59 CO 240/2022

Plný text

Krajský soud v Brně, pobočka ve obec , rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a Mgr. Jany Smýkalové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 58.157 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 8. 2022 č. j. 3 C 251/2020-220

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II, III, IV, V, VI, VII potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 4.293 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Soud I. stupně v záhlaví označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [číslo] kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.814,49 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 858,97 Kč od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu pro částku 54.483,54 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 35.584,51 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 14.928,03 Kč od [datum] do zaplacení zamítl (výrok II.). Žalobkyni uložil povinnost uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 25.070 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného (výrok III.). Na náhradu nákladů státu, spočívajících ve znalečném, uložil žalobkyni povinnost uhradit České republice – Okresnímu soudu v Uherském Hradišti částku 3.685,74 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok IV.) a žalovanému povinnost uhradit České republice – Okresnímu soudu v Uherském Hradišti částku 235,26 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok V.). Žalobkyni uložil dále povinnost uhradit České republice – Okresnímu soudu v Uherském Hradišti náhradu dalších nákladů státu spočívajících v doplatku znalečného v rozsahu 94 % ve výši, která bude stanovena v samostatném rozhodnutí soudu, do tří dnů od právní moci tohoto samostatného rozhodnutí (výrok V.) a žalovanému uložil dále povinnost uhradit České republice – Okresnímu soudu v Uherském Hradišti náhradu dalších nákladů státu spočívajících v doplatku znalečného v rozsahu 6 % ve výši, která bude stanovena v samostatném rozhodnutí soudu, do tří dnů od právní moci tohoto samostatného rozhodnutí (výrok IV.).

2. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném zaplacení toho, co vyplatila za období od listopadu 2019 do dubna 2020 poškozenému [jméno] [příjmení] jako náhradu škody za ztrátu na výdělku při invaliditě, neboť žalovaný zavinil dne [datum] při řízení vozidla pod vlivem alkoholu dopravní nehodu, při které došlo k poškození zdraví poškozeného. Soud I. stupně věc posuzoval podle § 10 odstavec 1, 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla ve znění účinném k [datum] a při rozhodování aplikoval také ustanovení § 39 a § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb. Odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou poškozenému shledal soud I. stupně za naplněnou na základě rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 11. 2010 č. j. [číslo jednací]. Žalobkyni přiznal vůči žalovanému regresní nárok v částečném rozsahu, neboť považoval za prokázané, že u poškozeného není dáno takové zdravotní omezení, jaké bylo stanoveno ČSSZ. Dle znaleckého posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] pokles pracovní schopnosti poškozeného byl od roku 2016 maximálně do 35 %, čemuž odpovídá invalidita I. stupně, a jeho zdravotní stav neodpovídal II. stupni invalidity s poklesem pracovní schopnosti nejméně 50 %. Soud I. stupně dovodil, že poškozený byl schopen vyššího pracovního nasazení a měl mít nárok na nižší invalidní důchod s ohledem na nižší stupeň invalidity. Při výpočtu náhrady za vyplacenou rentu soud I. stupně vyšel z průměrných hrubých mezd nástrojáře za rok 2019 a 2020, z nichž výpočtem zjistil čistou mzdu, následně z ní vypočetl 35 % představujících částku, která má být poškozenému kompenzována. Od takto vypočtené částky odečetl výši invalidního důchodu, který by poškozený v rozhodném období pobíral. Jelikož spoluzavinění poškozeného bylo dle nesporných tvrzení účastníků v rozsahu 30 % z důvodu nepoužití bezpečnostního pásu v autě, ponížil soud I. stupně vypočtený regres o 30 %. Soud I. stupně se neztotožnil s námitkou žalovaného, že pokud poškozený dostal fakticky zaplaceno na invalidním důchodu více, než kolik by činil jeho nárok, žalovaný by neměl být zavázán k žádné úhradě. Neztotožnil se ani s námitkou žalobkyně, že není oprávněna přezkoumávat zdravotní stav poškozeného, ale s poukazem na prevenci a povinnosti dobrého hospodáře měl za to, že žalobkyně je povinna průběžně ověřovat, zda vyplácené částky skutečně odpovídají zdravotnímu stavu poškozeného. Žalovaný tak má povinnost regresu pouze v rozsahu, ve kterém za újmu skutečně odpovídá. Pokud žalobkyně plnila z jakéhokoliv důvodu více, postižní právo nad rámec rozsahu odpovědnosti pojištěného jí nemůže vzniknout. Po žalovaném nelze žádat úhradu jen proto, že správní orgán rezignoval na řádné zjištění zdravotního stavu poškozeného a nadále vyplácel dávku, na kterou poškozený neměl nárok, a žalobkyně bez dalšího tento status quo přejímala.

