59 CO 249/2022

Plný text

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a Mgr. Jany Smýkalové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 11.928,02 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 10. 2022 č. j. 5 C 104/2022-91

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud ve Zlíně rozhodl tak, že se žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 11.928,02 Kč s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 3.152,24 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3.152,24 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá (I.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II.).

2. V podstatných důvodech svého rozhodnutí uvedl, že Společnost (která následně postoupila pohledávku na žalobkyni) jako zapůjčitel a žalovaná coby vydlužitel uzavřely dne [datum] písemnou smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na jejímž základě Společnost přenechala žalovanému peněžní prostředky ve výši 7.000 Kč, což žalovaný potvrdil výslovným prohlášením uvedeným ve smlouvě a svým podpisem smlouvy. Žalovanému vznikla povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky společně s poplatkem ve výši 5.302 Kč, sestávajícím se a) z úroku ve výši 932 Kč (roční úroková sazba ve výši 29 % je stanovena jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy), b) z částky za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 2.728 Kč a c) z částky za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 1.642 Kč, celková dlužná částka tak činila 12.302 Kč (RPSN činilo 312,54 %), a to v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 274 Kč (poslední splátka ve výši 246 Kč) s tím, že první splátkové období začíná běžet dnem uzavření smlouvy.

3. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvou vázány, má soud za to, že smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť Společnost řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně uvedla, že Společnost splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, kdy sama aktivně si zjišťovala informace ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli z veřejně a neveřejně přístupných zdrojů, porovnávala je s demografickými a statistickými údaji. Současně zjišťovala příjem žalovaného a jeho výdaje, které byly předloženy při vyplnění zákaznické karty ke smlouvě. Soud se s řádným posouzením úvěruschopnosti žalovaného neztotožňuje.

4. Předně lze uvést, že poskytovatel spotřebitelského úvěru (Společnost) je v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona č. 257/2016 Sb. povinen uchovávat zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele (žalovaného). Tato povinnost přitom není bezvýznamná, neboť má-li být později (např. v soudním řízení) zkoumáno, jakým způsobem byla ze strany poskytovatele skutečně úvěruschopnost spotřebitele zkoumána, je předpokladem objektivity takového přezkumu předložení listin a jiných důkazů, jimiž byly rozhodné poměry spotřebitele doloženy. Jen tak může být objektivně zhodnoceno, zda byla úvěruschopnost spotřebitele vyhodnocena řádně, či nikoliv. S ohledem na princip ochrany spotřebitele, který se vůči poskytovateli úvěru pravidelně nachází ve slabším postavení, proto nelze akceptovat žalobkyní prezentovaný postoj, podle kterého postačí, když tyto skutečnosti budou prokázány svědeckou výpovědí zprostředkovatelky [jméno] [příjmení], případně že není třeba soudu tyto dokumenty předkládat a že postačuje, pokud byly předloženy při vyplnění zákaznické karty. Nelze totiž odhlédnout od faktu, že v souvislosti s motivací získat (poskytnout) úvěr, mohly být rozhodné údaje z údajně předložené dokumentace vyhodnoceny nepřesně, neúplně či nesprávně. V daném případě přitom žalobkyně disponovala toliko omezeným počtem listin, které měly svědčit o analýze příjmů a výdajů žalovaného včetně zjištění jeho dluhů, a ve zbytku odkazovala na svědeckou výpověď zprostředkovatelky [jméno] [příjmení], kterou mělo být prokázáno mj. náležité vyplnění zákaznické karty. Konkrétně se jedná tedy o následující soudu předložené listiny: a) zákaznická karta, kterou měl žalovaný vyplnit za přítomnosti a pomoci zprostředkovatelky [jméno] [příjmení], b) výplatní pásky za měsíce 6–7/ 2018 a c) výpis z centrální evidence exekucí, který byl ovšem datován dnem [datum].

