59 Co 168/2025

Plný text

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a Mgr. Jany Smýkalové ve věci žalobce: Doc. Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: město Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno , Anonymizováno o náhradu škody uvedením v předešlý stav o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne Anonymizováno , č. j. Anonymizováno ,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud v , Anonymizováno, , adresa, (dále jen soud I. stupně) shora citovaným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému uvést do předešlého stavu hrobové místo – dvojhrob na pohřebišti , Anonymizováno, – , adresa, pod ev. číslem , Anonymizováno, , a to vyleštěním ohořelé zadní strany žulového pomníku, opravou praskliny v horní části pomníku, opravou praskliny v podstavci pomníku a dodáním keramického plochého květináče s výsadbou (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Podle podstatné části odůvodnění soud I. stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce a žalovaný dne , datum, uzavřeli smlouvu o nájmu hrobového místa, kterou si žalobce pronajal dvojhrob na pohřebišti v , Anonymizováno, , adresa, , Anonymizováno, pod evidenčním číslem , Anonymizováno, na dobu od , datum, do , datum, . Žalovaný jako pronajímatel se zavázal předat nájemci k užívání předmětné hrobové místo, zpřístupnit nájemci pohřebiště a jeho zařízení v provozní době, zajistit nájemci odběr vody z instalovaného vodovodu, obnovit s nájemcem nájemní vztah na další dobu, upozornit nájemce na dobíhající dobu nájmu a odstranit na svůj náklad vady, které brání řádnému užívání věci. Dále měl povinnost seznámit nájemce s řádem veřejného pohřebiště. V době uzavření nájemní smlouvy platil Řád veřejného pohřebiště města , adresa, ze dne , datum, . O údržbu na pohřebišti na základě smlouvy s žalovaným pečovala společnost , právnická osoba, ., která kromě jiné údržby v měsíci , Anonymizováno, provedla ořezy keřů na hřbitově. Dne , datum, došlo na hřbitově k zahoření tújí a ohoření asi 50 hrobů. Odnesením žhavého materiálu vlivem silného větru došlo k rozšíření požáru, a to na přilehlé pole, kde shořel ječmen o ploše 100 m x 50 m. Příčinou požáru bylo dle šetření policie nedbalostní jednání neznámé osoby, a to pravděpodobně tak, že vlivem silného větru došlo k odvanutí hořící svíčky na hořlavý materiál náhrobku, kde bylo stanoveno ohnisko požáru. Z ohniska požáru na náhrobku se plamenné hoření rozšířilo na túje v majetku žalovaného. Převažující vliv na šíření požáru měla hořlavost přítomných materiálů, především jehličí tújí, a dále silného jihozápadního větru, který způsobil nejen intenzivní šíření požáru, ale také přenesení požáru na pole se sladovnickým ječmenem vzdálené od místa požáru asi 150 m. Následkem požáru bylo zničeno asi 40 ks vzrostlých tújí v majetku žalovaného, byl zničen kontejner na odpad a došlo k poškození náhrobních kamenů v nájmu fyzických osob, které přiléhaly k hořícím tújím. Vlivem hasebních prací ze strany Hasičského záchranného sboru směřujících k zamezení plamenného hoření tújí v majetku žalovaného došlo vlivem náhlých změn teplot k porušení celistvosti náhrobních kamenů. , právnická osoba, věc odložila, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující podezření, že přestupek spáchala určitá osoba. Žalobce měl za to, že žalovaný řádně nepečoval o túje, a proto nese odpovědnost za vzniklou škodu. Soud I. stupně se zabýval tím, zda žalovaný porušil prevenční povinnost dle § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3510/2019 ze dne , datum, dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Tím, že žalovaný umístil na svém pozemku (na pohřebišti) túje, nebylo nikterak vybočováno z běžného užívání místa. Stromy k pohřebištím neodmyslitelně patří, neboť jsou odpradávna vnímány jako symboly klidu, míru a pokoje. Dotvářejí a umocňují pietu místa. Pokud na pohřebišti kdokoliv manipuloval s otevřeným ohněm, tak, že zapříčinil riziko požáru, který se následně rozhořel, nelze z tohoto pohledu dovodit, že by to byl žalovaný, který se na vzniku nebezpečné situace podílel tím, že na pohřebišti vysázel zeleň. S ohledem na charakter místa nelze po žalovaném požadovat, aby měl v prostorách pohřebiště permanentní přehled o situaci na hřbitově, nemůže mít přehled ani o pohybu všech osob a jejich činnosti. Je třeba zmínit, že ani samotná smlouva ani řád pohřebiště o nepřetržité ostraze či dohledu pohřebiště nehovoří. Ani z tohoto pohledu tak nelze dovodit odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu, neboť zvyklosti soukromého života nepředpokládají, že hřbitov bude permanentně pod dohledem. Žalovaný tedy nebyl ten, kdo by vytvořil nebezpečnou situaci či nad ní měl kontrolu. Z šetření policie je prokázáno, že požár byl způsoben třetí osobu, která neopatrně manipulovala s ohněm. Až na základě tohoto protiprávního jednání došlo ke škodě na majetku žalovaného, kdy vzplály túje v jeho vlastnictví, při jejichž hašení došlo k poškození majetku žalobce. Žalovaný tím, že na pozemku pohřebiště umístil túje, vznik nebezpečné situace nevyvolal ani nezpůsobil. Není možné přehlédnout, že vzplálo i daleké pole s ječmenem. Pokud došlo až k takovým důsledkům, není logický závěr, že by lepší údržba tújí a jejich prořezání vedlo k tomu, že by túje nevzplály. Vznik požáru a jeho šíření tedy nemohlo být závislé na tom, jak je o túje postaráno, ale spíš na tom, že vůbec na pozemku umístěny byly. Toto však není nic, co by se dalo žalovanému vyčítat, když keře či obecně zeleň přispívají k pietě místa tvoří její přirozenou součást a jsou běžnou součástí hřbitovů tradičně dlouhé roky. Lze tak shrnout, že nebylo nutné, že by žalovaný v daných okolnostech případu či dle zvyklostí soukromého života měl jednat jinak. Řád pohřebiště jednoznačně určuje, že při manipulaci s otevřeným ohněm má každá osoba postupovat tak, aby nedošlo ke škodě na majetku. Takové povinnosti si ale musí být vědoma každá osoba i bez výslovného upozornění. Základem soukromého práva je předpoklad, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Není proto rozhodné, že žalovaný nevyvěsil upozornění návštěvníkům ohledně zákazu manipulace s ohněm, když takové upozornění bylo součástí řádu, který žalovaný vydal. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný jakožto plně úspěšný účastník se výslovně náhrady nákladů řízení vzdal.

3. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, neboť se domnívá, že soud I. stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav věci a na základě těchto skutečností dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním či jejich právnímu hodnocení u předložených listin, podání a tvrzených skutečností, a tím jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci. Žalobce po celou dobu soudního řízení tvrdil, že škoda vznikla nedostatečnou péčí řádného hospodáře, vlastníka (žalovaného) o vzrostlou zeleň nacházející se na hřbitově v , Anonymizováno, a po celou dobu nájemního vztahu žalovaný nečinil žádná opatření neboli nevynaložil veškeré úsilí k tomu, aby ke škodě nedošlo. Tím absolutně nenaplnil preventivní odpovědnost za škodu. Nedostatečná péče vlastníka o zeleň byla příčinou zahoření a následného rozšíření požáru na hřbitově. K prokázání této skutečnosti žalobce navrhl důkazy (výslech svědků , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, ), které soud I. stupně zamítl. Dle žalobce nestačí, že žalovaný zahrnul „preventivní opatření“ do řádu pohřebiště. Žalovaný neprováděl žádnou kontrolu dodržování „této povinnosti“. Pokud se soud I. stupně v rozsudku zabýval pouze odpovědností z pohledu zavinění žalovaného, tak dle názoru žalobce jde po nesprávný postup. V tomto případě jde o odpovědnost objektivní. Nikdo netvrdí, že žalovaný škodu zavinil, ten však odpovídá bez zavinění, má však právo se své odpovědnosti zprostit, pokud prokáže, že vynaložil veškeré úsilí, aby ke škodě nedošlo. Toto nebylo vůbec předmětem dokazování, zde byl jen dán odkaz na společnost , právnická osoba, . Delegováním této povinnosti se své odpovědnosti žalovaný nezbavuje. Pokud soud I. stupně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3510/2019, pak dané rozhodnutí vychází ze zcela jiného skutkového stavu, a nelze z něj proto vycházet. Žalobce dále poukázal na to, že předmětem šetření Policie ČR nebylo šetření objektivní odpovědnosti vlastníka za prostory na hřbitově, ale odpovědnost za přestupek, vnesení či zapálení otevřeného ohně na hřbitově. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že považuje rozsudek soudu I. stupně za věcně správný. Žalovaný poukázal zejména na to, že nebyla prokázána existence jakékoli protiprávní činnosti či jiného zaviněného jednání na straně města, které by bylo příčinou vzniku požáru a škody způsobené na majetku žalobce. Ze závěrů šetření požáru Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje vyplynulo, že jedinou příčinou požáru bylo nedbalostní jednání ze strany neznámé osoby při manipulaci s otevřeným plamenem (hřbitovní svíčkou). Z vyjádření HZS , Anonymizováno, , Anonymizováno, a Policie ČR nevyplynulo, že by ke vzniku škody přispělo také protiprávní jednání města v podobě zanedbání údržby zeleně nebo jiného porušení povinností vlastníka. Túje mezi hrobovými místy na hřbitově v , Anonymizováno, byly upravovány běžným způsobem v souladu se smlouvou uzavřenou se správcem pohřebiště, společností , právnická osoba, ., a to zastřiháváním koncových zelených částí jejich větví – tato údržba byla prováděna každoročně v období měsíce března. Z podkladů dodaných správcem pohřebiště i na základě kontrolních prohlídek na místě samém, které pravidelně provádí příslušný zaměstnanec města zařazený do správy majetku města, je zřejmé, že na pohřebišti byla údržba pravidelně prováděna. Úvaha žalobce, že příčinou zahoření byla nedostatečná péče o zeleň, tedy že zřejmě došlo v důsledku zanedbané údržby k „samovznícení“ tújí, postrádá jakýkoliv reálný základ a je zjevně v rozporu s provedenými důkazy i logickým výkladem skutkového stavu. K tvrzení žalobce, že žalovaný neučinil veškerá potřebná preventivní opatření s ohledem na prevenční povinnost zakotvenou v § 2900 o. z., uvádí žalovaný, že tuto obecnou prevenční povinnost splnil zakotvením odpovídajícího pravidla do Řádu pohřebiště, který jednoznačně určuje, že při manipulaci s otevřeným ohněm má každá osoba postupovat tak, aby nedošlo ke škodě na majetku. V nájemních smlouvách, které jsou uzavírány s nájemci hrobových míst, je zase uvedeno, že nájemci mají povinnost seznámit se s řádem pohřebiště a dodržovat jeho ustanovení, k čemuž se podpisem nájemní smlouvy zavazují. Žalobce namítá, že taková opatření nejsou dostatečná a že žalovaný neprováděl žádnou kontrolu dodržování uvedené povinnosti. Žalovaný odmítá tvrzení žalobce, že město má právní povinnost aktivně kontrolovat každé jednotlivé chování návštěvníků hřbitova při manipulaci s otevřeným ohněm. Takový výklad by představoval nepřiměřené rozšíření odpovědnosti žalovaného a vedl by v praxi k absurdním závěrům, že by musel být u každé svíčky de facto přítomen dozor. Město nese odpovědnost za stav pohřebiště, nikoliv však za každé individuální pochybení třetí osoby, která jedná svévolně nebo nedbale, a to i navzdory běžně známým pravidlům opatrnosti, jako je např. zvýšené rizik požáru v období sucha. Obecná prevenční povinnost nemůže být vykládána tak, že zahrnuje nepřetržitý dohled nebo kontrolu všech návštěvníků, neboť to by odporovalo principu přiměřenosti preventivních opatření. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

