54 CO 234/2020

Plný text

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců JUDr. Lenky Prokšové a Mgr. Miroslava Pecha ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený obecným údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. Ing. jméno příjmení sídlem adresa o 55 587 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. července 2020, č. j. 104 C 4/2017 – 210,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé I. mění tak, že se žaloba na zaplacení částky 40 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 46 723 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Ing. [jméno] [příjmení].

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jihlavě na náhradě nákladů řízení 354,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jihlavě na náhradě nákladů řízení 39,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud prvního stupně rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 40 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 40 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zamítl žalobu v části, ve které se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky 10 020 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 55 587 Kč od [datum] do [datum] a dále z částky 15 587 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II.). Závislými výroky pak rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 23 401,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. (výrok III.), a o povinnosti obou účastníků k náhradě nákladů řízení státu, kdy výrokem IV. žalobci uložil povinnost zaplatit„ ČR – Okresnímu soudu v Jihlavě“ náhradu nákladů řízení ve výši 89,40 Kč a výrokem V. žalované uložil povinnost zaplatit„ ČR – Okresnímu soudu v Jihlavě“ náhradu nákladů řízení ve výši 304,60 Kč, v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku na účet a pod variabilním symbolem tam uvedenými. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 55 587 Kč s příslušenstvím, resp. po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 5 567 Kč (a zastavení řízení v této části) částky 50 020 Kč s příslušenstvím jako doplatku ceny díla, které pro žalovanou provedl na základě smlouvy o dílo mezi nimi uzavřené, jehož předmětem byly stavební práce v nemovitosti žalované a jež bylo dokončeno [datum]. Při svém rozhodování vyšel z toho, že účastníci řízení na podzim 2016 uzavřeli ústní dohodu, kterou posoudil jako smlouvu o dílo, konkrétně jako smlouvu o úpravě nemovité věci podle § 2623 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); podle této smlouvy měl žalobce vybudovat půdní vestavbu v rodinném domě žalované v [adresa] za cenu 80 587 Kč, z níž mu žalovaná zaplatila v listopadu 2016 25 000 Kč jako zálohu na materiál a později po urgencích mu doplatila ještě částky 4 557 Kč a 1 010 Kč. Pokud se žalovaná bránila tím, že žalobci zaplatila další zálohu ve výši 40 000 Kč, měl soud prvního stupně takové její tvrzení za neprokázané s tím, že ucelenému hodnocení důkazů, které ohledně zaplacení částky 40 000 Kč žalovanou žalobci provedl, neodpovídá tvrzení žalobce v replice ze dne [datum] o vrácení uvedené částky žalovanou jeho osobě z důvodu půjčky; toto tvrzení je dle prvostupňového soudu v celém řízení ojedinělé a má poněkud zmatečný charakter. Za důvodnou naopak měl soud prvního stupně námitku žalované, že předmětné dílo bylo provedeno vadně (vady díla spočívaly ve zhotovení menšího prostoru pro instalaci dveří a chybném zakončení kabelů pro zapojení zásuvek, vypínačů a svítidel), v důsledku čehož oprávněně uplatnila slevu z ceny díla ve výši odpovídající nákladům na odstranění vad; spolu s důvodně uplatněným nárokem na náhradu škody způsobené řemeslníky žalobce na schodišti ve výši 9 245 Kč šlo o částku 10 020 Kč. Protože žalovaná tuto svoji pohledávku započetla vůči pohledávce žalobce na zaplacení doplatku ceny díla, zaplatila mu tak za předmětné dílo doposud celkem 40 587 Kč – tudíž mu v době rozhodnutí dlužila 40 000 Kč. Tuto částku proto soud prvního stupně žalobci proti žalované přiznal, a to spolu s úrokem z prodlení v sazbě určené dle nařízení vlády č. 315/2013 Sb.; prodlení žalované s úhradou dluhu ode dne [datum] dovodil ze zjištění, že vyúčtování ceny díla na částku 80 587 Kč obdržela (cestou e-mailu od právního zástupce žalobce) dne [datum]. Nároky žalobce jdoucí nad rámec uvedeného pak byly zamítnuty. O náhradě nákladů řízení bylo prvostupňovým soudem rozhodnuto za použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy v řízení převážně úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada poměrné části nákladů v rozsahu 54,6 %. Nakonec podle výsledku řízení, v němž měl žalobce za úspěšného ze 77,3 % a žalovanou z 22,7 %, rozhodl o náhradě nákladů řízení státu, které České republice – Okresnímu soudu v Jihlavě vznikly (vyplacením svědečného) v celkové částce 394 Kč.

