54 Co 38/2026

Plný text

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Pecha a soudkyň JUDr. Evy Fučíkové a Mgr. Martiny Chlupáčkové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , Dis., narozená Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozený Datum narození žalované B bytem Adresa žalované A oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B pro zdržení se imisí kročejového zvuku o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. října 2025, č. j. 11 C 89/2024-263, I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., III. a IV. potvrzuje.II. Ve výroku II. se rozsudek soud prvního stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných náklady řízení ve výši 42 328,35 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných , Jméno advokáta B, .III. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných náklady odvolacího řízení ve výši 6 915,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných , Jméno advokáta B, .

1. Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaných povinnosti zdržet se při užívání bytové jednotky č. , Anonymizováno, , nacházející se v budově č. p. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , v katastrálním území Velké Meziříčí, zapsané na LV č. , Anonymizováno, (dále též jen „bytová jednotka“ nebo „byt žalovaných“) všeho, co působí, že do bytové jednotky č. , Anonymizováno, nacházející se v budově č. p. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , v katastrálním území Velké Meziříčí, zapsané na LV č. , Anonymizováno, (dále též jen „bytová jednotka“ nebo „byt žalobce“), vnikají z bytové jednotky žalovaných imise kročejového zvuku nad míru přiměřenou místním poměrům, tedy nad 54 dB (výrok I.). O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení rozhodl výrokem II. téhož rozsudku tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 1. Evě , jméno FO, částku 40 056,45 Kč a žalovanému 2. , jméno FO, částku 44 509,25 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných. Konečně pak výroky III. a IV. rozhodl o vrácení nespotřebovaných částí složených záloh na náklady důkazů žalobci i (dohromady oběma) žalovaným vždy částkou 9 270 Kč.

2. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), tím, že ačkoliv konstrukce podlahy bytové jednotky žalovaných, která současně představuje strop bytové jednotky žalobce, nevyhovuje ve všech svisle sousedících obytných místnostech obou bytových jednotek svými parametry hodnotám vážené normované hladiny akustického tlaku kročejového zvuku stanoveným českou technickou normou ČSN 73 0532:2020 schválenou Úřadem pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví podle § 4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů (dále též jen „norma ČSN“), nepředstavuje kročejový zvuk pronikající z bytové jednotky žalovaných do bytové jednotky žalobce takový nedostatek, který by žalobce omezoval v možnosti obvyklého užívání jeho bytu.

3. Vyšel přitom ze zjištění, která učinil jednak ze znaleckého posudku Technického a zkušebního ústavu stavebního Praha s. p. (dále též jen „znalecký ústav“ nebo jen „znalec“) o tom, že zjištěné hodnoty v hlavních obytných místnostech žalovaných směrem k jednotce žalobce, tedy v obývacím pokoji a ložnici využívané ke spaní, jsou zcela v normě přiměřené místním poměrům (porovnáním naměřené hodnoty 53 dB a 54 dB s místními poměry v hodnotě 54 dB). Třetí zjištěná hodnota 57 dB je v rekonstruovatelných prostorech za normou o 4 dB a za hodnotou přiměřenou místním poměrům o 3 dB. Ani takové překročení hodnot však podle soudu prvního stupně nevyžaduje nutnost zásahu negatorní žalobou, neboť se jedná o pronikání zvuků z dětského pokoje žalovaných do pokoje žalobce, který tento užívá jako pracovnu, byť zjevně slouží i k jeho podnikání – práci hudebního učitele. Pokud žalobce špatně v noci spí a probouzí ho žalovaní chůzí na záchod, děje se tak výlučně v ložnici. I kdyby soud prvního stupně přisvědčil ničím nepodloženému tvrzení žalobce o jeho zhoršeném zdravotním stavu, opět se tak z objektivního (měřitelného) hlediska děje v souvislosti s místnostmi, kde jsou imise i přes nesouhlasný názor žalobce přiměřené místním poměrům. S odkazem na výpovědi svědků dovodil, že žalobce citlivě vnímá zvuky z okolních bytů, zatímco tyto ostatní osoby, jež v minulosti buď užívaly, nebo i dnes užívají bytové jednotky v témže domě, ač popisovaly, že v rámci běžných i podnikatelských činností bývala slyšet hudba, telefonování, hra na nástroj apod., byly k žalobci vždy jednostranně benevolentní, zatímco žalobce obdobně tolerantní ke svému okolí není.

4. Z výpovědí slyšených svědků soud prvního stupně dovodil, že obyvatelé domu nastavili pravidla pro užívání svých jednotek tak, že zásah převyšující normu o 3 dB nepovažuje soud za podstatně omezující, respektive, jak vysvětlil znalec, rozdíl 3 dB nedokáže nastolit stav, který je nesnesitelný, byť je to rozdíl poznatelný. Jinými slovy, ani rekonstrukcí podlahy v dětském pokoji žalovaných nemohlo dojít k podstatnému omezení obvyklého užívání bytové jednotky žalobce, jelikož v případě opačného závěru by soud prvního stupně musel (ad absurdum) stejnou optikou nahlížet i na chování žalobce ve vztahu k zjevně tolerantnějším sousedům, kteří by na soud obratem adresovali reciproční žaloby.

5. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně buď změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. V důvodech odvolání předně namítl, že není zřejmé, na základě čeho byl znalcem vybrán byt, ve kterém bylo prováděno referenční srovnávací měření. Poukázal na to, že opakovaně navrhoval, že má být provedeno měření v bytové jednotce, jež se nachází pod jeho bytem, která bude pro daný účel nejvhodnější, kdy se jedná o byt manželů Tvarůžkových. S ohledem na to, že se tak nestalo, nebylo objektivně zjištěno, jaká je míra přiměřená místním poměrům. Současně soudu vytkl, že neprovedl tzv. křížové měření, ačkoliv namítal, že vnímá (slyší) aktivitu žalovaných např. z obývacího pokoje ve své ložnici. Imisi křížovým stylem přitom podle žalobce nevyloučil ani znalec. Připomněl, že kročejový hluk se šíří konstrukcí budovy (podlahami, stropy, stěnami), nikoli vzduchem, a proto je slyšet i v místnostech, kde k němu nedochází, přičemž způsobuje dunění a vibraci, jak popisoval ve své účastnické výpovědi. Tento zvuk také nahrál a předložil soudu jako důkaz, ovšem tento důkaz soud prvního stupně rovněž neprovedl.

