54 CO 88/2022

Plný text

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců Mgr. Miroslava Pecha a JUDr. Lenky Prokšové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená obecným údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o výživné rozvedené manželky o odvolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. února 2022, č. j. 12 C 284/2020-232,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje: 1) v části výroku I., kterou byla žalovanému uložena povinnost platit žalobkyni částku: a) 4 400 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum], b) 5 000 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum], 2) v části výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba žalobkyně na placení výživného ve výši dalších: a) 5 000 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum], b) 2 700 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum], c) 3 200 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum], d) 4 900 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum] a e) 700 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum].

II. Rozsudek soudu prvního stupně se mění: 1) v části výroku I., kterou byla žalovanému uložena povinnost platit žalobkyni částku: a) dalších 600 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum], tak, že se žaloba žalobkyně v této části zamítá. 2) v části výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba žalobkyně na placení výživného ve výši dalších: a) 2 300 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum], b) 1 800 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum], c) 100 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum] a d) 4 300 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum] tak, že žalovaný je povinen platit žalobkyni výživné v této výši v době vždy do každého 5. dne v měsíci, za který je výživné placeno, a 3) ve výroku III. tak, že dlužné výživné vzniklé jeho zpětným stanovením za dobu od [datum] do [datum] ve výši 189 618 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni ve čtyřech splátkách po 47 404,50 Kč splatných do 31. 3., 30. 6., 30. 9. a [datum], pod ztrátou výhody splátek.

III. Soudu prvního stupně se nařizuje, aby svůj rozsudek doplnil o rozhodnutí o části žaloby, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 000 Kč měsíčně za kalendářní den [datum].

IV. Ve výroku IV. se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a v tomto rozsahu se mu věc vrací k dalšímu řízení.

1. Soud prvního stupně rozsudkem uložil žalovanému povinnost přispívat na výživu žalobkyně počínaje dnem [datum] částkou 5 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 10. dne příslušného měsíce k rukám žalobkyně do [datum] (výrok I.). Výrokem II. téhož rozsudku současně zamítl žalobu v té její části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném placení výživného ve výši dalších 5 000 Kč měsíčně v době od [datum] do [datum] (dále též jen„ rozhodné období“). Výrokem III. pak uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dlužné výživné za období od [datum] do [datum] v částce 78 307 Kč ve lhůtě do [datum] O nákladech řízení rozhodl výrokem IV. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 760 odst. 3, § 761 odst. 2, § 762 odst. 1 a § 922 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), tím, že jsou splněny zákonné předpoklady podle ustanovení § 762 odst. 1 o. z. pro přiznání výživného žalobkyni jako rozvedené manželce od žalovaného jako jejího bývalého manžela. Vyšel přitom ze zjištění, že příčinou rozvratu manželství účastníků bylo to, že žalovaný krátce po uzavření manželství navázal známost s jinou ženou, a tedy žalobkyně nezapříčinila rozvrat manželství. Konstatoval rovněž, že žalobkyně není schopna si zabezpečit svoji výživu, když trpí Crohnovou chorobou a v důsledku toho je v současné době stále v pracovní neschopnosti a toho času též hlášena na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání bez nároku na podporu v nezaměstnanosti a pobírá pouze invalidní důchod I. stupně, z čehož soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně má nárok na takové výživné, které by jí zajišťovalo stejnou životní úroveň jako má žalovaný. Pokud jde o stanovenou výši výživného 5 000 Kč měsíčně, potom soud prvního stupně na straně žalovaného přihlédl k tomu, že je znovu ženatý, má 6 úvěrů, měsíčně splácí 22 000 Kč a v rozhodném období byl také nezaměstnaný a pobíral podporu v nezaměstnanosti. Zohlednil však také, že žalobkyně bydlí v bytě, který je ve výlučném vlastnictví žalovaného, a od září 2021 neplatí zálohy za služby spojené s užíváním bytu a poplatky do fondu oprav, jakož i to, že žalobkyně se částečně připravila o vyšší příjem tím, že si nepodala žádost o zvýšení invalidního důchodu tak, jak to vyplývá ze zprávy MUDr. [jméno] [jméno]. Stanovené výživné pak soud prvního stupně přiznal žalobkyni od [datum], kdy byla podána k soudu prvního stupně žaloba, do [datum], kdy uplynou 3 roky od právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků. Nad částku 5 000 Kč měsíčně pak žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a to konkrétně do výroků II. a IV., podala odvolání žalobkyně. Navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části buď zrušil a vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. rovnou sám změnil tak, že jejímu návrhu na přiznání výživného i ohledně soudem prvního stupně zamítnuté části vyhoví. V důvodech odvolání namítla, že soud neměl přihlížet k závazkům žalovaného, neboť pohledávka na výživném je pohledávkou přednostní (§ 279 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen„ o. s. ř.“)), když navíc závazky žalovaného byly vždy spojeny s nabytím nějaké majetkové hodnoty (nemovité věci, či automobilu). Namítla, že byt, který užívá k bydlení, tj. bytová jednotka [číslo] v budově [adresa] nacházející se v [obec] na ul. [ulice] (dále též jen„ byt v [obec]“), je v jejím výlučném vlastnictví, a toho času probíhá u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] řízení o její žalobě na určení jejího vlastnického práva k tomuto bytu. Připustila, že v minulosti z opatrnosti hradila žalovanému nájemné ve výši 5 000 Kč měsíčně, jakož i to, že od léta 2021 za užívání bytu žalovanému nic nehradí, poukázala nicméně i na skutečnost, že má za žalovaným rovněž pohledávku ve výši 306 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného vzniklého na její úkor tím způsobem, že si žalovaný ponechal posledně uvedenou částku z kupní ceny bytu v [obec] Vedle toho rovněž učinila zápočet své pohledávky ve výši 60 000 Kč (jako peníze získané půjčkou od své tety [jméno] [příjmení]) na údajnou pohledávku žalovaného z titulu nájemného. Ohradila se rovněž proti tomu, aby soud zohledňoval, že byl žalovaný po část rozhodného období veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce. V souvislosti s tím poukázala na to, že žalovaný je sezónním zaměstnancem, který je vždy v zimě registrován na úřadu práce, a přesto se jeho průměrný měsíční příjem za celý rok pohybuje kolem 35 000 Kč, zatímco ona je odkázána pouze na invalidní důchod ve výši kolem 8 000 Kč měsíčně. Konečně pak označila za spekulativní úvahu soudu prvního stupně o tom, že si měla požádat o zvýšení důchodu, když není jisté, že by takové žádosti bylo příslušnými úřady vyhověno.

4. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a to konkrétně do výroků I., III. a IV., podal odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že žalobu žalobkyně v celém rozsahu zamítne. V důvodech odvolání sice připustil, že žalobkyně převážně nezapříčinila rozvrat manželství a ohledně tohoto závěru tudíž nelze rozhodnutí soudu prvního stupně ničeho vytknout, zásadně se však žalovaný ohradil proti závěru o tom, že žalobkyně není schopna se sama živit a že by jí byla rozvodem manželství způsobena závažná újma. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 531/06, sice připustil, že žalobkyně trpí Crohnovou chorobou, namítl nicméně, že touto chorobou trpěla již před uzavřením manželství. Soud prvního stupně pak podle něj správně zohlednil, že se žalobkyně připravila o možnost dosahovat vyššího příjmu tím, že nepožádala o zvýšení invalidního důchodu, vytkl však soudu, že nezohlednil zjištění o tom, že se žalobkyně ani nepokusila ucházet se o zaměstnání na pracovních pozicích doporučených jí úřadem práce. Závěrem žalovaný namítl, že jeho životní úroveň je v konečném důsledku nižší, než by mohla být životní úroveň žalobkyně, pakliže by využila všech možností zvýšení příjmu, které se jí nabízely.

5. Ve vyjádření k odvolání žalobce žalovaná zopakovala, že byly splněny zákonné předpoklady pro přiznání výživného v režimu podle § 762 odst. 1 o. z. Zdůraznila, že závažnou újmou je třeba chápat nejen újmu ekonomickou (materiální a příjmovou), ale i újmu ryze osobní (citovou, emoční, psychickou i sociální). V souvislosti s tím připomněla, že negativní důsledky nevěry žalovaného a následného rozvodu manželství účastníků se projevily nejen zhoršením průběhu její Crohnovy choroby, kvůli kterému musela být hospitalizována v [nemocnice], nýbrž i vznikem duševních problémů, které psychiatr MUDr. [příjmení] [příjmení] charakterizoval jako„ reaktivní depresivní syndrom poměrně výrazné hloubky v rámci osobní frustrace“. Morální újmu utrpěla již v okamžiku, když se dozvěděla, že žalovaný krátce po uzavření manželství porušil svůj slib věrnosti a následně ji i opustil kvůli vztahu s jinou ženou. Po rozvodu jí vyhrožoval, že ji vyhodí z bytu v [obec], proto mu začala z opatrnosti platit nájemné, což ji zatížilo ekonomicky. Závěry vyjádřené v usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 531/06, označila za nepoužitelné na zde řešený případ, když obecné soudy tam nepřiznaly výživné rozvedené manželce proto, že tato dosahovala výdělku odpovídajícího celorepublikovému průměru. Naproti tomu nynější případ připodobnila okolnostem zkoumaným v usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3344/20, kdy žalovaný rovněž porušoval manželskou věrnost a žalobkyně byla z důvodu nepříznivého zdravotního stavu odkázána na pomoc svých dcer a jejím příjmem byl starobní důchod. Namítla, že ze sdělení úřadu práce vyplynulo, že jí dosud nebylo nalezeno zaměstnání vhodné pro ni s ohledem na její nepříznivý zdravotní stav. Pokud by odmítla ucházet se o nabízené pracovní místo, byla by sankčně z evidence úřad práce vyřazena, k čemuž však nedošlo.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. à contr.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení mu předcházející, a nakonec rozhodl způsobem, jak uvedeno ve výrokové části tohoto rozhodnutí.

7. Občanský zákoník počítá s existencí práva na výživné v přiměřeném rozsahu mezi rozvedenými manžely pro případ, že jeden z nich není schopen sám se živit a tato neschopnost má současně původ v manželství, nebo v souvislosti s ním (§ 760 odst. 1 o. z.). Podle ustanovení § 762 odst. 1 o. z. pak může manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem nesouhlasil a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, navrhnout, aby soud stanovil vyživovací povinnost bývalého manžela i v takovém rozsahu, který zajistí, aby rozvedení manželé měli v zásadě stejnou životní úroveň. Právo rozvedeného manžela na výživné lze v tomto případě považovat za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle však po dobu tří let od rozvodu.