2. Proti meritornímu přisuzujícímu výroku I. a souvisejícím nákladovým výrokům III. a V. rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalovaná, která jako odvolací důvod uplatnila, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Podle odvolatelky je zásadní pochybení ve vyhodnocení provedených důkazů a nevyvozených skutkových zjištěních, týkajících se zaplacení zálohy žalovanou ve výši 40 000 Kč. Soud prvního stupně především nesprávně hodnotil výpověď svědkyně [příjmení], která vypověděla, že připravovala podklady pro fakturaci, fakturu že připravil žalobce a ona měla pouze informaci o zaplacení zálohy 25 000 Kč. Nedokázala však specifikovat zálohový doklad a komunikace mezi ní a žalovanou o nezaplacení ceny díla měla proběhnout na podzim 2017. Žalobce však do spisu založil sms komunikaci svědkyně se žalovanou z [datum] a z prvního týdne roku 2017 a také tvrdil, že zálohu za práci mu hradila žalovaná v přítomnosti svědkyně [příjmení], stejně jako částku 40 000 Kč, která podle žalobce měla být úhradou půjčky, kterou žalované dříve poskytl; naopak svědkyně prohlásila, že se se žalovanou nikdy nesetkala, nikdy s ní osobně nejednala. Jednoznačně pak bylo prokázáno, že předmětnou fakturu žalovaná obdržela až [datum] a do té doby tak neměla nijak konečnou cenu díla doloženou a nemohla být s úhradou dluhu v prodlení. Při komunikaci se svědkyní [příjmení] tak nevěděla, že ve vyúčtování není započtena zálohově zaplacená částka 40 000 Kč; proto se tehdy nemohla jejím zaplacením bránit a uchýlila se k výmluvě o ztrátě dokladů. Argument zaplacení zálohy v částce 40 000 Kč pak použila (v e-mailu ze dne [datum]) bezprostředně poté, co od ní žalobce prostřednictvím svého zástupce (dopisem, který jí byl doručený [datum]) požadoval doplatit 45 000 Kč, tehdy jako„ částku jeho podílu na provizi“; nestalo se tak tedy„ až“ [datum], ale„ již“ [datum]. Rovněž úvaha o zálohové platbě v rozsahu ½ ceny díla, kterou soud prvního stupně přiřadil k platbě 25 000 Kč, je pouhou jeho neodůvodněnou spekulací. Jestliže byla předběžně domluvena cena díla 60 000 Kč, což by včetně 15% DPH činilo 69 000 Kč, ½ z této částky je 34 450 Kč, čemuž je částka 40 000 Kč bližší než částka 25 000 Kč, a záloha v uvedené výši nakonec odpovídá i polovině konečné ceny díla, příjem ze kterého žalobce však původně zjevně nemínil vykázat ve svém účetnictví. I soud prvního stupně zjistil, že fakturu a dodací list žalovaná obdržela až ke konci ledna 2017, přičemž v dřívější její komunikaci se svědkyní [příjmení] není žádná částka uvedena. Další výhrady měla žalovaná k hodnocení výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení], při kterém soud prvního stupně zcela pominul její předchozí svědeckou výpověď ze dne [datum], a také k hodnocení výpovědi svědka [jméno] [příjmení], který přes určité zejména časové nesrovnalosti výslovně uvedl, že jej i jeho manželku dcera (žalovaná) žádala o půjčku 40 000 Kč, a dále uvedl, že společně s manželkou dceři darovali částku 25 000 Kč, obojí pro pana [příjmení]; matka žalované, která v domácnosti s tehdejším manželem s penězi hospodařila, pak předání půjčky 40 000 Kč žalované a od ní následně žalobci potvrdila.

