49 CO 90/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Pavly Kohoutkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 77.420,72 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 3. 2021, č. j. 22 C 45/2020-115,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v části výrok I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 68.736,80 Kč s příslušenstvím I. mění tak, že: a/ Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku - 924,08 Kč, - 23.488,64 Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 25.766 Kč od 3. 9. 2019 do 31. 12. 2019 a z částky 23.488,64 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, - 29.168 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2019 do zaplacení. b/ Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení - částky 15.156,08 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 9. 2019 do zaplacení, - 10 % úroku z prodlení z částky 25.766 Kč od 1. 9. 2019 do 2. 9. 2019, - 10 % úroku z prodlení z částky 29.168 Kč od 1. 9. 2019 do 30. 9. 2019.

II. V části výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 5.916 Kč s 10 % úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a ve výroku III. o nákladech řízení se rozsudek soudu I. stupně ruší a v tomto rozsahu se věc vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení.

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 74.652,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 76.006,08 Kč od 1. 9. 2019 do 31. 12. 2019 a z částky 73.728,72 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). V části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2.767,92 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2.767,92 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Žalované byla stanovena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 60.381 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] (výrok III.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal uhrazení nevyplacené části mzdy za červenec 2019 ve výši 23.488,64 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 25.766 Kč od 1. 9. 2019 do 31. 12. 2019 a z částky 23.488,64 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení (když částečně byla tato mzda uhrazena dne 31. 12. 2019 ve výši 2.277 Kč), dále žádal kapitalizované úroky z prodlení ve výši 924,08 Kč v souvislosti s opožděnou výplatou mzdy za měsíc červen 2019 (úroky jsou kapitalizované z částky 22.045 Kč od 1. 8. 2019 do 31. 12. 2019 zákonným úrokem ve výši 10 % ročně), dále se žalobce domáhal náhrady mzdy za výpovědní dobu v délce 2 měsíců v celkové výši 44.324,08 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2019 do zaplacení a nakonec požadoval náhradu mzdy za 6 dnů nevyčerpané dovolené ve výši 5.916 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2019 do zaplacení. Co se týče částky 2.767,92 Kč, ohledně níž byl nárok zamítnut ve výroku II. napadeného rozsudku, žalobce v řízení uvedl, že se při výpočtu náhrady mzdy dopustil početní chyby a nesprávně o tuto částku žaloval více, než mu náleželo. Žalobce nárok odůvodňoval tím, že okamžitě zrušil pracovní poměr se svým zaměstnavatelem podle § 56 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce dne 19. 7. 2019 z důvodu, že mu měla být vyplácena dohodnutá mzda ve výši 32.000 Kč, avšak za období měsíců února až června 2019 mu byla vyplácena pouze ve výši 29.000 Kč hrubého měsíčně. Ve vyúčtování mzdy za měsíc červenec 2019 sice žalovaný žalobci uhradil 15.000 Kč jako doplatek mzdy za období února až června 2019, ale současně v témže měsíci provedl žalovaný neoprávněnou srážku mzdy ve výši 10.000 Kč. Až dne 31. 12. 2019 obdržel žalobce na svůj účet od žalovaného částku 22.045 Kč, což korespondovalo s vyúčtováním mzdy za měsíc červen 2019 a dále částku 2.277,36 Kč, kterou žalobce započetl na poslední dlužnou mzdu, tj. za červenec 2019. Za červenec 2019 tedy stále zbývalo uhradit 23.488,64 Kč.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která mezi účastníky nebyla sporná, že žalovaný byl u žalobce zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 12. 2018 v pracovním poměru na dobu neurčitou na pracovní pozici řidič dodávky, den nástupu do práce byl sjednán na 1. 1. 2019. Přímo v této pracovní smlouvě si účastníci dohodli měsíční mzdu ve výši 32.000 Kč a zkušební dobu o délce 3 měsíců. Již dne 31. 1. 2019 však vydal žalovaný nový mzdový výměr, kterým s účinností od 1. 2. 2019 upravil základní mzdový tarif žalobce na částku 29.000 Kč měsíčně. Předmětem sporu mezi účastníky byla zejména skutečnost, zda se žalobce s žalovaným na snížení mzdy dohodli, tj. zda bylo možné platně snížit ujednanou mzdu tímto mzdovým výměrem, jehož převzetí žalobce stvrdil svým podpisem, avšak namítal, že potvrzení o převzetí nechápal jako přistoupení na dohodu o snížení mzdy, resp. jako souhlas s tímto snížením. Soud I. stupně dále vyšel ze zjištění, že z důvodu, že žalovaný nevyplatil žalobci část mzdy v původně sjednané výši za období měsíců března až května 2019, zrušil žalobce s žalovaným okamžitě pracovní poměr listinou ze dne 19. 7. 2019. Tuto listinu se dle tvrzení žalobce tento pokusil téhož dne doručit přímo zaměstnavateli, avšak nikdo v sídle žalovaného ji nechtěl převzít a toto tvrzení v řízení nebylo prokázáno. Proto tentýž dokument zaslal žalobce žalovanému prostřednictvím držitele poštovní licence na adresu jeho sídla, což doložil podacím lístkem ze dne 24. 7. 2019 a dodejkou z téhož dne, avšak zásilka se mu vrátila zpět jako nedoručená s poznámkou, že na uvedené adrese je adresát neznámý.

