49 CO 44/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavly Kohoutkové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa proti žalovaným: 1/ jméno příjmení , datum narození bytem adresa 2/ jméno příjmení , datum narození sídlem adresa oba zastoupeni advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o určení existence služebnosti, o žalobě na obnovu řízení, o odvolání žalovaných proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 12. 2020, č. j. 14 C 222/2012-513,

I. Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.340,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Usnesením soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že se žaloba na obnovu řízení zamítá (výrok I.), a žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3.525 Kč (výrok II.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě žalovaných na obnovu řízení podané proti rozsudku Okresního soud Brno-venkov ze dne 10. 9. 2019, č. j. 14 C 222/2012-457, kterým bylo určeno, že pozemek žalovaných [parcelní číslo] v k. ú. [obec] na [anonymizováno] je zatížen bezplatnou služebností stezky a cesty, která spočívá v chůzi a jízdě vozidly oprávněných osob přes zatížený pozemek v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem [číslo] 2013, který tvoří nedílnou součást rozsudku. Žaloba na obnovu řízení byla odůvodněna tím, že po právní moci uvedeného rozsudku se objevily nové skutečnosti a důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení. Jedná se o technickou zprávu Ing. [jméno] [příjmení] spolu s geometrickým plánem ze dne 29. 11. 2019. Z geometrického plánu plyne, že veřejná cesta na pozemku [parcelní číslo] vede ve skutečnosti jinudy, než jak je vyznačeno v geometrickém plánu Ing. [jméno] [příjmení] [číslo] 2013, který je součástí rozsudku. Veřejná cesta na pozemku [parcelní číslo] nikdy nesousedila s pozemkem žalovaných p. [číslo] který je podle rozsudku zatížen služebností cesty, a proto je ujednání v kupní smlouvě z roku 1940, kterým byla služebnost zřízena, chybné.

3. Soud I. stupně dospěl k závěru, že uplatněné skutečnosti a důkazy byly žalovaným známy již v původním řízení. Kromě listinných důkazů založených ve spise (ortofotomapa z roku 2013, geometrický plán Ing. [jméno] [příjmení] z roku 2015) uvedl zástupce žalovaných již u jednání dne [datum], že navrhovaná cesta už dlouhá léta neexistuje a že je používána cesta z obecního pozemku [parcelní číslo] přes pozemky [parcelní číslo] a [parcelní číslo] ve vlastnictví žalovaných. I kdyby se však skutečně jednalo o novou skutečnost (nový důkaz), byla by i v tomto případě žaloba na obnovu řízení nedůvodná, protože žalovaným nic nebránilo nechat si vypracovat příslušný geometrický plán již v průběhu předešlého řízení. Ani případná chyba v geometrickém plánu Ing. [jméno] [příjmení] by nebyla důvodem obnovy řízení, neboť účastnici byli s tímto plánem seznámeni a mohli takovou chybu zjistit.

4. Proti usnesení soudu I. stupně podali žalovaní odvolání. Uvedli, že součástí výroku rozsudku Okresního soud Brno-venkov ze dne 10. 9. 2019, č. j. 14 C 222/2012-457, je i geometrický plán [číslo] 2013 pro vyznačení věcného břemene. Na místě samém však bylo zjištěno, že geometrický plán neodpovídá skutečnosti, proto strana žalovaná požádala Ing. [jméno] [příjmení] o vyhotovení technické zprávy a nového geometrického plánu. Z geometrického plánu Ing. [jméno] [příjmení] pak plyne, že původní cesta na pozemku [parcelní číslo] vede přes zahradu žalobců a je neprůjezdná. Cesta na pozemku [parcelní číslo] není uvedena v pasportu komunikací a není znatelná ani její úvodní část v terénu. Pokud v kupní smlouvě z roku 1940 je zřízena služebnost cesty z veřejné cesty [parcelní číslo], je toto ujednání chybné, protože veřejná cesta [parcelní číslo] nikdy nesousedila s pozemkem žalovaných [parcelní číslo]. Pokud by věcné břemeno vycházelo z cesty [parcelní číslo], šlo by o rozšíření nad rámec uvedený ve smlouvě. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil a žalobě na obnovu řízení vyhověl.

5. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalovaných (§ 201 a 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal usnesení soudu I. stupně i jemu předcházející řízení v celém rozsahu (§ 206 odst. 1 a 2, § 212, 212a o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

6. Odvolací soud se předně zabýval skutečností, že rozhodnutí soudu I. stupně je formálně označeno jako rozsudek. V řízení o žalobě na obnovu řízení soud rozhoduje usnesením, pokud žalobu zamítá (§ 235e odst. 1 o. s. ř.). V projednávané věci soud I. stupně zamítl žalobu na obnovu řízení usnesením, které vyhlásil při jednání dne 15. 12. 2020 (protokol o jednání na č. l. 510-511), toto vyhlášené usnesení je pro soud i účastníky řízení závazné (§ 170 odst. 1 o. s. ř.). V písemném vyhotovení je rozhodnutí formálně označeno jako rozsudek, jedná se však zjevně o chybu při písemném vyhotovení rozhodnutí (§ 164 o. s. ř.), která nemá vliv na závěr, že soud I. stupně ve věci rozhodl usnesením. S ohledem na tuto skutečnost odvolací soud rozhodoval v odvolacím řízení také usnesením (§ 223 o. s. ř.).

7. Podle § 228 odst. 1 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a/ jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b/ lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.

8. Podle závěrů soudní praxe institut žaloby na obnovu řízení představuje výjimečné prolomení právní moci rozhodnutí, a tedy i právní jistoty účastníků a často i třetích osob; proto ustanovení jej upravující nelze vykládat extenzívně. Obnovu řízení lze zpravidla povolit jen tam, kde účastník neměl objektivně žádnou vinu na tom, že nemohl uplatnit relevantní skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2431/2016). Pro účely povolení obnovy řízení se považují skutečnosti a důkazy za nové, pakliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly, účastník je však nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní) v původním řízení použít, přičemž je nutno zohlednit, zda se v konkrétním případě účastník mohl, vyvinul-li by aktivitu, kterou od něj při uplatňování jeho práv bylo lze spravedlivě očekávat, o příslušném důkazním prostředku dozvědět (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1872/2015). Na otázku, zda účastník řízení mohl nové skutečnosti či důkazy použít„ bez své viny“ nelze dát obecnou odpověď; záleží vždy na úvaze soudu v nalézacím řízení. Nicméně právě proto, že tu jde o vyvolání mimořádného zásahu do právní moci soudního rozhodnutí, je třeba při posuzování„ viny“ žalobce ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. používat spíše přísnější měřítka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2847/2012). Samotné dodatečné zjištění nesprávnosti či nepřesnosti údajů obsažených ve znaleckém posudku není důvodem pro obnovu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2847/2012).

9. V projednávané věci byla podána žaloba na obnovu řízení proti rozsudku Okresního soud Brno-venkov ze dne 10. 9. 2019, č. j. 14 C 222/2012-457, který bylo určeno, že pozemek žalovaných [parcelní číslo] v k. ú. [obec] na [anonymizováno] (všechny pozemky označené v tomto usnesení se nachází v k. ú. [obec] na [anonymizováno]) je zatížen bezplatnou služebností stezky a cesty v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem Ing. [jméno] [příjmení] ze dne 20. 8. 2013, [číslo] [rok]. Soud dospěl k závěru, že žalobce je oprávněným ze služebnosti zřízené již v kupní smlouvě ze dne 8. 2. 1940 uzavřené mezi paní [jméno] [příjmení] jako prodávající a paní [jméno] [příjmení] jako kupující. Jedná se o služebnost chůze, průhonu a cesty vedoucí z pozemku [parcelní číslo] přes pozemek [parcelní číslo] (který je nyní ve vlastnictví žalovaných) k hranici pozemku [parcelní číslo] (který je nyní ve vlastnictví žalobce), tato služebnost od jejího zřízení v roce 1940 stále nepřerušeně trvá. Žalobce nabyl panující pozemky na základě darovací smlouvy ze dne 13. 2. 1992 a s nimi i příslušnou služebnost zatěžující pozemek žalovaných [parcelní číslo].