3. Žalovanému přiznal soud I. stupně podle § 142 odst. 3 o. s. ř. plnou náhradu nákladů řízení, neboť jeho procesní neúspěch byl jen v rozsahu 6 %. Náhradu nákladů státu uložil soud I. stupně účastníkům podle procesní úspěšnosti.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, jímž napadla výroky II. a III. z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně ohledně výpočtu výše nároku poškozeného provedeného žalobkyní a jeho následným uplatněním po žalovaném. V situaci, kdy poškozenému byl přiznán částečný invalidní důchod II. stupně, který trval i v době, za kterou je žalobou uplatňován nárok, považovala žalobkyně za absurdní závěr soudu I. stupně, že je povinna průběžně ověřovat, zda vyplacené částky skutečně odpovídají zdravotnímu stavu poškozeného. Má za to, že při výpočtu renty musí přihlédnout k aktuálně přiznanému invalidnímu důchodu a nepřísluší jí z vlastní iniciativy tuto skutečnost přehodnocovat. Respektováním rozhodnutí správního orgánu žalobkyně postupovala s řádnou a odbornou péčí, kterou lze po ní spravedlivě požadovat při likvidaci pojistné události. Stejně měl postupovat i soud I. stupně vzhledem k § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Soud není oprávněn v civilním řízení nahrazovat pravomocné rozhodnutí správního orgánu. Přestože se na uvedené rozhodnutí nevztahuje překážka věci rozsouzené, je ke změně takového rozhodnutí oprávněn toliko příslušný správní orgán. Žalobkyně navrhla, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [číslo] kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 35.584,51 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 14.928,03 Kč od [datum] do zaplacení, a byl jí povinen zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Uvedl, že soud je vázán pouze rozhodnutími uvedenými v § 135 odst. 1 o. s. ř., k nimž rozhodnutí ČSSZ o výši invalidního důchodu nepatří. Z rozhodnutí vydaných ve věcech dle § 135 odst. 2 o. s. ř. soud pouze vychází, tuto otázku si může soud posoudit sám. Takto soud I. stupně dle žalovaného postupoval, v rozhodnutí podrobně uvedl, z jakých důkazů vycházel a jakými úvahami se řídil. Žalovaný se ztotožnil se soudem I. stupně, že je věcí ČSSZ a žalobkyně, jak se vypořádají s tím, že poškozený zneužívá dávkový systém a pracuje na černo. Za nespravedlivé žalovaný považuje, aby byl odsouzen k dlouhotrvajícímu či doživotnímu placení renty poškozeného na základě regresního nároku jen z důvodu, že žalobkyně, a především ČSSZ neplní řádně své povinnosti přezkumu zdravotního stavu poškozeného. Žalovaný souhlasil i se způsobem výpočtu regresního nároku žalobkyně provedeného soudem I. stupně s tím, že v úvahu dal posouzení, zda není správné kalkulovat se skutečně vyplacenou částkou invalidního důchodu II. stupně.

6. Žalobkyně podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), je osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), odvolání směřuje proti rozhodnutí, které lze odvoláním napadnout (§ 201, § 202 a contrario, o. s. ř.) a uvádí v něm způsobilé odvolací důvody, podřaditelné pod ust. § 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.

7. O odvolání rozhodl odvolací soud při splnění podmínek vyplývajících z ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání.

8. Výrok I rozsudku soudu I. stupně odvoláním dotčen nebyl a nabyl právní moci (§ 206 o. s. ř.). Byť žalobkyně odvolání výslovně směřovala jen do výroků II, III, byly odvoláním napadeny i závislé nákladové výroky IV až VII rozsudku soudu I. stupně.