4. Žalovaný rozporoval, že by byl pracovní poměr ukončen ze strany žalobce a naopak tvrdil, že se tak stalo ze strany žalovaného, tj. ze strany zaměstnavatele z důvodu, že dne 18. 7. 2019 žalobce neodvedl po skončení směny smluvnímu partnerovi [příjmení] [jméno] částku inkasovanou na dobírkách (byla odvedena až později), následující den se žalobce nedostavil na obvyklou trasu, a proto [anonymizována dvě slova] žalovanému inkasoval smluvní pokutu ve výši 10.000 Kč za neuskutečněný výjezd vozidla, což následně žalovaný žalobci strhl ze mzdy. Soud I. stupně vyšel ohledně těchto tvrzení žalovaného ze zjištění, že následující den, tj. 19. 7. 2019, žalovaný předal k poštovní přepravě doporučenou zásilku (nikoliv zásilku do vlastních rukou), jež obsahovala okamžité zrušení pracovního poměru se žalobcem podle § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce a tuto zásilku převzala matka žalobce, paní [jméno] [příjmení]. Tato osoba si v rámci své svědecké výpovědi již nebyla schopna vybavit detaily tohoto převzetí a co se se zásilkou následně stalo, tj. zda se dostala do sféry žalobce či nikoliv. Z výplatních pásek žalobce učinil soud I. stupně zjištění ohledně mzdy, která byla žalobci vyplácena za období ledna 2019 až července 2019, přičemž všechny výplatní pásky shodně nesly datum 19. 8. 2019 a měly být předány oproti podpisu žalobci, jehož podpis se na nich nicméně nenacházel. Oporu v provedeném dokazování má též zjištění, že v červenci 2019 byla žalobci k výplatě zúčtována částka 15.000 Kč označená na výplatní pásce jako„ dopl. mzdy“ a v témže měsíci bylo žalobci strženo ze mzdy 10.000 Kč, což bylo na výplatní pásce označeno jako„ srážky“. V červenci 2019 bylo žalobci vyplaceno pouze 15.766 Kč. Žalobce pro žalovaného pracoval od 1. 1. 2019 do 18. 7. 2019, když bylo zjištěno, že dne 19. 7. 2019 se již žalobce do práce nedostavil.