8. Citovaná zákonná ustanovení je zapotřebí vykládat tak, že stav odkázanosti na výživu (neschopnost sám se živit) byť představuje obecnou základní podmínku pro plnění vyživovací povinnosti po rozvodu manželství, jakož i k tomu kumulativně vyžadovaná druhá zákonná podmínka (tedy že neschopnost manžela sám se živit má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním), logicky nemusí být naplněny ve vazbě na tzv.„ sankční výživné“ podle ustanovení § 762 o. z. Nárok na tzv.„ sankční výživné“ vzniká za splnění rovněž dvou, nicméně jiných, zákonných předpokladů. Jednak za předpokladu, že oprávněný manžel s rozvodem nesouhlasil nebo rozvrat manželství převážně nezapříčinil; přičemž tento předpoklad je naplněn i tehdy, vznikl-li rozvrat z objektivních příčin. Jednak musí být kumulativně splněn další předpoklad, a sice, že oprávněné osobě byla rozvodem způsobena závažná újma. Takovou újmou může být jak újma ekonomická (materiální, příjmová), tak morální či i ryze osobní (např. citová). Nepostačuje přitom jen obvyklá (při rozvodu manželství se pravidelně vyskytující) újma, ale musí jít o újmu závažnou.

9. V projednávaném případě není v odvolacím řízení sporu o tom, že žalobkyně je rozvedenou manželkou, která rozvrat manželství převážně nezapříčinila, když jediným důvodem rozvratu manželství zjištěným též v průběhu řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] o rozvod manželství účastníků byla okolnost, že žalovaný poměrně krátce (asi 1 a půl roku) po uzavření manželství navázal vztah s jinou ženou a odstěhoval se z dříve společné domácnosti (k tomu v podrobnostech srovnej též odůvodnění rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci téhož dne, a jímž bylo rozvedeno manželství účastníků řízení uzavřené dne [datum]).

10. Pokud jde o existenci závažné újmy, žalobkyně v řízení prezentovala a rovněž i prokázala jak újmu materiální, tak i újmu na zdraví. Ze souběžně probíhajícího řízení o určení vlastnického práva k bytu v [obec] a o zaplacení částky 306 000 Kč (řízení vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]) vyplynulo, že žalovaný se žalobkyni snažil před uzavřením manželství v roce 2017 pomoci zvládnout její tíživou finanční situaci nejprve tím, že se z finančních prostředků, které účastníci řízení v rámci vedení společné rodinné domácnosti shromažďovali na jediném účtu žalovaného, hradili i dluhy žalobkyně z předcházejícího období, a dále pak i čerpáním úvěru na zakoupení jejího bytu v [obec] postiženého exekucí. Následně se však, jak bylo zjištěno v řízení o rozvod manželství účastníků (viz řízení vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]) za trvání manželství dopustil nevěry. V bezprostřední návaznosti na krizi ve vztahu mezi účastníky řízení vyvolanou nevěrou žalovaného, která sama o sobě nepochybně způsobila žalobkyni újmu citovou, pak v průběhu roku 2019 dochází (jak bylo zjištěno z lékařských zpráv dokumentujících zdravotní stav žalobkyně v době od roku 2019 do doby rozhodnutí odvolacího soudu) k relapsu Crohnovy choroby, kterou žalobkyně trpí od roku 2007, a v důsledku které jí byla od roku 2014 přiznána invalidita I. stupně, čímž žalobkyni vznikla újma na zdraví. Následně pak (ještě za trvání manželství a zejména pak i po jeho rozvodu) žalovaný vystavil žalobkyni hrozbě ztráty jejího vlastního bydlení tím, že předmětný byt v [obec] nejprve zatížil řadou dalších hypotečních úvěrů mimo jiné i za účelem pořízení rodinného domu v [obec] pro potřeby samostatného vlastního bydlení, pročež na ni z pozice vlastníka bytu v [obec] (obývaného však od rozvodu manželství účastníků pouze žalobkyní) vyvíjel nátlak, aby se z bytu odstěhovala a on jej mohl jako uvolněný prodat třetí osobě (jak vyplynulo z sms komunikace mezi účastníky řízení a z internetové nabídky prodeje bytu žalovaným). [příjmení] újma žalobkyně způsobená primárně nevěrou žalovaného za trvání manželství, rozpadem vztahu a manželství účastníků řízení, jakož i nátlak žalovaného na žalobkyni stran bytu v [obec] a její obava ze ztráty bydlení, které ve zjevné časové souvislosti vedly u žalobkyně v roce 2019 k relapsu Crohnovy choroby (vniku újmy na zdraví), pak vedly u žalobkyně i ke vzniku depresí nejpozději v průběhu roku 2020 Ani jedno z obou onemocnění (tedy jak akutní fáze Crohnovy choroby projevující se opakovaným zánětlivým onemocněním tenkého a tlustého střeva, tak i deprese) se doposud nepodařilo podle lékařských zpráv o zdravotním stavu žalobkyně (zejména pak souhrnné zprávy jejího praktického lékaře MUDr. [jméno] [jméno] ze dne [datum]) dostatečně stabilizovat ani za použití medikace. Vedle výše uvedených zdravotních komplikací pak žalobkyně dále trpí nežádoucími vedlejšími účinky způsobenými léčbou primárních nemocí (jako jsou opakované záněty horních cest dýchacích a bolesti pohybového aparátu způsobené neurologickými komplikacemi a revmatem v důsledku léků potlačujících vlastní imunitu organismu). Z výše odkazované souhrnné lékařské zprávy MUDr. [jméno] [jméno] pak jednoznačně vyplývá, že bez ohledu na trvání podpůrčí doby u žalobkyně podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále též jen„ zákon o nemocenském pojištění“), vylučoval nepříznivý zdravotní stav žalobkyně možnost zapojit se do pracovního procesu po celé rozhodné období.

