58 CO 169/2021

Plný text

Krajský soud v Brně, pobočka ve obec , rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Pazderského a soudkyň Mgr. Magdaleny Bačíkové a Mgr. Magdalény Gargulákové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa adresa pro doručování: adresa , PSČ obec o zaplacení 906.916 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. 2. 2021, č. j. 11 C 278/2019-181,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1.382 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 144.500 Kč, částky 108.416 Kč a částky 650.000 Kč (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1.608,87 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb. způsobené jednáním orgánů činných v trestním řízení vedeném Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Zlínského kraje, Územní odbor [obec], pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo], proti [jméno] [příjmení], narozenému [datum], v němž žalobkyně vystupovala a vystupuje jako poškozená. Újmu představují průtahy v přípravném řízení a těmito průtahy způsobená nemožnost řádně vyšetřit některé skutky, čímž zanikla možnost domoci se náhrady škody způsobené těmito skutky přímo na [jméno] [příjmení]. V důsledku průtahů, již není možné řádně prověřit všechny skutky, neboť svědci si již nic nepamatují a [jméno] [příjmení] mohl manipulovat s listinnými důkazy. Po devíti letech (některé skutky se udály v roce 2010), je nemožné, aby škoda byla vymožena přímo po škůdci. Není postaveno najisto, zda nebyly promlčeny škodní nároky vzešlé z těchto skutků, protože nebylo řádně procesně (usnesením) rozhodnuto o odložení trestní věci (ohledně skutků 3-8), není postaveno najisto, kdy opět začala běžet promlčecí doba škodních nároků. Žalobkyně na náhradě škody uplatnila jednak částku 144.500 Kč za průtahy v řízení (víc než 6 let a 8 měsíců od trestního oznámení do zahájení trestního stíhání ohledně skutků [číslo]), jednak částku 108.416 Kč jako odměnu a paušální náhradu hotových výdajů advokáta za právní pomoc ohledně skutků [číslo] jednak částku 650.000 Kč, a to jako součet částky 500.000 Kč, která byla převedena z účtu žalobkyně na paní [příjmení] (skutek [číslo]), a částky 150.000 Kč představující rozdíl mezi cenou, za níž měla být nemovitost ve vlastnictví žalobkyně prodána, a skutečnou kupní cenou (skutek [číslo]).

3. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas ve smyslu § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.; nárok žalobkyně však neshledal důvodným. Žalobkyně má v trestním řízení vedeném proti [jméno] [příjmení] postavení poškozeného, není osobou, proti které je trestní řízení vedeno, tímto řízením jí nebyla způsobena škoda, případně nemajetková újmu, jak jí žalobkyně kvalifikuje. Postup orgánů činných v trestním řízení soud I. stupně nehodnotil jako nesprávný úřední postup. Dle závěru soudu I. stupně žalobkyně nejednala s péčí řádného hospodáře, pokud neučinila žádné kroky – nedomáhala se civilní žalobou po [jméno] [příjmení] náhrady způsobené škody, ačkoliv v období od [datum] do [datum] zjistila takové jednání [jméno] [příjmení], kterým jí měla být způsobena škoda, pro kterou podala trestní oznámení. Žalobkyně tedy musela mít dostatek podkladů pro podání trestního oznámení a tím i pro podání civilní žaloby. Pokud ji nepodala ani po té, co usnesením policie ze dne [datum] byla trestní věc odložena, nejednala s péčí řádného hospodáře. Nelze učinit závěr, že jednáním orgánů činných v trestním řízení zanikla žalobkyni možnost domáhat se náhrady škody, která byla způsobena tvrzeným jednáním [jméno] [příjmení], a že vzhledem k tvrzeným průtahům není možné, aby byla škoda vymožena přímo na škůdci. V trestním řízení je rozhodováno o vině a trestu, o uplatněné náhradě škody nemusí být meritorně rozhodnuto, poškozený může být odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, toho si žalobkyně musela být vědoma, zejména byla-li zastoupena advokátem. Protože z těchto důvodů soud I. stupně neshledal žalobu důvodnou, pro nadbytečnost se již nezabýval vznesenou námitkou promlčení a žalobkyni neposkytoval poučení podle § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení k nároku ve výši 108.416 Kč za úkony zmocněnce v trestní věci a k nárokům na zaplacení částek 500.000 Kč a 150.000 Kč. Ve věci zcela úspěšné žalované přiznal vůči žalobkyni podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 4 úkony po 300 Kč a náhradu cestovních výdajů v souvislosti s účastí na jednání soudu.