9. Po přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně v napadeném rozsahu včetně řízení jemu předcházejícího (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Po skutkové stránce vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu I. stupně, který provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, provedené důkazy hodnotil v intencích ust. § 132 o. s. ř. Skutková zjištění soudu I. stupně mají oporu v provedeném dokazování, odvolací soud je jako správná přejímá a může na ně plně odkázat. Lze uvést, že ani ze strany žalobkyně nebyly vzneseny námitky, které by směřovaly do skutkového stavu věci.

11. Předmětem řízení učinila žalobkyně nárok na zaplacení náhrady plnění, které za žalovaného vyplatila poškozenému [jméno] [příjmení] jako náhradu škody za ztrátu na výdělku při invaliditě za období od listopadu 2019 do dubna 2020.

12. Soud I. stupně uplatněný nárok posoudil podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném do 31. 5. 2008 (dále jen„ zákon č. 168/1999 Sb.“).

13. Podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá.

14. V daném případě žalovaný zavinil dne [datum] jako řidič motorového vozidla dopravní nehodu a v příčinné souvislosti s ní došlo mimo jiné k poškození zdraví spolujezdce [jméno] [příjmení]. Podle rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 11. 2010 č. j. [číslo jednací] řídil žalovaný motorové vozidlo pod vlivem alkoholu.

15. Podle § 10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. se porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích pro účely tohoto zákona rozumí řízení vozidla osobou, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo.

16. Řízením motorového vozidla pod vlivem alkoholu žalovaný porušil základní povinnost při provozu vozidla na pozemních komunikacích (§ 10 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb.) a žalobkyně jako pojistitel ze smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla má ve smyslu ust. § 10 odst. 1 písm. b) téhož zákona vůči němu právo na náhradu toho, co za něho plnila. Základ uplatněného nároku je dán, což mezi účastníky nebylo ani sporné. 17. [příjmení] mezi žalobkyní a žalovaným se týkal výše nároku. Žalobkyně se v řízení požadovala po žalovaném regresní náhrady v celkové částce 58.157 Kč s příslušenstvím, když tuto částku vyplatila jako náhradu škody za ztrátu na výdělku při invaliditě poškozenému [jméno] [příjmení].

18. Soud I. stupně žalobkyni přiznal regresní náhradu pouze v částce 3.673,46 Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu žalobu soud I. stupně zamítl, s čímž žalobkyně nesouhlasí.

19. K částečnému zamítnutí žaloby přistoupil soud I. stupně na základě závěru, že pokles pracovní schopnosti poškozeného v rozhodném období od listopadu 2019 do dubna 2020 dle odborných závěrů znalce dosahoval maximálně 35 %, poškozený byl schopen vyššího pracovního nasazení, než bylo posouzeno správním orgánem ohledně jeho invalidity a než které prezentoval žalobkyni. Poškozený vzhledem ke svému zdravotnímu stavu by byl schopen dosahovat vyšších výdělků, kterých dle skutkových zjištění s velkou pravděpodobností i dosahoval.

20. Podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení.

21. Dle shora uvedené právní úpravy má žalovaný jako pojištěný z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla právo, aby za něho pojistitel uhradil poškozenému škodu, za kterou žalovaný odpovídá poškozenému podle občanského zákoníku.

22. Nárok pojistitele na náhradu částek, které vyplatil z důvodu škody způsobené provozem motorového vozidla proti pojištěnému, který způsobil škodu po požití alkoholického nápoje, není však nárokem na náhradu škody, ale jedná se o nárok originární vyplývající přímo z § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. ve spojení s § 10 odst. 2 písm. e) téhož zákona. Postižní právo vůči pojištěnému vzniká v okamžiku výplaty pojistného plnění poškozenému.

23. Z ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) plyne, že právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. K porušení povinnosti žalovaným, v příčinné souvislosti, s nímž došlo k poškození zdraví poškozeného [jméno] [příjmení], došlo při dopravní nehodě zaviněné žalovaným dne [datum]. Právo poškozeného na náhradu škody vůči žalovanému se posoudí podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“).

24. Žalobkyně byla povinna podle zákona č. 168/1999 Sb. plnit poškozenému za žalovaného náhradu škody v rozsahu, v jakém byl žalovaný povinen škodu poškozenému nahradit podle obč. zák., a to do limitu pojistného plnění dle pojistné smlouvy. V tomto rozsahu vyplaceného plnění má žalobkyně vůči žalovanému postižní právo.