11. Nepříznivý zdravotní stav pak zpětně vyvolal další prohloubení finančních problémů žalobkyně, neboť logicky způsobil nemožnost žalobkyně získávat vlastní prací finanční prostředky, a to jak v době, kdy byla žalobkyni formálně vystavena ošetřujícím lékařem pracovní neschopnost, tak i v době, kdy o její pracovní neschopnosti nebylo formálně rozhodnuto, nicméně pouze z důvodů těch, že tzv. podpůrčí doba u žalobkyně překročila maximální hranici stanovenou § 26 a násl. zákona o nemocenském pojištění, a žalobkyně byla bez práce vedena jako uchazečka o zaměstnání na Úřadu práce České republiky, pročež formálně doklad o pracovní neschopnosti odůvodňující její nepřítomnost na pracovišti logicky nepotřebovala. V konečném důsledku pak prohlubující se zdravotní komplikace žalobkyně vedly v kalendářním roce 2022 až ke zvýšení stupně její invalidity z I. na II. stupeň. Odvolací soud tedy dospívá ve shodě se soudem prvního stupně i s žalobkyní k závěru, že i podmínka existence závažné újmy žalobkyně byla v projednávaném případě naplněna, pročež žalobkyně má nárok na výživné v takové výši, aby její živní úroveň odpovídala životní úrovni žalovaného.

12. Pokud jde o poměry žalobkyně, potom ze spisové dokumentace Okresní správy sociálního zabezpečení Jihlava (dále též jen„ OSSZ“) bylo zjištěno, že před započetím rozhodného období byla žalobkyně shledána neschopnou práce naposledy v době od [datum] do [datum]. Od [datum] do [datum] byla vedena jako uchazečka o zaměstnání na Úřadu práce České republiky s nárokem na podporu v nezaměstnanosti v době od [datum] do [datum] postupně klesající výši od 9 125 Kč do 6 318 Kč měsíčně. V průběhu rozhodného období pak byla žalobkyně formálně uznána pracovně neschopnou rozhodnutím příslušného lékaře v době od [datum] do [datum]. Dne [datum] byl posuzován zdravotní stav žalobkyně ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (v rámci posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti), OSSZ s tím výsledkem, že žalobkyně je invalidní dle § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále též jen„ zákon o důchodovém pojištění“), přičemž jde nadále o invaliditu prvního stupně dle § 39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Až při posouzení zdravotního stavu žalobkyně dne [datum] dospěla OSSZ k závěru o změně stupně invalidity žalobkyně z I. na II. stupeň s účinností od [datum]. Z posledně uvedeného je zřejmé, že žalobkyně se v rozhodném období opakovaně podrobovala posuzování svého zdravotního stavu (jak v druhé polovině roku 2021, tak i v první polovině roku 2022), přičemž vyšší stupeň invalidity byl žalobkyni přiznán až právě posledně uvedeným posouzením.

13. Nelze tak žalobkyni vytýkat, že si sama v rozhodném období nezlepšovala svoji nepříznivou příjmovou situaci jakýmkoliv přivýdělkem, ani to, že si dříve nežádala o přiznání vyššího stupně invalidity (a s tím spojeného vyššího důchodu). S ohledem na nepříznivý zdravotní stav žalobkyně po celé rozhodné období tudíž na uvedeném závěru ničeho nemění ani skutečnost, že ze sdělení společností, které měla dle doporučení úřadu práce oslovit (A. G. J. chráněná dílna s. r. o. a [právnická osoba]), vyplynulo, že pokud by je žalobkyně oslovila se zájmem nastoupit do pracovního poměru, byla by jí práce nabídnuta; v případě chráněné dílny dokonce i jako osobě s přiznanou invaliditou.

14. Odvolací soud tedy vychází ze závěru, že žalobkyně tak byla dle sdělení [obec] správy sociálního zabezpečení (dále též jen„ ČSSZ“) v rozhodném období odkázána na jediný zdroj příjmu v podobě invalidního důchodu I. stupně (do [datum]) a II. stupně (od [datum] nadále) ve výši 7 952 Kč v kalendářní roce 2020, 8 329 Kč v roce 2021, 9 042 Kč od [datum] do [datum], 11 613 Kč od [datum] do [datum], 12 246 Kč od [datum] do [datum] a ve výši 12 680 Kč od [datum] do konce rozhodného období.

15. K poměrům žalobkyně v rozhodném období zbývá dodat, že tato žila po celou dobu sama v bytě v [obec] ve vlastnictví žalovaného, když rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 4. 1. 2023, sp. zn. 54 Co 98/2022, byla zamítnuta její žaloba na určení vlastnického práva k bytu v [obec] s odůvodněním tím, že vlastnické právo k předmětnému bytu v [obec] žalovaný od žalobkyně platně nabyl na základě kupní smlouvu ze dne [datum], tedy uzavřené ještě před uzavřením manželství mezi účastníky řízení.

