59 CO 145/2021

Plný text

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a JUDr. Bronislavy Tinklové, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastupování státu ve věcech majetkových, IČO sídlem adresa proti žalovaným: 1. příjmení příjmení , narozený dne datum 2. jméno příjmení , narozená dne datum oba bytem adresa oba zastoupeni advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 213.234 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 35 C 411/2017-302

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. a III. potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč do 3 dnů od jeho právní moci.

1. V záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud ve [obec] (soud I. stupně) rozhodl tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 200 870,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 200 870,96 Kč od [datum] do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 4 596 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (II.), žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaných 1) a 2) společně a nerozdílně domáhala zaplacení částky 12 363,04 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 12 363,04 Kč od [datum] do zaplacení (II.) a žalovaní 1) a 2) společně a nerozdílně jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve [obec] soudní poplatek ve výši 10 662 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. V podstatných důvodech svého rozhodnutí uvedl, že považuje nájemní smlouvu uzavřenou dne [datum] mezi žalovanými a spoluvlastníky [jméno] a [jméno] [příjmení], a kterou byly pronajaty nemovitosti – rodinný dům, stavební pozemek a zahrada, za platnou, přičemž platnost nájemní smlouvy uzavřené v daném případě je nutno posuzovat dle § 663 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.

3. Ve vztahu k nájmu rodinného domu, tedy nemovité věci, který se bude řídit právě obecnými ustanoveními občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., tzn. ust. § 663 a násl., je pak skončení nájmu upraveno v ust. § 676 a § 677 občanského zákoníku [číslo] podle kterých nájem skončí uplynutím doby, na kterou byl sjednán, nedohodne-li se pronajímatel s nájemcem jinak (§ 676 odst. 1), je upravena možnost prolongace nájemní smlouvy (§ 676 odst. 2), a stanoveno, že zrušit nájemní smlouvu sjednanou na dobu neurčitou lze, nedojde-li k dohodě pronajímatele s nájemcem, pouze výpovědí (§ 677 odst. 1).

4. Ustanovení § 676 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. je normou dispozitivní povahy a upraví-li si strany smlouvy svůj právní vztah jinak, než stanoví tato norma - v daném případě i vyloučením možnosti jednostranného ukončení smlouvy - nejde o rozpor s kogentní právní úpravou a nemůže to tedy vést k závěru o neplatnosti smlouvy.

5. K závěru o neplatnosti smlouvy nemůže vést námitka, že žalobci neměli nikdy fakticky za užívání předmětu nájmu hradit nájemné, když ve smlouvě není stanovena splatnost nájemného, přestože nájem je vždy vztahem pojmově úplatným. Tomuto závěru má podle žalobkyně odpovídat i čl. II odst. 3 nájemní smlouvy, dle nějž se pronajímatelé (nikoliv nájemci) zavazují hradit náklady na dodávku energií, a to aniž by za to od nájemců dostávali jakékoliv protiplnění.

6. Nájemní smlouva je smlouvou úplatnou, dohoda o nájemném by proto měla být součástí smlouvy.

7. Splatnost nájemného je tedy určována v termínech stanovených především dohodou, nebo v některých případech právním předpisem, avšak není-li takto určena, stanoví ji občanský zákoník - měsíčně pozadu.

8. Také není vyloučeno, aby si smluvní strany v rámci smluvní volnosti ujednaly, že náklady na dodávku médií a služeb budou hradit pronajímatelé. Takové ujednání neznamená vyloučení úplatnosti smlouvy o nájmu, když povinnost platit nájemné a povinnost platit za služby spojené s užíváním bytu jsou rozdílnými povinnostmi a smluvní přenesení nesení nákladů na služby spojené s užíváním bytu neznamená vyloučení úplaty za užívání pronajaté nemovitosti spočívající v nájemném.

9. Ani z těchto skutečností tak podle názoru soudu nelze dovodit neplatnost předmětné nájemní smlouvy.

10. Konečně žalobkyně neplatnost nájemní smlouvy odvozovala od rozporu nájemní smlouvy s ust. § 27 zákona [číslo] o majetku státu, které umožňuje uzavírat nájemní smlouvy se státem pouze na dobu určitou max. 8 let. Předmětná nájemní smlouva je uzavřena na dobu 30 let.

11. Nelze pominout, že platnost nájemní smlouvy je nutno posuzovat k okamžiku a podle okolností existujících v době, kdy byl právní úkon učiněn - kdy byla smlouva uzavřena (k tomu viz rozhodnutí NS ČR sp. z. 28 Cdo 2660/2007). Předmětná nájemní smlouva byla uzavřena dne [datum], kdy ani jednou ze stran či subjektů smlouvy nebyla žalobkyně. Nebylo tedy v době uzavření smlouvy nutno respektovat podmínky stanovené zákona č. 219/2000 Sb., o majetku státu a pro posouzení platnosti této nájemní smlouvy k datu [datum] tak vůbec nejsou relevantní zákonná omezení stanovená zákonem č. 219/2000 Sb.

