnosti soud dospěl ke skutkovému závěru, že smlouva uzavřena nebyla. Další podmínkou převodu je, že převod bude proveden k žádosti družstva, byla-li tato žádost podána u příslušné organizační složky nejpozději ke dni 31. 12. 2003. Žalobce takovou žádost podal až dopisem ze dne 15. 8. 2016 poté, co bylo pravomocně rozhodnuto ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 87/2011. Námitku žalobce, že před pravomocným skončením této věci bylo jako vlastník zapsáno stát. instituce, soud odmítl. Právní úprava i skutkové okolnosti byly žalobci známy, nesoulad skutečného stavu a zápisu do katastru nemovitostí nečiní zákonnou překážku pro podání žádosti u příslušné organizační složky státu podle § 60c zákona č. 219/2000 Sb. Žalobce podal žalobu ve věci 63 C 87/2011 dne 11. 5. 2011, aniž by mu jakákoli okolnost bránila podat žalobu dříve. I přes nesoulad se zápisem v katastru nemovitostí, žádost u příslušné organizační složky státu mohl žalovaný podat.

5. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce odvolání. Namítl, že žalobce pozemek zastavěl a trvale jej užívá, bez ohledu na to, zda příslušný národní výbor pozemek do jeho správy či vlastnictví převedl. Podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 398/1992 Sb. byl okresní úřad povinen odevzdat stavení pozemek družstvu bezplatně do trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku. Povinnost zřízení práva trvalého užívání ze strany státu pak byla dána již ve smlouvě o dočasném užívání, když vznik práva byl vázán na skončení výstavby. Doklad o skončení výstavby byl předložen, žalobce tedy trvá na svém tvrzení, že institut trvalého užívání k pozemku vznikl a ze zákona tedy následně vzniklo k pozemku i právo výpůjčky. Vzhledem k tomu, že příslušné státní organizační složky ve věci odstranění rozporu mezi právním stavem nejednaly, nemohl se žalobce bez svého zavinění dožadovat práva převodu pozemku v zákonem stanovené lhůtě, když o vlastnictví žalovaného bylo pravomocně rozhodnuto až v roce 2016. Žalobce trvá na tom, že běh soudního řízení o určení vlastnictví a zápis vlastnického práva stát. instituce v katastru nemovitostí byly překážkou, která bránila žalobci v podání žádosti o převod v zákonem stanovené lhůtě. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

7. V projednávané věci uplatnil žalobce vůči žalovanému právo na převod pozemku podle § 60c zákona č. 219/2000 Sb.

8. Podle § 60c odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. příslušná organizační složka převede pozemek tvořící jeden funkční celek se stavbou, nejde-li o stavbu drobnou, za cenu stanovenou vyhláškou č. 393/1991 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění platném k 1. listopadu 1991, do vlastnictví družstva uvedeného v § 18 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, kterému vznikla podle ustanovení § 59 odst. 1 výpůjčka a které je vlastníkem stavby, a to za podmínky, že výpůjčka dosud trvá a nelze přitom postupovat podle ustanovení § 59 odst. 2 věty druhé. Postup podle věty první se neuplatní u družstva, které je v likvidaci nebo ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení. Převod bude proveden k žádosti družstva uvedeného ve větě první, bude-li podána u příslušné organizační složky nejpozději 31. prosince 2003.

9. Podle § 60c odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. podle odstavce 1 se postupuje obdobně i v případě bytového družstva, jedná-li se o pozemek, ke kterému vznikla tomuto bytovému družstvu výpůjčka podle ustanovení § 59 odst. 1 a tvoří jeden funkční celek se stavbou, která není stavbou drobnou, je ve vlastnictví tohoto bytového družstva a slouží k zabezpečení správy, údržby a oprav bytových domů ve vlastnictví tohoto bytového družstva anebo k zajištění plnění poskytovaných s užíváním bytů ve vlastnictví nebo správy tohoto bytového družstva.

10. Podle 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. dosavadní vztahy trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona mění na výpůjčku na dobu určitou 6 let. Po tuto dobu se výpůjčka řídí ustanoveními občanského zákoníku.

11. Z citované právní úpravy plyne, že předpokladem pro převod pozemku ve prospěch družstva bylo mimo jiné i to, aby družstvu vznikla k pozemku podle ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. výpůjčka, a dále, aby žádost o převod pozemku byla u příslušné organizační složky podána nejpozději dne 31. 12. 2003 Ani jeden z těchto předpokladů však nebyl v projednávané věci splněn.

12. Podle § 70 odst. 1 hospodářského zákoníku části národního majetku mohou být odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným organizacím než státním, zejména družstevním, nebo občanským sdružením.

13. Podle závěrů soudní praxe právo trvalého užívání bylo institutem práva obligačního a nikoliv práva věcného. Smlouva o zřízení práva trvalého užívání byla pojmenovaným smluvním typem upraveným v § 70 hospodářského zákoníku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1224/2013). Části národního majetku bylo možné převést do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím nejen na základě hospodářské smlouvy, ale také na základě jednostranného právního úkonu odevzdávající organizace (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3396/2007).

