49 CO 78/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Pavly Kohoutkové ve věci žalobce: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; právnická osoba , IČ: osobní údaje žalované sídlem adresa zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 59.293 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 7. 1. 2021, č. j. 14 C 77/2015-392,

I. Odvolací řízení o odvolání žalobce proti výroku IV. se zastavuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 59.293 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 53.293 Kč od 31. 5. 2015 do zaplacení a z částky 6.000 Kč od 13. 2. 2016 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 47.010 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

IV. Žalovaný je povinen zaplatit na poměrné náhradě nákladů řízení státu České republice – Okresnímu soudu Brno – venkov částku 5.451 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalobce je povinen zaplatit na poměrné náhradě nákladů řízení státu České republice – Okresnímu soudu Brno – venkov částku 1.721 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované společnosti zaplacení částky 59.293 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 53.293 Kč od 31. 5. 2015 do zaplacení a z částky 6.000 Kč od 13. 2. 2016 do zaplacení (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalované společnosti náklady řízení ve výši 75.285 Kč (výrok II.), že žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu Brno-venkov náklady státu ve výši 7.172 Kč (výrok III.), a že žalované společnosti se vrací záloha na vypracování znaleckého posudku ve výši 2.000 Kč (výrok IV.).

2. Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce, který u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou jako řidič s počátkem pracovního poměru ke dni 10. 9. 2007, domáhal (původně) zaplacení částky 78.000 Kč s příslušenstvím z důvodu, že mu žalovaný od 20. 3. 2012 do 20. 5. 2015 neoprávněně zadržoval část mzdy ve výši 2.000 Kč měsíčně, celkem se za toto období jednalo o částku 78.000 Kč a mělo se tak dít na základě smlouvy o půjčce ze dne 17. 2. 2010. Žalobce platnost této smlouvy o půjčce rozporoval, celkově mu byla na základě této smlouvy o půjčce stržena z jeho mzdy částka přesahující 100.000 Kč, a pokud tak žalovaný činil, bezdůvodně se na úkor žalobce obohatil.

3. Z obsahu spisu vyplývá, že v dané věci rozhodl Okresní soud Brno-venkov poprvé rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 14 C 77/2015-297, kterým (jde-li o meritum věci) žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 59.293 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 53.293 Kč od 31. 5. 2015 do zaplacení a z částky 6.000 Kč od 13. 2. 2006 do zaplacení (výrok I.) a žalobu zamítl v částce 18.707 Kč a ve zbytku požadovaných zákonných úroků z prodlení (výrok II.). Zamítavý výrok II. nebyl napaden odvoláním a tudíž samostatně nabyl právní moci a předmětem řízení dále zůstal nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 59.293 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 12. 2019, č. j. 49 Co 158/2018-341, rozsudek soudu I. stupně v mezích podaného odvolání zrušil a v daném rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodu, že soud I. stupně se nezabýval zjištěním, zda plnění ze strany žalobce ve výši 2.000 Kč měsíčně ve prospěch žalovaného bylo učiněno na základě jeho vlastního projevu vůle (ať již z důvodu náhrady škody, nebo z důvodu smlouvy o půjčce), či zda se jednalo o nepřípustné srážky ze mzdy nebo z jiného příjmu žalobce, případně o zadržování části cestovních náhrad. Dále nebylo dostatečně zjištěno, zda, kdy, komu a na jakém podkladě žalovaný částku 229.020 Kč skutečně uhradil, když skutečnost, že půjčená částka byla zaslána na účet, který dlužníku nepatří, sama o sobě nevylučuje, že reálná podstata smlouvy o půjčce byla přesto naplněna, pokud je poukázána na účet dlužníkova věřitele. Soudu I. stupně taktéž vytkl, že se nevypořádal s obranou žalovaného, že šlo o pokutu uloženou žalobci a nikoliv žalovanému udělenou zaměstnavateli rakouskou policií.