12. Po zvážení všech shora rozebraných skutečností a s přihlédnutím k tomu, že písemně uzavřená smlouva o nájmu nemovitosti ze dne [datum] obsahuje podstatné náležitosti smlouvy o nájmu ve smyslu § 663 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. soud vyhodnotil, že předmětná nájemní smlouva byla uzavřena platně. Na jejím základě se [jméno] a [jméno] [příjmení], přičemž do právního postavení [jméno] [příjmení] vstoupila žalobkyně, jako pronajímatelé zavázali přenechat žalovaným jako nájemcům do užívání předmětné nemovitosti a žalovaní se zavázali platit měsíční nájemné ve výši 13.000 Kč.

13. Pronajímatelé svou povinnost přenechat nájemcům předmětné nemovitosti do užívání splnili - není sporu o tom, že žalovaní tyto nemovitosti užívají.

14. Sporné je, zda žalovaní plní vůči žalobkyni jako jedné z pronajímatelů svou povinnost platit nájemné.

15. Tato problematika souvisí s mnohostí subjektů na každé straně tohoto smluvního vztahu, když na straně pronajímatelů vystupují dva subjekty a na straně nájemců také dva subjekty.

16. Vystupuje-li na straně věřitelské nebo na straně dlužnické, popř. na obou těchto stranách více osob, jde o společný závazek. V tomto konkrétním případě jde o společný závazek žalovaných jako nájemců platit nájemné, a to více věřitelům. Povinnost k úhradě nájemného nevznikla jednorázově s uzavřením smlouvy o nájmu, ale vzniká postupně v každém jednotlivém měsíci, ve kterém smluvní vztah trvá. Je-li předmětem řízení povinnost k úhradě nájemného za období od [datum] nadále, je nutno tuto povinnost včetně aplikace pravidel řešení společných závazků podle přechodných ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. řešit právě podle ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., když podle § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. se na společné závazky vzniklé podle § 511 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – není-li zvláštní úpravy – i nadále použijí dosavadní předpisy a podle ust. § 3074 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti 17. V projednávané věci povinnost více nájemců platit více pronajímatelům nájemné byla v čl. III. předmětné nájemní smlouvy formulována tak, že se smluvní strany dohodly, že„ měsíční nájemné, jež budou nájemci pravidelně hradit pronajímatelům za nájem předmětu nájmu dle této smlouvy, činí částku ve výši 13.000 Kč (třináct tisíc korun českých).

18. Smluvní strany se dohodly, že nájemné bude pronajímatelům hrazeno tak, že na úhradu každého měsíčního nájemného bude postupně započítávána pohledávka nájemců za pronajímateli z titulu dlužné kupní ceny dle kupní smlouvy ze dne [datum], a to včetně nezaplacených úroků z prodlení, když ke dni podpisu nájemní smlouvy tato pohledávka činí cca 4.700.000 Kč. V případě, že tato smlouva z nějakého důvodu zanikne před tím, než bude umořen celý dluh pronajímatelů vůči nájemcům, zavazují se pronajímatelé takový nedoplatek bez prodlení nájemcům uhradit.

19. Z takového formulace smlouvy vyplývá, že povinnost žalovaných jako dvou nájemců platit nájemné ve výši 13.000 Kč je dělitelným závazkem formulovaným jako závazek nikoliv solidární, přičemž při absenci výslovného smluvního ujednání jsou oba nájemci povinni platit nájemné rovným dílem. Právo věřitelů na nájemné pak je formulováno jako společná pohledávka s dílčím plněním, která nebyla formulována jako solidární.

20. Vyplývá z toho, že každému pronajímateli přísluší právo na jednu polovinu měsíčního nájemného. Jestliže byla sjednána forma úhrady nájemného zápočtem oproti pohledávce žalovaných vůči [jméno] a [jméno] [příjmení] na zaplacení kupní ceny z převodu nemovitosti, nemůže tato forma hrazení nájemného přejít i na žalobkyni.

21. Žalobkyně totiž nemá vůči žalovaným započitatelnou pohledávku, když v důsledku § 41 odst. 1 ZMS na žalobkyni nepřešel závazek [jméno] [příjmení] vůči žalovaným k úhradě kupní ceny z prodeje předmětné nemovitosti.

22. Vzhledem k závěrům, ke kterým soud dospěl, se pak již nezabýval argumentací žalobkyně, která namítala, že nájemné mělo být dle nájemní smlouvy hrazeno započítáváním měsíčních plateb na pohledávku žalobců za původními vlastníky (pronajímateli). Pohledávka žalobců byla přitom, jak vyplývá z preambule nájemní smlouvy, promlčená. Na základě čl. II odst. 2 nájemní smlouvy tak měly být započítávány jednotlivé platby nájemného, které nebyly v době podpisu nájemní smlouvy splatné a jejich splatnost nebyla smlouvou stanovena, na nevymahatelnou (promlčenou) pohledávku, která nebyla nájemní smlouvou ani dostatečně specifikována co do její výše (dle čl. II odst. 2 nájemní smlouvy se mělo jednat o částku cca 4.700.000 Kč). S ohledem na skutečnost, že pohledávky na zaplacení jednotlivých měsíčních plateb nájemného nejen že nebyly v době podpisu nájemní smlouvy splatné, ale ani neexistovaly, nemohlo dojít k jejich platnému započtení dohodou. V nájemní smlouvě tak nebyla určena splatnost nájemného a způsob úhrady nájemného započtením byl dohodnut v rozporu se zákonem, neboť započtení neexistující pohledávky je vyloučeno, stejně tak jako je vyloučeno případné jednostranné započtení nevymahatelných (promlčených) pohledávek. Je vyloučeno, aby byla jednostranně započtena promlčená pohledávka, k jejímuž promlčení došlo předtím, než se pohledávky staly k započtení způsobilými (viz ust. § 581 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. a shodně § 1987 odst. 1 obč. zák.). Účel nájemní smlouvy (dočasné užívání předmětu nájmu za úplatu) tak od počátku nemohl být naplněn.

