59 CO 267/2021

Plný text

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a JUDr. Bronislavy Tinklové, LL.M., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa o uložení povinnosti zdržet se obtěžování imisemi o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 10. 2021, č. j. 4 C 128/2019-200

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech řízení částku 14.140 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. [jméno] [příjmení] [jméno].

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6.629,59 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno].

1. V záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Kroměříži (soud I. stupně) zamítl žalobu, kterou by právní předchůdkyně byla povinna zdržet se obtěžování žalobkyně na jejích pozemcích parc. č. St. 215, [parcelní číslo] a parc. [číslo] v k. ú. [obec], hlukem vznikajícím kokrháním, resp. zvukovými projevy drůbeže chované na pozemcích žalované parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [obec] (I.) a uložil jí povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 28.279,58 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozhodnutí (II.).

2. V podstatných důvodech svého rozhodnutí uvedl, že posuzování imisí a jejich hodnocení je sice z velké části věcí soudcovského uvážení, přičemž uvedené hodnocení a posuzování má stanoven zákonný rámec. Nesmí se jednat o obtěžování v míře nepřiměřené místním poměrům a nesmí v podstatné míře omezovat obvyklé užívání pozemku. Prvním hlediskem jsou tedy místní poměry, přičemž v daném sporu se jedná o pozemky nacházející se na území malé [územní celek] s 250 obyvateli, která je z převážné části zastavěna rodinnými domy s hospodářskými staveními. Jak se podává z žaloby, i na pozemku žalobkyně byl dříve starý dům a stodola. Z obecného pohledu je pro život na vesnici, na rozdíl od života ve městě, charakteristický chov hospodářských zvířat včetně drůbeže. Ze sdělení [územní celek], prohlášení pánů [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a při šetření na místě samém bylo prokázáno, že chov drůbeže je obvyklý i pro [územní celek], když se zde nachází několik dalších běžných chovatelů, jeden velkochov a sama žalobkyně má na svém pozemku slepice a také pět velkých psů.

3. Lze konstatovat, že chov drůbeže je běžný jak pro [územní celek], tak pro místo, kde se nachází pozemky žalobkyně a žalované. Soud souhlasí s tvrzením žalobkyně, že chov na pozemcích žalované čítající původně až 250 kusů drůbeže, z čehož 80 kusů byli kohouti, byl zjevně chovem větším, než je většina běžných malochovů. V průběhu soudního řízení ale byly ze strany žalované učiněny kroky, na základě kterých došlo k podstatnému snížení počtu drůbeže a chov byl přesunut do vnitřních prostor (mladá drůbež, která nekokrhá) nebo do voliér rozmístěných dále od domu žalobkyně, a to dle posledních zjištění ve vzdálenosti nejméně 40 metrů vzdušnou čarou od pergoly žalobkyně (tedy myšleno kokrhající drůbež). Nad to soud musí přihlédnout také k tomu, že sama žalobkyně je chovatelkou 5 velkých psů, jejichž pohyb po pozemku zcela jistě také vyvolává interakci ze strany drůbeže. Je totiž obecně známo, že zvířata na sebe navzájem reagují, což je patrno například u štěkajících psů, kdy hlas jednoho vyvolává reakce ostatních v okolí. Nejinak je tomu jistě i v posuzované věci. Skutečnost, že došlo k zamezení přelétání drůbeže a byl eliminován také další problém spočívající v zápachu drůbeže, svědčí o snaze žalované vyjít žalobkyni vstříc. Všechna tato opatření považuje soud za dostatečná k tomu, aby byla naplněna podmínka, že již nedochází k obtěžování v míře nepřiměřené místním poměrům.

4. Z odborného měření Zdravotnického ústavu v [obec] pak jednoznačně vyplynulo, že hygienické limity byly překročeny pouze v brzkých ranních hodinách a pouze v nepatrné míře (překročení o 5,5 dB a 8,6 dB). Limity tedy byly překročeny pouze v rámci dvou hodin z celého dne.