4. V nyní napadeném rozsudku soud I. stupně vyšel ze zjištění, že při pracovních cestách v průběhu období od září 2009 do ledna 2010 projížděl žalobce jako zaměstnanec žalovaného se svěřeným vozidlem [registrační značka] Rakouskem, které mělo na čelním skle připevněný GO-BOX, který slouží k úhradě elektronického mýtného. GO-BOX byl umístěný na čelním skle ve správné výši, avšak žalobce si nevšiml, že má povolený stěrač a tudíž, že tento stěrač při klidové poloze částečně mírně zakrýval předmětný GO-BOX, v důsledku čehož při projíždění některými mýtnými branami nedošlo k sejmutí kódu a tím pádem k úhradě mýtného. Současně žalobce neregistroval, že se po projetí mýtnou branou neozývá zvukový signál, který se měl ozvat při projetí mýtné brány vždy, neboť upozorňoval, že došlo k přečtení kódu. Žalobce tak projel v uvedeném období celkem 40 mýtnými branami, aniž by došlo k úhradě mýtného, což bylo zjištěno při náhodné silniční kontrole dne 3. 2. 2010, při které byla uložena pokuta v celkové výši 8.800 €. Žalovaný zajistil, aby byla pokuta částečně ve výši 7.700 € zaplacena na místě, kam za tímto účelem vyslal prostřednictvím kurýra pana [příjmení] s penězi a následně uhradil na účet určený k zaplacení pokuty zbývajících 1.100 € firemní kartou OMW. V neposlední řadě zjistil i to, že žalovaný půjčil žalobci částku 8.800 €, v přepočtu částku 229.020 Kč, která byla úročena úrokem 6,5 % ročně, že k zapůjčení finančních prostředků došlo vkladem částky 1.100 € na účet č. [bankovní účet] vedený u [právnická osoba] a vkladem částky 7.700 € na účet č. [bankovní účet] vedený u [anonymizováno]; smlouva o půjčce byla uzavřena dne 17. 2. 2010. Dle této smlouvy se žalobce zavázal, že půjčku vrátí věřiteli (žalovanému) v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2.000 Kč, počínaje měsícem únor 2010, pod ztrátou výhody splátek. Na základě uvedených zjištění soud I. stupně učinil závěr, že žalovaný jako zaměstnavatel půjčil žalobci jako svému zaměstnanci finanční prostředky k zaplacení předmětné pokuty, která byla uložena příslušným orgánem za přestupek v cizině, a dle soudu I. stupně se mělo jednat o pokutu uloženou žalobci jako řidiči. Soud I. stupně v dané věci dovodil, že smlouva o půjčce na částku 8.800 € (v přepočtu 229.020 Kč) byla uzavřena platně, a že na základě ní žalobce splácel svůj dluh vůči žalovanému jako zaměstnavateli. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 385/2014, z něhož vyplývá závěr, že byť byli účastníci v zaměstnaneckém poměru, pokud byla zaměstnanci uložena příslušným orgánem za přestupek pokuta, nejednalo se mezi nimi o vztah pracovněprávní, pokud zaměstnavatel zaměstnanci poskytl peněžní částku na zaplacení takovéto pokuty, a to ani v případě, že se zaměstnanec přestupku dopustil při plnění svých pracovních úkolů. Soud I. stupně dále dovodil, že pokud žalobce žalovanému na základě takovéto smlouvy o půjčce dluh splácel, nejednalo se ze strany žalovaného jako zaměstnavatele o bezdůvodné obohacení. Činil tak přitom bez námitek po dobu 4,5 roku a teprve v době, kdy měl rozvázat pracovní poměr, změnil svůj postoj a požadoval částku vrátit. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně tedy bylo možno dovodit zjištění, že pokud žalobce dobrovolně splácel žalovanému částku 2.000 Kč měsíčně, dělo se tak na základě jeho vlastního projevu vůle.

5. Soud I. stupně považoval za nadbytečné zjišťovat, zda GO-BOX správně fungoval či zda u něj došlo k poruše, neboť žalobce namítal, že signály GO-BOXu byly v pořádku, neboť s odstupem 10 let toto zjistit nelze. Soud I. stupně dovodil, že pokud žalobce žalovaného nepřesvědčil o tom, že pokutu nemá hradit s tím, že ve správním řízení by se ukázala pravda, kterou tvrdil, tj. že GO-BOX fungoval řádně a pokud toto žalobce neučinil a dokonce si na pokutu půjčil od svého zaměstnavatele, jevilo se jeho tvrzení o správné funkci GO-BOXu jako problematické, když navíc měl svědek [příjmení] uvést, že pokud s žalobcem mluvil, měl mu sdělit, že o nefungujícím GO-BOXu věděl. Pokud žalobce uváděl, že žádnou smlouvu o půjčce nikdy neuzavřel, resp. od žalovaného žádnou finanční částku nedostal a že neexistoval žádný platný důvod k plnění ve formě splátek ve výši 2.000 Kč měsíčně ze strany žalobce žalovanému, pak soud I. stupně vzal tvrzení o tom, že smlouvu nepodepsal za vyvrácené na základě provedeného dokazování znaleckým posudkem, dle něhož podpis na předmětné smlouvě o půjčce byl vlastnoručním podpisem žalobce.

