49 Co 44/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Pavly Kohoutkové ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 proti žalovaným: 1/ Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 2/ Jméno zainteresované osoby 2/0 Datum narození zainteresované osoby 2/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 o určení výživného, o odvolání žalované 2/ proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2023, č.j. 20 C 248/2022-206,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v části výroku I. o povinnosti žalované 2/ platit žalobci výživné ve výši 300 Kč měsíčně za dobu od , datum, do , datum, , ve výroku o dlužném výživném IV. a v části výroku V. o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou 2/ potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Rozsudkem soudu I. stupně byli žalovaní 1/a 2/ zavázáni k povinnosti platit na zletilého žalobce , Jméno zainteresované osoby 0/0, v období od , datum, do , datum, každý částku 300 Kč měsíčně (výrok I.), žaloba byla zamítnuta v částí, v níž se žalobce po každém z žalovaných domáhal na výživném za dobu od , datum, do , datum, placení další částky 700 Kč měsíčně (výrok II.), a jak žalovaný 1/ (výrok III.), tak žalovaná 2/ (výrok IV.) byli zavázáni k povinnosti zaplatit žalobci do 2 měsíců od právní moci rozsudku dlužné výživné ve výši 6.600 Kč. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

2. Proti tomuto rozsudku se odvolala pouze žalovaná 2/, která nesouhlasila s povinností platit žalobci výživné. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1/ tak nabyl rozsudek samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 věta právní o.s.ř.) a samostatně nabyl právní moci i zamítavý výrok II. rozsudku soudu I. stupně, který odvoláním žalované rovněž dotčen nebyl.

3. Žalovaná v odvolání nesouhlasila s povinností platit žalobci ve vymezeném období výživné s argumentací, že je nemajetná, finančně nezajištěná „sice brigádně mimo EU až do 6.000 Kč měsíčně“. Dále žalovaná 2/ uvedla, že jí, pokud jde o výživné na žalobce, jeho otec, žalovaný 1/, dluží 1.500.000 Kč a 13.600 Kč (stejně jako na každé z dalších dvou dětí, dceru , jméno FO, a syna , jméno FO, , že byla otcem žalobce (žalovaným 1/) křivě obviněna a v souvislosti s tím byla 3x ve výroku trest odnětí svobody, kdy se jednalo o justiční omyl a úřední chybu, za což jí bylo přiznáno, ale dosud nebylo vyplaceno, odškodné rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne , datum, , čj. , Anonymizováno, . Dále v odvolání obšírně popsala genezi vývoje péče o nezletilé děti žalovaných, uvedla, že v minulosti měla na výživném na děti přeplatek, a že již v roce 2015 soud dospěl k závěru, že veškeré výživné na děti řádně uhradila. Doplnila rovněž, že od , datum, je evidována jako uchazeč o zaměstnání a čeká na přiznání invalidního důchodu.

4. Žalobce se k odvolání nevyjádřil.

5. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a § 202 a contrario o.s.ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích podaného odvolání a v tomto rozsahu i řízení předcházející jeho vydání (§ 212, § 212a o.s.ř.), po doplnění skutkových tvrzení žalované 2/ dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Podle § 910 odst. 1 o.z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.

7. Podle § 911 o.z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

8. Doba trvání vyživovací povinnosti rodiče vůči dítěti je dána tzv. stavem odkázanosti dítěte na výživu od svých rodičů. Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá tak dlouho, dokud nejsou samy schopny se živit. Kritérium neschopnosti sám se živit je třeba definovat tak, že oprávněný nedisponuje žádným vlastním příjmem, nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo výnosy z majetku, který mu patří (event. jej spravuje), nedostačují pro úhradu jeho osobních potřeb. Neschopnost dítěte se samo živit je obecně dána, v případě, že dítě studuje, tím, že si nemůže zajišťovat finanční prostředky, zejména prací, protože se studiem připravuje na své budoucí povolání, a tudíž k tomu nemá časový prostor. Studium dítěti v tom bránící je studium denní, představující soustavnou a cílevědomou přípravu dítěte na budoucí povolání. Připravuje-li se zletilé dítě takovýmto studiem na své budoucí povolání, představuje tato příprava společensky přijatelnou alternativu k výkonu pracovní činnosti.

9. V projednávané věci se žalobce domáhá (nyní již pouze) po žalované 2/, která je jeho matkou, určení výživného ve výši 1.000 Kč měsíčně za období od , datum, do , datum, , kdy byl studentem, matka (stejně jako otec) mu na výživném neplatili ničeho a upokojování veškerých svých odůvodněných potřeb si hradil zcela sám z příjmu z brigád, na které docházel v době studia.