5. Nutno zdůraznit, že jde o část dne, kdy se drůbež, resp. kohouti projevují nejvíce, neboť jde o dobu ranního kuropění. Lze si stěží představit, že v tuto dobu bude žalobkyně své pozemky využívat k relaxaci či posezení s rodinnou nebo přáteli, ostatně tuto skutečnost ani netvrdila. Kokrhání kohoutů je jejich přirozeným projevem, kterému nejde zabránit ani jej nijak omezit. Z měření soud také zjistil, že jeden kohout nacházející se na sousedícím pozemku žalobkyně (z druhé strany než žalovaná) je v ranní hodině mezi 6:00 hodinou a 7.00 hodinou stejně hlučný jako část zdrobnělých kohoutů na pozemku žalované. Soud má tak za prokázané, že při posuzování míry hluku je nutné brát v potaz i druh chované drůbeže, v daném sporu zdrobnělé kohouty, kteří se projevují méně hlasitěji než kohouti běžné velikosti. Během místního šetření nebylo prokázáno, že by hluk pocházející z kohoutů byl natolik intenzivní a obtěžující, že by znemožňoval užívání zahrady i domu. Soud na místě samém zjistil, že uvnitř domu hluk slyšitelný není. Žalobkyně ve sporu také neprokázala přímou souvislost mezi tvrzeným zhoršením svého zdravotního stavu a nastěhováním do [obec], resp. zahájením chovu drůbeže panem [příjmení]. Dle názoru soudu se tak jedná zejména o subjektivní vnímání ze strany žalobkyně. Taktéž soud hodnotil prohlášení ze strany rodinných příslušníků či přátel žalobkyně, neboť i v jejich případě jde o jejich subjektivní vnímání, které zcela logicky bude nakloněno vnímání žalobkyně.

6. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Namítala, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.) a žádala změnu rozhodnutí soudu I. stupně na vyhovující.

7. Soud v závěru svého odůvodnění shrnul svůj pohled na věc, že jde zejména o subjektivní vnímání žalobkyně a že cestou, jak na problematiku nahlížet, je vnímat specifika venkova, resp. je chránit (ochrana zvuků venkova). Soud postavil žalobkyni do pozice ženy, která se„ do malé [územní celek] přestěhovala z města“, přestože i z provedených důkazů (svědectví se situací obeznámených osob s kořeny nikoli ve městě, závěr odborníků provádějící měření, videonahrávky) je zřejmé, že její vnímání udaného obtěžování zdaleka není jen její subjektivní. [příjmení] není o tom, zda sousedka na vesnici může na svém pozemku chovat zvířata (slepice a kohouty) - ostatně i žalobkyně je chovatelkou zvířat (psi, slepice) – ale o tom, že jde o chov nepřiměřeně velký a působící značné obtíže.

8. Jak soud zaznamenal, na pozemcích žalované je chováno - krom většího počtu slepic – minimálně 40 kohoutů (v roce 2020 to bylo dokonce přes 80 ks). Toto množství nesporně překračuje obvyklý počet a je nepřiměřené i na poměry vesnice. [jméno] hluku je pak nesrovnatelně vyšší, resp. nárazový hluk z kokrhání kohoutů v běžném vesnickém počtu nahradil hluk takřka neustávající.

9. Při popisu skutkového stavu soud uvádí, že při ohledání na místě samém zjistil, že většina voliér se nachází v zadní části zahrady žalované a dle odhadu více než 40 metrů vzdušnou čarou od domu (od pergoly) žalobkyně. Tento popis situace je dost nepřesný. [příjmení] žalované je rozdělena pletivem na dvě části. Voliéry se nacházejí v zadní části první části zahrady a snad všechny se nacházejí ve vzdálenosti méně než 40 metrů (pro kontrolu vzdušné vzdálenosti viz [webová adresa] nebo mapa v [webová adresa]).