25. Nárok poškozeného, který byl uspokojen výplatou pojistného plnění, představoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě podle ust. § 445 a násl. obč. zák.

26. Podle § 445 obč. zák. ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval. Podle § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu.

27. Soudem I. stupně bylo zjištěno, že poškozenému byl Českou správou sociálního zabezpečení přiznán invalidní důchod II. stupně, který v období listopadu a prosince 2019 činil 9.075 Kč měsíčně, od ledna 2020 částku 9.748 Kč měsíčně. [jméno] poklesu pracovní schopnosti poškozeného podle posudku o invaliditě ze dne [datum] byla u poškozeného stanovena na 50 %. Dle odborných závěrů znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] pokles pracovní schopnosti poškozeného dle jeho zdravotního stavu však již od roku 2016 neodpovídal 50 %, ale maximálně 35 % a pokles pracovní schopnosti poškozeného neodpovídal tudíž druhému stupni invalidity, ale stupni prvnímu.

28. Žalobkyně nesouhlasila s výší nároku přiznaného soudem I. stupně, přičemž svoji argumentaci směřovala proti závěru soudu I. stupně, že je povinna průběžně ověřovat, zda vyplacené částky skutečně odpovídají zdravotnímu stavu poškozeného a nečekat, až proti výši nároku bude brojit pojištěný. Poukázala na to, že při výpočtu renty musí přihlédnout k aktuálně přiznanému invalidnímu důchodu a nepřísluší jí tuto skutečnost na základě vlastní aktivity přehodnocovat. Uvedla, že respektovala rozhodnutí správního orgánu a tím postupovala s řádnou a odbornou péčí, kterou lze na ní při likvidaci pojistné události spravedlivě požadovat. Takto měl postupovat dle žalobkyně i soud I. stupně s ohledem na ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř.

29. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

30. Předmětnou námitku žalobkyně je třeba vztáhnout k rozhodnutí [obec] správy sociálního zabezpečení o přiznání invalidního důchodu a k posudku o pracovní schopnosti poškozeného.

31. Poškozený byl podle posudku OSSZ ze dne [datum] uznán invalidním pro invaliditu druhého stupně, neboť z důvodu jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jeho pracovní schopnost poklesla o 50 %, stejná míra poklesu pracovní schopnosti v souvislosti s úrazem ze dne [datum] byla u poškozeného též podle posudku ze dne [datum] a [datum].

32. Soud I. stupně při rozhodování správně vyšel z ustanovení § 39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o důchodovém pojištění“). Podle § 39 zákona o důchodovém pojištění pojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 % (odstavec 1). Jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně, b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně, c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně (odstavec 2). Pracovní schopností se rozumí schopnost pojištěnce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (odstavec 3). Při určování poklesu pracovní schopnosti se vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere v úvahu, a) zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, b) zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, c) zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, d) schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával, e) schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, f) v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek (odstavec 4).

33. Řízení podle zákona o důchodovém pojištění, jehož výsledkem je rozhodnutí o nároku na invalidní důchod, má dvě fáze. V první fázi posuzuje Okresní správa sociálního zabezpečení podle § 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 582/1991 Sb.“), při zjišťovacích a kontrolních lékařských prohlídkách zdravotní stav a pracovní schopnost fyzické osoby prostřednictvím lékařů. OSSZ podává posudek o tom, zda zdravotní stav pojištěnce odůvodňuje poskytnutí dávky důchodového pojištění (§ 9 zákona č. 582/1991 Sb.). Předmětný posudek o zdravotním stavu a pracovní schopnosti fyzické osoby je podkladem pro ČSSZ, která ve druhé fázi řízení posuzuje invaliditu a rozhoduje o nároku na invalidní důchod (§ 5, § 87 zákona č. 582/1991 Sb.).

34. Podle § 86 zákona č. 582/1991 Sb. orgán rozhodující o invalidním důchodu uvádí v rozhodnutí vždy, o jaký stupeň invalidity se jedná, den vzniku invalidity nebo den, od něhož došlo ke změně stupně invalidity, procentní míru poklesu pracovní schopnosti pojištěnce, a činí-li pokles pracovní schopnosti aspoň 70 %, též údaj o tom, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek, označení orgánu, který posoudil zdravotní stav a pracovní schopnost pojištěnce, a datum tohoto posouzení, a jde-li o pracovní úraz nebo nemoc z povolání, též skutečnost, že invalidita vznikla jako následek pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.