5. Krajský soud v Brně - pobočka ve , adresa, , jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem – účastníkem řízení (§ 201 o. s. ř.), kdy jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), a odvolání obsahuje způsobilé odvolací důvody, přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Soud I. stupně dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje, a proto lze na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat. Odvolací soud tedy vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, že žalovaný smlouvou o nájmu hrobového místa ze dne , datum, přenechal žalobci k užívání dvojhrobu na pohřebišti v , Anonymizováno, , adresa, v , Anonymizováno, za sjednané nájemné. Na pohřebišti se nacházely vzrostlé túje v počtu asi 40 ks. Údržbu zeleně (včetně jarního ořezu tújí) prováděla pro žalovaného firma , právnická osoba, . Dne , datum, vznikl na pohřebišti požár, jehož příčinou bylo nedbalostní jednání neznámé osoby, kdy vlivem silného větru došlo k odvanutí hořící svíčky na hořlavý materiál náhrobku, kde bylo stanoveno ohnisko požáru. Odtud se požár rozšířil na túje ve vlastnictví žalovaného, jakož i na pole vzdálené 150 m od ohniska požáru. Požárem bylo zničeno asi 40 kusů vzrostlých tújí v majetku žalovaného, úroda sladovnického ječmene, kontejner na odpad a došlo k poškození náhrobních kamenů v nájmu fyzických osob, které přiléhaly k hořícím tújím (včetně náhrobního kamene ve vlastnictví žalobce). Při hašení požáru došlo vlivem náhlých změn teplot k porušení celistvosti (popraskání) náhrobních kamenů.

7. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

8. Podle § 2900 o. z., vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

9. Podle § 2901 o. z., vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.

10. Podle § 2895 o. z. škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem.

11. Základní normou upravující povinnost hradit újmu je obsažena ve shora citovaném ustanovení § 2910 o. z. a spočívá na principu, že újmu má nahradit ten, kdo ji způsobil svým zaviněným protiprávním jednáním (tzv. subjektivní odpovědnost). Předpokladem vzniku odpovědnosti dle § 2910 o. z. je porušení povinnosti stanovené zákonem (protiprávnost), vznik škody, příčinná souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody a zavinění, které se však ve formě nedbalosti předpokládá. Všechny čtyři předpoklady odpovědnosti za újmu ve smyslu citovaného ustanovení musí být dány současně. Porušením zákonné povinnosti je i porušení prevenční povinnosti (srov. § 2900 a § 2901); i v tomto případě se jedná o odpovědnost subjektivní, u níž je vyžadováno zavinění.

12. Pokud ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že příčinou požáru na hřbitově v , Anonymizováno, dne , datum, (v důsledku kterého vznikla žalobci škoda na majetku) bylo nedbalostní jednání neznámé osoby (zapálení svíčky a její umístění na hrob v období sucha), kdy vlivem silného větru došlo k odvanutí hořící svíčky na hořlavý materiál náhrobku (ohnisko požáru), odkud se plamenné hoření rozšířilo na túje v majetku města , adresa, a dále až na pole se sladovnickým ječmenem vzdálené od místa požáru cca 150 m, je zřejmé, že jedinou podstatnou příčinou vzniku požáru bylo porušení povinnosti uložené podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, neznámou osobou, která ponechala zapálenou svíčku na místě, kde mohlo dojít a posléze i došlo ke snadnému vzplanutí předmětů v okolí svíčky (hořlavých materiálů na náhrobku) a k následnému požáru a jeho rozšíření na okolní túje i 150 m vzdálený ječmen. Hlavní a podstatnou příčinou vzniku škody tak bylo shora popsané protiprávní jednání třetí osoby.

13. Žalobce se mýlí, pokud dovozuje, že odpovědnost žalovaného je objektivní. Jak vyplývá z ustanovení § 2895 o. z., objektivní odpovědnost (tedy odpovědnost bez ohledu na zavinění) musí být stanovena zvlášť zákonem. Na daný případ však nedopadá žádné speciální ustanovení upravující odpovědnosti objektivní, a to ani ustanovení § 2937 odst. 1 o. z., podle kterého způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě. Předpokladem vzniku odpovědnosti dle citovaného ustanovení totiž je kvalifikovaná okolnost, vycházející z více či méně samovolného působení věci, která je způsobilá vyvolat škodu. Věc nezpůsobí újmu sama od sebe tehdy, je-li její nebezpečná vlastnost aktivována člověkem. Takovýto případ je nutno posoudit podle § 2910, popř. za použití § 2900 (srov. PAŠEK, Martin. § 2937 [Újma způsobená věcí samou a jejím pádem či vyhozením]. In: , jméno FO, , Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2024. Dostupné na beck-online.cz, marg. č. 7.). V dané věci nejde o případ, kdy by škodu na majetku žalobce způsobily túje samy od sebe (ze své podstaty), ale o případ, kdy škoda byla způsobena požárem, který zapříčinila neznámá osoba neopatrnou manipulací s ohněm.