23. S ohledem na závěry přijaté shora je tato argumentace bezpředmětná, když se může týkat pouze započtení vzájemných závazků mezi žalovanými a [jméno] [příjmení], nemá však vliv na vztah mezi žalobkyní a žalovanými.

24. Hradí-li žalovaní nájemné pronajímateli [jméno] [příjmení] formou sjednaného zápočtu, neplní tím svou povinnost hradit jednu polovinu měsíčního nájemného žalobkyni, a domáhá-li se žalobkyně žalobou splnění této platební povinnosti žalovaných, je žaloba co do základu důvodná.

25. Bylo-li nájemné sjednáno ve výši 13.000 Kč měsíčně, přísluší žalobkyni, při absenci smluvního vymezení konkrétní výše podílu jednotlivých pronajímatelů na nájemném, právě jedna polovina ze sjednaného nájemného, tzn. částka 6.500 Kč měsíčně, tzn. částka 209,67 Kč za jeden den při počtu 31 dnů v měsíci.

26. Dlužné nájemné tak činí: za období od [datum] do [datum], tedy 28 dnů, částku 5.870,96 Kč (28 x 209,67) za období roku 2015, tedy 12 měsíců, částku 78.000 Kč (12 x [číslo]) za období roku 2016, tedy 12 měsíců, částku 78.000 Kč (12 x [číslo]) za období od [datum] do [datum], tedy 6 měsíců, částku [číslo] (6 x [číslo]). Celkem tak dlužné nájemné činí částku 200.870,96 Kč.

27. Protože žalovaní svou povinnost k úhradě takto vyčísleného dlužného nájemného žalobkyni dosud nesplnili, zavázal je k jejímu splnění svým rozhodnutím soud (odst. I. výroku). Vzhledem k tomu, že povinnost žalovaných jako nájemců k placení nájemného nebyla ve smlouvě sjednána jako solidární (společně a nerozdílně), nemohla ani povinnost k placení dlužného nájemného uložená soudem být stanovena jako společná a nerozdílná. Jestliže žalobkyně zaplacení dlužného nájemného požadovala po žalovaných společně a nerozdílně, nemohlo tomuto požadavku být vyhověno.

28. Stejně tak žalobě nemohlo být vyhověno, pokud se jí žalobkyně domáhala zaplacení částky celkem 213.234 Kč, tedy o částku 12.363,04 Kč vyšší, než v jaké byla shledána důvodnou. Co do částky 12.363,04 Kč nezbylo, než žalobu zamítnout.

29. Spolu s jistinou žalobkyně požadovala i její příslušenství v podobě úroku z prodlení, na který má žalobkyně nárok ve smyslu § 1968 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., nesplní-li dlužník svůj dluh řádně a včas. Bylo tedy nutno posoudit, zda a kdy se žalovaní dostali do prodlení s úhradou každého měsíčního nájemného. V nájemní smlouvě nebyla sjednána splatnost nájemného, je tedy nutno splatnost posoudit dle ust. § 671 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., podle kterého není-li dohodnuto nebo zvláštními předpisy stanoveno jinak, platí se nájemné ze zemědělských nebo lesních pozemků půlročně pozadu 1. dubna a 1. října, při ostatních nájmech měsíčně pozadu.

30. Splatnost nájemného tak nastala vždy k poslednímu dni v měsíci, za který mělo být nájemné hrazeno. Nesplnili-li žalovaní svou povinnost k úhradě nájemného, dostali se vždy prvním dnem měsíce následujícího do prodlení s jeho úhradou a od toho data jsou povinni platit žalobkyni i úrok z prodlení vždy z každé jednotlivé dlužné měsíční platby nájemného, přičemž sazba úroku z prodlení ve smyslu nařízení vlády č. 351/2013 Sb. přitom po celé období, za které je dlužné nájemné žalováno, činila 8,05 % ročně.

31. Žalobkyně úrok z prodlení žádala ve výši 8,05 %, tedy ve výši zákonné, avšak až od [datum] z celkové dlužné částky (v návaznosti na výzvu k plnění), žádala tedy méně, než na co má nárok, a takový požadavek soud nemůže přestoupit. Soud tedy žalobě vyhověl i co do požadavku žalobkyně na úrok z prodlení od data [datum], avšak pouze z částky, do níž shledal žalobu důvodnou, tzn. z částky 200.870,96 Kč (odst. I. výroku.). Žalobu požadující úrok z prodlení i z částky 12.363,04 Kč musel zamítnout, když úrok z prodlení jako příslušenství musí sledovat osud věci hlavní (odst. II. výroku).

32. Pro úplnost se soud musí vypořádat s námitkou promlčení uplatněného nároku vznesenou žalovanými, kteří namítali, že došlo-li k vymezení žalovaného nároku jako nároku na dlužné nájemné až u jednání konaného dne [datum], stalo se tak po uplynutí příslušných promlčecích lhůt.