5. Na základě těchto zjištění soud I. stupně učinil závěr, že k ukončení pracovního poměru došlo v daném případě ze strany zaměstnance, tj. žalobce, který zásilku obsahující okamžité zrušení pracovního poměru zaslal dne 24. 7. 2019 na sídlo žalovaného zapsané v obchodním rejstříku, tj. na adresu [adresa], odkud se vrátila jako nedoručená s poznámkou, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Soud I. stupně učinil závěr, že zaměstnanec je oprávněn zaměstnavateli doručovat jakýmkoliv způsobem s tím, že zásilka musí dostat šanci dostat se do sféry jeho dispozice. Skutečnost, že žalovaný ve svém sídle, které je zapsané v obchodním rejstříku, korespondenci nepřebírá, nemůže jít k tíži zaměstnance, a proto soud doručení okamžitého zrušení ze strany žalobce jako zaměstnance listinou ze dne 19. 7. 2019 považoval za účinné. Naopak pokud žalovaný jako zaměstnavatel nedoručoval žalobci okamžité zrušení pracovního poměru do vlastních rukou v souladu s ustanovením § 334 odst. 1 zákoníku práce, ale pouze doporučeně, přičemž nebylo možno jednoznačně zjistit, zda se zásilka dostala do sféry žalobce (žalobce tuto skutečnost popíral), nebylo možno považovat doručení okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem ze dne 22. 7. 2019 za platné. Ačkoliv žalovaný nenapadal žalobou neplatnost skončení pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany žalobce (zaměstnance) žalobou, učinil soud I. stupně závěr i o tom, že byl naplněn důvod okamžitého zrušení podle § 56 odst. 2 písm. b/ zákoníku práce ze strany zaměstnance, tj. že skutečně žalovaný nevyplatil žalobci v řádném termínu část mzdy za měsíce březen až květen 2019. V daném případě vycházel ze zjištění, že mzda mezi účastníky byla sjednána smluvně přímo v pracovní smlouvě a v takovém případě je možné výši dohodnuté mzdy změnit opět pouze na základě vzájemné dohody, a nikoliv jednostranně mzdovým výměrem podle § 13 odst. 4 zákoníku práce, což se v daném případě stalo, konkrétně novým mzdovým výměrem ze dne 31. 1. 2019. Podpis žalobce na mzdovém výměru s dovětkem„ převzal“ potvrdil, že se mzdový výměr dostal do sféry žalobce, nikoliv skutečnost, že by s ním měl žalobce vyslovit souhlas, a že by tím mělo dojít ke změně pracovní smlouvy, a tedy k novému ujednání o výši mzdy. Soud I. stupně tudíž uzavřel, že žalobce má nárok nejenom na dlužnou mzdu, ale též na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby, kteroužto soud I. stupně shledal důvodnou v délce trvání 2 měsíců podle § 56 odst. 2 zákoníku práce jako náhradu mzdy za měsíce srpen a září roku 2019. Pokud jde o výši náhrady nevyplacené části mzdy a náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby, soud I. stupně uzavřel, že výpočet se řídí ustanoveními § 352 – 356 zákoníku práce s tím, že žalovaný nečinil tyto částky ani způsob výpočtu učiněný žalobcem předmětem sporu, a tudíž soud I. stupně vycházel z výpočtu žalobce, dle něhož má nárok na kapitalizované úroky z prodlení ve výši 924,08 Kč v souvislosti s opožděnou výplatou mzdy za měsíc červen 2019, která činila 22.045 Kč a byla uhrazena až 31. 12. 2019. Dále soud I. stupně přiznal žalobci nárok na nedoplacenou část mzdy za měsíc červenec 2019 ve výši 23.488,64 Kč, když z původní výše, která měla žalobci náležet za červenec 2019 ve výši 25.766 Kč, uhradil žalovaný pouze 2.277 Kč dne 31. 12. 2019. Dále soud I. stupně přiznal žalobci náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu 2 měsíců, která měla odpovídat délce výpovědní doby za měsíce srpen a září 2019 ve výši 44.324,08 Kč. Nakonec soud I. stupně přiznal žalobci náhradu mzdy za 6 dnů nevyčerpané dovolené ve výši 5.916 Kč, aniž by ohledně této částky vyšel z jakýchkoliv zjištění. Ohledně částky 15.000 Kč označené jako doplatek mzdy na výplatní pásce za červenec 2019 odmítl soud I. stupně argumentaci žalovaného v tom smyslu, že se mělo jednat o mzdu za práci přesčas, naopak s ohledem na označení„ dopl. mzdy“ naznal, že šlo o rozdíl mezi ujednanou a skutečně vyplacenou mzdou za celkem 5 měsíců (únor až červen, tj. 5 x 3.000 Kč), tj. rozdíl mezi mzdou ve výši 32.000 Kč, která měla být žalobci vyplácena podle pracovní smlouvy a mzdou, která mu byla žalovaným neoprávněně jednostranně snížena na 29.000 Kč měsíčně. Dle soudu I. stupně tedy byl naplněn důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, který měl skončit k datu 19. 7. 2019. Co se týče srážky ze mzdy ve výši 10.000 Kč uvedené ve výplatní pásce za červenec 2019, soud I. stupně uzavřel, že tato jednostranná srážka nemá oporu v § 146 zákoníku práce, a že takovouto srážku nelze bez dalšího provést jen na základě toho, že tuto částku žalovanému jeho smluvní partner vyúčtoval k úhradě jako pokutu za nepřistavení vozidla a neuskutečnění výjezdu žalobcem.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání (proti výrokům I. a III.) a soudu I. stupně vytýkal, že nesprávně posoudil listinu (mzdový výměr), která je dle žalovaného dohodou žalobce a žalovaného o úpravě mzdy právě na částku 29.000 Kč, zatímco soud I. stupně ji vyhodnotil jako jednostranné právní jednání žalovaného. Žalovaný tedy nebyl v prodlení s úhradou mzdy za jednotlivé měsíce, neboť žalobci vyplácel mzdu v částce, na které se dohodli, tj. ve výši 29.000 Kč. S touto skutečností se podle žalovaného soud I. stupně dostatečně nevypořádal. Pokud se týká skončení pracovního poměru ze strany žalobce, listina obsahující okamžité zrušení pracovního poměru, nebyla žalovanému doručena, a i přesto dospěl soud I. stupně k závěru, že pokud si žalovaný nepřevzal zásilku s okamžitým zrušením pracovního poměru na adrese svého sídla, je nutné okamžité zrušení pracovního poměru považovat za doručené se všemi důsledky z toho plynoucími. [anonymizováno] žalovaného to byl naopak on, kdo byl nucen ukončit pracovní poměr okamžitě s žalobcem, a to prostřednictvím přípisu ze dne 22. 7. 2019. Dne 19. 7. 2019 řešil žalovaný s žalobcem záležitost s penězi, neboť žalobce neodvedl celou tržbu, kterou jako řidič inkasoval pro smluvního partnera žalovaného (pro společnost [právnická osoba]) a předmětnou částku zástupci společnosti [právnická osoba] vyplatil žalobce až po naléhání. Původně chtěl žalovaný doručit okamžité zrušení pracovního poměru žalobci na pracovišti dne 22. 7. 2019, kam se však žalobce nedostavil, a proto zaslal žalovaný zásilku s okamžitým zrušením pracovního poměru prostřednictvím České pošty, a tuto zásilku si dne 23. 7. 2020 převzala matka žalobce. I když při výslechu matka výslovně nepotvrdila, že by dopis žalobci předala, z chování žalobce je zřejmé, že tento dopis se do jeho dispozice dostal, neboť podle žalovaného v návaznosti právě na toto doručení okamžitého zrušení pracovního poměru se žalobce sám pokusil ukončit pracovní poměr okamžitým zrušením s nepravdivým odůvodněním, že žalovaný měl být v prodlení s úhradou mzdy, když namísto dohodnutých 32.000 Kč za měsíc, mu bylo vypláceno 29.000 Kč. Postup žalobce je dle žalovaného zneužitím práva a jednáním v rozporu s dobrými mravy, a proto mu nelze náhradu mzdy v souvislosti s okamžitým zrušením pracovního poměru přiznat. Žalovaný je přesvědčený, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany žalovaného. Žalovaný tedy navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích I. a III. změnil tak, že žaloba na zaplacení částky 74.652,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, se zamítá. Výrok II. napadeného rozsudku nebyl odvoláním dotčen, a tudíž samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 věta první o. s. ř.).