3. Dále žalovaná poukázala na skutečnost, že žalobce sám opakovaně přiznal, že částku 40 000 Kč od žalované obdržel, kdy tvrdil, že šlo o vrácení této částky z důvodu„ půjčky na platbu ceny díla“, resp. z titulu úhrady„ půjčku v předchozím období poskytnuté žalobcem žalované“, aniž však blíže specifikoval, o jakou půjčku se mělo jednat. Žalovaná přitom jednoznačně to, že by kdy v minulosti od žalobce nějakou půjčku obdržela, odmítla. Fakt, že žalobce sám o své vůli přiznal, že od žalované obdržel částku 40 000 Kč, soud prvního stupně nedůvodně zcela pominul, nijak se nevypořádal ani s tím, že podle tvrzení žalobce se tak mělo stát za přítomnosti svědkyně [příjmení], která ale osobní setkání se žalovanou popřela, její svědectví však bylo považováno za podstatné.

4. Nakonec žalovaná soudu prvního stupně vytkla, že jeho závěr o skutkovém stavu je nejenom v rozporu s provedenými důkazy, ale i s předchozími dvěma jeho rozsudky v dané věci, které byly odvolacím soudem zrušeny výlučně z procesních důvodů. Protože tento svůj nový postoj nebyl schopen řádně odůvodnit, měla tak jeho rozhodnutí i za překvapivé.

5. Poslední odvolací výhrady žalované směřovaly k nákladovému výroku III., kdy podle jejího mínění soud prvního stupně při posuzování úspěchu žalobce nesprávně uvažoval též kapitalizované úroky z prodlení.

6. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v přísudečném výroku I. zamítne.

7. Žalobce navrhl (dle obsahu – srov. ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř.) rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdit. Ve vyjádření k odvolání poukázal na trojici klasických institutů představujících základ úpravy civilně procesního důkazního řízení, kterými jsou důkazní břemeno, míra důkazů a volné hodnocení důkazů s tím, že polemika žalované, týkající se hodnocení provedených důkazů z hlediska závažnosti či věrohodnosti, je bezcenná, neboť způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž nalézací soud při rozhodování vycházel, nelze regulérně zpochybnit odvolacím důvodem nesprávného právního posouzení. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu se vyjádřil k tomu, kdy lze mít hodnocení důkazů a skutkové závěry soudu za nesprávné, a uvedl, že v dané věci žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr prvostupňového soudu ohledně nezaplacení zálohy ve výši 40 000 Kč odpovídá důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny. Není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů.

8. Přes uvedené pak žalobce dále uvedl, že zásadní zjištění soud nevyvodil z výslechu svědkyně [příjmení], ale i vzhledem k obsahu dalších důkazů, zejména zřetelné nepravdivosti výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení], kdy další provedené důkazy svědčí zejména o tom, že v době údajného předání peněz nebyla mezi účastníky sjednána žádná záloha a že údajné předání peněz se v daném čase nemohlo konat; otec žalované to, že by byl předání peněz přítomen, popřel, nikdo jiný kromě žalované a její matky, jejíž výpovědi nalézací soud neuvěřil, přičemž přesvědčivě vysvětlil proč, předání částky 40 000 Kč žalovanou žalobci nepotvrdil. S odkazem na soudní judikaturu měl žalobce za to, že závěry nalézacího soudu obstojí i nárokům, které jsou kladeny na hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí.

9. Za„ naprosto zbytečnou“ měl žalobce argumentaci„ přiznáním přijetí částky 40 000 Kč žalobcem z titulu půjčky, kterou však žalovaná popírá“. V této souvislosti uvedl, že tato půjčka mezi účastníky nebyla předmětem řízení a on proto nevidí nejmenší důvod, proč by měla být prokazována. Za nesmyslné pak měl závěry nalézacího soudu stran škody na schodišti či údajných oprav; odvolání proti této části rozhodnutí však neměl s ohledem na to, že šlo o nároky v podstatě bagatelní, zájem podávat. I k těmto otázkám nicméně v další části svého vyjádření zaujal stanovisko, stejně jako k soudem prvního stupně akceptovanému započtení pohledávek, pro které nebyly dle jeho mínění splněny zákonem stanovené podmínky.