33. Nárok na zaplacení nájemného za každý jednotlivý měsíc trvání nájemného vztahu vzniká s uplynutím každého jednotlivého příslušného měsíce, v němž nájemní vztah trval, nebyla-li splatnost nájemného sjednána. Dnem následujícím, tedy vždy prvním dnem následujícího kalendářního měsíce mohl být nárok uplatněn poprvé a tímto dnem tak začala běžet promlčecí doba nároku na nájemné za ten příslušný měsíc. Uplatňuje-li žalobkyně nároky za období od [datum] do [datum], pak promlčecí doba mohla začít plynout v rozmezí nejdříve [datum] až [datum] a uplynula by v rozmezí [datum] - [datum]. Žaloba byla podána [datum], tedy včas, protože se tak stalo ještě v rámci běhu tříleté promlčecí lhůty a nárok tak promlčen není.

34. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že nároky v daném řízení byly původně uplatněny jako nároky na vydání bezdůvodného obohacení a teprve v průběhu řízení, u jednání konaného dne [datum] bylo poprvé zmíněno, že nároky lze posuzovat právně jako nároky z platné smlouvy a výslovně bylo tato změna právního posouzení formulována u jednání konaného dne [datum].

35. Nárok totiž byl vymezen skutkově jako nárok na náhradu za užívání předmětných nemovitostí v období od [datum] do [datum]. Zda je takový nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení při bezesmluvním užívání nebo nárok na dlužné nájemné při existenci smluvního vztahu, je záležitostí právního posouzení a soudu, nikoliv účastníků, přičemž změny v právním hodnocení nemají vliv na skutkové vymezení nároku a závěr o jeho uplatnění ke dni [datum], kdy byla podána žaloba mající za následek zastavení běhu promlčecí doby.

36. Pro úplnost soud uvádí, že již v předchozím rozhodnutí vyhodnotil jako irelevantní námitku započtení vzájemné pohledávky žalovaných na náhradu nákladů správy a údržby předmětných nemovitostí vůči pohledávce státu ve smyslu § 42 odst. 2 zákona o majetku státu stejně jako námitku, že výkon práva žalobkyně žádající po žalovaných úhradu za užívání nemovitosti, je v rozporu s dobrými mravy.

37. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně měla neúspěch v poměrně malé části, neúspěch v poměrně nepatrné výši, proto žalobkyni přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení v souladu s vyúčtováním žalobkyně.

38. Proti tomuto rozsudku do výroku I. podali odvolání žalovaní. Namítali, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.).

39. Namítali, že soud I. stupně se nevypořádal s argumentací žalovaných, kdy námitky žalovaných zcela pomíjí. Na druhou stranu je benevolentní k nejednoznačnosti a nespecifičnosti žalovaného nároku, který je žalobcem opakovaně v průběhu řízení měněn co do jeho důvodu (bezdůvodné obohacení x dlužný nájem) jeho výše (213.234 Kč x 200.663 Kč x 200.870,96 Kč). Přístup soudu k žalobci a jeho pozměňovacím návrhům v tomto směru vzbuzuje dojem nerovnosti účastníků řízení, který je ještě umocněn povahou žalobce spočívající v tom, že se jedná o stát. Žalovaní jsou naproti tomu ve svých námitkách po celou řízení konstantní, jsou přesvědčeni, že se ničeho nedopustili a že žádný dluh vůči žalobci nemají. Oproti tomu žalobce nejprve tvrdí, že žalovaní užívají nemovitosti bez právního důvodu, kdy požaduje vydání bezdůvodného obohacení v částce 213.234 Kč, následně dne [datum] požaduje žalobce uhrazení dlužného nájmu ve výši 200.663 Kč, aby dne [datum] (respektive v písemném podání doručenému soudu v odpoledních hodinách dne [datum]) požadoval uhrazení dlužného nájemného ve výši 200.870,96 Kč.

40. Z jednotlivých úkonů žalobce se podává, že tento svůj nárok upravuje dle potřeb a vývoje řízení, tento postup je však neakceptovatelný. V tomto směru žalovaní upozorňují na ustálenou soudní praxi, dle které je třeba jeho jednání posuzovat jako změnu žaloby, když se tento domáhá na základě různých skutkových základů různých plnění. Hmotně právní účinky zmíněného návrhu pak nastávají dnem, kdy byl tento návrh učiněn, (ať již písemně či ústně do protokolu), bez ohledu na to, zda a kdy bylo o takovémto návrhu rozhodnuto. Běh promlčecích lhůt se ohledně takto uplatněných práv staví tímto dnem, nikoliv dnem, kdy bylo zahájeno řízení o původním návrhu (viz rozsudek NS ČR ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008 či rozsudek NS ČR ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2502/2000).

41. Soud I. stupně uzavírá, že nájemní smlouva byla uzavřena platně. Následně předkládá složitou a z pohledu žalovaných zcela nesmyslnou argumentaci ve vztahu k solidaritě závazkových vztahů. Ač se soud I. stupně snaží své argumentaci dát právní rámec, jeho odůvodnění je zavádějící, nepřesvědčivé a vnitřně rozporné. Navíc je tato argumentace pro žalované zcela překvapivá, když ze strany žalobce žádná námitka v tom smyslu, že by úhrada nájemného neměla být solidárním závazkem, nezazněla. Jedná se tedy o nepřípustnou iniciativu soudu I. stupně, kterou dochází k ještě většímu prohloubení soudem I. stupně vytvořené nerovnosti účastníků řízení.