14. Na danou věc nedopadá ani ustanovení § 2926 o. z., jak se mylně domnívá žalobce, neboť dané ustanovení upravuje odpovědnost za škodu způsobenou při provádění nebo zajišťování prací.

15. Žalobce tvrdil, že žalovaný porušil prevenční povinnosti, neboť se nedostatečně staral o zeleň (túje) a nevykonával dohled (viz doplnění skutkových tvrzení žalobcem poté, co byl žalobce u jednání dne , datum, poučen o svém břemenu tvrzení a břemenu důkazním).

16. Jak správně uvedl již soud I. stupně, ustanovení § 2900 o. z. ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody. Navazuje na ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), oproti němuž však obsahuje významné formulační odlišnosti mající zásadní dopad z hlediska použitelnosti závěrů dosavadní aplikační praxe. Vyjma toho, že citované ustanovení nově výslovně předpokládá nástup prevenční povinnosti pouze v případech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života, a že chrání odlišně vymezené právní statky náležející jinému, lze zásadní rozdíl spatřovat rovněž v tom, že se nadále již nepočítá s dosahem obecné prevence na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je postihováno výhradně konání, tj. aktivní jednání osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3510/2019 ze dne , datum, ). Z uvedeného vyplývá, že opomenutí jednání bude podléhat prevenční povinnosti pouze tehdy, bude-li tuto prevenční povinnost ukládat zvláštní právní norma, neuplatní se tak § 2900 o. z.

17. V posuzované věci sám žalobce tvrdí, že spatřuje porušení povinnosti žalovaným v tom, že žalovaný nevykonával dostatečný dohled a údržbu zeleně (tedy opomněl jednat), již z toho důvodu nelze v dané věci postupovat dle § 2900 o. z.

18. Podmínky, za nichž vznikne odpovědnost za omisivní jednání škůdce (opomenutí), upravuje § 2901 o. z. Z toho ustanovení mimo jiné vyplývá, že vytvoří-li vlastník při správě pozemku nebezpečnou situaci, resp. bude mít nad touto situací kontrolu, bude za případnou újmu odpovědný dle § 2901 o. z. V takovém případě je však nutné zvážit, zda lze zákrok proti hrozící újmě považovat za přiměřený vzhledem k okolnostem případu nebo ke zvyklostem soukromého života.

19. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že žalovaný nevyvolal vznik nebezpečné situace. Za nebezpečnou situaci nelze zcela jistě považovat to, že se na veřejném pohřebišti nacházely vzrostlé túje, neboť jak správně poznamenal soud I. stupně (viz bod 31 odůvodnění), stromy k pohřebišti neodmyslitelně patří. Jinými slovy umístění tújí na hřbitovech je zcela běžné a samo o sobě nemůže být pokládáno za vyvolání nebezpečné situace.

20. Z provedených důkazů navíc vyplynulo, že žalovaný vykonával údržbu zeleně na předmětném pohřebišti (včetně jarního ořezu tújí) prostřednictvím firmy , Anonymizováno, , , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . Jak vyplývá z šetření Hasičského záchranného sboru, ke vzniku požáru došlo v důsledku neopatrné manipulace s otevřeným ohněm neznámou osobou ve spojení s tím, že bylo sucho a silný vítr, což bylo hlavní a podstatnou příčinou vzniku požáru. Za tohoto stavu nemohlo vzniku požáru zabránit ani důkladnější prořezání tújí. Jinými slovy řečeno, ani lepší údržba tújí (možná s výjimkou jejich úplné likvidace) by nezabránila vzniku požáru způsobeného třetí osobou. Ostatně sám žalobce ani netvrdí, jakým způsobem mohla lepší údržba zeleně (po dobu celého roku) zabránit vzniku požáru.