5. Ze zákaznické karty se podává následující: Žalovaný měl mít čistý příjem ve výši 21.932 Kč, což bylo dle sekce„ ověřené dokumenty“ doloženo 2 výplatními páskami za měsíce 6–7/ 2018; ze žalobkyní předložené výplatní pásky za měsíc 6/ 2018 se podává, že žalovanému má být vyplacena částka 18.167 Kč, a ze žalobkyní předložené výplatní pásky za měsíc 7/ 2018 se podává, že žalovanému má být vyplacena částka 25.697 Kč; tyto částky v průměru dávají skutečně průměrný čistý příjem ze zaměstnání ve výši 21.932 Kč. [příjmení] příjem žalovaného ve výši 21.932 Kč (pomine-li soud skutečnost, že v době uzavření smlouvy žalovaný nepochybně disponoval již výplatními páskami za měsíce 8–9/ 2018) byl tedy dostatečně osvědčen. Dostatečné osvědčení však již neplatí pro další čistý příjem domácnosti ve výši 18.300 Kč, který měl být dle tvrzení žalobkyně příjmem manželky žalovaného; jak totiž vyplývá z položky„ ověřené dokumenty“, ohledně tohoto příjmu neproběhlo nejspíše žádné zkoumání a žalobkyně soudu žádnou příslušnou listinu ani nedoložila, a tedy Společnost se spolehla nejspíše jen na tvrzení žalovaného. Pokud jde o výdaje žalovaného v celkové výši 10.000 Kč, zde je třeba uvést, že dle sekce„ ověřené dokumenty“ nebyl tento údaj ničím podložený, navíc není patrná ani jeho struktura, takže není zřejmé, jaké výdaje žalovaného měly tvořit náklady na bydlení, což platí zvlášť za situace, kdy žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, takže logicky mu vznikala povinnost hradit nájemné, zálohy na poskytované služby, případně nedoplatek na vyúčtování, dále nejsou patrné náklady žalovaného na stravu, ošacení, hygienické potřeby, na úhradu telekomunikačních či jiných služeb, výše splátek dluhů apod. Problematičnost částky 10.000 Kč vyplývá i z toho, že dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, výše životního minima v roce 2018 činila pro 1 osobu 3.410 Kč, přičemž při zohlednění skutečnosti, že žalovaný měl být ženatý a měl 1 vyživovací povinnost, by pro takovou rodinu výše životního minima činila nejméně 7.710 Kč. Co se týče nákladů na bydlení dle nařízení vlády č. 407/2017 Sb. výše částek normativních nákladů na bydlení v roce 2018 v případě bydlení v bytech užívaných na základě nájemní smlouvy činila v městě do [číslo] obyvatel (pro město Čáslav) pro 1 osobu 4.420 Kč a pro rodinu o 3 osobách 8.939 Kč.

6. Pokud jde o vlastní přezkumnou činnost, tato zůstala pouze v rovině tvrzení, kdy žalobkyně soudu doložila v tomto ohledu jedinou listinu, a sice výpis z centrální evidence exekucí ze dne [datum], který je sice retrospektivně schopen osvědčit, že v době uzavření smlouvy nebyla proti žalovanému vedena exekuce, avšak nepotvrzuje, že do centrální evidence exekucí nahlížela samotná Společnost, jakož ani skutečnost, že žalovaný v době uzavření smlouvy neměl žádné jiné dluhy. Co se totiž týče výše popsané zákaznické karty, zde má soud za to, že tato listina nepochybně nemůže být považována za průkaz dostatečně provedené analýzy příjmů a výdajů žalovaného, nýbrž soud ji považuje jen za souhrn údajů, které Společnost po žalovaném před uzavřením smlouvy požadovala vyplnit, případně doložit určitými listinami. Provedení lustrace žalovaného [příjmení] v jiných veřejně či i neveřejně dostupných registrech (např. [příjmení], NRKI, BRKI) nebyla pak v řízení prokázána, kdy žalobkyně příslušné listiny soudu nepředložila. Jak je současně soudu známo z jeho úřední činnosti týkající se obdobných případů Společnosti, Společnost při zkoumání úvěruschopnosti svých klientů dlouhodobě a opakovaně svým povinnostem nedostávala, když se spoléhala toliko na jejich tvrzení (např. rozsudky zdejšího soudu sp. zn. 5 C 118/2022, 35 C 71/2022, 38 C 286/2021, 46 C 33/2022).