6. Proti tomuto rozsudku, a to proti všem jeho výrokům, podal žalobce odvolání. Ve vztahu k výroku IV. napadeného rozhodnutí vzal žalobce v průběhu odvolacího řízení své odvolání zpět, a odvolací soud proto postupoval ve smyslu ustanovení § 96 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř. a odvolací řízení, v rozsahu zpětvzetí odvolání, zastavil.

7. Žalobce v odvolání namítal, že žádné peníze v hotovosti od žalovaného nedostal, a že dva účty, na něž byla částka 8.800 € zaslána, mu nepatří. Písemná smlouva o půjčce přitom měla být uzavřena dne 17. 2. 2010, tedy 14 dní poté, kdy byla na silniční kontrole v Rakousku uložena pokuta, přičemž část této pokuty byla hrazena na místě. Žalobce přitom se zaplacením pokuty na místě nesouhlasil, neboť měl za to, že se ničeho nedopustil. Podle žalobce se jednalo o pokutu uloženou žalovanému jako zaměstnavateli na základě nedbalostního jednání žalobce, za kterou odpovídá žalobce ve výši 4,5 násobku průměrné mzdy. Tento nárok byl již likvidován na základě pojistného plnění žalovaného ze strany pojišťovny Kooperativa. Žalovaný totiž uplatnil u pojišťovny z titulu náhrady škody způsobené zaměstnancem při plnění pracovních povinností zaměstnavateli nárok, v němž přímo uváděl, že požadovaná výše náhrady škody odpovídá 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku žalobce. Podle žalovaného je předmětná smlouva o půjčce neplatná.

8. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že považuje rozsudek soudu I. stupně za věcně správný a navrhl, aby byl soudem odvolacím potvrzen. Částku 2.000 Kč splácel žalobce z vlastní vůle, a to na základě platně uzavřené smlouvy o půjčce. Částka, kterou žalovaný půjčil žalobci, koresponduje s částkou pokuty, která byla žalobci uložena v Rakousku za přestupek, protože v období od 1. 9. 2009 do 3. 2. 2010 celkem 40x porušil tamější předpis, když projel mýtnou branou, aniž by GO-BOX provedl elektronický záznam mýtného. Pokud žalovaný jako zaměstnavatel poskytl žalobci jako svému zaměstnanci částku k zaplacení pokuty, která mu byla uložena příslušným orgánem, nejedná se o vztah pracovněprávní, a to ani v případě, kdy se žalobce dopustil přestupku při plnění pracovních úkolů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 385/2014).

9. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a 202 a contrario o.s.ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.), a po zopakování dokazování zápisem o škodě ze dne 30. 9. 2010, výdajovými pokladními doklady valutových prostředků ze dne 21. 7. 2010, 20. 8. 2010 a ze dne 22. 12. 2010 (č. l. 199-205), 40 účtenkami vystavenými [právnická osoba] vždy na částku 220 € za [anonymizováno] vystavených v období od 2. 9. 2009 do 20. 1. 2010 a fakturou ze dne 3. 2. 2010 [číslo] na částku 1.100 € uhrazenou na účet [anonymizováno] ze strany [právnická osoba], a po doplnění dokazování dopisem [právnická osoba] ze dne 8. 3. 2010 pod zn. [anonymizováno] [číslo] ([číslo listu]), úředně ověřeným překladem Účtu [číslo] vystaveným dne 4. 2. 2010 [právnická osoba] ([anonymizováno]) a.s. na 7.700 €, odvolání žalobce shledal důvodným.

10. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení žalobce učinil bezdůvodné obohacení z titulu neoprávněně vyplacených splátek v období od 20. 3. 2012 do 20. 5. 2015 dle neplatné smlouvy o půjčce uzavřené dne 17. 2. 2010 podle zákona č. 262/2006 Sb. (dále jen„ zákoník práce“) a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“).

11. Podle § 4 zákoníku práce se pracovněprávní vztahy řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

12. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).