10. O určení výživného žalobce požádal za situace, kdy naposledy bylo o výživném rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 1 2021, č.j. , Anonymizováno, , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č.j. , Anonymizováno, , tak, že matka (tj. dnes žalovaná 2/) byla zavázána k povinnosti platit na výživu svého zletilého syna , Jméno zainteresované osoby 0/0, (dnes žalobce) částku 200 Kč měsíčně, a to pouze v období od , datum, do , datum, , splatnou České republice – Úřadu práce ČR, neboť se jednalo o výživné za dobu, kdy byl žalobce v pěstounské péči. Za situace, kdy výživné na zletilého , jméno FO, bylo jeho matce určeno pouze do , datum, , domáhal se žalobou v projednávané věci žalobce správně nového určení výživného, neboť pro dobu od , datum, , kdy byla pěstounská péče žalobce ukončena, do budoucna, nebyla výše zákonné vyživovací povinnosti jeho rodičů, kteří ji dobrovolně neplnili, soudem určena.

11. Soudem I. stupně bylo zjištěno, že žalobce v letech 2019 až 2022, a to až do , datum, , studoval , právnická osoba, informatiky spojů a , Anonymizováno, , adresa, a v té době byl příjemcem dávek státní sociální podpory, konkrétně mu byl vyplácen příspěvek na bydlení a přídavky na dítě; od 9/2022 nastoupil žalobce do zaměstnání. Z důkazů provedených soudem I. stupně pak vyplývá nad rámec uvedených zjištění i to, že žalobci byl vyplacen v 11/2020 příspěvek na úhradu potřeb dítěte 7.260 Kč a příspěvek při ukončení pěstounské péče ve výši 25.000 Kč (obě dávky byly přiznány za období měsíce 10/2020).

12. Jde-li o žalovanou 1/ zde soud I. stupně zjistil, že v období let 2006 až 2014 byla osobou samostatně výdělečně činnou, že v posuzovaném období nebyla příjemcem dávek důchodového pojištění ani státní sociální podpory, a že byla pouze vedena v evidenci dávek pomoci v hmotné nouzi s tím, že jí byl vyplacena pouze 2x, a to v 10/2021, částka 500 Kč představující mimořádnou okamžitou pomoc z důvodu ohrožení osoby sociálním vyloučením.

13. Žalovaná 2/ v odvolacím řízení doplnila svá skutková tvrzení tak, že výživné na syna hradila do roku 2015 a za dobu, kdy byly děti v péči otce na jejich výživném předplatila celkem 138.600 Kč, což v rámci šetření konstatovala i PČR , adresa, . Proto za období, za které syn nyní výživné požaduje již není povinna ničeho platit, protože otec měl synovi přeplatek na výživném předat, což neučinil. Kromě toho jí otec dluží další částku 4.500.000 Kč, které se vzdala ve prospěch všech jejich dětí a požádala o rozdělení uvedené částky mezi ně. Nic tedy synovi nedluží. Stejně jako v odvolání a dřívějších svých podáních matka zopakovala, že jí bylo za nedůvodné trestní stíhán a odsouzení přiznáno odškodné, které by jí mělo být tento týden vyplaceno. Za dobu od , datum, do , datum, synovi na výživné tedy ničeho nezaplatila, protože za dobu minulou má na výživném přeplatek. Kromě toho je na úřadu práce, ze zdravotních důvodů nepracuje, nepobírá ani sociální dávky a živí ji partner.

14. Při posuzování existence a výše vyživovací povinnosti ke zletilému oprávněnému je třeba vyjít předně z toho, že zletilý jedinec by měl být zásadně schopen se sám o sebe postarat, a existence vyživovací povinnosti k němu by proto měla být dána konkrétními okolnostmi daného případu. Pokud se zletilá osoba i po dosažení zletilosti připravuje řádným studiem na své budoucí povolání, je zřejmé, že není schopna zcela „sama se živit“, a že tedy vyživovací povinnost rodičů k ní stále trvá, to vše však při zvažování účelnost studia tj. toho, zda lze toto studium považovat za přípravu na budoucí povolání (tj. zda slouží k prohloubení předchozího vzdělávání, zda na něj navazuje, zda povede k lepšímu budoucímu pracovnímu uplatnění a k lepší perspektivě získání prací dostatečných finančních prostředků prohloubení k uspokojování životních i jiných potřeb), či zda jde již pouze o nadstandardní doplňování si znalostí bez této návaznosti, a současně nemůže jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze tzv. prodlužovala mládí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. IV. ÚS 1247/13); existence vyživovací povinnosti a výše výživného je též omezena hlediskem dobrých mravů.