35. V řízení ve věcech důchodového pojištění postupuje správní orgán podle správního řádu s výjimkou uvedenou v ust. § 85a zákona č. 582/1991 Sb.

36. Z ustanovení § 73 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád v platném znění, vyplývá, že pravomocné rozhodnutí je závazné pro účastníky a pro všechny správní orgány; pro jiné osoby je pravomocné rozhodnutí závazné v případech stanovených zákonem v rozsahu v něm uvedeném. Pravomocné rozhodnutí o osobním stavu je závazné pro každého.

37. Rozhodnutí ČSSZ o invalidním důchodu je vzhledem k ustanovení § 73 odst. 2 správního řádu závazné pro žadatele o důchod jako účastníka správního řízení a pro správní orgány; závaznost tohoto rozhodnutí pro soud z předmětného ustanovení nevyplývá. Pro žalobce a žalovaného a ani pro soud rozhodující o regresním nároku podle zákona č. 168/1999 Sb., rozhodnutí o invalidním důchodu závazné není.

38. Vázanost soudu rozhodnutím správního orgánu o invalidním důchodu neplyne ani z § 135 odst. 1 o. s. ř., podle kterého si soud nesmí posoudit jako předběžnou otázku, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo je spáchala statusové věci.

39. Jiné otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud v civilním řízení posoudit sám. Jestliže již o otázce, která je pro soud předběžná, správní orgán rozhodl, má soud z jeho rozhodnutí vycházet (§ 135 odst. 2 o. s. ř.).

40. Soudní praxe ve vztahu k interpretaci ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. dovodila, že obecné soudy nejsou mimo řízení podle části páté o. s. ř. oprávněny přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí správních orgánů vyjma situací, kdy jde o nicotná rozhodnutí; to ale neznamená, že by v případě, že o otázce související s nárokem uplatněným žalobou před obecnými soudy bylo rozhodnuto správním orgánem, byly tímto rozhodnutím obecné soudy bez dalšího vázány. Ačkoliv soudům v této situaci nepřísluší, jakkoliv zasahovat do právních vztahů založených pravomocným rozhodnutím správního orgánu, nejsou jím ve svém rozhodování o věcech s daným rozhodnutím souvisejících bezvýhradně vázány, nejde-li o rozhodnutí o přestupku či jiném správním deliktu, popřípadě o rozhodnutí o osobním stavu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4634/2010). V souladu s ustanovením § 135 odst. 2 o. s. ř. má soud, jde-li o otázku, o níž je jinak příslušný rozhodnout jiný orgán, z tohoto rozhodnutí vycházet, aniž by mu však občanský soudní řád přikazoval danou otázku posoudit zcela stejně. Na druhou stranu se soud musí s existencí předchozího rozhodnutí jiného orgánu o předběžné otázce vypořádat a zdůvodnit, proč dospěl k jinému řešení (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 28 Cdo 982/2020).

41. Jedná-li se o posudek OSSZ o invaliditě, který je podkladem pro rozhodnutí ČSSZ o invalidním důchodu, charakter rozhodnutí správního orgánu vůbec nemá, neboť závazným způsobem nestanoví pro pojištěnce žádná práva ani povinnosti.

42. Z výše uvedeného je zřejmé, že si soud I. stupně mohl učinit úsudek o zdravotním stavu poškozeného [jméno] [příjmení] a míře zachování či poklesu jeho pracovní schopnosti a mohl si učinit i úsudek, kterému stupni invalidity nepříznivý zdravotní stav poškozeného odpovídal.