10. Skutečná zadní část zahrady žalované se nachází více než 80 metrů od stavení (měřeno ke stodole na konci zahrady žalované). Žalobkyně žalované již před podáním žaloby (viz výzva ze [datum]) navrhovala, aby byl chov případně přesunut do tohoto vzdálenějšího místa. Bez úspěchu. Žalovaná sice u soudu tvrdila, že ona během následné mediace navrhovala přesunutí chovu (jak opakuje soud v bodě 29.). Nicméně návrh učinila žalobkyně a jak je patrné i z pozdějšího postoje žalované a chovatele (viz výslech chovatele, svědka [jméno] [příjmení]), přesunutí žalovaná strana odmítá.

11. Soud konstatuje (body 32. a 38.), že chovatel pan [příjmení] chová zdrobnělou drůbež, přičemž tento druh drůbeže je méně hlasitý než klasický druh. Ve svém právním hodnocení (bod 38.) pak soud shrnuje, že„ při posuzování míry hluku je nutné brát v potaz i druh chované drůbeže, v daném sporu jde o zdrobnělé kohouty, kteří se projevují méně hlasitěji než kohouti běžné velikosti“. Soud uvádí, že to má za prokázané z měření hlučnosti, kdy jeden běžný kohout od druhého souseda žalobkyně je stejně hlučný jako část zdrobnělých kohoutů na pozemku žalované.

12. Pomineme-li skutečnost, že předpoklad toho, že chovatel má zdrobnělé kohouty a že tito se projevují méně hlasitěji, vychází pouze z tvrzení chovatele a není podpořen např. evidencí (viz bod 24. odůvodnění), ani srovnání hodnot naměřených zdravotním ústavem závěr soudu nepodporuje. Výsledky měření zdravotního ústavu spíše ukazují (str. 16 protokolu ústavu), že hlas kohoutů na pozemku žalované odpovídá běžným hlučným plemenům a je v daném místě dokonce hlučnější než hlas běžného kohouta z chovu drůbeže souseda žalobkyně z druhé strany pozemku. I přímo namístě (nebo z předložených videonahrávek) je možné zjistit, že nelze říci, že by kokrhání přicházející z pozemků žalované bylo nějak tišší.

13. Podstatné pro souzenou věc pak je, že úroveň hluku co do hlasitosti (dB) není nepodstatná, ale hluk je tvořen zejména četností zvuků. Co do četnosti je úroveň hluku zcela nadměrná.

14. Při posouzení hladiny intenzity či slyšitelnosti zvuku činí okresní soud také docela překvapivé závěry. V bodě 11. soud udává zjištění, že k poškození zdraví může dojít vlivem působení hluku nad 130 dB, resp. 85 dB. Tento závěr je však kusý, při takové intenzitě zvuku dochází k přímému poškození zdraví, myšleno tím poškození sluchu. K poškození zdraví dochází již při nižších hladinách dB (viz též hygienické limity).

15. Hygienické limity soud uvažuje na základě měření zdravotního ústavu (bod 38.). Dle soudu byly překročeny pouze v brzkých ranních hodinách, pouze v nepatrné míře a pouze v rámci dvou hodin z celého dne. Soud pak sarkasticky zdůrazňuje, že žalobkyně se svými blízkými v tuto dobu stěží bude užívat své pozemky k posezení a relaxaci.

16. Otázka obtěžování hlukem není pouze otázkou, zda hluk překračuje hygienické limity. Ale pokud jsou limity v daném případě překročeny, je třeba toto překročení hodnotit nikoliv sofistikovaně jako polehčující okolnost pro rušitele, ale z hlediska smyslu právní úpravy, tj. nastavených hygienických limitů. Chráněný venkovní prostor staveb je zaveden mj. proto, aby hluk nepronikal do vnitřních prostor při jejich větrání. [příjmení] obyvatelé mohli dům obývat, potřebují větrat, v létě se předpokládá spánek při otevřených oknech. Soud s tímto vůbec nepočítá, máte být buď venku, nebo uvnitř se zavřenými okny. Mimochodem, i v domě se zavřenými okny člověk hluk vnímá, byť méně intenzivně; nicméně neustálý hluk jde s ním obrazně i domů.