7. Žalobce se k odvolání žalovaného vyjádřil tak, že jej považuje za zcela nedůvodné a navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně odvolacím soudem potvrzen. Žalobce zdůraznil, že pokud žalovaný ve lhůtě předpokládané v § 72 zákoníku práce neuplatnil neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením u soudu, je nyní již zcela bez významu namítat neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalobce. Skončení pracovního poměru ze strany žalobce je tedy platné, a v jeho důsledku má žalovaný povinnost dle ustanovení § 56 odst. 2 zákoníku práce uhradit žalobci náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Není možno, aby bylo přičítáno k tíži zaměstnance, že žalovaný jako zaměstnavatel zcela postrádá znalosti vyplývající z právních předpisů, a pokud žalobci žalovaný nedoručil řádně okamžité zrušení pracovního poměru, nelze to klást k tíži zaměstnance. Pokud by se tak skutečně stalo, bránil by se takovému neoprávněnému jednání ze strany žalovaného žalobce žalobou u soudu. Žalobce uváděl, že rovněž je důkazem neznalosti žalovaného jeho zpochybňování doručení okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem na adresu sídla žalovaného. Skutečnost, že si zaměstnavatel ve svém sídle nepřebírá poštu či se tam nezdržuje, nemůže jít k tíži zaměstnance, že si zaměstnavatel řádně neplní své povinnosti. Podle žalobce se soud I. stupně řádně vypořádal s otázkou povahy listiny, kterou žalovaný vydával za dohodu o změně mzdy, neboť listina nejenže obsahuje označení„ mzdový výměr“, ale rovněž u podpisu zaměstnance je výslovně uvedeno„ převzal“ a v textu listiny zní„ vám upravujeme…“, tedy v ní zcela absentuje jakékoliv ujednání o dohodě mezi stranami. Pokud soud I. stupně učinil závěr, že daná listina je jednostranné právní jednání žalovaného, a že jako taková není způsobilá vyvolat následky v pracovněprávním vztahu založeném dvoustranným jednáním ohledně mzdy zaměstnance, byl jeho závěr správný. Pokud se žalovaný dovolává institutu dobrých mravů, je to pro žalobce zarážející za situace, kdy zaměstnavatel svému zaměstnanci prokazatelně dluží, a kdy část mzdy za měsíc červen a červenec 2019 byla uhrazena až koncem prosince 2019, a část mzdy dosud uhrazena není.

8. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a ze způsobilého odvolacího důvodu (§ 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích podaného odvolání a v tomto rozsahu i řízení předcházející jeho vydání (§ 206 odst. 2 věta první, § 212 a 212a o.s.ř.), a po doplnění dokazování poštovní dodejkou s datem podání 24. 7. 2019 a podacího lístku ze dne 24. 7. 2019 a vrácené zásilky adresované žalobcem žalovanému na adresu jeho sídla, výplatnicemi žalobce za období dubna 2019 až července 2019 a pracovní smlouvou ze dne 28. 12. 2018, dospěl k závěru, že odvolání je převážně nedůvodné.

9. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k okamžitému zrušení pracovního poměru došlo ke dni 13. 8. 2019 – podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2020, tj. v době před nabytím účinnosti zákona č. 366/2019 Sb., (dále jen„ zákoník práce“) a také podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 12. 2019, tj. před nabytím účinností zákona č. 460/2016 Sb. (dále jen„ o. z.“).

10. Podle § 56 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, přísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Pro účely náhrady mzdy nebo platu se použije § 67 odst. 3.

11. Podle § 67 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně jednonásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval méně než 1 rok.

12. Podle § 67 odst. 3/ se pro účely odstupného průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek.

13. Podle § 334 odst. 1, 2, 3 zákoníku práce písemnosti týkající se vzniku, změn a skončení pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, důležité písemnosti týkající se odměňování, jimiž jsou mzdový výměr (§ 113 odst. 4) nebo platový výměr (§ 136) a záznam o porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce (dále jen "písemnost"), musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou (odst. 1). Písemnost doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen anebo prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací; není-li to možné, může zaměstnavatel písemnost doručit prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (odst. 2). Nedoručuje-li zaměstnavatel písemnost prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, považuje se písemnost za doručenou také tehdy, jestliže zaměstnanec přijetí písemnosti odmítne (odst. 3).