43. Soud I. stupně skutkově uzavřel, že poškozený [příjmení] [příjmení] je osobou invalidní a je poživatelem invalidního důchodu, jeho omezení pracovní schopnosti v rozhodném období bylo však v rozsahu nižším, než bylo stanoveno Českou správou sociálního zabezpečení, neboť odpovídalo jen invaliditě prvního stupně, nikoli invaliditě druhé stupně. Svůj odchylný závěr oproti skutečnostem o invaliditě a míře zachování pracovní schopnosti poškozeného soud I. stupně náležitě zdůvodnil, kdy se opřel o odborné závěry znalce MUDr. [jméno] [příjmení], znalce z oboru zdravotnictví - posudkové lékařství, podávající se z jeho písemného znaleckého posudku i z jeho výslechu před soudem I. stupně. Znalec podrobně vyložil, z jakých podkladů při hodnocení poklesu pracovní způsobilosti poškozeného vycházel, jaká zdravotní omezení se u poškozeného vyskytovala, v jakém časovém období a následně je vyhodnotil i z hlediska vyhlášky č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity, v rozhodném znění. Znalec rovněž logicky vysvětlil, proč jeho odborné závěry nekorespondují se závěry posudku o invaliditě poškozeného a z něj vycházejícího rozhodnutí o invalidním důchodu.

44. Závěr soudu I. stupně, že maximální míra poklesu pracovní schopnosti poškozeného [jméno] [příjmení] činila v rozhodném období pouze 35 %, čemuž odpovídá invalidita prvního stupně ve smyslu ust. § 39 zákona o důchodovém pojištění, má odvolací soud vzhledem k výše uvedenému za správný.

45. Je však třeba uvést, že jak u invalidity prvního, tak i invalidity druhého stupně se předpokládá, že poškozený se zapojí do pracovního procesu. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem škody a jeho výdělkem po skončení pracovní neschopnosti s připočtením případného invalidního důchodu. Zda měl být poškozený poživatelem invalidního důchodu prvního stupně namísto invalidního důchodu druhého stupně, nebylo proto pro posouzení věci rozhodné. Jestliže poškozený pobíral v rozhodném období invalidní důchod druhého stupně v jemu přiznané výši, bylo dle odvolacího soudu při úvaze o výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity třeba vyjít z přiznané výše invalidního důchodu, nikoli z výše invalidního důchodu, na který by měl poškozený nárok, pokud mu ze strany ČSSZ byl přiznán invalidní důchod pouze prvního stupně, který by byl v nižší výši, než skutečně vyplácený důchod. V tomto ohledu lze přisvědčit žalovanému, že není správné při výpočtu kalkulovat se skutečně vyplacenou částkou invalidního důchodu druhého stupně. Nicméně nutno současně poznamenat, že tato nesprávnost se dotýká výroku I rozsudku soudu I. stupně, jímž bylo žalobě částečně vyhověno (při zohlednění skutečně vyplaceného invalidního důchodu by byla přiznaná částka nižší). Proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu I. stupně však odvolání podáno nebylo, v jím uvedeném rozsahu bylo o předmětu sporu pravomocně rozhodnuto a odvolací soud nemůže žalobkyni v odvolacím řízení přiznat méně.

46. Protože se odškodňuje jen ztráta vzniklá následkem nepříznivého zdravotního stavu způsobeného v příčinné souvislosti se škodnou událostí, škůdce neodpovídá za ztrátu na výdělku, která vznikla na základě jiné skutečnosti. U invalidity I. i II. stupně se předpokládá, že poškozený se zapojí do pracovního procesu, neodpovídá škůdce za ztrátu na výdělku, který si poškozený bez vážných důvodů opomenul vydělat. Smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je odškodnění snížení nebo ztráty pracovní schopnosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky poškození zdraví stejného výdělku jako před vznikem poškození, avšak škůdce není povinen hradit poškozenému ztrátu na výdělku do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat či ze své viny nevydělal. Za takovou skutečnost lze považovat například okolnost, že poškozený dosahuje v zaměstnání ze své viny nižšího výdělku, než kterého by mohl vzhledem k míře poklesu své pracovní schopnosti, která je v příčinné souvislosti se škodnou událostí, skutečně dosahovat. V posuzované věci bylo soudem I. stupně správně zohledněno, že rozsah pracovní způsobilosti poškozeného byl dle odborných závěrů znalce v rozhodném období zachován ve vyšší míře, než bylo poškozeným deklarováno, čemuž korespondovalo i zjištění, že ač v rozhodném období byl zaměstnán na dohodu o provedení práce se sjednaným rozsahem 300 hodin za kalendářní rok s konstantním výdělkem 3.000 Kč měsíčně, pravidelně odjížděl z domu kolem 7. hodiny ráno a vracíval se v době mezi 16. až 17. hodinou a vykonával u zaměstnavatele práce, které neodpovídají pouze sjednanému druhu práce podle dohody o provedení práce. Za situace, kdy poškozený se do pracovního procesu zapojoval v rozsahu svého skutečně zachovaného pracovního potenciálu a ohledně části svého výdělku se pohyboval s velkou pravděpodobností v zóně tzv. šedé ekonomiky, soud I. stupně důvodně zohlednil výdělek, který si poškozený„ opomenul“ vydělat.