10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému ho zákon jako řádný opravný prostředek připouští (§ 201, § 202 à contrario zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o. s. ř.“), že ho žalovaná z pozice účastníka řízení (§ 90 o. s. ř.) podala jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o. s. ř.), že tak učinila včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že její odvolání splňuje též podmínku jeho projednatelnosti v podobě uvedení odvolacích důvodů (§ 212a odst. 2 o. s. ř.), podřaditelných pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e/ a též písm. g/ o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním vymezeném rozsahu přezkoumal a ve stejném rozsahu přezkoumal také řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

11. Na tomto místě je pro úplnost třeba vysvětlit, že odvolání žalované otevřelo prostor pro přezkum jím napadeného meritorního přisuzujícího výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a dále všech závislých výroků nákladových (III. – V.). Meritorní výrok II. o částečném zamítnutí žaloby, proti němuž nebylo podáno odvolání, pak jako výrok samostatný nabyl již samostatně právní moci (§ 206 odst. 1, 2, § 159, § 159a o. s. ř.) a přezkumná činnost odvolacího soudu se na něj nevztahovala.

12. Jak ze shora uvedeného vyplývá, zůstalo v posuzované věci předmětem řízení zaplacení částky 40 000 Kč, o nichž žalovaná tvrdí, že ji žalobci zaplatila, a to jako zálohu na cenu díla, jehož byl žalobce zhotovitelem na základě smlouvy mezi nimi (nesporně) uzavřené.

13. Ve sporném řízení platí povinnost účastníků tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (§ 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o. s. ř.) a označit důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení (§ 79 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyzní v závěr, že dokazování pravdivost tvrzení účastníka nepotvrdilo. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být o věci samé rozhodnuto v jeho neprospěch. Důkazní břemeno pak vždy leží na tom účastníku řízení, který určité skutečnosti tvrdí a z jejich existence vyvozuje pro sebe příznivé právní následky.

14. V dané věci založil soud prvního stupně rozhodnutí o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 40 000 Kč na závěru, že žalovaná žalobci tuto částku nezaplatila (tuto skutečnost neměl za prokázanou). Dle odvolacího soudu však v této souvislosti nesprávně pominul, že úhrada částky 40 000 Kč žalovanou žalobci nebyla mezi účastníky spornou. To, že mu žalovaná uvedenou částku zaplatila, žalobce uvedl v řízení opakovaně (v podání ze dne [datum], v doplnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 10. 2017, č. j. 104 C 4/2017-61, které bylo datováno dnem [datum], avšak soudu prvního stupně doručenou v reakci na jeho výzvu k doplnění odvolání ze dne [datum] dne [datum], a v doplnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 2. 2019, č. j. 104 C 4/2017-116, které bylo datováno dnem„ [číslo]“ a soudu prvního stupně doručeno dne [datum], a nakonec i ve vyjádření k odvolání nyní odvolacím soudem projednávanému) s tím, že v prvních dvou uvedených podáních tvrdil, že mu žalovaná částku 40 000 Kč„ vracela v hotovosti z titulu půjčky na platbu ceny díla“, posléze pak uvedl, že šlo o platbu„ z titulu půjčky v předchozím období poskytnuté žalobcem žalované“. Odvolací soud pak nevidí jediný důvod, proč by mělo být tvrzení žalobce o tom, že mu žalovaná částku 40 000 Kč zaplatila, přehlíženo.