14. Podle § 570 odst. 1 o. z. právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

15. Podle § 337 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanec doručuje písemnost určenou zaměstnavateli zpravidla osobním předáním v místě sídla zaměstnavatele. Na žádost zaměstnance je zaměstnavatel povinen doručení písemnosti podle věty první písemně potvrdit.

16. Podle § 352 zákoníku práce se průměrným výdělkem zaměstnance rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

17. Podle § 353 odst. 1, 2 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období (odst. 1). Za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat (odst. 2).

18. Podle § 354 odst. 1 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

19. Podle § 356 odst. 1, 2 zákoníku práce se průměrný výdělek zjistí jako průměrný hodinový výdělek (odst. 1). Má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce (odst. 2).

20. K doručování zaměstnance zaměstnavateli se blíže vyjadřuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 563/2005, dle něhož pro doručování písemností zaměstnance určených jeho zaměstnavateli neplatí ustanovení § 266a zák. práce. Písemnost zaměstnance je doručena, jakmile se dostane do sféry zaměstnavatelovy dispozice. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice zaměstnavatele tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné, aby se zaměstnavatel opravdu s obsahem projevu vůle seznámil; rozhodující je, aby měl – objektivně vzato – možnost obsah písemnosti poznat.

21. K jednostranným úkonům v pracovněprávních vztazích se blíže vyjadřuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2449/2004, dle něhož nesjednají-li účastníci pracovního poměru mzdu v pracovní smlouvě, v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě (§ 4 odst. 3 zákona č. 1/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), může ji ve výši, která nesmí být nižší než minimální mzda, stanovit (změnit) zaměstnavatel svým jednostranným úkonem; účinky tohoto právního úkonu, jímž se pro následující období zakládá (mění) mzdový nárok zaměstnance, nejsou dotčeny, není-li předem projednán s příslušným odborovým orgánem.

22. Na základě doplněného dokazování, a to z pracovní smlouvy, kterou žalobce se žalovaným uzavřel dne 28. 12. 2018, odvolací soud zjistil, že pracovní poměr byl sjednán od 1. 1. 2019, že pracovní doba žalobce činila 40 hodin týdně, a že mzda žalobce byla sjednána dohodou účastníků ve výši 32.000 Kč měsíčně. Z výplatních lístků žalobce za měsíce duben 2019 až červenec 2019 bylo zjištěno, že v dubnu 2019 žalobce odpracoval 160 hodin a k výplatě mu byla zúčtována hrubá mzda ve výši 26.363 Kč (bez náhrad), v měsíci květnu 2019 odpracoval žalobce 168 hodin a k výplatě mu byla zúčtována hrubá mzda ve výši 26.478 Kč (bez náhrad) a v měsíci červnu 2019 odpracoval žalobce 160 hodin a jeho hrubá mzda k výplatě mu byla zúčtována ve výši 29.000 Kč (bez náhrad). Z výplatního lístku žalobce za červenec 2019 bylo dále zjištěno, že v tomto měsíci měsíční tarif žalobce činil 32.000 Kč (oproti měsícům 4/ 2019 až 6/ 2019, kdy činil 29.000 Kč), že mu v tomto měsíci bylo zúčtováno k úhradě 15.000 Kč (a ve výplatnici označeno jako„ dopl. mzdy“) a současně byla žalobci žalovaným provedena srážka ze mzdy ve výši 10.000 Kč označená jako„ pokuta GEIS“. V tomto měsíci bylo žalobcem odpracováno 96 hodin a hrubá mzda činila 16.695 Kč (bez náhrad a odměn). Z dodejky a podacího lístku ze dne 24. 7. 2019 bylo zjištěno, že žalobce zaslal na adresu sídla žalovaného [právnická osoba], [adresa], doporučeně poštovní zásilku. Jak bylo zjištěno z vrácené zásilky, tato zásilka se vrátila žalobci jako nedoručená s uvedením důvodu, že„ adresát je na uvedené adrese neznámý“ s tím, že uložení zásilky bylo oznámeno dne 29. 7. 2019 a úložní doba trvala do 13. 8. 2019.

23. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě na zaplacení mzdových nároků žalobce v souvislosti s okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany žalobce daného žalovanému dopisem ze dne 19. 7. 2019 a dospěl k závěru, že ke dni okamžitého zrušení pracovního poměru (19. 1. 2019) nebyly ze strany žalovaného splněny oprávněné mzdové nároky žalobce, jejichž nesplnění zakládalo důvod okamžitého zrušení pracovního poměru. Zde odvolací soud dodává, že s ohledem na skutečnost, že žalovaný neuplatnil neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalobce žalobou u soudu, je v dané věci posouzení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru bezpředmětné, neboť pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil ke dni doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalovanému.