6. Současně je žalobce přesvědčen, že pokud je podle znaleckého zkoumání překročena horní přípustná hranice kročejové neprůzvučnosti mezi dětským pokojem žalovaných a jeho pracovnou stanovená normou ČSN, pak jakékoliv její překročení je nutné hodnotit jako nežádoucí, nepřípustné a obtěžující, byť jde o překročení pouze nepatrné. Stejně tak rušení i jen v jedné obytné místnosti může být zcela zásadní. Pokud soud prvního stupně uznává kvantifikovanou hranici přiměřenosti a je prokázáno její překročení v obytné místnosti žalobce, musí se následně soud zaobírat otázkou omezení v obvyklém užívání bytové jednotky a velmi přesvědčivě a přezkoumatelně vysvětlit, proč dospěl k závěru, že žalobce není omezen v obvyklém užívání, což dle žalobce soud prvního stupně neučinil.

7. Poukázal rovněž na to, že měření bylo v obývacím pokoji žalovaných provedeno s kobercem, což měření zkreslilo a učinilo neobjektivním. Navíc nebylo měření provedeno ani v kuchyni, kde žalovaní mají dlažbu. V přímém rozporu se závěry znaleckého posudku je závěr soudu prvního stupně o tom, že rekonstrukce podlah v bytové jednotce žalovaných byla provedená standartně; naopak je zřejmé, že rekonstrukce podlah v bytě žalovaných měla negativní vliv na míru imisí – kročejového hluku v ložnici a pracovně žalobce a neutrální vliv na míru imisí – kročejového hluku v obývacím pokoji žalobce, kdy v tomto případě znalec opakovaně zdůraznil, že toto hodnocení je vztaženo k aktuální nášlapné vrstvě – koberci, který se nyní v obývacím pokoji žalovaných nachází. V souvislosti s tím pak připomněl, že i znalec poukázal na to, že rekonstrukce podlah v bytové jednotce žalovaných zjevně nebyla posouzena standardní projekční cestou, jinak by opatření byla navržena jinak nebo by nastal případ, že přijde statik a řekne, že už se statika nemůže přetěžovat. Ze závěrů znaleckého posudku lze konstatovat, že v případě přenosu mezi ložnicemi účastníků řízení a mezi dětským pokojem žalovaných a pracovnou žalobce došlo ke zhoršení třídy ochrany kročejovým zvukem o jeden stupeň, tedy na velmi jasně slyšitelné. Znalec jednoznačně uzavřel, že důvodem pronikání hlukové imise (kročejového hluku) z bytu žalovaných do bytu žalobce je nižší útlum kročejového hluku novými podlahami v bytové jednotce žalovaných. Tento závěr lze podle žalobce učinit i ze svědecké výpovědi pana , jméno FO, , který vlastnil před žalovanými jejich bytovou jednotku, kdy zde byly původní podlahy (parkety v původním složení), přičemž v této době žalobce (jak uvedl ve své účastnické výpovědi) nic jako kročejový hluk nevnímal.

8. K otázce prokázání omezení své osoby v užívání bytové jednotky zdůraznil, že hluk bez ohledu na to, o jaký typ se jedná, pokud překračuje normou stanovenou míru (jako je tomu v projednávaném případě) lze považovat za nepřiměřený, ale hlavně zdraví škodlivý a obtěžující. Hluk v podobě dunění, které nyní žalobce ve svém bytě velmi slyšitelně vnímá, u něj způsobuje úzkost, stres, podrážděnost a především nespavost, což vede ke zhoršení jeho zdravotního stavu, kdy za dané období se mu výrazně zvýšil tlak. Žalobce je omezen v běžném užívání bytové jednotky pro účely bydlení a odpočinku. Žalobce namítl, že není v současné době přes kročejový hluk, který vniká do jeho bytové jednotky, schopen v ní odpočívat, číst si, jelikož při dunivém zvuku se nemůže soustředit, nemůže poslouchat hudbu, dívat se na televizi. Pokud si chce v klidu poslechnout rádio, odchází do garáže, což nikdy před tím nedělal. Žalobce je muzikant, kdy v současné době ani doma nehraje, jelikož dunění jej ruší v počítání a soustředění se na hru. V rámci celé nastalé situace navíc došlo k eskalaci sousedských vztahů.

9. Žalobce zvažoval i prodej bytové jednotky, ovšem zájemci, kteří byli na prohlídce, poté, co slyšeli projevy kročejového hluku, ztratili o bytovou jednotku zájem. Namítá tak, že v důsledku kročejového hluku, který se v jednotce žalobce projevuje, klesla i tržní cena nemovitosti, což rovněž považuje za závažný zásah do svého vlastnického práva.

10. Připomněl, že v projednávaném případě je řešen kročejový hluk, který se do doby rekonstrukce podlah v bytové jednotce žalovaných v jeho bytě neprojevoval. Pokud v rámci své výpovědi svědci poukazovali na řešení hluku s žalobcem, jednalo se o jinou formu hluku.

11. Žalobce má za to, že dokazováním bylo objektivně prokázáno, že limity kročejového hluku stanovené normou byly překročeny a překračují i míru přiměřenou místním poměrům, přičemž důvodem zvýšené míry kročejového hluku v jeho bytové jednotce žalobce špatně provedená rekonstrukce podlah v bytové jednotce žalovaných. Ze znaleckého posudku, ale i z místního šetření provedeného soudem je zřejmé, že i při zcela běžném užívání bytové jednotky ze strany žalovaných dochází k průniku kročejového zvuku do bytu žalobce, přičemž chůze, pády předmětů a hra dětí na podlaze jsou velmi jasně slyšitelné a tím pro žalobce velmi rušivé a obtěžující, což soud prvního stupně nikterak nezohlednil. Vzhledem k tomu, že k přenosu kročejového hluku nad míru přiměřenou místním poměrům dochází dle závěru znaleckého posudku i při zcela běžném užívání bytu žalovaných, jedná se o imisi hluku rušivou nad míru přiměřenou místním poměrům, a tudíž omezující žalobce v běžném užívání bytové jednotky pro účely bydlení a odpočinku, kdy sám žalobce popisuje, že hluk je pro něj neúnosný a neví, jak dlouho to ještě vydrží, když nemůže ani spát a odpočívat. Hluk narušuje akustickou pohodu bydlení žalobce, také došlo k eskalaci sousedských vztahů, jeho dlouhodobé působení může mít negativní vliv na lidské zdraví a rovněž v jeho důsledku klesá i tržní cena nemovitosti, což je závažný zásah do vlastnického práva žalobce.