16. Pokud jde o poměry žalovaného, tento byl v době předcházející rozhodnému období a dále i v jeho první půli nejprve pracovníkem vykonávajícím tzv. sezónní práce na stavbách, kdy jeho pracovní náplní bylo kreslení vodorovného dopravního značení (angažmá pro společnost [právnická osoba]). V době od 1. 1. do [datum] by veden jako uchazeč o zaměstnání s nárokem na podporu v nezaměstnanosti v celkové výši 37 046 Kč za uvedené období. Od 1. 3. do [datum] byl zaměstnancem [právnická osoba] spol s r. o. s celkovým čistým výdělkem 305 008 Kč, přičemž vedle toho inkasoval dalších 9 646 Kč na dávkách nemocenského pojištění. Od [datum] do [datum] byl opět veden jako uchazeč o zaměstnání s nárokem na podporu v nezaměstnanosti ve výši celkem 28 189 Kč za zmíněné období. Od [datum] do [datum] pak pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná, kdy nadále vykonával fakticky tutéž pracovní činnost, jako v předešlém zaměstnání, opět pro [právnická osoba] spol. s r. o., od které inkasoval za uvedené období celkem 515 250 Kč hrubého. Vycházejíc z výpovědi samotného žalovaného před odvolacím soudem pak odvolací soud dovodil, že výdaje žalovaného, které musel vynaložit za účelem dosažení posledně uvedeného hrubého příjmu, spočívaly toliko v platbách sociálního a zdravotního pojištění ve výši řádově se pohybující kolem 6 000 Kč měsíčně, případně v nákladech na mobilní telefon do částky 1 000 Kč měsíčně. Jak bylo zjištěno z výpisu z živnostenského rejstříku, od [datum] žalovaný provozování živnosti přerušil a v době od [datum] do [datum] pak byl opět veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce s nárokem na podporu v nezaměstnanosti ve výši 9 709 Kč za uvedené období (z čehož 2 848 Kč připadá na poměrnou část měsíce prosince 2021 a zbývajících 6 861 Kč na zmíněnou část roku 2022). Konečně pak od února 2022 pracuje pro [právnická osoba] spol s r. o., kde si vydělal za dobu do konce října 2022 259 108 Kč čistého, přičemž pracovní náplní žalovaného v posledně uváděném zaměstnání je opět práce na stavbách, tentokrát zejména s bagrem. Ukončení pracovního poměru u [právnická osoba] spol s r. o. žalovaný ve své výpovědi před odvolacím soudem vysvětlil tím, že chtěl sám výkon práce formou samostatné výdělečné činnosti vyzkoušet. Ukončení provozování samostatné výdělečné činnosti pak žalovaný odůvodnil v řízení před soudem prvního stupně nejprve tím, že v zimních měsících nemohl podnikat s ohledem na charakter vykonávané práce, přičemž má v plánu se k téže činnosti vrátit a do pracovního poměru ke společnosti [právnická osoba] vstoupil, jen aby měl vůbec nějaký příjem. V odvolacím řízení nicméně nově uvedl, že mu nevyhovovalo být pouze sezónním pracovníkem, když v nově získaném zaměstnání získal pracovní poměr na dobu neurčitou, a tudíž i stabilní a (evidencemi na úřadu práce) nepřerušovaný příjem.

17. Průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil v roce 2020 29 308 Kč (součet podpory v nezaměstnanosti, mzdy a nemocenských dávek ve výši 351 700 Kč/12). V roce 2021 činil příjem žalovaného 45 524 Kč (součet podpory v nezaměstnanosti a hrubého příjmu OSVČ 546 287 Kč/12) a po odpočtu výdajů účelně vynaložených na dosažení hrubých příjmů ve výši cca 7 000 Kč měsíčně (pojistné na sociální a zdravotní pojištění a náklady na telefon) pak kolem 38 500 Kč čistého. Konečně pak v roce 2022 činil průměrný čistý měsíční příjem žalovaného za dobu do konce října 26 597 Kč (součet podpory v nezaměstnanost a mzdy 265 969 Kč/10). Oproti roku 2021 tedy došlo na straně žalovaného v roce 2022 k radikálnímu poklesu výše jeho příjmů, a to v důsledku ukončení jeho samostatné výdělečné činnosti a přechodu do zaměstnaneckého poměru. Důvody pro ukončení samostatné výdělečné činnosti (resp. změna povolání spojená s přechodem žalovaného ze samostatné výdělečné činnosti k činnosti závislé), nicméně nelze považovat za rozumné, a tudíž ospravedlňující zanechání předchozí výdělečné činnosti. Žalovaný, byť dříve vykonával samostatnou výdělečnou činnost jako sezónní pracovník, si i při každoročním přerušení činnost vždy vydělal za celý kalendářní rok v průměru více než v zaměstnání, do kterého nastoupil od února 2022. I kdyby odvolací soud uvažoval o stálém příjmu žalovaného z jeho nynějšího pracovního poměru, tak jako tak nelze očekávat, že by jeho příjem překročil částku kolem 30 500 Kč průměrně čistého měsíčně (počítáno ze mzdy, které žalovaný dosáhl v době od března do října 2022), tedy stále se jedná o více jak osmitisícový propad jeho průměrných měsíčních příjmů oproti roku 2021. Za situace, kdy žalovaného tížila vyživovací povinnost k jeho nynější manželce (viz k tomu v odůvodnění dále) i předchozí manželce (žalobkyni), pak nelze uvedenou změnu ospravedlnit ani tím, že žalovaný nově získal pracovní poměr na dobu neurčitou, pakliže ze strany [právnická osoba] spol. s r. o. neměl žalovaný žádné náznaky ukončení dosavadní spolupráce pro období roku 2022. Odvolací soud tedy uvedenou změnu poměrů hodnotí jako v zásadě bezdůvodné vzdání se žalovaného možnosti dosahovat vyššího příjmu na jeho straně ve smyslu ustanovení § 913 odst. 2 o. z., pročež i pro období roku 2022 uvažoval při stanovování odpovídající výše výživného pro žalobkyni z příjmu žalovaného ve výši kolem 38 500 Kč měsíčně.