14. Z ustanovení § 70 odst. 1 hospodářského zákoníku plyne, že ke vzniku práva trvalého užívání k národnímu majetku bylo nezbytné„ odevzdání“ tohoto majetku jiným organizacím než státním (o odevzdání pozemku družstvu do trvalého užívání hovoří i žalobcem odkazované ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky 136/1986 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví). K odevzdání majetku družstvu mohlo dojít pouze na základě hospodářské smlouvy či jednostranného právního úkonu. Jiným způsobem, tj. jinak než na základě právního úkonu, ke vzniku práva trvalého užívání dojít nemohlo.

15. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně (která mají oporu v provedeném dokazování a v odvolacím řízení nebyla zpochybněna) plyne, že Obvodní národní výbor obec I. přenechal žalobci dne 15. 8. 1985 pozemek k dočasnému užívání za účelem výstavby budovy střediska a údržby provozu na dobu od 1. 6. 1985 do doby po skončení výstavby. Podle smlouvy mělo být k pozemku zřízeno právo trvalého užívání po dokončení výstavby. Výstavba budovy (střediska a údržby a provozu příjmení příjmení) byla zkolaudována dne 4. 10. 1989, k odevzdání pozemku (na základě hospodářské smlouvy či jednostranného úkonu) žalobci však již nedošlo (zde žalobce neunesl břemeno tvrzení, popř. břemeno důkazní, když ani přes poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neuvedl žádné konkrétní právní jednání, na jehož základě by nabyl pozemek do trvalého užívání, resp. neoznačil žádné důkazy, které by takovou skutečnost prokazovaly).

16. Není důvodná námitka žalobce, že institut trvalého užívání k pozemku vznikl, protože stát měl povinnost zřídit právo trvalého užívání podle smlouvy o dočasném užívání, které bylo vázáno na skončení výstavby, k čemuž následně došlo v roce 1989. Jak bylo uvedeno výše, ke vzniku práva trvalého užívání bylo nezbytné odevzdání majetku do trvalého užívání družstva (hospodářskou smlouvou či jednostranným úkonem), v projednávané věci tedy bylo nezbytné, aby po provedení výstavby byl pozemek žalobci odevzdán samostatným úkonem.

17. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu I. stupně, že žalobce požádal o převod pozemku opožděně. Přestože zákon vyžadoval, aby žádost o převod pozemku byla podána do 31. 12.2003, žalobce tak učinil až dne 15. 8. 2016, tedy více než 12 let po uplynutí zákonné lhůty.

18. Není důvodná námitka žalobce, že nemohl bez svého zavinění požádat o převod pozemku včas, protože o vlastnickém právu žalovaného k pozemku bylo pravomocně rozhodnuto až v roce 2016. Předně je třeba uvést, že stav formálně evidovaný v katastru nemovitostí žalobci nebránil v podání žádosti o převod pozemku u žalovaného, protože žalobce po celou dobu, kdy byl v katastru nemovitostí evidován jiný vlastník pozemku (stát. instituce), věděl o tom, že skutečným vlastníkem pozemku je žalovaný, resp. měl k dispozici skutečnosti, ze kterých tento závěr plynul (na základě těchto skutečností se žalobce následně domáhal určení, že vlastníkem pozemku je žalovaný, v řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 63 C 87/2011). Současně je třeba dodat, že i kdyby před pravomocným určením vlastnického práva žalovaného existovala na straně žalobce nejistota, zda je žalovaný skutečně vlastníkem pozemku (a tedy i o tom, zda lze žalovaného požádat o převod pozemku), nic žalobci nebránilo tuto pochybnost odstranit a domáhat se určení vlastnického práva žalovaného žalobou u soudu (jak také následně učinil); jinak řečeno, žalobce mohl kdykoli, a tedy i v zákonem stanovené lhůtě pro převod pozemku, činit kroky (z jeho pohledu) potřebné k převodu pozemku od žalovaného. Tímto způsobem však žalobce nepostupoval a určovací žalobu podal až 11. 5. 2011. Poklud tedy žalobce začal činit konkrétní právní kroky směřující k převodu pozemku více než 7 let po uplynutí zákonné lhůty, nezbývá než uzavřít, že žalobce lhůtu pro převod pozemku zmeškal.

19. Ze všech uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že rozsudek soudu I. stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, je věcně správný, a proto jej potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení, o které bylo rozhodnuto správně podle úspěch ve věci tj. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. (výrok o náhradě nákladů řízení nebyl v odvolání samostatně zpochybněn, odvolací soud na tomto místě odkazuje na jeho odůvodnění v napadeném rozsudku).

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle úspěchu ve věci a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.) Náklady žalovaného v odvolacím řízení zahrnují náhradu hotových výdajů za 1 úkon (účast u jednání odvolacího soudu), která podle § 2 odst. 3 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, činí 300 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek § 237 o. s. ř. do dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Brně; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.