12. Pokud jde o náklady řízení, namítl žalobce, že i v případě jeho neúspěchu ve sporu by měl soud použít ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), neboť jeho žaloba není svévolná ani šikanózní. Jde o obranu jeho kvality bydlení, kterou se snažil nejprve řešit smírně. Navíc skutková otázka byla odborná a bez znaleckého posudku objektivně obtížně posouditelná – otázky akustiky, metodiky měření a stanovení míry přiměřené místním poměrům jsou vysoce odborné, přičemž výsledek se typicky ukáže až po znaleckém dokazování.

13. Žalovaní navrhli, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Ve vyjádření k odvolání uvedli, že ustanovení § 1013 o. z. stanoví pro žalovaný zdržovací nárok dvě jasné kumulativní podmínky. Zaprvé musí dané imise vnikající do bytové jednotky žalobce překračovat míru přiměřenou místním poměrům a dále musí docházet k podstatnému omezení v užívání subjektu dotčeného danými imisemi. Připomněli, že předmětem sporu není odpovědnost z vadného plnění či snad smluvní odpovědnost za náhradu újmy, nýbrž se jedná se o zvláštní zdržovací nárok, u něhož nepostačuje eventuálně nedostatečně provedené odhlučnění podlahy žalovaných, ale je nutné splnit výše uvedené zákonné předpoklady.

14. Soudem ustanovený znalec ve vyhotoveném znaleckému posudku došel k závěru, že míru přiměřenou místním poměrům je nutné stanovit na zvukové hladině 54 dB, a to v návaznosti na hlukové měření provedené v dotčených bytových jednotkách, tak i v jiné bytové jednotce nacházející se v témže bytovém domě. Hlukové měření bylo provedeno lege artis. Pro jiný způsob měření či porovnání s jinou bytovou jednotkou neuvádí žalobce žádné relevantní právní či odborné technické důvody. Ani při eventuálním křížovém měření z jedné místnosti do druhé by nedošlo ke zjištění hlukových hodnot vyšších a (pokud by přeci jen k takové skutečnosti došlo) pak z důvodu nacházejícího se v bytové jednotce žalobce (jím instalovaných podhledech) a nikoliv v bytové jednotce žalovaných. Není důvod ani pro to, aby odstraňovali pro potřeby měření napevno instalované koberce, které jsou v jejich bytové jednotce již dlouhodobě (i před zahájením soudního řízení) instalovány. Z celkem tří zkoumaných místností v bytových jednotkách účastníků řízení pak byla vymezená hranice překročena pouze v jedné místnosti, a to celkem o 3 dB. Žalobce přitom v řízení žádným způsobem neprokázal, že by jej toto překročení podstatným způsobem omezovalo.

15. V rozporu s takovým požadavkem je i obsah vyjádření samotného žalobce, který nemůže být podstatně omezován v užívání své bytové jednotky, když ani nepozná, že v některých místnostech jsou hlukové limity překročeny a v jiných nikoliv. Ze závěrů znaleckého posudku je zřejmé, že oproti normě pro nové či revitalizované domy nedošlo k výraznému posunu zjištěné obvyklé hlukové hladiny. Naopak z provedeného dokazování nelze dojít k závěru, že důvodem naměřených hlukových hladin je právě podlaha v bytové jednotce žalovaných. Závěry soudního znalce jsou v tomto ohledu komplexnějšího charakteru.

16. V souvislosti s tím žalovaní poukázali na právní závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 701/2019, podle kterých ani překročení limitů stanovených veřejným právem nezakládá vždy nepřípustnou imisi podle soukromého práva. Překročení takových limitů je pouze jedním z hledisek rozhodných pro úvahu, zda o nepřípustnou imisi skutečně jde. Žalobce přitom výslovně uvedl, že mu vadí hluk všude stejně. Jak by tedy mohl být podstatně omezen v užívání jednotky právě v jeho pracovně, kde jsou dle znaleckého zkoumání marginálně překročeny limity místních poměrů, když rozdíl subjektivně ani nerozezná. Hluk žalobci údajně nejvíce vadí dokonce v ložnici, avšak pouze jen z důvodu časového výskytu hluku, kdy v této místnosti však k překročení místních poměrů podle závěrů znalce ani nedošlo. Závěr, že žalobce není v jednom jediném pokoji podstatným způsobem omezen v užívání jednotky (dle jeho vlastního tvrzení v celém bytě), je tedy podle žalovaných jasně a zřejmě odůvodněn vlastní výpovědí žalobce. Žalobce dále nepředložil (kromě vlastní výpovědi) žádný jiný důkaz, z něhož by mělo podstatné omezení fakticky vyplývat. Jedinou teoretickou informací sdělenou žalobcem v této otázce je jeho údajná nemožnost spánku – avšak v místnosti, kde nejsou překročeny normované hladiny hluku. Ve značné části tedy žalobce zůstává pouze v rovině tvrzení, kdy navíc skutečnosti jím sdělované jsou ve vnitřním rozporu. Ani skutečnost, že žalobce ve svém bytě pracuje či snad provozuje podnikatelskou činnost, nemá na výše uvedené závěry žádný faktický vliv.

17. V řízení před soudem I. stupně bylo též zjištěno, že žalobce si na hluk v domě stěžuje dlouhodobě a intenzivně. Například výpovědi svědků pana , jméno FO, a rovněž pana , jméno FO, dokreslují obraz o nepřiměřeném vnímání hluku ze strany žalobce a jeho dlouhodobé spory s mnohými sousedy. Rovněž i z výslechu svědka Milana Skryji vyplynulo, že žalobce byl obtěžován hlukem již dávno předtím, než dotčenou bytovou jednotku č. 1425/10 začali užívat žalovaní a než v této bytové jednotce došlo k výměně podlahové krytiny. Svědek v rámci svého výslechu uvedl, jakým způsobem byla jednotka v kolizní době užívána, kdy takové užívání je nutné zcela jistě hodnotit jako obvyklé. Žalobce si však přesto na hluk stěžoval a snažil se domoci ukončení běžné činnosti ze strany daného svědka a jeho rodiny v bytové jednotce, která je nyní ve vlastnictví žalovaných.

18. Pokud jde o náklady řízení, poukázali žalovaní na to, že žalobce byl od počátku zastoupen právními odborníky, svůj procesní postup mohl vést výrazně efektivněji a především, před podáním žaloby mu nic nebránilo v provedení certifikovaného měření, které by celému soudnímu řízení mohlo předejít. Žalovaní naopak byli ochotni měření provést již před zahájením řízení. V řízení před soudem žalobce nejprve požadoval nárok zcela obecný, posléze uplatnil žalobce zdržovací nárok, kterému by nemohlo být vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu už vůbec vyhověno (výslovně požadoval zdržení se hluku překračujícího 58 dB) a až následně žalobní nárok upravil s hranicí 54 dB. Za situace, kdy ani takovému nároku nebylo vyhověno, měl by hradit náklady řízení účelně žalovanými vynaložené na jejich obranu.

19. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. à contrario), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i řízení mu předcházející, a nakonec dospěl k závěru, že odvolání není důvodné20. S přihlédnutím k obsahu žaloby má odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zato, že její důvodnost je třeba posuzovat s ohledem na naplnění zákonných předpokladů zakotvených v ustanovení § 1013 odst. 1 věty první o. z., podle něhož se má vlastník zdržet všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Ostatně, že by snad žalovaní měli přivádět imise kročejového zvuku do bytu žalobce přímo (viz § 1013 odst. 1 věta druhá o. z.), se nedovolává ani samotný žalobce.

21. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz), platí, že i přes odlišné slovní vyjádření § 127 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a § 1013 o. z. lze dospět k závěru, že v zásadě jde o obsahově totožné normy. Proto je možné při aplikaci § 1013 o. z. zásadně vycházet též z dosavadní judikatury k § 127 obč. zák.

22. Podle citovaného zákonného ustanovení se tedy zkoumají a hodnotí jednak poměry v daném místě (tedy „míra (ne-)přiměřená místním poměrům“), jednak poměry druhové (tedy „podstatné (ne-)omezování obvyklého užívání“). Při zkoumání prvního zákonného předpokladu soud v jednotlivých případech objektivně skutkově hodnotí překročení společensky akceptovatelného rušení. Přihlédne přitom ke konkrétním poměrům v daném místě a čase a taktéž k poměrům, které jsou objektivně žádoucí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3532/2006). Hodnotí se, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě (viz SMOLKOVÁ, Michaela. § 1013 [Zákaz imisí]. In: PETROV, , jméno FO, , VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č.

4. Dostupné na beck-online.cz.). Při zkoumání druhého zákonného předpokladu, který musí být splněn kumulativně, se hodnotí užívání obvyklé v jiných podobných místech nebo zařízeních – podle jejich druhu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (Rc 104/2015): „Je třeba vymezit, jaký okruh pozemků zahrnout pod pojem „obvyklé užívání“ (včetně budov, a to i těch, které se nestaly součástí pozemku). Tak nelze zcela srovnávat poměry v obytné části průmyslového města, jehož továrny přímo či nepřímo zajišťují zaměstnání pro významnou část obyvatel, s poměry v obci, zaměřené na turistiku a rekreaci.“ Rozhodující je faktické užívání pozemku, pokud není protiprávní (k tomu srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1489/2016 – viz SMOLKOVÁ, Michaela. § 1013 [Zákaz imisí]. In: PETROV, , jméno FO, , VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č.

5. Dostupné na beck-online.cz.). Podrobný výklad druhé podmínky poskytuje P. Bezouška (in Bezouška, Havel § 1013). Rozsah pojmu užívání přitom odvozuje od možností daných právním panstvím vlastníka nad věcí. Podstatnost vnímá tak, že narušuje podstatu chráněného užívání z pohledu průměrně vnímavého člověka.23. § 1013 odst. 1 větu první pak dále vykládá ustálená rozhodovací praxe obecných soudů prezentovaná např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2066/2019, tak, že se logicky vztahuje rovněž na užívání bytových jednotek, kdy vlastník jednotky nesmí užívat byt a společné části takovým způsobem, kterým by nad míru přiměřenou poměrům ztížil jejich užívání ostatním vlastníkům jednotek, přičemž každý je současně povinen snášet imise z obyčejného normálního užívání věci (bytu). Obdobně pak v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3797/2016, dovolací soud vysvětlil, že nejedná-li se o imise (tam v podobě pronikajícího zápachu) excesivní (tedy nepřekračující místně obvyklou míru), kdy žalovaný subjekt jedná běžným a obvyklým způsobem (tam vaření pro vlastní potřebu), nelze se proti takovým účinně bránit žalobou podle ustanovení § 1013 odst. 1 věta první o. z. Ustanovení § 1013 odst. 1 o. z. přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné.

24. Obecným omezením každého vlastnického práva tedy je povinnost jeho výkonem nerušit nikoho jiného (nad míru přiměřenou poměrům). Obvyklé užívání pozemku (resp. bytové jednotky – pozn. odv. soudu) s sebou nicméně takové účinky přináší prakticky vždycky, přičemž každý je povinen snášet imise (tedy pronikání účinků nějaké činnosti z jedné věci na druhou) z obyčejného, normálního užívání pozemku, resp. i jiné věci (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011, a ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2877/2012). Imise, které nepřesahují míru přiměřenou poměrům, je tedy každý naopak povinen snášet (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1244/2007). V prvé řadě tedy platí, že imisím se lze bránit, pouze překračují-li míru přiměřenou poměrům (tedy vnikají-li na cizí pozemek (resp. do cizí bytové jednotky – pozn. odv. soudu) v míře nepřiměřené místním poměrům, což je zjevně totéž) a omezují jeho obvyklé užívání. Nepodstatné zásahy spočívající v běžném chování, jež jsou sousedé povinni si navzájem trpět, tedy nelze považovat za rušení nad míru přiměřenou poměrům (viz sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 22. 5. 1985, Cpj 13/85, Rc 50/1985 – k tomu v podrobnostech srovnej komentářovou literaturu Kindl (KINDL, , jméno FO, .

1. Povaha sousedských práv. In: KINDL, , jméno FO, . Právo nemovitostí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 315–316, marg. č. 384)).

25. Ačkoliv tedy (pokud jde konkrétně o imise hluku) v obecné rovině jistě platí, že posouzení míry hluku v řízení o zdržení se obtěžování hlukem je otázkou odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3799/2015, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1754/2023), je třeba dále připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 701/2019, podle něhož ani překročení limitů stanovených veřejným právem nezakládá vždy nepřípustnou imisi podle soukromého práva. Překročení takových limitů je pouze jedním z hledisek rozhodných pro úvahu, zda o nepřípustnou imisi skutečně jde. Jak přitom dále dovolací soud v posledně zmíněném usnesení poukázal, již v usnesení ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4280/2016, Nejvyšší soud vyložil, že „nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. neumožňuje učinit kategorický závěr o tom, že překročení limitu stanoveného veřejným právem nutně zakládá relevantní imisi podle soukromého práva. ‚Především ustanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti které je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení‘ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005).“ Podotknul, že „vzhledem k § 1 odst. 1 o. z., zdůrazňujícím relativní nezávislost práva soukromého a veřejného, je zdůrazněna jen pomocná role veřejnoprávních předpisů při posuzování toho, zda jde o imisi relevantní z hlediska soukromého práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014)“.