24. Odvolací soud totožně se soudem I. stupně dovodil, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil až okamžitým zrušením ze strany žalobce, a nikoli okamžitým zrušením ze strany žalovaného. Doručení okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele zaměstnanci, tj. ze strany žalovaného žalobci, bylo neúčinné, neboť žalovaný doručoval zásilku obsahující okamžité zrušení pracovního poměru s žalobcem na jeho adresu, avšak pro doručení zásilky žalovaný (v rozporu s ustanovením § 334 odst. 4 zákoníku práce) nevybral takovou poštovní službu, aby z ní vyplývala povinnost doručit zásilku žalobci do vlastních rukou za podmínek stanovených zákoníkem práce, a tedy ani povinnost poučit žalobce o následcích neposkytnutí součinnosti nezbytné k doručení zásilky podle ustanovení § 336 odst. 3 zákoníku práce. Za takovéto situace mohly účinky doručení písemnosti žalobci do vlastních rukou nastat výhradně v případě, kdyby došlo k jejímu faktickému předání provozovatelem poštovních služeb (srovnej § 336 odst. 4 věta první zákoníku práce), což se v daném případě nestalo, neboť nebylo prokázáno faktické předání žalobci. Fikce doručení podle ustanovení § 336 odst. 4 věty druhé je v takovém případě vyloučena již z toho důvodu, že žalobci nebylo s ohledem na nesprávný výběr poštovní služby poskytnuto poučení o následcích odmítnutí zásilky nebo neposkytnutí nezbytné součinnosti. Jestliže tedy žalobce zásilku obsahující okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného ve smyslu § 336 odst. 4 věty první zákoníku práce nepřevzal, neboť byla provozovatelem poštovních služeb předána jeho matce, k jeho doručení žalobci nedošlo, a pracovní poměr žalobce u žalovaného tudíž okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele nezanikl. Naopak odvolací soud dovodil, že doručení okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance zaměstnavateli bylo ve smyslu § 337 zákoníku práce řádné (a ve smyslu shora citované judikatury Nejvyššího soudu – sp. zn. 21 Cdo 563/2005). Dopis ze dne 19. 7. 2019, obsahující okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobce, odeslal žalobce poštou dne 24. 7. 2019, na adresu sídla žalovaného, zapsanou v obchodním rejstříku, a vzhledem k tomu, že zde nebyl zastižen nikdo, kdo by zásilku převzal, byla dne 29. 7. 2019 uložena a téhož dne byla tato skutečnost žalovanému oznámena. Vzhledem k tomu, že si žalovaný předmětnou zásilku nevyzvedl do konce úložní doby, tj. do 13. 8. 2019, byla zásilka doručena poslední den lhůty, kdy měl žalovaný možnost se s jejím obsahem seznámit, tedy dne 13 8. 2019. Pracovní poměr žalobce u žalovaného tak skončil okamžitým zrušením ze strany žalobce dne 13. 8. 2019. Žalobce má proto nárok na náhradu mzdy za výpovědní dobu ve výši průměrného měsíčního výdělku.

25. Odvolací soud se dále ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně ohledně zjištění, že pokud žalobce platebním výměrem s účinností od 1. 2. 2019 snížil žalobci mzdu z 32.000 Kč hrubého měsíčně na 29.000 Kč hrubého měsíčně, jednalo se v daném případě o jednostranný právní úkon, nikoliv o dohodu. Vzhledem k tomu, že strany si výši mzdy sjednaly přímo v pracovní smlouvě, nedošlo tak k platnému snížení mzdy zaměstnance, pokud se na takové změně výše mzdy nedohodly a žalovaný k ní přistoupil jednostranným právním jednáním. Žalobce souhlas se snížením mzdy nepotvrdil a jeho podpis na mzdovém výměru potvrzující převzetí mzdového výměru, není vyjádřením jeho svobodné vůle směřující ke změně obsahu pracovní smlouvy ohledně výše mzdy. Tento závěr odvolací soudu utvrzují i okolnosti daného případu, neboť pracovní smlouvu účastníci uzavřeli v prosinci 2018 s nástupem do pracovního poměru od 1. 1. 2019, a nesouhlas žalobce se snížením mzdy se tak jeví být naprosto pochopitelný a logický, neboť pouhý měsíc poté, co si strany sjednaly výši mzdy, by stěží kdokoliv bez dalšího souhlasil s jejím snížením. V dané věci je tedy možno učinit závěr, že žalobce měl po celou dobu trvání pracovního poměru od 1. 1. 2019 do 13. 8. 2019 nárok na výplatu hrubé mzdy ve výši 32.000 Kč měsíčně. Odvolací soud souhlasil též se závěrem soudu I. stupně v tom smyslu, že pokud bylo žalobci v červenci 2019 zúčtováno k úhradě 15.000 Kč s označením na výplatní pásce„ dopl. mzdy“, a současně z výplatních pásek nevyplývalo, že by žalovaný odpracoval přesčasy, nejednalo se v takovém případě o mzdu za práci přesčas, jak tvrdil žalovaný. Rovněž odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně v tom smyslu, že pokud žalovaný provedl žalobci v červenci 2019 srážku ze mzdy ve výši 10.000 Kč, jednalo se o srážku neoprávněnou, když z obsahu spisu nevyplývá, a žalovaným nebylo ani tvrzeno, že by účastníci ohledně této částky uzavřeli dohodu o srážkách ze mzdy.