7. Lze připomenout, že jak vyplývá z právní úpravy a na ní navazující judikatury (např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18), Společnost, která poskytuje spotřebitelské úvěry, se při posuzování úvěruschopnosti nesmí obecně jen spolehnout na údaje sdělené spotřebitelem (v tomto případě žalovaným), nýbrž musí provést sama patřičné šetření. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

8. Uvedené přitom v posuzovaném případě splněno nebylo. Na uvedeném přitom ničeho nemění ani odkaz žalobkyně na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1543/21. Pomine-li soud, že uvedené rozhodnutí Ústavního soudu je toliko usnesením, a nikoliv nálezem, přičemž jeho sdělením je skutečnost, že přezkoumávané rozhodnutí nedosahuje ústavněprávní roviny, má soud za to, že z uvedeného usnesení Ústavního soudu nevyplývá, že by se v případě bagatelních spotřebitelských úvěrů (do výše jistiny 10.000 Kč) neměla vůbec zkoumat výdajová stránka žadatele o spotřebitelský úvěr, jak se snad snaží žalobkyně naznačit.

9. Byť si je soud vědom toho, že § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění před novelou č. 96/2022 Sb., naznačuje, že by nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, jíž se přitom žalovaná v dané věci nedovolala, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a euro konformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, viz též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo], či usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], Pl. ÚS 3/20), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost smlouvy v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nezkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo lze od ostatního obsahu oddělit.

10. Jestliže je smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala ze zápůjčky založené smlouvou. Žalobkyni proto nebylo možné přiznat žalovanou jistinu zápůjčky ve výši 3.152,24 Kč s dlužnou částkou poplatku ve výši 2.001,76 Kč, smluvní pokutu ve výši 3.674,02 Kč, sankční poplatky ve výši 3.100 Kč, jakož ani požadované příslušenství (smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení).

11. Při závěru o neplatnosti smlouvy je nicméně s ohledem na zásadu iura novit curia třeba právní poměr mezi Společností, resp. po postoupení pohledávky žalobkyní, a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § [číslo] věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel částku 7.000 Kč náležející Společnosti, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Z dokazování vyplynulo, že žalovaný poskytl Společnosti celkově částku 7.148 Kč, která měla sloužit jako platba splátek, resp. splatného dluhu; jelikož však smlouva je neplatná, je nezbytné tuto částku použít na bezdůvodné obohacení, které tak bylo zcela uhrazeno, nýbrž i co do částky 148 Kč přeplaceno a žalovaný tak žalobkyni nedluží ničeho ani z titulu bezdůvodného obohacení.

12. S ohledem na uvedené soud žalobu pro bezdůvodnost v plném rozsahu zamítl.

13. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně z důvodů stanovených v ust. § 205 odst. 2 písm. c), e) g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, tedy, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

14. Soud I. stupně v rozhodnutí uvedl, že žalobce nedostatečně doložil důkazní prostředky k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného s vynaložením odborné péče, dále nebylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy nespoléhal jen na sdělení žalovaného obsažené v zákaznické kartě. Dle soudu I. stupně tedy nebyla splněna povinnost právního předchůdce žalobce s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet.

15. Žalobce si k výše uvedenému dovoluje uvést následující. Předně se žalobce domnívá, že proces zkoumání úvěruschopnosti je třeba v každém konkrétním případě posuzovat individuálně. Žalobce je toho názoru, že soud I. stupně v tomto případě nedostatečně zohlednil okolnosti konkrétního případu, který danou situaci doprovázel. Žalobce je toho názoru, že závěry rozhodovací praxe soudů nižších stupňů, ve spojitosti s judikaturou Nejvyššího soudu, nelze paušalizovat a je třeba postupovat vždy individuálně v návaznosti na konkrétní skutečnosti daného případu.