13. Podle § 37 odst. 2 obč. zák. je neplatný právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné.

14. Podle § 517 odst. 1 věta první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

15. Z důkazů provedených v odvolacím řízení, bylo zjištěno následující: - Ze zápisu o škodě ze dne 30. 9. 2010 sepsaným [jméno] [příjmení], jednatelkou žalovaného, a [jméno] [příjmení], žalobcem, bylo zjištěno, že v zápise je konstatováno, že za neuhrazení dálničních poplatků byl zaměstnavateli vyměřen vícenásobný poplatek ve výši 220 € za jeden případ, celkem 8.800 €, což činí v přepočtu 229.020 Kč, že žalobce způsobil při plnění pracovních povinností zaměstnavateli škodu dle § 250 zákoníku práce ve výši 229.020 Kč, že požadovaná výše náhrady škody odpovídající 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku žalobce činí 62.357 Kč, že žalobce jako zaměstnanec uznává 62.357 Kč jako svůj dluh vůči zaměstnavateli, a to jak co do důvodu, tak do výše a zavazuje se zaměstnavateli uhradit škodu v uvedené výši. - Z výdajových pokladních dokladů valutových prostředků s podpisy obou účastníků (čl. 198-205) bylo zjištěno, že částka 2.000 Kč měsíčně nebyla žalobci z jeho mzdy strhávána, ale že jím byla hrazena v hotovosti žalovanému (což bylo možno dovodit z podpisů v kolonkách„ vydal“ a„ přijal“). - Z oznámení o výši náhrady škody z pojistné události [číslo] ze dne 31. 1. 2011 (č. l. 289) odvolací soud zjistil, že bylo ukončeno šetření pojistné události s tím, že celková výše náhrady škody byla stanovena na 62.357 Kč bez DPH a plnění pojistitele činí 70 % z předepsané částky. Poškozenému, tedy žalovanému, byla z pojistné smlouvy [číslo] vyplacena částka 43.650 Kč a zbývající částku 18.707 Kč bylo uloženo uhradit žalobci na účet žalovaného. - Z hlášení škodní události ze smlouvy [číslo] ze dne 12. 1. 2011 odvolací soud zjistil, že žalovaný zaslal na [právnická osoba] vyplněný formulář oznámení škodní události, který odkazoval na zápis o škodě a zaměstnavatel spatřoval zavinění žalobce označené jako nepozornost při práci řidiče MKD. - Z úředně ověřeného překladu Účtu [číslo] předloženého v německém originále (čl. 127), bylo zjištěno, že byl vystaven ze strany [právnická osoba] ve vztahu k žalovanému [právnická osoba] a účet byl vystaven k zaplacení pokuty [anonymizováno] ve výši 7.700 € pro řidiče pana [příjmení] ze dne 3. 2. 2010 k rukám pana [jméno] [příjmení]. Dále bylo uvedeno, že byl vystaven na náklady žalovaného, a to 7.700 € splatných po obdržení. Překlad byl proveden tlumočnicí jazyka německého PhDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., soudní překladatelkou, která k překladu přiložila tlumočnickou doložku. - Pokud byly žalovaným soudu v průběhu řízení k důkazu předloženy účtenky v německém jazyce vystavených [právnická osoba], každá vždy na částku 220 € s označením„ [anonymizována dvě slova]“ (čl. 140-160), účastníci u jednání konaného ve věci dne 15. 8. 2022 učinili nesporným, že uvedený výraz znamená„ pevné náhradní mýtné“. Žalovaný učinil též nesporným překlad označení důvodu pro platbu uvedenou na německé faktuře označené jako rechnung Nr. [číslo], z níž je zřejmé, že dne 3. 2. 2010 byla částka 1.100 € uhrazena na účet [anonymizováno] ze strany [právnická osoba] s důvodem označení [anonymizováno], což je v překladu„ náhradní mýtné“. - Z dopisu firmy [anonymizováno] ze dne 8. 3. 2010, adresovaného k rukám Mgr. [jméno] [příjmení] odvolací soud zjistil, že ve vztahu k mandantu Mgr. [příjmení], a to [právnická osoba] [anonymizováno] (žalovaného), učinil [anonymizováno] vyjádření o tom, že výzva k úhradě náhradního mýtného je oprávněná. Výzvě k úhradě bylo vyhověno, čímž příslušné správně trestní delikty nebyly právně stíhány (§ 20 odst. 3 [anonymizováno], tj. vyhýbání se placení mýtného v závislosti na počtu ujetých kilometrů). Podle [anonymizováno] neexistuje povinnost vyhovět výzvě k úhradě náhradního mýtného a jednou uhrazené mýtné tedy nemůže být vráceno zpět. V daném případě bylo na základě podkladů a pozorování dozorčích orgánů prokázáno, že [anonymizováno] nebyl řidičem žalovaného po delší dobu v předmětném motorovém vozidle, které bylo povinné hradit mýtné, řádně namontován. Mýtné proto nemohlo být řádně odúčtováno a toto představuje přestupek řidiče proti ustanovení § 8 [anonymizováno]. Po provedení úhrady náhradního mýtného je nutné předmětné záběry smazat dle § 27 zákona o ochraně dat z roku 2000, a tudíž nebylo možno vyhovět žádosti o zaslání fotografií k uvedeným náhradním mýtným poplatkům.