26. Jde-li o nárok žalobce na zaplacení dlužné mzdy za měsíc červenec 2019, odvolací soud uvádí následující. Pokud pracovní poměr žalobce trval do [datum], má žalobce nárok na nezaplacenou část mzdy za měsíc červenec 2019, kterou žalobce požadoval ve výši 23.488,64 Kč (žalován byl tzv. čistý výdělek), a pokud žalobce v řízení po žalovaném požadoval zaplacení částky nižší, než na kterou mu vznikl nárok (tzv. hrubý výdělek), rozhodl soud I. stupně správně, pokud žalobě vyhověl ve výši požadované žalobcem. Tento nárok jako důvodný tedy přiznal i odvolací soud ve svém výroku I. pod písmenem a/.

27. Co se týče výše nároku žalobce na náhradu mzdy za výpovědní dobu, vycházel soud I. stupně z výpočtů učiněných samotným žalobcem se závěrem, že žalovaný nečinil tyto částky ani způsob jejich výpočtu předmětem sporu. V dané věci je přitom nutné uvést, že otázka, jaký měl zaměstnanec v rozhodném období průměrný měsíční výdělek je otázkou právní a nikoli skutkovou, a odpověď na ni závisí na zjištění o skutečnostech významných pro určení výše průměrného měsíčního (§ 353 a § 356 zákoníku práce). Soud I. stupně tak měl učinit zjištění ohledně délce pracovní doby žalobce, o počtu žalobcem odpracovaných hodin a o hrubé mzdě (bez náhrad) zúčtovaných žalobci k výplatě v rozhodném období. Soud I. stupně sice provedl dokazování listinami, z nichž výše uvedené skutečnosti vyplývají (konkrétně pracovní smlouvou žalobce a výplatními lístky žalobce za měsíce duben až červen 2019), avšak neučinil z nich žádná skutková zjištění, veden nesprávným názorem, že za situace, kdy není v dané věci mezi účastníků sporu, není potřeba podrobný výpočet tohoto výdělku provádět. Účastníci sice mohou vyjádřit shodu ohledně skutečnosti významných pro určení výše průměrného výdělku, ale závěr o tom, jaký měl zaměstnanec průměrný výdělek, není skutkovým zjištěním, ale výsledkem aplikace právního předpisu, tj. právním posouzením (právním závěrem) – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2020. Při objasňování průměrného výdělku zaměstnance tudíž nemůže soud ve smyslu § 120 odst. 4 o. s. ř. vycházet z údajů zaměstnance a zaměstnavatele o tom, kolik podle jejich názoru průměrný výdělek činí, i kdyby se obsahově shodovaly. Výše uvedené pochybení bylo proto v odvolacím řízení napraveno. Z pracovní smlouvy, kterou s žalovaným žalobce uzavřel dne 28. 12. 2018, bylo zjištěno, že pracovní doba žalobce činila 40 hodin týdně. Dále bylo zjištěno, že v rozhodném období, kterým bylo, vzhledem k tomu, že pracovní poměr skončil dne 13. 8. 2019, 2. kalendářním čtvrtletí roku 2019 (duben až červen 2019) žalobce odpracoval celkem 488 hodin a k výplatě mu byla zúčtována celková částka 81.841 Kč. Hrubý hodinový výdělek žalobce v rozhodném období činil 167,70 Kč, průměrný týdenní hrubý výdělek žalobce činil [číslo], 278 Kč a průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce v rozhodném období činil 29.167,59 Kč, po zaokrouhlení tedy 29.168 Kč. Žalobci tak v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru okamžitým zrušením vznikl nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby, tj. za 1 měsíc s ohledem na skutečnost, že pracovní poměr trval po dobu kratší jednoho roku (§ 56 odst. 2 ve spojení s § 67 zákoníku práce). Pokud žalobce v řízení po žalovaném požadoval zaplacení náhrady mzdy za 2 měsíce, byl jeho nárok v částce přesahující náhradu mzdy za 1 měsíc jako nedůvodný zamítnut. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval chybně náhradu tzv. v čistém výdělku (a nikoliv v hrubém) za 2 měsíce v celkové výši 44.324,08 Kč, byl jeho nárok ve výši 15.156,08 Kč zamítnut (tj. v části přesahující částku 29.168 Kč).