10. Žaloba na obnovu řízení podaná žalovanými byla odůvodněna tím, že po právní moci rozsudku se objevily nové důkazy, a to technická zpráva Ing. [jméno] [příjmení] spolu s geometrickým plánem ze dne 29. 11. 2019. Z geometrického plánu podle žalovaných plyne, že veřejná cesta na pozemku [parcelní číslo] vede ve skutečnosti jinudy, než jak je vyznačeno v geometrickém plánu Ing. [jméno] [příjmení] [číslo] 2013. Veřejná cesta na pozemku [parcelní číslo] s pozemkem žalovaných [parcelní číslo] nikdy nesousedila, a proto z ní nemůže vést ani služebnost vymezená v napadeném rozsudku.

11. Tvrzení žalovaných, že veřejná cesta vyznačená v geometrickém plánu Ing. [jméno] [příjmení] vede jinudy, než je vyznačeno v geometrickém plánu Ing. [jméno] [příjmení], není způsobilé založit důvod obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Jak plyne z napadeného rozsudku, v původním řízení soud rozhodoval o určení existence služebnosti cesty zatěžující pozemek žalovaných [parcelní číslo]. Soud dospěl k závěru, že tato služebnost byla založena již kupní smlouvou ze dne 8. 2. 1940 a od této doby stále trvá. Poté se soud zabýval již jenom otázkou, na které části pozemku [parcelní číslo] služebnost podle kupní smlouvy vznikla, a v tom rozsahu, ve kterém vznikla, pak také určil i její současnou existenci. Nutno přitom uvést, že soud svá zjištění o faktickém umístění služebnosti odvíjel pouze od identifikace služebnosti v kupní smlouvě, z níž dovodil, že služebnost cesty vede směrem z pozemku [parcelní číslo] přes pozemek žalovaných [parcelní číslo] k hranici pozemku žalobce [parcelní číslo].

12. Z uvedeného plyne, že skutečnost, že veřejná cesta na pozemku [parcelní číslo] nesousedí, resp. nikdy nesousedila s pozemkem žalovaných p. [číslo] nepatřila vůbec mezi skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Soud sice určil rozsah služebnosti tak, aby vedla nejkratší cestou z pozemku [parcelní číslo] přes pozemek žalovaných ([parcelní číslo]) k hranici pozemku žalobce ([parcelní číslo]), nikoli však proto, že by se na pozemku [parcelní číslo] nacházela veřejná cesta sousedící se zatíženým pozemkem p. [číslo] ale proto, že tímto způsobem byla služebnost vymezena v kupní smlouvě ze dne 8. 2. 1940. Pro soud nebylo významné, kde přesně se na dotčených pozemcích veřejná cesta ve skutečnosti nachází. Vzhledem k tomu, že soud služebnost cesty svým rozhodnutím nezakládal, ale pouze deklaroval její existenci, bylo pro jeho rozhodnutí významné pouze to, kde (na jakém místě) služebnost vznikla a v tomto rozsahu (na tomto místě) také určil, resp. potvrdil její existenci. Zjištění o existenci služebnosti a o jejím faktickém rozsahu přitom soud neodvíjel od žádné skutečně existující veřejné cesty, ale pouze od označení pozemků v kupní smlouvě ze dne 8. 2. 1940 (tedy ve smlouvě, která byla právním důvodem vzniku služebnosti).

13. K uvedenému lze dodat, že soud si byl vědom i té skutečnosti, že služebnost na veřejnou cestu na pozemku [parcelní číslo], resp. na pozemek [parcelní číslo] nenavazuje (a ani nenavazovala), a touto otázkou se také blíže zabýval v bodě 18. rozsudku. Dospěl přitom k závěru, že ve smlouvě z roku 1940 je sice uvedeno, že se k zatíženému pozemku [parcelní číslo] přijíždí po veřejné cestě [parcelní číslo], ale protože pozemek [parcelní číslo] s pozemkem [parcelní číslo] nesousedí, je podle soudu možný pouze takový výklad smlouvy, že se přijíždí, resp. v době zřízení služebnosti přijíždělo po veřejné cestě na pozemku [parcelní číslo] (tento závěr soudu se týkal otázky, jak právní předchůdci žalobce k pozemku zatíženému služebností přijížděli, neměl ale vliv na zjištění soudu, kudy služebnost v době zřízení vedla).