21. Pokud žalovaný v odvolání namítá, že žalovaný zanedbal dohled nad dodržováním pohřebního řádu a nezakázal manipulaci s otevřeným ohněm, k tomu odvolací soud uvádí následující. Žalovaný neměl zákonnou (ale ani smluvní) povinnost vykonávat neustálý dohled nad dodržováním pohřebního řádu např. prostřednictvím městské policie, ani zákonnou (či smluvní) povinnost zveřejnit zákaz manipulace s ohněm, připadala by v úvahu tudíž pouze aplikace ustanovení § 2900 či 2901 o. z. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 2900 o. z. na omisivní jednání potenciálního škůdce nedopadá, připadá tedy v úvahu jen ustanovení § 2901 o. z. Ani dané ustanovení však nelze použít, neboť žalovaný nevytvořil nebezpečnou situaci, neměl tudíž povinnost zakročit ve smyslu § 2901 o. z. Navíc lze přisvědčit soudu I. stupně, že zvyklosti soukromého života ani okolnosti tohoto případu nevyžadovaly, aby žalovaný vykonával permanentní dohled na pohřebištěm.

22. V pohřebním řádu, který byl (jak uvedl sám žalobce v žalobě) vyvěšen na veřejně přístupném místě, je zakotveno, že svítidla mohou návštěvníci a nájemci na pohřebišti rozsvěcovat, jen pokud jsou vhodným způsobem zabezpečena proti vzniku požáru. Ostatně i z obecně závazného právního předpisu, kterým je zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, vyplývá pro každou fyzickou osobu povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku požáru, zejména (mimo jiné) při manipulaci s otevřeným ohněm či jiným zdrojem zapálení (srov. § 17 odst. 1 písm. a) cit. zákona). Žalovaný tak zcela dostatečným způsobem upozornil návštěvníky hřbitova na jejich zákonnou povinnost, současně nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby vykonával nepřetržitý dohled nad dodržovaném pohřebního řádu.

23. Lze tedy shrnout, že nejenže žalovaný neporušil žádnou právní povinnost (nejednal protiprávně), ale chybí i vztah příčinné souvislosti mezi tvrzeným jednáním ve formě opomenutí (zanedbáním dohledu, nedostatečná údržba zeleně) a vznikem škody, když hlavní a jedinou příčinou vzniku škody je neopatrná manipulace třetí osoby s otevřeným ohněm. Nejsou tudíž dány podmínky odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu § 2910 o. z., ani dle jiného ustanovení zákona.

24. Soud I. stupně nepochybil, pokud zamítl návrh žalobce na výslech svědka , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, , přičemž svůj postup řádně odůvodnil (viz bod 15 odůvodnění). Žaloba nebyla zamítnuta pro neunesení důkazního břemene, ale proto, že ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že nejsou dány předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, neboť žalovaný neporušil žádnou právní povinnost (nejednal protiprávně), ani není dán vztah příčinné souvislosti mezi tvrzeným opomenutím žalovaného a vznikem škody. Jinými slovy řečeno, nejedná se o případ, že by soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Řízení tak není postiženo vadou, která by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí a která by mohla vést ke zrušení rozhodnutí.

25. Odvolací soud neprovedl k důkazu žalobcem předloženou elektronickou komunikaci na č. l. 66 spisu, neboť se jedná o nový (až v odvolacím řízení předložený) důkaz, jehož provedení není ve smyslu § 205a o. s. ř. přípustné (nejedná se o žádnou z výjimek dle § 205a písm. a) až f) o. s. ř.), a s ohledem na shora uvedené by bylo provedení tohoto důkazu i nadbytečné.

26. Vzhledem k tomu, že je rozsudek soudu I. stupně věcně správný, včetně výroku o nákladech řízení, odvolací soud jej dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

27. Také v odvolacím řízení se úspěšný žalovaný vzdal práva na náhradu nákladů odvolacího řízení, a proto bylo výrokem II. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.).