16. Návrh na provedení dalších důkazů odvolací soud zamítl (mělo se jednat o účastnický výslech žalobce), neboť to v dané věci považoval za nadbytečné.

17. Žalovaný v průběhu odvolacího řízení učinil součástí svých skutkových tvrzení i odborné vyjádření Mgr. [jméno] [příjmení] k danému případu, z něhož vyplývá, že mýtné je v [země] vybíráno dle zákona o mýtném na spolkových silnicích ([anonymizováno]) a detaily jsou uvedeny v [anonymizováno], tj. vyhlášce k uvedenému zákonu. V nich je popsáno, jak a kam má být přístroj GO-BOX umístěn a jak s nimi má každý řidič zacházet. Řidič má přitom povinnost kontrolovat, jestli při projetím portálu přístroj funguje a registruje mýtné. Pokud nezazní signál, který znamená, že nebylo odečteno mýtné, musí řidič nejpozději po 100 km po posledním odečtu správného mýtného mýtné doplatit nebo během nejdéle 5 hod bez pípnutí, tj. bez zaplacení, a při předložení GO-BOXu u nejbližšího GO-BOX partnera a provést vyúčtování. Pokud se dané podmínky nesplní, pak je možná buďto platba náhradního mýtného, která podle zákona činí maximálně 250 € s DPH, nebo trestní oznámení. Pokud se policie nebo [anonymizováno] domnívají, že někdo nezaplatil mýtné za situace, kdy nefungoval GO-BOX a nebylo to úmyslně, pak ho buď na místě, nebo písemně, podle zákona mohou, ale nemusí, vyzvat k zaplacení náhradního mýtného ([anonymizováno]) dle § 19 [anonymizováno]. Nejedná se o pokutu. Jedná se o dobrovolnou platbu, avšak když toto náhradní mýtné na místě či na výzvu není zaplaceno, má policie či [anonymizováno] možnost od řidiče vybrat kauci až 1.200 € za přestupek a započít trestní oznámení a řízení kvůli šejdířství mýtného, které je možno v následujícím správním řízení trestat dodatečně pokutou od 300 € do 3.000 € za jízdu či případ. V tomto správně trestním řízení, a jen tam, je možné dokazovat či pokusit se prokázat, že neodečtení mýtného bylo způsobeno něčím jiným, ať pro chybný GO-BOX či závadu portálu, každopádně ne vinou řidiče. Průkazní povinnost je na straně řidiče. Nechce-li nebo nemůže-li řidič na místě zaplatit náhradní mýtné, je povinen na žádost zaplatit kauci. V případě, že je na místě zaplaceno náhradní mýtné, je tím věc podle § 20 odst. 5 [anonymizováno] jako beztrestná ukončena a [anonymizováno] podle § 27 zákona o ochraně dat, musí smazat veškeré záznamy, tedy i fotky, videa apod. V mýtném řádu dle § 20 odst. 5 [anonymizováno] je výslovně stanoveno, že jednou patřičně a zavčas zaplacené náhradní mýtné ([anonymizováno]) vylučuje jakoukoliv náhradu či vrácení, protože se vychází z toho, že zaplacením je uznáno vlastní pochybení. Tím se také vyhne dalšímu případnému řízení a možné pokutě 300 – 3.000 € za případ. Trestní řízení se podle § 20 [anonymizováno] vede jen proti řidiči a podle § 23 [anonymizováno] ručí za pokutu řidiče sekundárně i majitel, resp. provozovatel vozidla, ale ten není zúčastněnou stranou řízení. V daném případě se však nejednalo o pokutu, takže je lhostejno, zda řidič předpisy neporušoval úmyslně. Možnost náhradní mýtné jako pokutu zredukovat by bylo nemožné, neboť se jedná o fixní částku. Pokud si firma či řidič opravdu myslí, že chyba nebyla v počínání řidiče, pak lze odmítnout zaplatit náhradní mýtné, zaplatit jen kauci a nechat běžet správní řízení, kde se věc dá dále zkoumat. Tento postup nezaplatit náhradní mýtné, ale jen kauci a riskovat trestní oznámení, se ale zásadně nedoporučuje, nebo jen velmi výjimečně, protože v rakouském správně trestním řízení existuje obrácená průkazní povinnost, tzn. že [anonymizováno] musí prokázat jen skutečnost nezaplacení mýtného a řidič sám musí dokázat, že k přestupku nedošlo ani z jeho nedbalosti. Žalobce součástí svých tvrzení učinil i vyjádření JUDr. [jméno] [příjmení], vedoucího oddělení likvidace zahraničních škod, který uvedl, že v daném případě došlo ze strany řidiče k porušení rakouského zákona o mýtném na spolkovních silnicích [anonymizováno], resp. prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu ([anonymizováno]). Skutečnost, že GO-BOX nebyl na předním skle vozidla řádně umístěn, měli pracovníci [anonymizováno] zdokumentovanou fotodokumentací. K datu 3. 2. 2010 bylo náhradní mýtné za každý chybný průjezd mýtnou bránou stanoveno rakouskými právními předpisy fixní částkou na 220 € a výše pokuty v trestně správním řízení za každé jednotlivé porušení činila 300 až 3.000 €. Řidič měl možnost platbu 40 x 220 €, tj. 8.800 € odmítnout, avšak v takovém případě by mu vznikla podle § 27 [anonymizováno] povinnost zaplatit místo toho kauci na předpokládanou pokutu (12.000 až 48.000 €). Při prokázání pochybení řidiče v trestně správním řízení by činila výše pokuty 12.000 €. Za kauci i pokutu a náklady řízení ručí vedle řidiče také majitel (provozovatel vozidla), aniž by byl sám účastníkem řízení. Rozhodnutí předejít trestnímu řízení zaplacením částky 8.800 € bylo nejen správné, ale také ekonomicky nejpřijatelnější řešení. Žalovaný dále tvrdil, že pokud uplatnil pojistné plnění u [právnická osoba], učinil tak z důvodu, aby snížil dluh žalobce vůči žalovanému.