15. Jestliže je dlužník dlužen jednomu věřiteli z několika závazků, má primárně on (dlužník) právo při plnění určit, na který z vícero dluhů plní; neučiní-li tak, postupuje se podle pravidel zakotvených v ustanovení § 1933 o. z., tj. plnění se započte nejprve na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na závazek nejméně zajištěný. Při stejné míře zajištění několika závazků se plnění započte nejprve na závazek nejdříve splatný. Má-li ale dlužník vůči věřiteli dluh jediný, nelze plnění, které mu poskytl, z logiky věci chápat jinak než jako plnění právě na tento dluh; neurčí-li přitom dlužník jinak, uplatní se v tomto případě pravidla obsažená v ustanovení § 1932 o. z.

16. Není pochyb o tom, že mezi účastníky byl založen právní vztah smlouvou o dílo, kterou uzavřeli (ústně) na podzim roku 2016 (v průběhu měsíce listopadu 2016); k pojmovým znakům tohoto závazkového právního vztahu patří závazek zhotovitele provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a závazek objednatele dílo převzít a zaplatit cenu (§ 2586 odst. 1 o. z.). V případě, kdy by tedy mezi účastníky v době zaplacení částky 40 000 Kč žalovanou žalobci neexistoval jiný právní vztah, ze kterého by žalovaná měla povinnost poskytnout žalobci finanční plnění v uvedené (či vyšší) částce, nebylo by lze úhradu částky 40 000 Kč chápat jinak, než jako plnění na závazek založený smlouvou o dílo, tj. závazek k zaplacení ceny, byť by i v té době nebyl ještě splatný. Pokud by pak bylo poskytnuto ještě před uzavřením smlouvy, šlo by ze zákona o zálohu (srov. ustanovení § 1807 o. z.).

17. Pokud tedy žalobce tvrdil, že úhradou částky 40 000 Kč žalovaná plnila jiný dluh vůči jeho osobě, bylo na něm, aby tvrdil a prokazoval takové skutečnosti, které by soudu umožnily přijmout závěr o tom, že mezi účastníky existoval další závazkový právní vztah a že z tohoto právního vztahu měla žalovaná povinnost zaplatit žalobci částku 40 000 Kč; pokud by pak žalovaná v takovém případě neprokázala, že jejím úmyslem bylo plnit na závazek ze smlouvy o dílo, tj. zaplatit cenu díla, resp. zálohu na ni, bylo by namístě zabývat se dále tím, zda plnění na takový závazek mělo dle pravidel uvedených v ustanovení § 1933 o. z. přednost před plněním ze závazku žalované ze smlouvy o dílo.

18. Podle ustanovení § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

19. Smluvní typ upravený s účinností od [datum] v citovaném ustanovení § 2390 o. z. odpovídá smlouvě o půjčce do [datum] upravené v ustanovení § 657 a § 658 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obč. zák.“). Nejvyšší soud pak v mnoha svých rozhodnutích ve vztahu ke smlouvě o půjčce vysvětlil, že jde o smlouvu, která má reálnou (nikoliv konsensuální) povahu, a že tudíž vznik právního vztahu z půjčky předpokládá nejen smluvní ujednání stran, ale i skutečné odevzdání (slovy zákona„ přenechání“) předmětu půjčky, jinak řečeno, ke smlouvě o půjčce nedochází (a právní vztah z půjčky nevzniká) jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi.

20. Jestliže se žalobce dovolával toho, že úhradou částky 40 000 Kč plnila žalovaná vůči němu závazek ze smlouvy o půjčce (zápůjčce), bylo na něm, aby (obdobně jako věřitel ve sporu o vrácení zápůjčky) tvrdil a prokazoval, že se žalovanou uzavřel smlouvu o zápůjčce (kdy, v jaké formě a s jakým obsahem, zejména jakou částku podle této smlouvy žalované poskytl a co bylo dohodnuto o vrácení zápůjčky) a že žalované předmět zápůjčky odevzdal. Byť pak odvolací soud žalobce o výše popsaném svém náhledu na právní posouzení věci, které je odlišné od právního posouzení věci soudem prvního stupně, poučil a současně ho vyzval, aby skutková tvrzení významná pro posouzení otázky existence závazku ze smlouvy o zápůjčce mezi ním a žalovanou doplnil a na podporu svých tvrzení označil důkazy (viz usnesení ze dne 31. března 2021, č. j. 54 Co 234/2020-230, které bylo žalobci doručeno dne [datum]), žalobce tak neučinil; v podání ze dne [datum] toliko zopakoval, že částka 40 000 Kč předaná žalovanou žalobci měla svůj původ v ústně uzavřené smlouvě o zápůjčce, kdy„ žalovaný“ v předchozím období tuto částku žalované na základě její prosby jako své bývalé spolužačce jako zápůjčku peněz poskytl. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce žalovanou o tuto půjčku již v minulosti upomínal, a to ještě před zahájením úprav, jejichž nezaplacení je předmětem tohoto řízení, nebyla žalovanou předaná částka plněním na úhradu ceny díla, ale vrácením půjčky.