26. Na úvod posouzení tohoto sporu je nutné předeslat, že soud prvního stupně si opatřil dostatek informací o skutkových okolnostech případu a k jejich prokázání provedl (s ohledem na uplatnění zásady projednatelnosti v tomto občanském soudním řízení, kdy je soud zásadně vázán důkazními návrhy účastníků – viz § 120 o. s. ř. v jeho znění účinném od 1. 1. 2014) dostatečné množství důkazů. Ze skutkových zjištění získaných provedeným dokazováním učinil soud prvního stupně logický závěr o skutkovém stavu věci, který rovněž správně právně posoudil na něj dopadajícími zákonnými ustanoveními, snad vyjma úvahy, podle níž to byli sami obyvatelé domu, kteří nastavili pravidla pro užívání svých jednotek tak, že zásah převyšující normu o 3 dB nelze považovat za podstatně omezující, kterýžto úplně neodpovídá shora citované judikatuře a komentářové literatuře. Soud prvního stupně nicméně učinil závěr o tom, jaká hodnota akustického tlaku kročejového zvuku je přiměřená místním poměrům (zde 54 dB), jakož i o tom, že i mírné překročení hodnot stanovených normou ČSN u jednoho z pokojů bytu žalovaných nepředstavuje podstatně omezující zásah do práv žalobce. Tyto své závěry srozumitelně a logicky popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které může odvolací soud pro stručnost odkázat, neboť se v něm soud prvního stupně vypořádal se všemi námitkami odvolatele vznesenými v průběhu řízení.

27. K jednotlivým odvolacím námitkám pak odvolací soud uvádí, že pokud jde o námitku nesprávného výběru tzv. srovnávacího bytu, pak odvolací soud připomíná, že znalec provedl kromě měření kročejové neprůzvučnosti mezi byty žalobce a žalovaných dále srovnávací měření mezi byty Ambrožových a Řezaninových nacházejících se v témže bytovém domě, a to s cílem zjistit kvalitu konstrukcí stran jejich kročejové neprůzvučnosti mezi dvěma byty sousedícími stropem a podlahou, které se nachází v původním stavu (rozuměj ve stejném stavu, jako se nacházely byty žalobce a žalovaných v době před provedením rekonstrukce podlah žalovanými v jejich bytě a (dlužno podotknout) také v době před instalováním podhledů pod stropem v bytě žalobce). Odvolací soud připouští, že původní návrh na provedení srovnávacího měření právě mezi byty Ambrožových a Řezaninových skutečně v tomto řízení vzešel od žalovaných, jak nicméně vyplývá z obsahu znaleckého posudku znalce, měření mezi posledně uvedenými byty bylo provedeno na podnět právních zástupců (rozuměj právních zástupců obou stran tohoto sporu), kdy rozhodujícím bylo zejména zjištění, že podlaha oddělující byty situované nad sebou, ve kterých bylo srovnávací měření provedeno, je tvořena tvrdou nášlapnou vrstvou ve formě dřevěných parketových vlysů s částečně položeným měkkým kobercem. Žalobce tudíž (prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů) zjevně souhlasil s provedením srovnávacího měření právě na konstrukci mezi posledně uvedenými byty, přičemž námitku proti provedení srovnávacího měření mezi takovými byty vznesl až poté, co k měření došlo, a to s výsledkem, který zřejmě nepovažuje pro sebe za příznivý. Případná nedostatečná komunikace žalobce s jeho předchozím právním zástupcem (žalobce změnu právní zastoupení v průběhu řízení odůvodňoval zejména tím, že předchozí právní zástupce nezajistil měření kročejové neprůzvučnosti i v dalších bytech v témže domě) jde k tíži samotného žalobce a nemůže mít vliv na jeho předešlé procesní postoje, které v řízení dříve prezentoval (resp. naopak zcela bezdůvodně nevyjevil, ačkoliv k tomu měl prostor). Navíc žalobce své námitky proti výběru referenčních bytů ničím konkrétním nevysvětluje. Zejména tedy nenamítá, že by znalcem zjištěná struktura podlahy v referenčních bytech neodpovídala původním konstrukcím užitým v dotčeném bytovém domě. Potřeby provést srovnávací měření kročejové neprůzvučnosti mezi jinými dvěma byty sousedícími stropem a podlahou (konkrétně zde mezi vlastním bytem a bytem nacházejícím se pod jeho bytem – byt paní , jméno FO, ) se pak dovolává zjevně pouze proto, že současně odkazuje na písemné prohlášení paní , jméno FO, o tom, že tato jeho kroky ve svém bytě neslyší. Důležitým však zůstává zejména to, že žalobce nezpochybňuje, že by referenční byty, ve kterých znalec měření provedl, neodpovídaly skladbou podlahy jiným původním bytům v témže domě (tedy i bytu žalovaných a žalobce). Konečně zbývá dodat, že samotný znalec považoval z hlediska své odbornosti měření v jedné dvojici referenčních bytů (resp. dokonce pouze v jedné dvojici jejich pokojů) za dostatečné pro zjištění místních podmínek.

28. K námitce žalobce, že měření kročejové neprůzvučnosti mezi obývacími pokoji žalobce a žalovaných mělo proběhnout bez koberce na podlaze žalovaných, pak odvolací soud připomíná, že při posuzování případné existence imisí nad míru přiměřenou poměrům je nezbytné vycházet ze skutečně zjištěného průniku imisí (jejich intenzitě, četnosti), nikoliv z modelové (uměle vytvořené) situace, která by případný průnik imisí zkreslovala, ať už snížením či zvýšením takových imisí. V řešeném případě žalovaní svůj byt zjevně v případě obývacího pokoje dlouhodobě s položeným kobercem užívají, tedy koberec v obývacím pokoji žalovaných nebyl účelově pro potřeby provádění měření znalcem na podlahu položen. Posledně uvedené lze dovodit z porovnání vybavení obývacího pokoje v bytě žalovaných, jak byl zachycen při místním šetření, které bylo soudem prvního stupně provedeno již dne 9. 8. 2024, tedy přibližně půl roku přede dnem měření kročejové neprůzvučnosti znalcem, k němuž došlo dne 7. 1. 2025. Není pak pravdou, že by se v době místního šetření soudu prvního stupně v obývacím pokoji bytu žalovaných koberec nenacházel (tento je zjevně zachycen i na fotografiích pořízených při místním šetření). Skutečnost, že rovněž znalec ve svém posudku opakovaně na existenci položeného koberce upozorňoval, na výše uvedeném ničeho nemění. Jinými slovy, také odvolací nepochybuje o tom, že pokud by měření kročejové neprůzvučnosti v obývacím pokoji žalovaných proběhlo bez položeného koberce, nepochybně by byly zjištěny hodnoty kročejové neprůzvučnosti vyšší než znalcem zjištěných 53 dB; úkolem znalce nicméně bylo provést měření za takových podmínek, které běžně mezi byty žalobce a žalovaných skutečně panují, čemuž odpovídá právě znalcem provedené měření s kobercem položeným v obývacím pokoji žalovaných.