16. V daném případě byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] Celková půjčená částka byla ve výši 7.000 Kč. Žalovaný se tuto zavázal uhradit v rámci 45 týdenních splátek. Jedná se tedy zcela jistě o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytnut nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů pod zákonným dohleden [obec] národní banky. Před poskytnutím předmětného úvěru byla s vázaným zástupcem právního předchůdce žalobce sepsána žádost o spotřebitelský úvěr, tedy zákaznická karta. Žalobce si dovoluje z opatrnosti sdělit, že vázaný zástupce měl oprávnění zprostředkovat spotřebitelský úvěr v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), jak žalobce doložil v rámci řízení před soudem I. stupně. Vázaný zástupce je povinen, v souladu s částí pátou ZSÚ splnit zkoušku odborné způsobilosti, tedy disponuje všeobecnými znalostmi a odbornými znalostmi a dovednostmi nezbytnými pro poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Vázaný zástupce před podpisem předmětné smlouvy řádně a odborně, ve smyslu výše uvedeného, ověřil příjmy a výdaje žalovaného, a to prostřednictvím dvou výplatních pásek za měsíce červen a červenec roku 2018. Dále byly vázaným zástupcem ověřeny zdroje těchto příjmů, tedy že je žalovaný zaměstnaný u [právnická osoba], s.r.o., [IČO], se sídlem [adresa]. V návaznosti na výše uvedené je žalobce toho názoru, že soud I. stupně nesprávně právně posoudil předmětný spor, kdy nepostupoval v souladu s požadavkem právní jistoty při rozhodování ve skutkově i právně shodných věcech ve smyslu judikatury Ústavního soudu, zejména Rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 3236/18 ze dne [datum].

17. Žalobce si dovoluje uvést, že Ústavní soud se již dostatečně vyjádřil k právně a skutkově zcela totožnému případu, kdy jeho právní závěr je zcela opačný závěru soudu I. stupně, který se tedy dle názoru žalobce zcela jednoznačně odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.

18. Žalobce si dovoluje níže citovat Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/21 ze dne [datum] (dále jen„ Rozhodnutí ÚS“) ve spojení s rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 18 C 334/2020-44 ze dne 11. 3. 2021. V Rozhodnutí ÚS je uvedeno, že„ Ústavní soud nepřisvědčil zásadní výtce stěžovatelky, že obvodní soud se zpronevěřil právním názorům, plynoucím z judikatury Nejvyššího soudu, potažmo dalších soudů, týkajícím se absolutní neplatnosti smluv o zápůjčce v případech absence prověrky úvěruschopnosti osoby, jíž je úvěr poskytován. Nalézací soud totiž po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná si od stěžovatelky před poskytnutím daných zápůjček vyžádala pracovní smlouvu i výplatní lístky, což stěžovatelka stvrdila svým podpisem na předmětných zákaznických kartách. Tuto skutečnost přitom stěžovatelka v soudním řízení nezpochybnila. V tomto ohledu tedy konkrétně nerozporovala tvrzení žalované, že pracovala jako uklízečka v TJ [příjmení] [jméno], a to na plný pracovní úvazek. Protože částky poskytnutých úvěrů byly poměrně nízké, dospěl nalézací soud k závěru, že takové šetření výdělkových poměrů stěžovatelky bylo pro účely ověření její úvěruschopnosti dostačující, když na základě úvěru poskytnuté peněžní prostředky nebyly ve zřejmém nepoměru k takto zjištěným pravidelným příjmům stěžovatelky a ani nevyšlo najevo, že by stěžovatelka byla v insolvenci či že by proti ní byla vedena exekuce. Stěžovatelka naopak splátky úvěrů řádně hradila (viz zejména body 10 až 12 napadeného rozsudku), takže i z tohoto pohledu nebyla její úvěruschopnost ani zpětně zpochybněna. Tyto nosné úvahy obvodního soudu pokládá Ústavní soud za srozumitelné a racionální, a tím i prosté ústavně zapovězené libovůle. V podrobnostech lze na odůvodnění napadeného rozsudku zcela odkázat.“ 19. Žalobce si k výše citovanému rozhodnutí Ústavního soudu dovoluje uvést, že se jedná o zcela právně a skutkově obdobný nárok jako v případě žalovaného nároku. Žalobce uvádí, že v daných případech je shodnou skutečností, že daný úvěr poskytl právní předchůdce žalobce, dále se jednalo o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou. Byla vyplněna totožná zákaznická karta, byly tvrzeny naprosto obdobné skutečnosti, tedy byly doloženy výplatní pásky, dále byl doložen a ověřen zdroj příjmu žalovaného. Žalobce k tomuto dodává, že taktéž byla provedena lustrace v rámci insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, kdy v rámci obou lustrací nebylo nalezeno žádné aktivní insolvenční či exekuční řízení.