18. Sám žalovaný tak v řízení potvrdil, že předmětná částka 8.800 € nepředstavovala pokutu udělenou řidiči za spáchání přestupku, nýbrž se jednalo o tzv. náhradní mýtné dle rakouského právního řádu, jež bylo k úhradě uloženo žalovanému jako provozovateli předmětného vozidla (žalovanému), které projelo mýtnými branami bez zaplacení mýtného, a to celkem ve 40 případech.. Dále žalovaný potvrdil, že za každé jednotlivé porušení rakouských přepisů spočívající v projetí mýtné brány bez zaplacení mýtného byla vždy uložena povinnost zaplatit pevnou částku náhradního mýtného ve výši 220 €, celkem tedy bylo náhradní mýtné vyčísleno částkou 8.800 €, že část náhradního mýtného byla zaslána žalovaným na účet [anonymizováno] s označením platby jako„ náhradní mýtné“, a že se žalovaný zaplacením náhradního mýtného zvolil ekonomicky nejpřijatelnější řešení, neboť tak předešel správně trestnímu řízení, ve kterém mohla být uložena sankce daleko vyšší (uložena by byla řidiči, ale žalovaný by za její zaplacení jako provozovatel vozidla ručil). Za situace, kdy žalovaný současně v řízení potvrdil i to, že mimo náhradní mýtné již běžné mýtné neplatil, je nepochybné, že každá jednotlivá částka náhradního mýtného v sobě zahrnovala též tzv. běžné mýtné, které by byl provozovatel vozidla povinen zaplatit při každém jednotlivém průjezdu mýtnou branou při běžném chodu věcí. Úhrada mýtného je povinností zaměstnavatele a nikoliv zaměstnance, který může být pouze osobou, jež úhradu zprostředkuje.