21. Protože i přes poučení ze strany odvolacího soudu, jehož součástí bylo i poučení o tom, že procesní povinností žalobce je dále navrhnout k prokázání jím tvrzených skutečností důkazy a o tom, že nesplnění povinnosti tvrzení, povinnosti důkazní a též neunesení důkazního břemene může mít za následek nepříznivé rozhodnutí pro účastníka, který uvedené procesní povinnosti nesplnil, resp. důkazní břemeno neunesl, zůstala tvrzení žalobce o smlouvě o zápůjčce kusá a neúplná a žalobce v tomto ohledu dále neoznačil žádný důkaz (když žalovaná jeho tvrzení o uzavření smlouvy o zápůjčce již dříve opakovaně odmítla), nemůže odvolací soud než konstatovat, že žalobce existenci závazkového vztahu mezi účastníky založeného smlouvou o zápůjčce neprokázal. Za této situace pak bylo zapotřebí zaplacení částky 40 000 Kč žalovanou mít za plnění na jediný její (prokázaný) závazek vůči žalobci, a to závazek ze smlouvy o dílo; pakliže žalobce takové plnění od žalované přijal, je bez významu, zda bylo takto plněno na závazek, který případně ještě nebyl splatný, nebo z titulu zálohy, na které se účastníci domluvili. Vysvětleno již bylo, že plnění poskytnuté před uzavřením smlouvy je zálohou ze zákona (srov. ustanovení § 1807 o. z.). Na překážku závěru o tom, že žalovaná žalobci nic nedluží, tak nebyla absence bezpečného zjištění o tom, kdy konkrétně žalovaná žalobci předmětnou částku zaplatila. Bylo-li plněno osobě, s níž je ten, kdo plnění poskytl, v závazkovém právním vztahu, ze kterého má vůči příjemci plnění dluh (byť by doposud takový dluh nebyl splatný), logicky to dle mínění odvolacího soudu vylučuje na takové plnění nahlížet jako na případné bezdůvodné obohacení.

22. Protože tedy odvolací soud vyhodnotil platbu částky 40 000 Kč ze strany žalované žalobci jako plnění na cenu díla, nemůže být žaloba žalobce na zaplacení této částky důvodná.

23. Aniž bylo nutné revidovat ta soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění, která byla odvolatelkou zpochybněna, avšak odvolací soud je neměl za významná s ohledem na nesporné tvrzení účastníků o zaplacení částky 40 000 Kč žalovanou žalobci, přistoupil odvolací soud, který měl další skutková zjištění soudu prvního stupně pro rozhodnutí o věci významná, za správná (i přihlédnutím k tomu, že ani ze strany účastníků k nim nebylo vzneseno žádných výhrad), ze všech uvedených důvodů ke změně rozsudku soudu prvního stupně (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) v napadeném výroku I. tak, že se žaloba na zaplacení částky 40 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení zamítá.

24. Vzhledem k tomu, že o odvolání bylo lze rozhodnout (vyhovět mu) výhradně na základě odlišného právního posouzení věci ze strany odvolacího soudu, který se proto nijak už nemusel zabývat odvolacími výhradami směřujícími ke správnosti skutkových zjištění ze strany soudu prvního stupně, měl odvolací soud za to, že k projednání odvolání není třeba nařizovat jednání. Protože pak s rozhodnutím bez jednání oba účastníci souhlasili (žalovaná výslovně a na straně žalobce se jeho souhlas s rozhodnutím bez jednání předpokládal - § 101 odst. 4 o. s. ř.), měl odvolací soud za splněné podmínky k tomu, aby o odvolání bez jednání rozhodl (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).

25. Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně bylo dále na odvolacím soudu, aby rozhodl o nákladech (celého) řízení (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel odvolací soud z toho, že spor byl od počátku vedený pro částku 55 587 Kč, od [datum] pro částku 50 020 Kč a v přítomném odvolacím řízení pak bylo předmětem řízení zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím. Ve světle konečného výsledku sporu pak byl žalobce s částkou 50 020 Kč neúspěšný, naopak za jeho procesní úspěch je nutno považovat částku 5 567 Kč, ohledně níž bylo řízení (usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 5. 2020, č. j. 104 C 4/2017-189, které nabylo právní moci [datum]) zastaveno; protože se tak stalo na základě zpětvzetí žaloby, jímž bylo ze strany žalobce reagováno na zaplacení uvedené částky a protože k tomuto zaplacení došlo ze strany žalované po podání žaloby (kdy řízení bylo zahájeno dne [datum] a žalovaná žalobci zaplatila částku 4 557 Kč dne [datum] a částku 1 010 Kč dne [datum]), částečné zastavení řízení procesně zavinila žalovaná (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Protože tak úspěch žalované ve sporu o částku 55 587 Kč představuje 90 % a úspěch žalobce činí 10 %, má žalovaná jako ve sporu převážně úspěšná účastnice, pokud jde o náklady, které vynaložila do [datum], právo na náhradu poměrné části nákladů řízení v rozsahu 80 % (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly následně, pak má žalovaná právo v plném rozsahu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

26. Protože žalovaná byla ve sporu zastoupena advokátem, vznikly jí náklady na toto zastoupení. Tyto náklady (vzniklé do [datum]) sestávají z odměny advokáta za 9 úkonů právní služby – převzetí a přípravu zastoupení na základě plné moci ze dne [datum] (§ 11 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ AT“ nebo„ advokátní tarif“), sepis odporu proti platebnímu rozkazu (č. l. 16) včetně jeho odůvodnění (č. l. 18) a upřesnění na výzvu soudu (č. l. 27) (§ 11 odst. 1 písm. d/ AT), účast na jednání před soudem prvního stupně dne [datum] (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT), účast na jednání před soudem prvního stupně dne [datum] (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT), sepis vyjádření k odvolání (č. l. 132) (§ 11 odst. 1 písm. k/ AT) a účast na jednání před soudem prvního stupně dne [datum], čítající 4 x započaté dvě hodiny (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT) po 3 340 Kč (§ 7 bod 5. AT, uvažováno z tarifní hodnoty 55 587 Kč), z 9 paušálních náhrad hotových výdajů advokáta, kdy tato náleží ke každému z výše uvedených úkonů právní služby v částce 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a z náhrady cestovních výdajů advokáta za tři cesty k jednání prvostupňového soudu uskutečněné ve dnech [datum], [datum] a [datum] v částkách 1 083 Kč, 1176 Kč a 1177 Kč, z náhrady za ztrátu času advokáta v souvislosti se třemi uvedenými jeho cestami k jednáním prvostupňového soudu vždy v rozsahu 6 započatých půlhodin v celkové částce 1 800 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 AT) a z náhrady za 21% DPH, jejíž je zástupce žalované plátcem, z odměny a náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. z částky 37 996 Kč ( (9 x [číslo]) + (9 x 300) + [číslo] + [číslo] + [číslo] + (3 x 600)), ve výši 7 979 Kč.