18. Pokud jde o ostatní poměry žalovaného, tento žil po celé rozhodné období s manželkou [jméno] [příjmení] původem z Ukrajiny a jejími dvěma nezletilými dětmi z předchozího jejího vztahu ve vlastním rodinném domě o velikosti 2 + 1 v [obec] Vedle toho je žalovaný i vlastníkem bytu v [obec], který obývá žalobkyně. Nynější manželka žalovaného pak byla až do dubna 2022 bez možnosti získat jakýkoli vlastní příjem starajíc se o nezletilé děti předškolního věku odkázána na výživu ze strany žalovaného jako svého manžela. Počínaje květnem 2022 pak byl přiznán jejímu synovi [příjmení] [jméno] ([datum narození]) trpícímu autismem příspěvek na péči ve výši 13 900 Kč měsíčně, který tak nově fakticky představuje příjem jeho matky, manželky žalovaného, která synovi nadále veškerou péči zajišťuje. Žalovaný tak nepochybně v celém rozhodném období měl (a i nadále má) vyživovací povinnost ke své nynější manželce. Naproti tomu v rozhodném období neměl (a nadále nemá) vyživovací povinnost k nezletilým dětem své nynější manželky, přestože s ním žijí ve společné domácnosti.

19. Výše uvedená zjištění je třeba podle odvolacího soud hodnotit tak, že je nezbytné, aby životní úrovně žalobkyně jako bývalé manželky s nárokem na výživné podle § 762 o. z., žalovaného a jeho nynější manželky (všichni tři dále též jen„ dotčené osoby“), byly zásadně stejné. Zásadně stejné životní úrovně všech dotčených osob v rozhodném období pak lze dosáhnout tak, že součet všech příjmů v celém rozhodném období (resp. vždy v každé jeho jednotlivé části, která je od zbývajících odlišena případnou významnou změnou poměrů – v řešeném případě pouze změnou výše příjmů), se podělí třemi a výsledek se opět porovná s výší příjmů každé z dotčených osob jednotlivě.

20. Odvolací soud naopak jakkoliv při svých úvahách o odpovídající výši výživného nezohledňoval žádné z výdajů uváděných účastníky řízení. Podstatným je, že žádná ze stran sporu neprezentovala před soudem jakékoliv neobvyklé výdaje na zajištění osobních potřeb. Na tomto místě odvolací soud podotýká, že z hlediska kvality obydlí žalobkyně i žalovaný žili v rozhodném období v obdobných podmínkách (byt a dům o velikosti 2 + 1 v menší obci). Rovněž pak oba měli obvyklé výdaje na náklady spojené s provozem své domácnosti, přičemž ani jeden z účastníků řízení neprezentoval v řízení před soudem existenci jakýchkoliv významných výdajů na zajištění nadstandartního (či dokonce luxusního) životního stylu kterékoliv ze stran sporu. Tak zejména žalobkyně ani netvrdila, natož, aby se snažila prokazovat, že jí vznikají nějaké významné výdaje v souvislosti s jejím nepříznivým zdravotním stavem. Pokud jde o žalovaného, ten se odvolával jednak na obvyklé výdaje spojené s běžným živobytím, které však musí logicky vynakládat každá fyzická osoba. Speciálně pak upozorňoval pouze na dvě (podle něj pro rozhodnutí soudu významné) skupiny výdajů. První skupina představuje zátěž v podobě souboru splátek řady úvěrů, které čerpal v době od srpna 2017 do června 2020, druhá pak souvisí s náklady na zajištění bydlení žalobkyně, když poukazoval jednak na to, že tato od rozvodu manželství (od prosince 2019) obývá sama byt v [obec], který je v jeho výlučném vlastnictví, aniž by mu za to poskytovala jakékoliv protiplnění, a nejméně od srpna 2021 pak v souvislosti s užíváním předmětného bytu neplatí jakékoliv náklady spojené s jeho užíváním. Ani posledně uváděné položky nicméně nelze podle odvolacího soudu jakkoliv zohledňovat v tomto řízení. Předně, pokud jde o žalovaným čerpané úvěry, tyto byly dle vyjádření samotného žalovaného čerpány za účelem pořízení a rekonstrukce jak bytu v [obec], tak i domu v [obec]. Bez ohledu na skutečnost, že žalobkyně v řízení účelové určení přinejmenším části úvěrů zpochybňovala, když namítala, že si z nich žalovaný pořídil mimo jiné i osobní automobil tov. zn. škoda Superb, tak jako tak vždy bylo jejich výsledkem pořízení (zmnožení) majetku žalovaného. Zohledňování takových mimořádných výdajů žalovaného by vedlo k absurdnímu závěru, podle něhož by se čerpáním neomezeného množství úvěrů a zápůjček mohl žalovaný připravit o veškerý svůj příjem, který by padl na umořování splátek takových úvěrů, s výsledkem tím, že by mu nezbývala z jeho příjmu jakákoliv částka, se kterou by bylo možno uvažovat při úvaze o výši vyživovací povinnosti. Pokud jde o druhou skupinu výdajů spojenou užívání bytu v [obec], odvolací soud si je vědom toho, že žalovaná skutečně v rozhodném období užívala byt ve vlastnictví žalovaného a že poskytování takového plnění (ať už nepeněžitého v podobě přenechání bytu k užití, či peněžitého v podobě úhrady nákladů spojených s užíváním bytu) by teoreticky bylo možno zohledňovat při stanovení odpovídající výše výživného; v projednávaném případě nicméně podmínky pro zohlednění takových plnění neshledal.