19. Za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že předmětná částka 8.800 € nebyla pokutou, nýbrž náhradním mýtným (které v sobě zahrnovalo i částku, kterou by na mýtném byl povinen žalovaný zaplatit při správné funkci GO-BOXu), lze uzavřít, že pokud účastníci poté, co žalovaný náhradní mýtné v plné výši zaplatil, uzavřeli dne 17. 2. 2010 Smlouvu o půjčce z důvodu úhrady náhradního mýtného, jedná se o smlouvu neplatnou, neboť její účel byl nemožný ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák., a nelze ji realizovat. Platnost smlouvy o půjčce je totiž nutno posuzovat i podle záměru dalšího použití finančních prostředků, když v daném řízení bylo prokázáno, že důvodem poskytnutí finančních prostředků žalobci (navíc ex post) byla právě úhrada náhradního mýtného. Zaplacením náhradního mýtného však žalovaný zaplatil svůj vlastní závazek, nikoli závazek žalobce, a proto nebyl dán žádný důvod, aby žalobci půjčoval finanční prostředky na uhrazení tohoto svého závazku, který byl navíc v době uzavření smlouvy o půjčce již zaplacen. Pokud na základě smlouvy o půjčce ze dne 17. 2. 2010 žalobce žalovanému plnil, žalovaný se přijetím takového plnění na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Mezi účastníky nebylo sporné, že za žalované období od 3/2012 do 5/2015 žalobce žalovanému s ohledem na smlouvu o půjčce zaplatil vždy 2.000 Kč měsíčně, celkem tedy 78.000 Kč, a že žalovaný tuto částku od žalobce přijal. Pokud tedy předmětem řízení po pravomocném zamítnutí žaloby do částky 18.707 Kč zůstala částka 59.293 Kč, je třeba označit nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 59.293 Kč za důvodný, neboť uvedená částka byla zaplacena z neplatného právního úkonu (viz výše). Za důvodný je třeba označit i požadavek žalobce na zaplacení úroků z prodlení, které žalobce požadoval ve výši 8,05 % ročně z částky 53.293 Kč od 31. 5. 2015 do zaplacení a z částky 6.000 Kč od 13. 2. 2016 do zaplacení. Počátek prodlení je nutné stanovit od okamžiku, kdy byl žalovaný k úhradě dlužných částek vyzván. Ve vztahu k částce 72.000 Kč se tak stalo doručením žaloby dne 29. 5. 2015, tj. v prodlení se žalovaný ocitl dnem 31. 5. 2015, a ve vztahu k částce 6.000 Kč se tak stalo připuštěním žaloby u jednání konaného ve věci dne 11. 2. 2016, tj. žalovaný se ocitl v prodlení dnem 13. 2. 2016. Výše úroků z prodlení 8,05 % koresponduje s tehdy platnou vyhláškou č. 351/2013 Sb. a nárok na jejich zaplacení byl proto žalovanému přiznán tak, jak ho v řízení požadoval.

20. Ze všech výše uvedených důvodů tedy odvolací soud za použití § 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 59.293 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 53.293 Kč od 31. 5. 2015 do zaplacení a z částky 6.000 Kč od 13. 2. 2016 do zaplacení.

21. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. a § 142 odst. 2 o.s.ř. s ohledem na výsledek řízení, tj. podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobce byl v řízení, jehož předmětem byla částka 78.000 Kč, úspěšný v rozsahu 76 % (byla mu přiznána částka 59.293 Kč), neúspěšný byl v rozsahu 24 % předmětu řízení (co do nároku na 18.707 Kč). - Za řízení před soudem I. stupně náklady žalobce sestávají ze soudního poplatku ve výši 3.900 Kč a z odměny advokáta za 2 úkony právní služby á 3.980 Kč za přípravu a převzetí prvního zastoupení včetně porady, za sepis žaloby a za 1 úkon právní služby za 1.500 Kč – za písemné podání - rozšíření žaloby ze dne 14. 3. 2016 o nárok na zaplacení dalších 6.000 Kč (změna žaloby připuštěna u jednání konaného dne 11. 2. 2016) a dále za 1 úkon v poloviční výši 1.990 Kč za předžalobní výzvu (počítáno z tarifní hodnoty 72.000 Kč), dále za 7 úkonů právní služby á 4.220 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 78.000 Kč) za účast na jednání soudu I. stupně dne 11. 2. 2016, 14. 4. 2016 (trvající déle jak 2 hodiny), 17. 5. 2018, 14. 6. 2018 (trvající déle jak 2 hodiny), 28. 6. 2018, a dále z celkem 11 částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) Odvolací soud nepřiznal žalobci za řízení před soudem I. stupně požadovanou náhradu za 1 úkon právní služby - další poradu s klientem přesahující jednu hodinu dne 13. 4. 2016, neboť z obsahu spisu není zřejmé, že by pro účelné bránění a uplatňování práva žalobce byla taková porada nutná, když jejím výstupem nebyl žádný úkon vůči soudu ani ostatním účastníkům řízení. Samotná skutečnost, že se porada uskutečnila v době, kdy se konalo jednání soudu, není dostatečným důvodem pro závěr, že by se mělo jednat o důvodné nároky, k jejichž úhradě by měl být zavázán žalovaný. - Za odvolací řízení jsou náklady žalobce představovány odměnou advokáta za 1 úkon právní služby á 3.100 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 59.293 Kč poté, co byla žaloba částečně zamítnuta do částky 18.707 Kč a v tomto rozsahu nabyl rozsudek soudu I. stupně právní moci) za jednání odvolacího soudu dne 20. 11. 2019 dle § 7 bodu 5., § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a za 1 částku paušálních náhrad hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). - V dalším řízení před soudem I. stupně žalobci vznikly náklady, které sestávají z odměny advokáta za 3 úkony právní služby á 3.100 Kč), za jednání soudu, dne 30. 9. 2020 a 7. 1. 2021 (trvající déle jak 2 hodiny), to vše dle § 7 bodu 5., § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a dále z celkem 3 částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) Odvolací soud nepřiznal žalobci za další řízení před soudem I. stupně požadovanou náhradu za 1 úkon právní služby - další poradu s klientem přesahující jednu hodinu dne 6. 1. 2021, a to ze stejných důvodů, pro které nebyla tato náhrada přiznána v řízení před soudem I. stupně (viz výše). – Za další řízení před odvolacím soudem náklady žalobce sestávaly z odměny advokáta za 4 úkony právní služby á 3.100 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 59.293 Kč) za podání odvolání ze dne 26. 3. 2021, písemné podání ze dne 10. 8. 2022 a za účast na jednání dne 27. 7. 2022 a dne 17. 8. 2022, to vše dle § 7 bodu 5., § 11 odst. 1 písm. d/, g/ a k/ 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), dále ze 4 částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč Odvolací soud nepřiznal žalobci za řízení před odvolacím soudem požadovanou náhradu za 2 úkony právní služby - další poradu s klientem dne 15. 8. 2022, a to ze stejných důvodů, pro které nebyla tato náhrada přiznána v řízení před soudem I. stupně (viz výše) a žalobci nebyla přiznána ani náhrada nákladů za účast advokáta na jednání odvolacího soudu dne 17. 8. 2022, při němž došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, neboť tato účast nikterak neovlivnila postavení žalobce v řízení ani jeho celkový výsledek, tento úkon proto nelze považovat za úkon, kterým by bylo účelně uplatňováno nebo bráněno právo žalobce, tj. úkon, za který by bylo možno po žalovaném spravedlivě požadovat náhradu. Náklady advokáta za tento úkon právní služby tedy nese sám žalobce. Žalobci tak vznikly účelně vynaložené náklady ve výši 71.490 Kč, to vše zvýšeno o částku 15.013 Kč, představující 21 % DPH z odměny a náhrad, jíž je advokát žalovaného plátcem (§ 137 odst. 1, § 137 odst. 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř), a dále žalobce uhradil soudní poplatek 3.900 Kč Celkem tedy žalobci před soudy obou stupňů vznikly náklady ve výši 90.403 Kč, z nichž má nárok na 52 % s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu ve věci, což představuje částku 47.010 Kč, k jejímuž zaplacení ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. byl zavázán žalovaný, a to k rukám advokáta žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.)

22. O nákladech řízení státu bylo rozhodnuto za použití § 148 o. s. ř. podle úspěchu účastníků ve věci tak, že jak žalobce, tak žalovaný byli zavázáni k povinnosti zaplatit České republice – Okresnímu soudu Brno – venkov náklady vynaložené státem. Při rozhodování vyšel odvolací soud ze skutečnosti, že v řízení vznikly státu náklady v souvislosti se znaleckým dokazováním v celkové výši 7.172 Kč. Za situace, kdy žalobce byl neúspěšný v rozsahu 24 % předmětu řízení (počítáno z částky 78.000 Kč), připadla na žalobce povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení v tomto procentuálním rozsahu, což z částky 7.172 Kč činí 1.721 Kč, zatímco na žalovaného, který byl neúspěšný v rozsahu 76 % předmětu řízení, připadla povinnost zaplatit částku 5.451 Kč.