4. Rozsudek napadla odvoláním žalobkyně. Namítla, že žalobkyně disponuje oproti orgánům činným v trestním řízení (dále také jen„ OČTŘ“) sníženými prostředky k tomu, aby objasnila (a případně před civilním soudem prokázala) jednání, které jí způsobilo škodu a kterého se dopustil R. [příjmení]. Jestliže OČTŘ nebyly schopny tyto podněty ani prošetřit, obstarat další důkazní prostředky ve věci a zahájit trestní stíhání (dle názoru žalobkyně pouze z důvodu průtahů, kdy objektivně tyto skutky již není možné vyšetřit), pak nebylo možné pro toto jednání R. [příjmení] úspěšně vést civilní řízení. R. [příjmení] v průběhu trestního řízení uvedl, že veškerý majetek získaný jednáním, které mu žalobkyně klade za vinu, převáděl na třetí osoby, což mimo jiné svědčí o zhoršení možnosti vymoci tuto škodu cestou podání žaloby. Vedení civilní žaloby poškozené vůči R. [příjmení] zbavuje poškozenou možnosti úspěšně se svého nároku v adhezním řízení domáhat. Přitom rozhodnutí v trestněprávní rovině minimálně zvyšuje šanci poškozeného tento nárok uplatnit, pokud jej soud rovnou nepřizná. Žalobci nemůže jít k tíži to, že inicioval toliko trestní řízení, jehož vedení se ukázalo po několika letech a opakovaných podáváních prostředků nápravy (minimálně z části) jako důvodné. V důsledku trestné činnosti R. [příjmení] neměla žalobkyně potřebné finanční prostředky na vedení civilního sporu, byť jen v podobě poplatkové povinnosti. Proto se žalobkyně obracela na orgány činné v trestním řízení, aby dohledaly a případně zajistily alespoň nějaké neoprávněně odčerpané peněžní prostředky či jiný majetek R. [příjmení], který by se dal v případě jeho odsouzení postihnout. Podaným odvoláním se žalobkyně domáhala změny napadeného rozsudku a vyhovění žalobě.

5. Krajský soud v Brně, pobočka ve [obec], jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.), proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Žalobkyně uplatnila svůj nárok u Ministerstva spravedlnosti dne [datum] (§ 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Protože do 6 měsíců ode dne uplatnění nebyl její nárok plně uspokojen, v souladu s § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. se žalobkyně žalobou podanou dne [datum] domáhala náhrady škody u soudu.

7. Dle názoru odvolacího soudu je nadbytečné zabývat se posouzením, zda se orgány činné v trestním řízení dopustily průtahů, tj. nesprávného úředního postupu. Mezi žalobkyní tvrzeným nesprávným úředním postupem OČTŘ v podobě průtahů a nemožností domoci se náhrady majetkové újmy po R. [příjmení], není příčinná souvislost. I pokud by se OČTŘ dopustily nesprávného úředního postupu (v podobě průtahů), není tento bezprostřední příčinnou toho, že žalobkyni nebyla údajným pachatelem způsobená škoda nahrazena.

8. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Co 4229/2010, uzavřel: Případná odpovědnost státu nemá povahu všeobjímajícího institutu, který by jako jediný reparoval veškeré potenciální škody vzniklé poškozenému subjektu. Zákon [číslo] Sb. vede poškozeného k tomu, aby ještě před případným uplatněním nároku proti státu využil všech (jiných) procesních prostředků k ochraně svého práva, s jejichž uplatněním by bylo spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

9. V rozsudku ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, Nejvyšší soud připomenul, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu: Vznikla-li poškozenému újma odpovídající pohledávce, kterou má vůči svému dlužníku, může být nárok proti státu z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení z prvotního závazkového právního vztahu. Tento závěr plyne z právní konstrukce odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci, i z občanskoprávního pojetí škody. Škodou zákon míní újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na něm leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, respektive uspokojit, nevzniká mu dosud nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu.