28. V souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku (za použití § 4 zákoníku práce) žalobce požadoval též zákonné úroky z prodlení, které částečně kapitalizoval, a to ve výši 924,08 Kč ve vztahu k opožděné výplatě mzdy za měsíc červen 2019 (splatné ke dni 31. 7. 2019), která byla uhrazena až 31. 12. 2019 ve výši 22.045 Kč. V daném případě zákonný úrok z prodlení činil 10 % ročně, přičemž z částky 22.045 Kč za dobu od 1. 8. 2019 do 31. 12. 2019 činí výše kapitalizovaného úroku částku 924,08 Kč, a tudíž byl tento nárok žalobci jako zcela důvodný přiznán. Ohledně dalších nároků na zaplacení zákonných úroků z prodlení vycházel soud I. stupně ze zjištění, která mezi účastníky nebyla sporná, tj. že mzda za měsíc červenec 2019 ve výši 25.766 Kč byla uhrazena pouze z části ve výši 2.277 Kč ke dni 31. 12. 2019. Pokud tedy žalobce požadoval zaplacení mzdy za červenec ve výši 23.488,64 Kč, tj. opět v částce nižší, než jaká mu náležela, byla správně soudem I. stupně žalobci přiznána, a její splatnost nastala k poslednímu dni měsíce srpna 2019. Vzhledem k tomu, že tento den připadl na sobotu, stala se mzda splatnou až 2. 9. 2019, a tudíž byl žalovaný v prodlení se zaplacením této mzdy od 3. 9. 2019 (při respektování pravidla pro počítání času stanovené v § 607 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dle něhož připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující). S ohledem na skutečnost, že soud I. stupně přiznal žalobci úroky z prodlení již od 1. 9. 2019, provedl odvolací soud v této části změnu, když zákonný úrok z prodlení z částky 23.488,64 Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 25.766 Kč (s ohledem na částečnou úhradu ve výši 2.277 Kč v prosinci 2019) přiznal až od 3. 9. 2019 do 31. 12. 2019 a následně z částky 23.488,64 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení. Nárok na zaplacení úroků z prodlení za dobu od 1. 9. 2019 do 2. 9. 2019 z částky 25.766 Kč tedy musel být jako nedůvodný zamítnut.

29. Co se týče nároku na náhradu průměrného výdělku za výpovědní dobu ve výši 29.168 Kč v měsíci srpnu 2019, nastala jeho splatnost ke dni 30. 9. 2019. Žalovaný se tedy ocitl v prodlení až od 1. 10. 2019, a tudíž nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % z této částky byl přiznán až od tohoto data. Pokud byl soudem I. stupně přiznán nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 29.168 Kč již za dobu od 1. 9. 2019 do 30. 9. 2019, byl odvolacím soudem v části b/ tohoto rozsudku jako nedůvodný zamítnut.

30. K dané věci odvolací soud podotýká, že nároky žalobce byly vypočítány z údajů uvedených na jeho výplatních lístcích, tj. z toho, co mu bylo žalovaným vyplaceno, nikoliv z částek, na které měl žalobce nárok, s ohledem na skutečnost, že mzda měla být vyplácena ve výši 32.000 Kč hrubého měsíčně, a nikoliv ve výši 29.000 Kč hrubého měsíčně. Je tedy zřejmé, že žalobci vznikla tzv. jiná škoda ve smyslu ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce, dle něhož zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem. Tato jiná škoda však nebyla předmětem žalobního nároku, a tudíž o ní nemohlo být rozhodnuto.

31. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti odvolací soud rozsudek soudu I. stupně za použití § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. v části výroku I. změnil tak, že žalobci přiznal jeho důvodné nároky způsobem uvedeným ve výroku I. písm. a/ tohoto rozsudku a dále odvolací soud za použití § 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně v části výroku I. změnil tak, že žalobu v části, v níž se žalobce domáhal nedůvodně nároku na náhradu mzdy za výpovědní dobu přesahující jeden měsíc a dále zákonného úroku z prodlení za dobu, kdy nároky ještě nebyly splatné, jako nedůvodnou zamítl způsobem uvedeným ve výroku I. písm. b/ tohoto rozsudku.

32. Pokud se jedná o další nárok žalobce na vyplacení nevyčerpané dovolené ve výši 5.916 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2019 do zaplacení, neučinil soud I. stupně ve vztahu k tomuto nároku žádná zjištění. Nezabýval se žádnými důvody, proč tuto částku zrovna v žalované výši považoval za oprávněnou a z jakých kritérií vycházel pro její přiznání. Jak již bylo uvedeno výše, i ohledně výpočtu náhrady za nevyčerpanou dovolenou, se jedná o otázku právní, a není tedy možné vycházet ze shodného tvrzení účastníků ohledně výše této náhrady. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není tedy vůbec zřejmé, z jakého důvodu a na základě jakého zákonného ustanovení žalovanému povinnost zaplatit žalobci nevyčerpanou dovolenou uložil.

33. Odvolací soud proto uzavírá, že napadený rozsudek v této části není přezkoumatelný pro nedostatek důvodů, a proto jej za použití § 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. v části nároku na náhradu za nevyčerpanou dovolenou spolu se zákonným úrokem z prodlení zrušil (§ 219a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).

34. V dalším řízení na soudu I. stupně bude, aby se věcí znovu zabýval, a to ze shora uvedených hledisek, přičemž objasní důvody, resp. kritéria pro přiznání náhrady za nevyčerpanou dovolenou konkretizované výpočtem provedeným za stejných podmínek jako v případě zjišťování výše náhrady mzdy – viz § 222 zákoníku práce).

35. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud I. stupně též o nákladech řízení, a to včetně nákladů vzniklých účastníkům v souvislosti s tímto odvolacím řízením (§ 224 odst. 3 o.s.ř.).

36. Právním názorem odvolacího soudu je soud I. stupně vázán (§ 226 odst. 1 o.s.ř.).