15. V projednávané věci bylo soudem I. stupně zjištěno, a mezi účastníky nebylo sporné, že v posuzovaném období žalobce studoval denní formou , právnická osoba, informatiky spojů a , Anonymizováno, , adresa, , jejímž studentem byl až do , datum, . Z tohoto pohledu tedy není pochyb o tom, že v období, za které žalobce po žalované 2/, své matce, výživné požadoval, měla žalovaná 2/ vůči žalobci stále ještě zákonnou vyživovací povinnost. Žalobce totiž po ukončení základní školní docházky pokračoval denní formou v odborném středoškolském studiu, kterým získával odborné znalosti, které vedly k jeho lepšímu budoucímu uplatnění a k lepší perspektivě získání lépe placené práce, než kdyby měl vzdělání pouze základní. Žalobce tak nebyl v posuzovaném období schopen sám se živit, a to ani přesto, že se snažil získat si finanční prostředky na život příležitostnými brigádami. Uvedené skutečnosti ostatně v řízení nezpochybňovala ani sama žalovaná 2/. a na závěru o neschopnosti žalobce sám se v posuzovaném období nic nemění ani fakt, že byl v té době příjemcem dávek státní sociální podpory, neboť bez nich by v době studia samostatného života zcela jistě schopen nebyl. Soud I. stupně proto zcela správně návrhu žalobce vyhověl a zavázal jeho matku, žalovanou 2/, která v uvedeném období, jak sama potvrdila, na výživu žalobce nehradila ničeho, k povinnosti výživné žalobci platit. Jde-li o výši výživného, ta byla dle odvolacího soudu určena zcela minimální symbolickou částkou 300 Kč měsíčně neboť soud I. stupně zohlednil skutečnost, že žalovaná 2/ byla bez příjmu, nebyla příjemcem důchodových ani sociálních dávek, byla sice vedena v evidenci dávek hmotné nouze, ty jí ale pravidelně vypláceny nebyly, vyplacena jí byla pouze ve 2 případech pouze mimořádná okamžitá pomoc z důvodu ohrožení osoby sociálním vyloučením. Jen na okraj odvolací soud dodává, že žalovaná 2/ nebyla v předmětném období evidována jako uchazečka o zaměstnání na úřadu práce (žalovaná 2/ v průběhu odvolacího řízení uvedla, že je na úřadu práce evidována až od 11/2023), a vzhledem k tomu se připravila o možnost získání zaměstnání za jeho součinnosti, tedy připravila se o možnost měsíčního příjmu nejméně ve výši minimální mzdy, z níž by mohla žalobci platit výživné i ve vyšší než soudem I. stupně určené výši. Odvolací soud však vázán mezemi podaného odvolání, již nemohl nad částku přiznanou soudem I. stupně výživné zvýšit.

16. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem proto odvolací soud za použití § 219 o.s.ř. ve rozsudek soudu I. stupně sv odvoláním žalované 2/ dotčené části výroku I. o povinnosti žalované 2/ platit žalobci výživné ve výši 300 Kč měsíčně za dobu od , datum, do , datum, , ve výroku o dlužném výživném IV. (jehož výše odpovídá částka 300 kč měsíčně za 22 měsíců předmětného období a lhůta k plnění byla určena tak, aby žalovaná 2/ měla možnost uloženou povinnost reálně splnit) a v části výroku V. o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou 2/ jako věcně správný potvrdil.

17. Jen pro úplnost je třeba doplnit, že skutečnosti, na které žalovaná 2/ v odvolacím řízení poukazovala, a které se týkaly toho, jak hradila výživné na děti, a tedy i na žalobce, v minulosti, kdy byly jaké nezletilé v péči otce, a že za tuto dobu (avšak jinou dobu, než za jakou bylo rozhodováno v tomto řízení), na výživném přeplatila (pro všechny děti dohromady) 138.600 Kč byly pro rozhodnutí ve věci irelevantní. Případný přeplatek na výživném pro žalobce za dobu jeho nezletilosti (sama žalovaná 2/ uvádí, že výživné platila do roku 2015), je otázkou mezi rodiči nikoli mezi rodičem, který výživné předplatil a dnes zletilým dítětem, nehledě na to, že spotřebované výživné pro nezletilé děti se nevrací (nelze proto hovořit v přeplatku na výživném pro nezletilé dítě tak, jak to žalovaná 2/ nyní činí). Výše uvedená tvrzení žalované 2/ uplatněná v odvolání proto nebyla relevantní pro rozhodnutí o nároku žalobce na výživné za dobu jeho zletilosti, za kterou ho požadoval a po kterou (o čemž není sporu) se žalovaná 2/ na uspokojování jeho odůvodněných potřeb žádným způsobem nepodílela. Stejně tak byly zcela irelevantní skutečnosti týkající se trestního stíhání žalované 2/ v minulosti případně tvrzení o jejím nároku na odškodnění za škodu způsobenou nesprávným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. To byl také důvod, proč nebylo doplněno dokazování žalovanou 2/ navrženým rozhodnutím PČR , adresa, ze dne , datum, k prokázání jejího tvrzení, že výživné pro žalobce v době jeho nezletilosti přeplatila nebo dalšími rozhodnutími PČR či ministerstva vnitra či ministerstva spravedlnosti aj.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo, neboť nebylo zjištěno, že by v odvolacím řízení úspěšnému žalobci v souvislosti s podaným odvoláním nějaké náklady vznikly.