29. Námitka, že měření kročejové neprůzvučnosti mělo proběhnout tzv. „křížem“ (tedy např. mezi obývacím pokojem žalovaných a ložnicí žalobce apod.) a nikoliv pouze vždy mezi pokoji umístěnými vzájemně nad sebou a pod sebou, pak podle odvolacího soudu rovněž není případná. Odvolací soud předně opět poukazuje na skutečnost, že samotný znalec zvolil metodu měření právě pouze mezi pokoji vzájemně umístěnými nad sebou a výsledky takového měření považoval zjevně za dostatečné k jejich porovnání jak s limity stanovenými příslušnou českou státní normou, tak zejména s místními poměry danými porovnávacím měřením v referenčních bytech. Nadto případným měřením tzv. do kříže by znalec nepochybně nemohl naměřit jiné hodnoty kročejové neprůzvučnosti než ty, které již provedeným měřením získal. Nanejvýše by bylo zjištěno, že průnik kročejového zvuku z jedné místnosti (zejména té, ve které byla znalcem shledána kvalita podlahy jako nejméně vyhovující – tedy v dětském pokoji žalovaných) je stejný do celého bytu žalobce (a nikoliv pouze do pokoje nacházejícího se bezprostředně pod dětským pokojem – tedy do pracovny žalobce). Ani takové zjištění by nicméně podle názoru odvolacího soudu ničeho nezměnilo na jinak správném závěru soudu prvního stupně o celkové nedůvodnosti žaloby uplatněné žalobcem (viz k tomu v odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolacího soudu níže).

30. Dosud uvedené lze shrnou tak, že co se otázky znaleckého zkoumání týče, nespatřuje odvolací soud na jeho provedení žádných nedostatků či potřeby jeho doplnění, které by vedlo byť jen k teoretické možnosti změny skutkových zjištění potřebných pro posouzení důvodnosti samotného nároku soudem. Odvolací soud současně upozorňuje na skutečnost, že výklad závěrů znalce podaný žalobcem, podle něhož znalec údajně jednoznačně uzavřel, že důvodem pronikání hlukové imise (kročejového hluku) z bytu žalovaných do bytu žalobce je nižší útlum kročejového hluku novými podlahami v bytové jednotce žalovaných, je lehce zavádějící. Odhlédnuto od skutečnosti, že znalec se takto vyjádřil (ve spojení s jeho ústním doplněním posudku) pouze ve vztahu k podlaze jen v jednom z pokojů bytu žalovaných (dětskému pokoji), nelze z takového vyjádření bez dalšího dovodit, že nadlimitní pronikání kročejového zvuku v hodnotě 57 dB z dětského pokoje žalovaných do pracovny žalobce je zcela nepochybně zapříčiněno čistě pouze skladbou podlahy v bytě žalovaných. Jak totiž vyplývá z obsahu znaleckého posudku, znalec se nijak nezabýval otázkou, do jaké míry je případně nadlimitní průnik kročejového zvuku důsledkem instalací podhledů umístěných u stropu žalobce, když současně též v rámci ústního doplnění svého posudku v obecné (teoretické) úrovni připustil, že instalace podhledů může vést jak k utlumení kročejového zvuku, tak i (nechtěně) k jeho lepšímu přenosu. Znalec se přitom ve svém posudku výslovně vyjádřil tak, že na otázku míry vlivu instalace podhledů pod stropem bytu žalobce na kročejovou neprůzvučnost nemůže odpovědět, neboť tuto nezkoumal, byť připustil, že vibraci podhledů při činnosti normalizovaného zdroje kročejového hluku nezaznamenal. Za účelem zodpovězení otázky na vliv instalace podhledů pod stropem žalobce na přenos kročejového zvuku by nicméně musel provést demontáž těchto podhledů.

31. Jak bylo vysvětleno shora, není pravdou, že hluk (bez ohledu na to, o jaký typ se jedná), pokud překračuje míru stanovenou českou státní normou, lze považovat za nepřiměřený ve smyslu ustanovení § 1013 odst. 1 věta první o. z. Skutková tvrzení žalobce o tom, že hluk (dunění), které nyní žalobce ve své bytě velmi slyšitelně vnímá, u něj způsobuje úzkost, stres, podrážděnost a především nespavost, což vede ke zhoršení jeho zdravotního stavu, kdy za dané období se mu výrazně zvýšil tlak, zůstala (vyjma účastnické výpovědi samotného žalobce) pouze v rovině jeho skutkových tvrzení. Samotný žalobce připustil, že se s tvrzenými zdravotními komplikacemi dokonce ani neobrátil na lékaře.

32. Odvolací soud připomíná, že žalobce fakticky poukazuje na to, že imise nad míru přiměřenou poměrům mají vznikat běžným užíváním bytu žalovanými. Jinými slovy, za „nepřiměřené“ místním poměrům považuje zvuky odpovídající běžné činnosti (např. i jen samotnou chůzi po bytě žalovaných), nikoliv zvuky z činností, které se obvykle v jednotkách sloužících k bydlení nevykonávají. Netvrdí ani, že by takové (jinak při užívání bytu běžné) činnosti žalovaní vykonávali mimořádně často, opakovaně, dlouhodobě či pravidelně běžně v denních či nočních hodinách, kdy to jinak není obvyklé. Uvedené již samo o osobě vylučuje kvalifikovat takové imise jako odporující zákazu vyslovenému v ustanovení § 1013 o. z. Jejich nepřiměřenost pak spojuje (dává do souvislosti) právě pouze s kvalitou samotné podlahy bytové jednotky žalovaných.

33. Jak zjistil soud prvního stupně znaleckým zkoumáním, kročejový zvuk z jednoho z pokojů bytu žalovaných proniká do bytu žalobce v intenzitě 57 dB, která je o 3 dB vyšší, než by odpovídalo místním poměrům. Jak nicméně vysvětlil znalec, rozdíl 3 dB nedokáže nastolit stav, který je nesnesitelný, byť je to rozdíl poznatelný. Ostatně, o jakou intenzitu zvuku se jedná, se přesvědčil „na vlastní uši“ i soudce soudu prvního stupně při místním šetření provedeném v bytech účastníků řízení, kdy konstatoval, že intenzita zvuků chůze po bytě žalovaných byla v bytě žalobce zřetelně slyšet, jakož i to, že zvuky byly po celém bytě totožné (tedy ve všech částech bytu ve stejné intenzitě – viz k tomu v odůvodnění tohoto rozhodnutí níže).