47. Žalobkyni nelze dle odvolacího soudu přisvědčit ani ohledně druhé námitky, kterou napadá závěr soudu I. stupně, že je povinna si průběžně ověřovat, zda vyplacené částky skutečně odpovídají zdravotnímu stavu poškozeného.

48. Odvolací soud shora vyložil, že rozhodnutí ČSSZ o invalidním důchodu poškozeného a podkladový lékařský posudek o invaliditě jsou závazné pro účastníky řízení o přiznání invalidního důchodu a pro správní orgány. Byť bylo žalobkyní nutno zohlednit, že poškozenému byl přiznán invalidní důchod, soud I. stupně přiléhavě upozornil, že žalobkyně je povinna při své činnosti postupovat s péčí řádného hospodáře. Žalobkyně nebyla vzhledem k ust. § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. jen na základě skutečnosti přiznání invalidního důchodu zbavena povinnosti provést úhradu v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku a v důsledku toho povinnosti prověřit, zda uplatněný nárok poškozeného odpovídá reálnému stavu.

49. Ze zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, vyplývalo žalobkyni právo zjišťovat v souvislosti s šetřením škodné události týkající se pojištění odpovědnosti za škodu údaje o zdravotním stavu poškozeného (§ 43 odst. 5), mohla vyžádat souhlas poškozeného k vyžádání zpráv ze zdravotnické dokumentace, provedení prohlídky nebo vyšetření jím pověřeným poskytovatelem zdravotních služeb (§ 43 odst. 5 ve spojení s § 50 odst. 1), žalobkyni rovněž ničeho nebránilo v rámci šetření spolupracovat s žalovaným (škůdcem) a vyžádat si od něho stanovisko k uplatněnému nároku a jeho výši a v návaznosti na to případně iniciovat i přezkoumání pracovní způsobilosti poškozeného příslušným orgánem sociálního zabezpečení. I v podmínkách nového občanského zákoníku je právo pojišťovny zjišťovat při šetření škodné události údaje o zdravotním stavu, udělí-li k tomu poškozený nebo jiná oprávněná osoba souhlas, zakotveno (§ 2864 o. z.), stejně jako oprávnění v takovém případě provést zjišťování i na základě zpráv a zdravotnické dokumentace od ošetřujících lékařů a v případě potřeby i prohlídkou nebo vyšetřením provedeným zdravotnickým zařízením (§ [číslo] ve spojení s § 2828 odst. 1 o. z.). Není přitom žádného rozumného důvodu, aby oprávnění ke zjišťování potřebných údajů při šetření škodné události byla omezována jen na prvotní šetření.

50. Za situace, kdy nesouhlas žalobkyně s napadeným výrokem rozsudku soudu I. stupně o věci samé byl založen na námitce, že soud I. stupně měl podle § 135 odst. 2 o. s. ř. (bez dalšího) vycházet z rozhodnutí správního orgánu, která nebyla opodstatněná, a žalobkyně nedůvodně namítala, že jí nepříslušelo na základě vlastní aktivity při likvidaci pojistné události prověřovat skutečnosti rozhodné pro výplatu pojistného plnění, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku II., jakož i závislých nákladových výrocích III, IV, V, VI, VII jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

51. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, která neměla v odvolacím řízení procesní úspěch, uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 4.293 Kč Náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „advokátní tarif“) ve výši 3.300 Kč z pct. 54.483,54 Kč za vyjádření k odvolání (§ 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu a náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu Lhůta k zaplacení náhrady byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.; platebním místem byla určena podle § 149 odst. 1 o. s. ř. advokátka žalovaného.