10. V projednávaném případě Nejvyšší soud uzavřel, že není nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení a aby tak byl znám jeho negativní výsledek, tj. není nezbytné, aby existoval zamítavý rozsudek soudu, u nějž byl nárok uplatněn, avšak pouze za situace, kdy je z okolností případu zřejmé, že žaloba by nemohla uspět.

11. Ústavní soud v usnesení ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 540/17, uvedl: Právo na účinné vyšetřování není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u trestné činnosti způsobující zásah pouze v rovině majetkových práv je proto nutné zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby, například uplatněním občanskoprávní žaloby. Soudy musí poskytnout ochranu práv poškozených především v občanskoprávním řízení, shledají-li, že práva poškozeného byla jednáním jiných osob porušena. Prostředky ochrany těchto práv nelze hledat v systému trestněprávní represe.

12. V nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3626/13, Ústavní soud uvedl jednak: Ve fázi tzv. prověřování dle § 158 – 159b trestního řádu dosud není dán trestně procesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle § 43 odst. 3 trestního řádu. Není dosud dán ani vyšší stupeň pravděpodobnosti, že vůbec byl spáchán trestný čin, jímž mělo být poškozenému ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální či jiná újma ve smyslu § 43 odst. 1 věta první trestního řádu. Jednak: Trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem. Ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Požadavek účinného vyšetřování je„ pouze“ procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinnosti ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak negarantuje žádný konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu daného orgánu. Je na místě přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost k podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv.

13. Z uvedené judikatury plyne dle názoru odvolacího soudu závěr, že odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. může nastoupit teprve tehdy, nemá-li účastník reálnou možnost domoci se náhrady škody přímo na škůdci, přičemž k tomu neslouží trestní řízení, nýbrž řízení občanskoprávní. Smyslem trestního řízení je primárně zjištění viny a stanovení trestu, nikoliv náhrada způsobené škody. V režimu zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát za škodu pouze tehdy, pokud v důsledku nesprávného úředního postupu nemá žalobce možnost domoci se svého nároku vůči dlužníku (poškozená vůči pachateli). V projednávaném případě se však žalobkyně o to ani nepokusila, bez relevantního důvodu nepodala civilní žalobu na náhradu škody, která jí měla být způsobena jednáním R. [příjmení]. Namísto toho se její náhrady domáhá nyní po státu cestou odpovědnosti za škodu dle citovaného zákona s tím, že od vytýkaného jednání uběhla již velmi dlouhá doba, pročež si řada svědků již nic nepamatuje, případně R. [příjmení] mohl manipulovat listinami. Zde však schází příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a nemožností domoci se nároku. Žalobkyně se bezdůvodně zbavila možnosti, aby jí byl nárok přiznán v civilním řízení, když civilní žalobu nepodala. Nic jí nebránilo v tom, ihned po zjištění jednání R. [příjmení], jímž jí dle jejího názoru vznikla majetková škoda, uplatnit její náhradu v civilním řízení.

14. Žalobkyně se jako poškozená domnělou trestnou činností R. [příjmení] účastní trestního řízení zcela dobrovolně. [jméno] nemůže mít zájem na potrestání pachatele. V trestním řízení se jedná o veřejnoprávní vztah mezi státem a pachatelem. Má-li poškozený za to, že mu byla trestným jednáním způsobena škoda, může se její náhrady domáhat v civilním řízení.