21. Odvolacímu soudu (a rovněž tak i oběma účastníkům řízení) je z jeho úřední činnosti známo, že žalovaný se po žalobkyni domáhá náhrady za takové nepeněžité i peněžité plnění v souběžně probíhajícím řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Ze skutkových tvrzení samotných účastníků řízení a rovněž i dokazování provedeného v posledně odkazovaném řízení přitom mezi stranami sporu došlo v průběhu měsíce listopadu 2019 k jednání formou vzájemně zasílaných sms zpráv, jehož výsledek (byť doposud blíže neobjasněný) činí případné pohledávky žalovaného vůči žalobkyni z titulu vzniku bezdůvodného obohacení žalobkyně na úkor žalovaného z titulu poskytování posledně uváděných nepeněžitých i peněžitých plnění zcela nejasný a mezi stranami sporný. Jinými slovy, přetrvává zde pochybnost o tom, zda a (pokud ano) kolik, v jaké výši a za jakou dobu by případně měla žalobkyně žalovanému platit ať už za možnost užívat byt v [obec], či na náklady spojené s užíváním takového bytu. Pakliže tedy žalovaný uplatňuje finanční náhradu za popsané plnění, které považuje za bezdůvodné obohacení žalobkyně na jeho úkor, nemůže se současně dovolávat v tomto řízení toho, aby nalézací soud takové plnění zohlednil při určení odpovídající výše výživného, kterým má na potřeby žalobkyně za tutéž dobu přispívat. Na uvedeném závěru pak podle názoru odvolacího soudu ničeho nemění ani skutečnost, že nalézací soud v souběžně probíhajícím řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] požadavku žalovaného na učinění zápočtu takové jeho tvrzené pohledávky za žalobkyní na jiný nárok tam žalobkyní uplatněný nevyhověl s odkazem na ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. pouze z důvodu toho, že takovou pohledávku žalovaného považoval za nejistou, neboť takový krok bez dalšího neznamená, že se žalovaný nemůže v budoucnu zaplacení takového peněžitého plnění domáhat žalobou v samostatném občanskoprávním řízení.

22. Výše konstatovaná zjištění lze tedy shrnout do takového závěru, že je zapotřebí zohlednit pouze obvyklé příjmy dotčených osob (pro období konce roku 2020, tedy od podání žaloby [datum] do konce roku 2020, i v době předcházející rozhodnému období), kdy průměrný měsíční příjem žalobkyně v roce 2020 činil invalidní důchod ve výši necelých 8 000 Kč, v případě žalovaného to bylo asi 29 300 Kč a manželka žalovaného neměla příjem žádný. V roce 2021 činil průměrný čistý měsíční příjem žalobkyně invalidní důchod ve výši kolem 8 300 Kč, průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil kolem 38 500 Kč a příjem manželky žalovaného byl stále nulový. Konečně pak v roce 2022 měla žalobkyně postupně rostoucí invalidní důchod cca 9 000 Kč do [datum], a dále v rozpětí od 11 600 do Kč 12 700 Kč do konce rozhodného období, průměrný čistý měsíční příjem žalovaného je třeba stále uvažovat vzhledem k bezdůvodného vzdání se možnosti dosahovat vyšší příjem (tedy bez ohledu na skutečnou výši jeho příjmu) ve stejné výši jako v roce předešlém, tedy kolem 38 5050 Kč, a příjem manželky žalovaného byl do konce dubna 2022 nulový, od května 2022 nadále pak ve výši 13 900 Kč měsíčně. 23. [příjmení] měly všechny dotčené osoby stejnou životní úroveň, měly by se podílet na výše uvedených příjmech vždy 1/3, tedy částkou cca 12 400 Kč v kalendářním roce 2020, částkou 15 600 Kč v roce 2021, částkou cca 15 800 Kč do [datum], částkou cca 16 700 Kč do [datum] a částkou cca 21 500 Kč do konce rozhodného období. Uvedené podíly je nezbytné porovnat s výší příjmu žalobkyně pro to které období, čímž získáme částku, kterou by měl žalovaný přispět na výživu žalobkyně, aby tito dosáhli stejné životní úrovně. V kalendářním roce 2020 by tedy měl žalovaný přispět žalobkyni částkou 4 400 Kč měsíčně, v roce 2021 částkou 7 300 Kč měsíčně, částkou 6 800 Kč měsíčně do [datum], částkou 5 100 Kč měsíčně do [datum] a částkou 9 300 Kč měsíčně po zbytek rozhodného období.