34. Navíc, aby se žalobce mohl s úspěchem domáhat zdržení se takového jednání žalovaných, musel by být naplněn i druhý ze zákonných předpokladů podle § 1013 odst. 1 věty první o. z., a sice muselo by být zjištěno podstatné omezení žalobce v běžném užívání bytu.

35. Pokud jde o žalobcem namítané jeho podstatné omezení v běžném užívání bytové jednotky pro účely bydlení a odpočinku (nemožnost spát, číst, poslouchat hudbu či rádio, dívat se na televizi či nemožnost hrát na hudební nástroj), je rovněž z úhlu pohledu odvolacího soudu zásadním zjištění, které lze učinit i z výpovědi samotného žalobce (resp. ve spojení jeho výpovědi s výsledky znaleckého zkoumání), a sice, že jím popisovaný kročejový hluk vnímá všude prakticky stejně, v ložnici více, resp. že intenzitu pronikání cítí všude stejně (nejhůře pak v koupelně, pro kterou však, jak bylo vysvětleno znalcem, ČSN žádný limit neprůzvučnosti nestanoví). Jak přitom bylo znaleckým zkoumáním zjištěno, podlahy v bytě žalovaných (resp. ve dvou z jeho tří pokojů – ložnici z toho nevyjímaje) odpovídají z hlediska kročejové neprůzvučnosti místním poměrům tak, jak byly a jsou dány mezi sousedními byty v témže bytovém domě, tedy hodnotě 54 dB. Jinými slovy, námitka žalobce, že je podstatně omezován v možnosti užívat vlastní byt, kterýžto argument žalobce prokazuje pouze vlastní výpovědí, je do značné míry devalvována právě tím, že kvalitu omezení užívání bytu pronikáním kročejového zvuku z dětského pokoje žalovaných v hodnotě 57 dB žalobce staví naroveň s pronikáním kročejového zvuku z ostatních pokojů žalovaných v hodnotě 54 (v případě ložnice) resp. dokonce pouze 53 dB (v případě obývacího pokoje), tedy těmi, které měřitelně čistě technické normy splňují.

36. Posledně uvedené zjištění pak je zapotřebí dát do souvislosti se zjištěními, která učinil soud prvního stupně z výpovědí svědků. Odvolací soud předně připouští, že z výpovědí svědků lze učinit závěr o tom, že bytový dům, ve kterém se předmětné bytové jednotky nachází, v minulosti bylo možno považovat z hlediska hlučnosti za relativně klidný (to vesměs potvrdili výpovědi všech slyšených svědků, tedy , jméno FO, – předchozího vlastníka bytu žalovaných, který v předmětném bytě jednak 3 až 4 roky sám bydlel (někdy mezi léty 2009 a 2013) a poté byt pronajímal, Milana Skryji – nájemníka užívajícího byt žalovaných po dobu 4 roků přibližně mezi léty 2016 až 2020 a , jméno FO, – rovněž nájemníka užívajícího byt žalovaných v době od listopadu 2023 do konce roku 2024). Z výpovědí všech uvedených svědků však současně vyšlo najevo, že v bytě žalovaných byly slyšet zvuky ze sousedních bytů, nicméně všichni svědci takové pronikání zvuků považovali za odpovídající poměrům v bytovém domě a žádný z nich takové pronikání zvuků nepovažoval za obtěžující. Oba nájemníci nynějšího bytu žalovaných pak popsali, že i na hluk vznikající jejich užíváním bytu si žalobce stěžoval a nejednalo se pouze o rušení zvuky v době očekávaného nočního klidu a či zvuky překračující pouze úroveň stavební (vzduchové) neprůzvučnosti (jak nesprávně namítá odvolatel), nýbrž se jednalo rovněž o zvuky v době denní (kdy svědek , jméno FO, popsal stížnosti žalobce na pouštění hudby dopoledne při úklidu a vaření) a rovněž se jednalo zvuky překračující úroveň akustického tlaku kročejového zvuku (kdy svědek , jméno FO, popsal stížnosti žalobce na „běhání nezletilých dětí po chodbě“ v době návštěv vnoučat).

37. S ohledem na samotným žalobcem popisovaný charakter způsobu užívání bytu žalovanými a z toho vznikající kročejový zvuk (tedy že tento vzniká běžným užíváním bytu žalovanými) pak soudu prvního stupně nelze vyčítat, že neprováděl důkaz zvukovými nahrávkami žalobce, když ani ze skutkových tvrzení žalobce nelze dovodit, že by takovými nahrávkami měl soud zjistit jiný skutkový stav, než byl zjištěn jednak znaleckým zkoumáním, popř. též při místním šetření provedeném soudem prvního stupně. K tomu pak odvolací soud připomíná, že znalec sice konstatoval při porovnání kvality kročejové neprůzvučnosti mezi referenčními byty a byty zkoumanými, že u jednoho z pokojů (na ose dětský pokoj žalovaných a pracovna žalobce) byla zjištěna horší kvalita subjektivního vjemu zdroje hluku o jednu třídu na 6ti stupňové škále (v závislosti na zdroji hluku z úrovně slyšitelný, na úroveň jasně slyšitelný, resp. z úrovně jasně slyšitelný na velmi jasně slyšitelný), jak lze takovou intenzitu subjektivně vnímat přitom vysvětlil znalec tak, že rozdíl 3 dB nedokáže nastolit stav, který je nesnesitelný, byť je to rozdíl poznatelný. O tom si též učinil představu sám soud prvního stupně v rámci místního šetření uskutečněného dne 9. 8. 2024. S přihlédnutím ke zjištěním učiněným při tomto místním šetření pak mohl soud prvního stupně komplexně posoudit všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.), což také učinil a v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal.

38. Tvrzení žalobce o tom, že v důsledku kročejového hluku, který se v jednotce žalobce projevuje, klesla i tržní cena nemovitosti, zůstalo (stejně jako jeho tvrzení o údajných zdravotních komplikacích imisemi vyvolaných) i přes poučení žalobce o jeho důkazní povinnosti bez nabídky jakéhokoliv konkrétního důkazu. Skutečnost, že nepochybně došlo k eskalaci sousedských vztahů, pak není důsledkem nepřiměřených imisí kročejového zvuku z bytu žalovaných, nýbrž jen nechtěným vedlejším produktem toho, že žalobce a žalovaní rozdílně vnímají, jaká hladina zvuku ozývajícího se ze sousedních bytů v domě je ještě únosnou, a jaká již nikoliv.