20. Ve smyslu výše uvedeného Ústavní soud uvedl, že nebylo vybočeno z právních názorů Nejvyššího soudu a úvěruschopnost byla zkoumána řádně, srozumitelně a racionálně. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že soud prvního stupně postupoval v rámci svého rozhodnutí zcela v rozporu se závěry Ústavního soudu.

21. Navrhl pak, aby rozhodnutí soudu I. stupně buďto bylo změněno a žalobě bylo vyhověno, nebo aby věc byla zrušena a vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení 22. Krajský soud v Brně, pobočka ve [obec], jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněným účastníkem (§ 201 o. s. ř.), toto je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), obsahuje způsobilé odvolací důvody namítající, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci (§ 205 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.) a z provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), kdy na jejich základě dospěl rovněž k nesprávným právním závěrům (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

23. Odvolací soud může zcela odkázat na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, se kterým se ztotožňuje a uzavřít, že soud I. stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním, z nichž vyvodil odpovídající právní závěry, se kterými se odvolací soud ztotožňuje a může tak na ně odkázat. V rámci odvolacího řízení žalobkyně uplatnila opětovně argumentaci, která již byla dle názoru odvolacího soudu zcela vypořádána v odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že žalobkyně znovu uplatňuje jako stěžejní důvod pro odvolání závěry vyplývající z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn . ÚS 1543/21 ze dne [datum]. Nicméně k tomu je nutno dodat, že se nejedná o nález, nýbrž o usnesení, z něhož vyplývá, že úvahy soudu I. stupně považoval Ústavní soud za srozumitelné a racionální a tím i prosté zapovězené libovůle. Odvolací soud má za to, že nelze obsah předmětného rozhodnutí Ústavního soudu vykládat tak, že by parametry pro zkoumání úvěruschopnosti při tzv. bagatelních úvěrech byly odlišné od parametrů při zkoumání úvěruschopnosti při poskytování úvěrů ve vyšších částkách. Lze pouze shrnout, že byť žalovaný, co by dlužník prokazoval výši svých příjmů výplatními páskami od svého zaměstnavatele za dobu dvou měsíců, pak v tomto procesu sjednávání a následného poskytnutí finančních prostředků zcela zjevně chybí aktivita samotného poskytovatele půjčky, který jednak neověřoval výši příjmů, ale zejména pak důsledně nezjišťoval i stránku výdajovou adresáta půjčky, kdy toto bylo vytýkáno i soudem I. stupně. Přitom poukaz v zásadě na okolnost, že se jednalo toliko o nízkou částku neobstojí již jen z tohoto prostého důvodu, že při poskytnutí takto nízkých úvěrů opakovaně tomuto subjektu by znamenalo v konečném důsledku nutnost splátek, které by mohly výrazně přesáhnout možnosti žalovaného, byť v té době s poměrně vyšším příjmem.

24. Za tohoto stavu proto odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků, neboť jejich vznik nebyl u úspěšně žalovaného zjištěn.