59 CO 12/2022

Plný text

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a JUDr. Bronislavy Tinklové, LL.M., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 10.552,01 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 9. 2021 č. j. 16 C 170/2021-50

I. Rozsudek soudu I. stupně se pro zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné částky 3.942 Kč za období od [datum] do [datum], potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se pro zaplacení částky 3.942 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3.942 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soud obou stupňů.

1. V záhlaví citovaným rozhodnutím Okresní soud v Kroměříži (soud I. stupně) rozhodl tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 10.552,01 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 781,44 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2.349,20 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 6.101,82 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,5 % a úrokem 28 % ročně z částky 6.101,82 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá (I.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II.).

2. V důvodech svého rozhodnutí uvedl, že se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum]. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne [datum] rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C [číslo] tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo].

3. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud má tedy v dané věci za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala důsledně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a neposoudila dostatečně úvěruschopnost žalované, neboť zjistila pouze výši příjmů žalované, žádným způsobem však nezkoumala, ani neověřovala výdaje žalované, její stávající závazky, zda tyto závazky splácí, a to za situace, kdy žalovaná pobírala sociální dávky. S ohledem na výši příjmů žalované měla mít původní věřitelka objektivní pochybnosti o schopnosti žalované splácet měsíčně částku 1.012 Kč (tedy 253 Kč po dobu 60 týdnů). Z toho důvodu soud považuje smlouvu o zápůjčce za neplatnou dle § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z.

4. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce, a to konkrétně ve výši 8.000 Kč dne [datum], kdy k zesplatnění došlo dne [datum] (když poslední splátka žalovanou byla uhrazena dne [datum]).

5. Dne [datum] došlo ze strany žalované k uznání dluhu, přičemž ze shora uvedeného vyplývá, že byl uznán neexistující dluh, resp. dluh z absolutně neplatné úvěrové smlouvy. Proto soud k uznání dluhu nepřihlížel a nepřihlížel tak k prodloužené promlčecí lhůtě dle shora citovaných zákonných ustanovení.

6. Zákonná promlčecí lhůta dle ustanovení § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku je tříletá a v tomto případě uplynula dne [datum]. Žaloba, resp. návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl soudu podán dne [datum] a žalovaná namítla námitku promlčení dle ustanovení § 610 odst. 1 věta prvá o. z. I když žalobce ve svém vyjádření ze dne [datum] namítal, že žalovaná dne [datum] podepsala uznání dluhu a tedy předmětná pohledávka promlčena není, v tomto případě nebylo možné promlčecí dobu prodloužit, neboť jak bylo uvedeno shora, byla smlouva absolutně neplatná a pohledávku z takto vzniklé smlouvy nelze uznat. Soud proto postupoval v souladu s ustanovením § 610 a násl. o. z. a žalobu v celém rozsahu zamítl.

7. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce.

8. Namítal, že soud I. stupně dospěl k nesprávnému právnímu závěru, neboť má nárok na bezdůvodné obohacení se zákonným úrokem z prodlení, které není promlčené z důvodu podepsání uznání dluhu, které má u bezdůvodného obohacen stále zachovaný účinek prodloužení promlčecí doby i při vyslovení neplatnosti samotné smlouvy na základě které bylo plnění poskytnuto. Žalobce v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 493/2005 a dále na rozsudek Nejvyšší soudu ČR ze dne 21. 2. 2014 sp. zn. 23 Cdo 405/2013. Za tohoto stavu má za to, že žalobce má nárok na zaplacení části nesplacené jistiny zápůjčky (tedy bezdůvodné obohacení) ve výši 3.942 Kč (8.000 Kč – 4.058 Kč) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3.942 Kč od [datum] do zaplacení, pročež odvolání směřovalo toliko do této části rozhodnutí soudu I. stupně.

9. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně nevyjádřila.

10. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle ustanovení § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

15. Podle ustanovení § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

16. Podle ustanovení § 629 odst. 1 o. z. trvá promlčecí lhůta 3 roky.

17. Podle ustanovení § 639 o. z. uznál-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za 10 let od doby, kdy k uznání dluhu došlo.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Lze přisvědčit názoru žalobce, že i v případě shledání samotné smlouvy o zápůjčce neplatnou v případě uznání dluhu z této půjčky zůstávají účinky uznání dluhu zachovány i pro vydání bezdůvodného obohacení. Za tohoto stavu uplatněná námitka promlčení ze strany žalované ve vztahu k samotné nezaplacené jistině neobstojí a v této části je nárok žalobce důvodný. Zde uvedený závěr je také v souladu s judikaturou NS ČR, mimo jiné citovanou v odvolání žalobce (srovnej rozsudek NS ČR ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 493/2005).

21. Za tohoto stav odvolací soud rozsudek soudu I. stupně pro předmět napadený odvoláním změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobě vyhověl pro zaplacení částky 3.942 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí (II.). Týká-li se zákonného příslušenství pohledávky v podobě úroku z prodlení, ten odvolací soud přiznal od data určeného žalobcem v doručené výzvě (ze dne [datum]) pro zaplacení pohledávky dnem [datum].

22. Pro uplatněné příslušenství z pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení nad rámec toho, co bylo dle výroku II. rozhodnutí shledáno důvodným, odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

23. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů pak bylo rozhodnuto tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků, neboť i přes úspěch žalobce v odvolání převažuje u něho ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. převážný neúspěch v rámci celého řízení, přičemž u žalované náhrada nákladů řízení nebyla zjištěna.