42. Žalovaní mají za to, že nájemné je společnou pohledávkou pronajímatelů, a současně společným dluhem nájemců, což také vyplývá i ze zákonných ustanovení § 1868 občanského zákoníku.

43. Opačný závěr je nelogický. Ad absurdum, přisvědčíme-li soudu I. stupně, pak by si mohl kterýkoliv ze spoluvlastníků, kteří pronajímají společnou věc, kdykoliv za trvání nájemního vztahu vzpomenout, že nájemné je hrazeno jinému spoluvlastníkovi a nikoli přímo jemu a mohl by se domáhat opětovného uhrazení nájemného (ve výši jeho podílu) s tím, ať si ho nájemce vyřídí s druhým spoluvlastníkem sám. Nájemce by tak byl nucen nejen uhradit nájemné, které již jednou uhradil, ale současně by byl nucen žalovat druhého pronajímatele na vydání bezdůvodného obohacení, které by navíc v době podání žaloby bylo s pravděpodobností hraničící s jistotou z velké části promlčeno.

44. Nynější postoj soudu (ohledně nesolidarity nájemného) zcela neočekávaný (překvapivý), zvláště když nyní v bodě 86 napadeného rozhodnutí konstatuje, že:„ vzhledem k tomu, že povinnost žalovaných jako nájemců k placení nájemného nebyla ve smlouvě sjednána jako solidární, nemohla ani povinnost placení dlužného nájemného uložena soudem být stanovena jako společná a nerozdílná“. Zatímco ve svém prvním (nyní již zrušeném rozhodnutí ze dne 3. 5. 2018, č. j. 35 C 311/2017-152 žalované zcela bez jakýchkoliv pochybností zavazuje k plnění společně a nerozdílně (výrok I.) a předmětné ani žádným způsobem nezdůvodňuje. Nad to je třeba připomenout, že námitka stran solidární povahy nájemného ze strany žalobce nikdy nezazněla a přichází s ní soud I. stupně poprvé až nyní, ve svém v pořadí již druhém rozhodnutí ve věci. V důsledku svého nového přesvědčení soud I. stupně opravuje i odsuzující výroky, kde vynechává společně a nerozdílně, v důsledku toho však žalobci přisuzuje prakticky dvojnásobek toho, co žalobce po žalovaných společně a nerozdílně požadoval. Výrok soudu je vadný, neboť na jeho podkladě žalobce může požadovat zaplacení celého dluhu (žalovaného nároku) po obou žalovaných a to v plné výši. Již jen z toho důvodu je nutno napadený rozsudek zrušit. Předmětně tak dokreslil absurdnost celé, soudem I. stupně nově vytvořené konstrukce.

45. Na to žalovaní reagovali, že smlouvu je třeba posuzovat dle jejího obsahu a dle úmyslu stran. Z nájemní smlouvy je patrno (a žalovaný to tvrdil od počátku řízení), že důvodem uzavření nájemní smlouvy bylo umořit dluh pronajímatelů z titulu neuhrazení kupní ceny a současně zajistit nájemníkům nerušené užívání nemovitostí až do roku 2041. K faktickému započtení tak došlo okamžikem podpisu nájemní smlouvy, na základě dohody stran, nikoliv postupným umořováním dluhu.

46. Žalovaní nerozporují, že každému ze spoluvlastníků (pronajímatelů) náleží právo na nájemné dle jejich spoluvlastnických podílů. Nicméně je třeba si uvědomit, že pro žalované se fakticky nic nemění. Již za situace, kdy soud dospěl k závěru, že nájemné je započítáváno každý měsíc, děje se tak i po přechodu vlastnických práv na žalobce. Žalovaní nájemní smlouvu neporušili a ničeho nedluží. Jak mohou být žalovaní odsuzováni k tomu, aby zaplatili nájemné, jež již jednou uhradili? S námitkou nedostatku pasivní legitimace se soud I. stupně opětovně nevypořádal. Ostatní námitky žalovaných pak pouze zmínil, aniž by k nim zaujal odůvodněné stanovisko. Nedostatek pasivní legitimace žalovaní namítají od počátku řízení, srozumitelně vysvětlují, že žalovaní se nepovažují za subjekty, které se obohacují na úkor žalobce a předložili k tomu příslušné důkazy. Přesto, že otázka pasivní legitimace je otázkou, již má soud zkoumat v úřední povinnosti, nestalo se tak, a to ani k opakovaným námitkám ze strany žalovaných.

47. V této otázce odkazují žalovaní na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které„ opomenutý spoluvlastník (a tím je žalobce) není oprávněn požadovat vydání bezdůvodného obohacení po této třetí osobě, nýbrž pouze po spoluvlastníku, který uzavřel smlouvu a to v rozsahu převyšujícím jeho spoluvlastnický podíl. Podle žalovaných je tímto otázka pasivní legitimace vztahující se na jejich případ autoritativně vyřešena. Soud I. stupně však závěry judikaturní praxe bez jakéhokoliv zdůvodnění nerespektoval. Pokud jde o zamítnutí vznesené námitky promlčení, žalovaní odkazují na výše uvedené a sice, že žalobce svůj nárok není schopen řádně specifikovat co do důvodu a výše, když svá stanoviska opětovně, dle vlastních potřeb dle vývoje sporu mění.