24. Vycházeje z výše uvedeného proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně částečně potvrdil a částečně změnil (ust. § 219 a 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.) tak, aby jak vyhovující, tak zamítavá část rozhodnutí odpovídaly částkám uvedeným v předcházejícím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k tom pak, že celé rozhodné období uplynulo před vyhlášením tohoto rozsudku odvolacího soudu, změnil odvolací soud rovněž výrok o dlužném výživném tak, že kapitalizoval celkovou částku výživného za celé rozhodné období a stanovil nově jeho splatnost v pravidelných čtvrtletních splátkách. Při určení jejich výše a splatnosti vycházel odvolací soudu jednak z předpokladu, že se jedná o výživné, které měla mít žalobkyně již dávno k dispozici, současně nicméně zohlednil tu skutečnost, že se jedná o poměrně vysokou částku, jejíž obstarání si vyžádá delší čas, který tímto nalézací soud žalovanému poskytl.

25. Jak vyplývá z textu žaloby, žalobkyně se po žalovaném domáhala v tomto řízení placení výživného ve výši 10 000 Kč měsíčně počínaje dnem podání návrhu (žaloby) po dobu 3 let od rozvodu manželství. Žaloba v této věci byla podána dne [datum] a manželství účastníků řízení bylo rozvedeno rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci téhož dne, tedy [datum]. Podle § 605 odst. 2 o. z. přitom platí, že konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den měsíce. V řešeném případě je takovým rozhodným dnem 28. den v měsíci listopadu, pročež tříletá lhůta, po kterou může rozvedený manžel žádat výživné ve výši zajišťující mu stejnou životní úroveň podle § 762 o. z. končí až dnem [datum], přičemž až do tohoto data (včetně) rovněž žalobkyně svůj nárok žalobou v tomto řízení i uplatnila. Soud prvního stupně nicméně napadeným rozsudkem žalobě částečně vyhověl a částečně ji zamítl pouze za dobu do [datum]. Zbývá tak rozhodnout o žalobou uplatněném nároku na výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně za kalendářní den [datum]. Pokud tak soud prvního stupně dosud neučinil, neměl ani odvolací soud zákonný prostor pro rozhodování o takové části předmětu řízení. Odvolací soud tedy postupem podle § 222 odst. 2 o. s. ř. nařídil soudu prvního stupně, aby své rozhodnutí postupem podle § 166 odst. 1 a 2 o. s. ř. doplnil.

26. Pokud jde o výrok o nákladech řízení, je třeba považovat rozsudek soudu prvního stupně za rozhodnutí pouze o části předmětu řízení ve smyslu ustanovení § 152 odst. 2 věta druhá o. s. ř., tedy nikoliv rozhodnutí, jímž se řízení končí ve smyslu ustanovení § 151 odst. 1 část věty před středníkem. V takovém rozhodnutí pak není dán prostor pro rozhodování o nákladech řízení. Pokud tedy soud prvního stupně o nákladech rozhodl, nepostupoval procesně správně, a odvolací soud tudíž v této části napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1 písm. a) ve spojení s ustanovením § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.)

27. Další postup soudu prvního stupně je zrušovacím důvodem předznamenán. Soud prvního stupně tedy nejprve doplní rozhodnutí postupem podle § 166 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť musí mít na paměti, že takové doplnění může provést jen do té doby, než jeho rozhodnutí nabude právní moci; v poměrech dané procesní situace tedy ještě předtím, než doručí rozhodnutí odvolacího soudu účastníkům (srov. § 225 o. s. ř.). V témže rozhodnutí současně rozhodne o veškerých nákladech celého nalézacího řízení (před soudy obou stupňů – viz § 224 odst. 3 o. s. ř.). Stran nákladů řízení pak odvolací soud připomíná, že žalobkyně byla v řízení osvobozena od placení soudních poplatků a zástupce z řad advokátů jí byl ustanoven usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 11. 2020, č. j. 12 C 284/2020-25, které nabylo právní moci dne [datum]. Bez ohledu na skutečnost, zda bude sama žalobkyně náhradu vlastních nákladů vzniklých jí v souvislosti s tímto řízením požadovat, či nikoliv, bude třeba za její náklady považovat i náklady na zastoupení advokátem, kterého účastníku řízení ustanovil soud dle ustanovení § 30 o. s. ř. Bude-li mít zastoupený účastník právo na náhradu nákladů řízení, soud přizná i náhradu takových nákladů řízení účastníku; požadavek ust. § 149 odst. 2 o. s. ř., aby ten, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení, byl povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování, se projeví v tom, že soud sice náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování) přizná zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch státu; nezaplatí-li povinný náhradu nákladů řízení státu dobrovolně, může se stát domáhat (vlastním jménem) jejich zaplacení cestou výkonu rozhodnutí, případně exekuce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo]).

28. Zbývá dodat, že o nákladech ustanoveného zástupce žalobkyně – advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] (o jeho odměně, hotových výdajích a popřípadě též náhradě za daň z přidané hodnoty (§ 140 odst. 1 o. s. ř.)) rozhodne soud prvního stupně, který jej tímto zástupcem ustanovil.