15. Požadavek na náhradu škody, jež by měla spočívat ve vynaložených nákladech na právní zastoupení žalobkyně - právní pomoc advokáta ohledně škodních nároků [číslo], je zcela nedůvodný již jen z toho důvodu, že se jedná o právní pomoc poskytnutou ve fázi před zahájením trestního stíhání, kdy se žalobkyně jako poškozená nemohla relevantně ještě se svým nárokem do adhezního řízení připojit. Poškozený se může domáhat svých nároků v adhezním řízení až po sdělení obvinění konkrétní osobě, neboť teprve tehdy je dán trestně procesní vztah s konkrétním obviněným (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3626/13, odstavec [číslo]).

16. Je správný závěr soudu I. stupně, že žalobkyně v okamžiku, kdy zjistila takové jednání R. [příjmení], kterým jí byla způsobena majetková škoda, měla (vedle podání trestního oznámení) podat civilní žalobu, jejímž prostřednictvím by se domáhala náhrady způsobené majetkové újmy. Svou odvolací námitkou, že„ civilní řízení nebylo možné úspěšně vést, když ani orgány činné v trestním řízení nebyly schopny - dle názoru žalobkyně pouze z důvodu průtahů - obstarat další důkazy a zahájit trestní stíhání“ v podstatě uznává, že v případě neexistence průtahů – tedy v případě okamžitého podání civilní žaloby - by zřejmě vymožení škody bylo reálné.

17. Také ostatní odvolací námitky žalobkyně jsou nedůvodné. Uplatnění náhrady škody v občanskoprávním řízení není na překážku jejímu uplatnění v adhezním řízení; nepochybně však nemůže být o tomtéž nároku rozhodnuto v obou řízeních současně. Tvrzení, že v důsledku trestné činnosti R. [příjmení] neměla žalobkyně finanční prostředky na vedení civilního sporu, když neměla ani na zaplacení soudního poplatku, neospravedlňuje postup, kdy se snažila domoci náhrady škody prostřednictvím trestního řízení, které z jejího pohledu není zatíženo poplatkovou povinností. Pokud žalobci majetkové poměry neumožňují úhradu soudního poplatku, jsou tyto situace řešeny prostřednictvím osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. Pokud žalobkyně svým jednáním sledovala za cíl, aby orgány činné v trestním řízení dohledaly a zajistily alespoň nějaké neoprávněně odčerpané finanční prostředky, pak do skončení trestního řízení by s nimi žalobkyně stejně nemohla disponovat, byť by byly (v její prospěch) zajištěny. Pokud žalobkyně odkazuje na vyjádření R. [příjmení] v trestním řízení, že majetek získaný jednáním, které mu žalobkyně klade za vinu, převáděl na třetí osoby, z čehož žalobkyně dovozuje zhoršení možnosti vymožení náhrady škody cestou civilní žaloby, nutno konstatovat, že možnosti (způsoby) vymáhání rozhodnutím soudu přiznaného nároku na náhradu škody jsou stejné jak v případě, že se jedná o rozhodnutí civilního či trestního soudu.

18. Rozhodnutí soudu I. stupně, kterým žalobu v celém rozsahu zamítl, je věcně správné, proto jej odvolací soud, včetně nákladového výroku, podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. V odvolacím řízení byla žalovaná zcela úspěšná, proto jí ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobkyni vznikl nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto jsou tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za tři úkony právní služby (vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání, účast u jednání [datum]) ve výši 3x 300 Kč = 900 Kč a náhradou cestovních výdajů osoby pověřené jednat za žalovanou vynaložených v souvislosti s účastí na jednání odvolacího soudu dne [datum] za jízdu osobním automobilem o spotřebě 4,9 l benzinu BA na 100 km; při ujetí 70 km a ceně benzinu 44,50 Kč za 1 l dle § 4 písm. a) vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve znění vyhlášky č. 116/2022 Sb. činí cena pohonných hmot 152,64 Kč a základní náhrada za použití motorového vozidla 70 km x 4,70 Kč dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve znění vyhlášky č. 116/2022 Sb. činí 329 Kč, celkem cestovní výdaje po zaokrouhlení na celé koruny 482 Kč. Náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 1.382 Kč (900 Kč + 482 Kč) je žalobkyně povinna zaplatit žalované ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.