48. Soud se nakonec přiklání k poslednímu„ výpočtu“ žalobcem a k jeho předešlým návrhům se nijak nevyjadřuje, ostatně ani sám žalobce nedokázal svůj návrh co do výše 200.663 Kč vysvětlit. Žalovaní mají za to, že žalobce svůj nárok specifikoval až svým podáním ze dne [datum]. Hmotně právní účinky (jimiž je i běh či stavění promlčecích lhůt), je tak třeba spojovat až s datem [datum].

49. Soud I. stupně se pak nezabývá ani dalšími námitkami žalovaných, ať již jde o náklady správy a údržby nemovitostí, (včetně např. hrazení daně z nemovitostí) či tím, že nemovitost je dlouhodobě užívána pouze z části. V tomto kontextu žalovaní připomínají, že za situace, kdy nejsou vlastníky nemovitosti, nemohou žalobci tuto nemovitost, (respektive část nemovitosti, jež neužívají) zpřístupnit. Žalobce byl opakovaně upozorněn, aby se svými nároky a požadavky obrátil na druhého ze spoluvlastníků, jak mu to ukládá zákon i ustanovená soudní praxe, pokud tak žalobce neučinil, nemůže to být hrazeno k tíži žalovaných.

50. Žalovaní nesouhlasí ani s rozhodnutím soudu ohledně nákladů řízení a to zejména s tím, že soud neshledal u žalovaných předpoklady pro osvobození od placení soudních poplatků.

51. Žalovaní byli přitom v této věci od soudních poplatků opakovaně osvobozeni, a proto je takový závěr nepochopitelný. Postup soudu vyznívá neobjektivně a hraničí s porušením práv žalovaných na spravedlivý proces. Žalovaní v této souvislosti opětovně požádali o přiznání osvobození od soudních poplatků, kdy odkazují na své, soudem již několikrát zjištěné majetkové poměry.

52. Žalovaní proto navrhli, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl tak, že žaloba žalobce se zamítá a přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení.

53. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že toto považuje za nedůvodné a navrhla rozhodnutí soudu I. stupně potvrdit v napadených výrocích. Skutková tvrzení žalobkyně jsou od počátku zcela neměnná. Žalobkyně totiž od počátku skutkově tvrdí následující; - žalovaní užívají nemovitosti, které jsou ve vlastnictví žalobkyně a žalovaní nehradí žalobkyni za užívání předmětných nemovitostí ničeho.

54. Předmětná věc je tedy skutkově v zásadě velmi jednoduchá, když žalobkyně tvrdila a prokázala, že žalovaní užívají předmětné nemovitosti, a současně mezi stranami není sporu o tom, že žalovaní žalobkyni nehradí za užívání nemovitostí ničeho (když žalovaní tvrdí, že hradí nájemné formou zápočtu pohledávek).

55. Otázka, zda žalobkyni náleží za užívání nemovitosti nájemné či náhrada za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním nemovitosti bez právního důvodu, v první řadě závisí na posouzení otázky, zda smlouva o nájmu ze dne [datum], kterou žalovaní uzavřeli se svými syny, je platná či neplatná. A tato otázka je bezpochyby otázkou právní, nikoli skutkovou. Na vyřešení této právní otázky pak závisí další právní otázka, tedy zda posuzovaný nárok žalobkyně je nárokem na zaplacení dlužného nájemného nebo nárokem na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaných. Posouzení naznačených právních otázek bylo soudem I. stupně učiněno na základě jednoho neměnného skutkového základu. Z odvolání žalovaných v podstatě vyplývá, že soud by měl být vázán právním hodnocením provedeným žalobkyní, což je závěr absurdní. Pokud by tato argumentace obstála, pak by byli účastníci řízení v zásadě trestáni za to, že věc vůbec nějakým způsobem právně vyhodnotili. Soud I. stupně provedl podrobné právní hodnocení závazkových vztahů, které byly ve výsledku podstatou sporu. Pokud žalovaní upozorňují na to, že prvním rozhodnutím soudu I. stupně byli zavázání k plnění žalobkyni společně a nerozdílně, pak je třeba mít na paměti, že v tomto případě soud I. stupně posoudil nájemní smlouvu jako neplatnou a právním důvodem plnění bylo bezdůvodné obohacení, které žalovaným vzniklo společným užíváním nemovitosti. Je tedy logické, že pokud měl soud I. stupně předmětný závazek při svém prvním rozhodování za neplatný, a nezavázal žalované k plnění povinnosti na základě tohoto závazku, nezabýval se ani možnou otázkou solidarity takovéhoto závazku.