39. Vycházeje z výše uvedených zjištění lze tudíž ve shodě se soudem prvního stupně uzavřít, že skutečnost, že žalobce rušení zvuky subjektivně vnímá úkorně, je důsledkem jeho osobní citlivosti vnímat je. Samotné pronikání kročejového zvuku pak lze z hlediska ustanovení § 1013 odst. 1 věty první o. z. považovat nepřiměřené místním poměrům nanejvýše částečně (stran pronikání takového druhu zvuku z dětského pokoje bytu žalovaných). Ani takové imise však nelze považovat za způsobilé objektivně podstatně omezit obvyklé užívání bytu, jakým je bytová jednotka žalobce nacházející se v bytovém domě takové obdobné kvality. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud žalobu ve věci samé jako nedůvodnou zamítl.

40. Pokud jde o náklady řízení, neshledal odvolací soud důvod odchýlit se od obecného pravidla zakotveného v § 142 odst. 1 o. s. ř., ať už příklonem k užití ustanovení § 142 odst. 3 či § 150 o. s. ř. Odvolací soud připouští, že částečně se závěry soudu o nedůvodnosti žaloby skutečně opírají o zjištění učiněná na podkladě znaleckého zkoumání, nelze však přehlédnout, že z mimosoudní komunikace účastníků předcházející soudnímu řízení vyplývá, že žalovaní nabízeli žalobci možnost řešit spor primárně mimosoudně právě na podkladě zjištění, která by učinil odborník na podkladě měření hodnoty akustického tlaku kročejového zvuku ještě před řešením sporu soudní cestou. Žalobce nicméně přesto přistoupil k podání žaloby, kterou navíc do finální verze žalobního petitu upravil až v závislosti na výsledku již provedeného znaleckého zkoumání s tím, že až po seznámení se s výsledky znaleckého zkoumání navrhoval, aby byla žalovaným uložena povinnost zdržet se užívání jejich bytové jednotky takovým způsobem, aby z jejich bytu do bytu žalobce pronikaly imise kročejového zvuku nad míru 54 dB, kterou žalobce považuje za přiměřenou místním poměrům. V projednávaném případě se tudíž nejedná o případ, kdy by záviselo-li rozhodnutí „o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu“, jak má na mysli § 142 odst. 3 o. s. ř. Z týchž důvodů pak odvolací soudu nespatřuje v argumentaci žalobce ani splnění zákonných předpokladů pro mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účelně žalovanými na obranu proti žalobě vynaložených dle § 150 o. s. ř.

41. V zásadě správně soud prvního stupně rovněž vyčíslil výši nákladů, kterou žalovaní účelně na obranu proti žalobě vynaložili. Odvolací soud nicméně připomíná, že podle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen „advokátní tarif“) v jeho znění účinném od 1. 1. 2025 platí, že jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu snížená mimosmluvní odměna, která se snižuje za druhou osobu o 20 %, za třetí osobu o 40 %, za čtvrtou osobu o 60 % a za pátou a každou další osobu o 80 % (pokud jde o úkony činěné v době od 1. 1. 2025 – viz přechodná ustanovení Čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů). Jak přitom vysvětlil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2025, sp. zn. 27 Cdo 2246/2025, při výpočtu odměny advokáta, který při zastupování žalovaných solidárních dlužníků učinil společný úkon právní služby, postupuje soud tak, že sečte dílčí základy mimosmluvní odměny určené podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu; na každého ze zastupovaných účastníků pak připadá stejný díl takto určené odměny. Resp. jak jinými slovy ještě obecněji vyjádřil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025, odměna advokáta společně zastupujícího více účastníků se podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 určí tak, že u každého účastníka se plná odměna krátí o aritmetický průměr procentních hodnot uvedených v tomto ustanovení.

42. Ani v posuzovaném případě není důvodu rozlišovat účastníky řízení podle okamžiku předložení plné moci k zastupování týmž advokátem. Ostatně oba žalovaní předložili plnou moc, kterou zmocnili téhož advokáta zastupováním svých osob v tomto řízení současně (spolu s podáním ze dne 7. 5. 2024). Celkové náklady řízení obou žalovaných, které jsou představovány součtem všech jejich nákladů (jinak soudem prvního stupně správně vyčíslených), tedy částkou 84 656,70 Kč, a které současně vznikly vždy v souvislosti se společnými úkony obou žalovaných, tedy přísluší rozdělit mezi tyto na půl, tedy každému částkou 42 328,35 Kč.

43. Vycházeje z výše uvedeného proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o. s. ř.) ve výroku o věci samé (výrok I.), jakož i v závislých výrocích III. a IV. o vrácení části složených záloh a změnil (§ 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.) ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky.

44. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých náhrada nákladů odvolacího řízení přísluší v tomto řízení rovněž zcela úspěšným žalovaným. Celková výše těchto nákladů 6 915,75 Kč každého z žalovaných odpovídá odměně advokáta ve výši 4 140 Kč za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 21. 4. 2026) podle 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu po 2 300 Kč za úkon prvního zastoupeného účastníka a 1 840 Kč za úkon druhého zastoupeného účastníka podle § 7 bodu 4. ve spojení s § 12 odst. 4 advokátního tarifu (a tedy po 2 070 Kč za úkon u každého z nich podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025), ½ celkové paušální náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč spojené s oběma výše uvedenými společnými úkony účastníků po 450 Kč za úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ½ náhrady jízdného (cestovních výdajů) ve výši 1 651 Kč spojeného s jízdou osobním automobilem tov. značky , jméno FO, , jméno FO, ze sídla advokáta k ústnímu jednání odvolacího soudu a zpět na trase z Brna do Jihlavy a zpět v délce 180 km při kombinované spotřebě pohonných hmot 8,4 l/100 km a ceně paliva 39 Kč/1 l podle § 4 písm. b) vyhl. č. 573/2025 Sb. a § 13 advokátního tarifu, ½ náhrady za ztrátu času ve výši 600 Kč za 4 půlhodiny strávené na cestě k jednání odvolacího soudu a zpět do sídla advokáta po 150 Kč za každou započatou půlhodinu podle § 14 advokátního tarifu a náhrady 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1 200,25 Kč počítané ze všech shora uvedených položek (tedy odměny, ½ paušální náhrady hotových výdajů, ½ jízdného a ½ náhrady za ztrátu času) podle § 137 odst. 3 a 151 odst. 2 o. s. ř.