14. S ohledem na odůvodnění žaloby na obnovu řízení lze dále dodat, že skutečný aktuální průběh veřejné cesty byl znám soudu i účastníkům řízení, jak plyne mj. z jednacího protokolu ze dne 18. 6. 2019, kdy zástupce žalovaných přímo poukázal na skutečnost, že v současné době žalobce užívá zpevněnou cestu vedoucí přes pozemek žalovaných, tedy cestu, která vede jinudy, než uvádí geometrický plán (protokol na č. l. 398).

15. Pro úplnost lze konečně uvést, že tvrzení žalovaných, že veřejná cesta vyznačená v geometrickém plánu Ing. [jméno] [příjmení] vede jinudy, než je vyznačeno v geometrickém plánu Ing. [jméno] [příjmení], není způsobilé založit důvod obnovy řízení i proto, že neodpovídá skutečnosti, protože v geometrickém plánu Ing. [jméno] [příjmení] žádná veřejná cesta vyznačena není. Z výše citovaných závěrů soudní praxe lze navíc dovodit, že samotné dodatečné zjištění nesprávnosti či nepřesnosti údajů obsažených v geometrickém plánu, se kterým se účastníci mohli v původním řízení seznámit a k němuž se mohli vyjádřit, nelze za důvod pro obnovu řízení považovat.

16. Nad rámec uvedeného odvolací soud uvádí, že obnovu řízení lze povolit pouze tehdy, pokud účastník nezavinil, že nově navrhovaný důkazní prostředek nemohl použít v původním řízení. Přitom je nutno zohlednit, zda se účastník mohl, vyvinul-li by aktivitu, kterou od něj při uplatňování jeho práv bylo možno spravedlivě očekávat, o příslušném důkazním prostředku dozvědět, popř. jej získat. V daném případě je zřejmé, že technická zpráva i geometrický plán Ing. [jméno] [příjmení] mohly být zpracovány kdykoli v průběhu původního řízení, stejně jako to, že žalovaným nic nebránilo nechat tyto listiny v průběhu původního řízení vypracovat (žádný důvod, který by jim v tom bránili, žalovaní v průběhu řízení ostatně neuvedli). Nelze tedy dospět ani k závěru, že by nově navrhované listiny žalovaní nemohli uplatnit v původním řízení bez své viny, tato skutečnost je pak dalším (a sama o sobě dostatečným) důvodem pro zamítnutí žaloby na obnovu řízení.

17. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že výrok I. napadeného usnesení o zamítnutí žaloby na obnovu řízení je věcně správný, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil, stejně jako navazující výrok o náhradě nákladů řízení, který nebyl v odvolacím řízení nijak věcně zpochybněn (a na jehož podrobné odůvodnění odvolací soud odkazuje).

18. V odvolacím řízení byl úspěšný žalobce a má proto právo na náhradu jeho nákladů (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.) Náklady žalobce zahrnují ušlý výdělek žalobce za 1 den (účast u jednání odvolacího soudu dne 2. 11. 2022 a cesta na toto jednání z [obec] do [obec] a zpět) ve výši 977, 80 Kč (vypočtený ze základu daně za rok 2021 ve výši 184.807 Kč při počtu 252 pracovních dnů), paušální náhradu nezastupovaného účastníka podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 1 úkon (účast u jednání odvolacího soudu dne 2. 11. 2022) ve výši 300 Kč a cestovné za cestu žalobce vozidlem k jednání dne 2. 11. 2022 (trasa [obec] [obec] a zpět celkem 290 km, spotřeba dle TP, výše základní náhrady a cena paliva vždy dle platné vyhlášky), ve výši 2.062,30 Kč, celkem tedy 3.340,10 Kč. Požadovanou náhradu za daň z přidané hodnoty odvolací soud žalobci nepřiznal, protože tato daň k nákladům řízení žalobce nepatří (§ 137 odst. 3 o. s. ř. a contrario).