56. Žalobkyně upozorňuje, že žalovaní ve svém odvolání uvádí, že k faktickému započtení došlo okamžikem podpisu nájemní smlouvy, nikoli postupným umořováním dluhu. K tomu žalobkyně uvádí, že toto tvrzení je zcela zřejmě v rozporu s nájemní smlouvou, v níž se uvádí, že na úhradu každého měsíčního nájemného bude postupně započítávána pohledávka nájemců za pronajímateli z titulu dlužné kupní ceny dle kupní smlouvy ze dne [datum], a to včetně nezaplacených úroků z prodlení. Od okamžiku, kdy došlo k přechodu vlastnického práva na žalobkyni, je pak jakýkoliv zápočet zcela vyloučený, neboť žalovaní nemají vůči žalobkyni započitatelnou pohledávku.

57. Co se týká námitek žalovaných k nákladům na správu a údržbu nemovitosti, rozsahu užívání nemovitosti, námitky promlčení či pasivní legitimace, odkazuje na závěry soudu I. stupně, neboť má za to, že s těmito námitkami se soud v průběhu řízení náležitě vypořádal a žalobkyně se k nim opakovaně podrobně vyjadřovala.

58. Krajský soud v [obec], pobočka v Zlíně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněnými účastníky (§ 201 o. s. ř.), toto je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario) obsahuje způsobilé odvolací důvody namítající, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci (§ 205 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.) a z provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), kdy na jejich základě dospěl rovněž k nesprávným právním závěrům (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.) přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

59. Vztahy účastníků založené nájemní smlouvou ze dne [datum] se dle ust. § 3074 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

60. Podle § 663 zákona č. 40/1964 Sb., občasnského zákoníku (obč.zák.), nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věci, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky.

61. Podle § 671 odst. 1 obč.zák. nájemce je povinen platit nájemné podle smlouvy, jinak nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání.

62. Podle § 671 odst. 2, není-li dohodnuto nebo zvláštními předpisy stanoveno jinak, platí se nájemné ze zemědělských nebo lesních pozemků půlročně pozadu 1. dubna a 1. října, při ostatních nájmech měsíčně pozadu.

63. Podle § 41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku státu (dále jen ZMS), ve znění účinném, pokud stát nabyl majetek způsoby uvedenými v ustanovení § 13 závazky předchozího majitele na stát nepřecházejí a zástavní práva k věcem a právům, které stát takto nabyl, okamžikem přechodu na stát zanikají, nestanoví-li jinak zvláštní právní předpis, rozhodnutí příslušného orgánu nebo mezinárodní smlouva, kterou je stát vázán.

64. Podle § 42 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. ZMS pohledávka dlužníka za státem zaniká započtením tehdy, kryje-li se vzájemně s pohledávkou, s níž je příslušná hospodařit (§ 9, § 11) organizační složka, která má plnit závazek státu (§ 38) odpovídající pohledávce dlužníka.

65. Podle § 42 odst. 2 ZMS započtení proti pohledávce státu je přípustné pouze na základě dohody, nestanoví-li zvláštní právní předpis, že započtení proti pohledávce státu je vyloučeno.

66. Podle § 1868 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., (o.z.), zaváže-li se několik dlužníků k témuž plnění, nebo zaváže-li se dlužník několika věřitelům k témuž plnění, spravují se společný dluh i společná pohledávka podle zásad o spoluvlastnictví.

67. Podle § 1871 odst. 1 o.z. každý z několika spoludlužníků dělitelného plnění je dlužen jen svůj díl a každý z několika věřitelů dělitelného plnění je věřitelem jen svého dílu, ledaže smlouva, zákon nebo rozhodnutí soudu stanoví jinak.

68. Podle § 1871odst. 2 o.z., bylo-li ujednáno, že kterýkoli z věřitelů může žádat celé plnění, splní dlužník celý dluh tomu, kdo o splnění požádal první. Splnil-li dlužník celý dluh jednomu ze spoluvěřitelů, nemohou již ostatní po něm nic požadovat.

69. V projednávané věci se jedná již o druhé rozhodnutí soudu I. stupně k původním rozsudkem Okresního soudu ve [obec] ze dne 3. 5. 2018, č. j. 35 C 411/2017-152 bylo žalobě plně vyhověno a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozsudkem Krajského soudu v [obec], pobočka ve [obec] ze dne 30. 10. 2019, č. j. 59 Co 185/2019-248, byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. K dovolání žalovaných pak Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č. j. 28 Cdo 2264/2020-280 rozsudek Krajského soudu v [obec], pobočka ve [obec] ze dne 30. 10. 2019, č. j. 59 Co 185/2019-248 a rozsudek Okresního soudu ve [obec] ze dne 3. 5. 2018, č. j. 35 C 411/2017-152 zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

70. Z rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č. j. 28 Cdo 2264/2020-280 zejména vyplývá, že závěr, dle něhož žalující stát, nabyvší jednu ideální polovinu nemovitostí na základě uloženého trestu propadnutí majetku, se zřetelem k ustanovením § 13 a § 41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2016, bez dalšího nevstoupil (nemohl vstoupit) do právního postavení předchozího vlastníka, coby pronajímatele předmětných nemovitostí, a má tak vůči žalovaným právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitostí, neobstojí jako věcně správný.

71. Naopak obstál závěr odvolacího soudu, korespondující s relevantní, že ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., vylučuje jednostranné započtení vzájemné pohledávky proti pohledávce státu.