27. Pokud jde o cestovní náhrady, v případě cesty advokáta dne [datum] šlo o cestu uskutečněnou na trase [obec] – [obec] a zpět (200 km) vozidlem s doloženou spotřebou pro kombinovaný provoz 5,3 l nafty [číslo] km, přičemž dále bylo uvažováno s průměrnou cenou nafty 28,60 Kč/litr a sazbou základní náhrady 3,90 Kč/ujetý km, obojí dle vyhlášky č. 440/2016 Sb. (5,3 x 2 x 28,60 = 303,20; 200 x 3,90 = 780; 303,20 + 780 ≐ 1 083).

28. V případě cesty advokáta dne [datum] šlo o cestu uskutečněnou na trase [obec] – [obec] a zpět (200 km) vozidlem s doloženou spotřebou pro kombinovaný provoz 5,3 l nafty [číslo] km, přičemž dále bylo uvažováno s průměrnou cenou nafty 33,60 Kč/litr a sazbou základní náhrady 4,10 Kč/ujetý km, obojí dle vyhlášky č. 333/2018 Sb. (5,3 x 2 x 33,60 = 356,16; 200 x 4,10 = 820; 356,16 + 820 ≐ 1 176).

29. V případě cesty advokáta dne [datum] šlo o cestu uskutečněnou na trase [obec] – [obec] a zpět (200 km) vozidlem s doloženou spotřebou pro kombinovaný provoz 5,3 l nafty [číslo] km, přičemž dále bylo uvažováno s průměrnou cenou nafty 31,80 Kč/litr a sazbou základní náhrady 4,20 Kč/ujetý km, obojí dle vyhlášky č. 358/2019 Sb. (5,3 x 2 x 31,80 = 337; 200 x 4,20 = 840; 337 + 840 = 1 177).

30. Pakliže má žalovaná z částky 45 975 Kč (37 996 + 7 979) právo na náhradu 80 %, činí to 36 780 Kč.

31. V dalším průběhu řízení (do doby vydání rozsudku soudu prvního stupně přezkoumávaného v tomto odvolacím řízení, kdy předmětem řízení byla částka 50 020 Kč) vykonal zástupce žalobce jeden úkon právní služby v podobě zastoupení při jednání soudu prvního stupně dne [datum] (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT), za což mu náleží odměna ve výši 3 140 Kč (§ 7 bod 5. AT vycházeje z tarifní hodnoty 50 020 Kč) a jedna paušální náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT). Další náklady pak představuje náhrada cestovních výdajů advokáta za cestu na trase [obec] – [obec] a zpět ve výši 1 177 Kč (výpočet viz výpočet náhrady cestovních výdajů za cestu uskutečněnou [datum]), náhrada za ztrátu času 6 započatých půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 AT) a náhrada za 21% DPH z odměny a náhrad, tj. z částky 5 217 Kč (3 140 + 300 + [číslo] + 600), ve výši 1 096 Kč; celkem tak náklady žalované v této fázi řízení činily 6 313 Kč (5 217 + 1 096).

32. Nakonec v odvolacím řízení, jehož předmětem bylo zaplacení částky 40 000 Kč, zástupce žalované vykonal jeden úkon právní služby v podobě sepisu odvolání (§ 11 odst. 1 písm. k/ AT), za což mu náleží odměna ve výši 2 700 Kč (§ 7 bod 5. AT, vycházeje z tarifní hodnoty 40 000 Kč) a jedna paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT); při zohlednění náhrady za 21% DPH z odměny a náhrad (3 000 Kč) ve výši 630 Kč pak náklady žalované v této fázi řízení činily 3 630 Kč.

33. Celkem má tudíž žalovaná proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 46 723 Kč (36 780 + 6 313 + 3 630). Uvedenou částku bylo žalobci uloženo žalované zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám jejího zástupce, advokáta Mgr. Ing. [jméno] [příjmení].

34. Pokud jde o náhradu nákladů, které v průběhu řízení vznikly České republice – Okresnímu soudu v Jihlavě, uložil ji odvolací soud za použití ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. zaplatit oběma účastníkům podle shora popsaného výsledku sporu v poměru 10 % žalovaná a 90 % žalobce, kdy tyto náklady v celkové výši 394 Kč vznikly (vyplacení svědečného) v době, kdy předmětem řízení byla částka 55 587 Kč.