72. Vycházeje pak ze shora uvedených závěrů odvolací soud má za to, že soud I. stupně dospěl k správným skutkovým zjištěním, z nichž vyvodil i správné právní závěry, na které může odkázat, jak jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

73. Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně nájemní smlouvu ze dne [datum] považuje za platnou, kdy do právního postavení předchozího spoluvlastníka [jméno] [příjmení] z titulu uložení trestu o propadnutí majetku vstoupila žalobkyně. Její nárok pak byl správně posouzen jako dluh na nájemném z platné nájemní smlouvy, přičemž obstojí závěr soudu I. stupně o tom, že se jedná o dělitelný závazek na straně žalovaných. Při vázanosti závěrů dovolacího soudu o přechodu práv a povinností z nájemního vztahu na nového nabyvatele id. ½ nemovitosti Českou republiku, nelze než v souladu se závěry soudu I. stupně pak také uzavřít, že nájemné za jednotlivé měsíce v rozhodném období nemohlo být vůči ní hrazeno formou zápočtu, už jenom z toho prostého důvodu, že žalovaní nedisponují vůči České republice pohledávkou, vůči které by mohli započtení provést. Není-li tedy možno„ hradit“ nájemné vůči žalobkyni formou zápočtu pak je zde na místě uložení povinnosti žalovaným dlužné nájemné zaplatit.

74. Soud I. stupně také v odůvodnění srozumitelně vysvětlil a provedl vypočet dlužného nájemného, k jehož zaplacení žalované zavázal a lze jen shrnout, že vycházel ze sjednaného nájemného v nájemní smlouvě v celkové částce 13.000 Kč, když při absenci podílu pro jednotlivé spoluvlastníky určil podíl žalobkyně na ½, tj. 6.500 Kč měsíčně a stanovil dlužné nájemné za rozhodné období.

75. K námitce žalovaných, kterou rozporovali v souvislosti s uplatněnou námitkou promlčení povaha nároku uplatněného původní žalobou a nároku rozhodnutím soudu přiznanou (nárok z titulu vydání bezdůvodného obohacení a z titulu dlužného nájemného) při absenci rozhodnutí o změně žaloby, kterou dle žalovaných žalobkyně učinila, odvolací soud uvádí, že ve shodě s posouzením soudem I. stupně má za to, že oba nároky vyplývají ze stejných skutkových tvrzení žalobkyně o užívání předmětné nemovitosti v rozhodném období žalovanými na základě nájemní smlouvy, kterou pak sice žalobkyně v žalobě považovala v důsledku jejího rozporu s § 27 zákona č. 219/Sb., za neplatnou, ale to již vyplývalo z právního názoru žalobkyně. Ten v průběhu řízení byl sice korigován, ale vyplýval z totožných tvrzení o užívání předmětných nemovitostí žalovanými v rozhodném období, přičemž rozhodné skutkové okolnosti pro právní posouzení tohoto nároku byly již uvedeny v původní žalobě.

76. Přitom lze také odmítnout argument žalovaných o tom, že nájemné bylo uhrazeno fakticky jednorázovým zápočtem v celé své výši za celou dobu trvání nájmu, neboť v nájemní smlouvě bylo uvedeno, že nájemné bude hrazeno, tak, že …..na úhradu každého měsíčního nájemného bude postupně započítávána pohledávka nájemců za pronajímateli z titulu dlužné kupní ceny.. a nešlo tedy o jednorázový zápočet.

77. Namítali-li žalovaní překvapivost právního závěru o dělitelnosti závazku v souvislosti s dřívějším posouzením jeho povahy jako závazku solidárního, pak nutno zdůraznit, že solidarita vyplývala z posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení, když nyní se jedná o plnění z titulu dlužného nájemného. Přitom princip dělitelnosti závazku je aplikován v návaznosti na nemožnost započtení pohledávky žalovaných vůči původním pronajímatelům (resp. vůči jednomu z nich) na nájemné ve vztahu k žalobkyni.

78. Neobstojí ani námitka žalovaných o nedostatku pasivní legitimace, neboť když v daném případě považuje odvolací soud odkaz na žalovanými uváděnou judikaturu NS ČR za nepřípadný. V projednávané věci byla uzavřena řádná nájemní smlouva oběma spoluvlastníky, ta je považována soudem za platnou a na jejím základě užívají žalovaní nemovitost; není zde žádný opomenutý spoluvlastník, který se má domáhat bezdůvodného obohacení na druhém spoluvlastníku.

79. O nepřípustnosti jednostranného započtení tvrzených nároků žalovaných za správu a údržbu nemovitosti vůči žalobkyni pak i s ohledem na závěry rozhodnutí NS ČR nelze pochybovat.

80. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

81. Odvolací soud nemohl přisvědčit ani námitce stran rozhodování o nákladech řízení, resp. uložení povinnosti žalovaným jako neúspěšným účastníkům hradit soudní poplatek, neboť žalovaní sice byli osvobozeni od jejich placení do výše 70 % (usnesení OS [obec] ze dne 26. dubna 2019, č. j. 35 C 411/2017-230), avšak toliko pro odvolací řízení, když v řízení před soudem I. stupně takto osvobozeni nebyli.

82. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., tak, že jejich náhrada byla přiznána úspěšné žalobkyni za 3 úkony x 300 Kč (vyjádření k odvolání, příprava na odvolací jednání a účast u jednání), celkem 900 Kč, které jsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.