17. Nelze také opominout dobu nočního klidu 22:00 hodin - 6:00 hodin, kterou je pamatováno, že hluk, případně překročení hygienického limitu, znamená probuzení ze spánku = nedostatečný odpočinek = stres = riziko nemocí. A jak bylo uvedeno výše a vyplývá i z provedených důkazů (i z obecného povědomí), i méně hlasitý hluk vede k poškození zdraví a kvality života, byť mechanismus poškození organismu je jiný než při 85 nebo 130 dB, kde jde o poškození sluchu.

18. Při právním hodnocení hodnotí soud v první řadě místní poměry. Soud v souladu s judikaturou sleduje místní poměry co do typu lokality, tak i co do konkrétního místa. Poměry však nehodnotí přiléhavě ke skutkovému stavu. Rovněž pomíjí, že judikatura hovoří i o žádoucích poměrech (viz např. 22 Cdo 3532/2006).

19. Poměry vhledem k typu lokality (vesnice) hodnotí soud tak, že je zde charakteristický chov drůbeže a že se v obci [obec] nachází několik běžných chovatelů, jeden velkochov a sama žalobkyně má na svém pozemku slepice. Pokud bychom měli vycházet z takového závěru, může si vlastně člověk na vesnici chovat cokoli z běžných zvířat v jakémkoli rozsahu a neohlížet se na ostatní.

20. Jak již bylo opakováno, počet kohoutů chovaných na pozemcích žalované přesahuje místní poměry, resp. poměry vesnice.

21. Skutečností je, že žalovaná, resp. pan [příjmení], nechová drůbež zdaleka jen v daných hospodářských prostorách, ale i v desítkách klecí rozestavěných na pozemku. Nadto lze podotknout, že i z měření zdravotního ústavu vyplývá, že největší hluk pochází zejména od zvířat chovaných na zahradě; od těch, které jsou v hospodářské budově, je méně rušivější.

22. V hodnocení pod bodem 37. soud uvažuje o tom, že chov 80 kohoutů„ byl zjevně chovem větší, než je většina běžných malochovů“. Nepoměr ale hodnotí ve prospěch chovatele, když ten v průběhu řízení snížil počet drůbeže a kohoutů měl v roce 2021 již„ jen“ 40. Nicméně i tento počet je nepřiměřený poměrům. A jak vidno z vývoje, při podání žaloby v roce 2019 byl chov kohoutů srovnatelný se stavem v roce 2021, ale v roce 2020 chovatel stav navýšil na více než dvojnásobek. Takové jednání nelze hodnotit – jak to učinil soud - tak, že žalovaná strana vyšla žalobkyni vstříc. Ke snížení počtu drůbeže nepřistupuje chovatel proto, že chce mírnit dopady z jeho chovu, ale řídí se vlastními zájmy.

23. Ke srovnání, zda konkrétní místní uspořádání (tj. chov zájmového chovatele na pozemku za domem sousedícím s jinými rodinnými domy) je přiměřené místním poměrům, může složit i svědectví jiného velkého chovatele. Chovatel pan [příjmení] označil za obdobný jeho chovu chov pana [příjmení] Pan [příjmení] [příjmení], který vystoupil u soudu jako svědek a který je spolu s panem [jméno] [příjmení] členem Okresní organizace [obec] Českého svazu chovatelů drůbeže, chová drůbež také u rodinného domu. Nicméně na rozdíl od souzeného případu má asi 80 slepic a 19 kohoutů a má je umístěné asi 70 metrů od svého domu a„ možná ještě více od domu sousedů“ (tzn., že svědek má chov o polovinu menší a má jej umístěn od domů ve vzdálenosti min. dvakrát větší, než je žalovaný chov pana [příjmení]).

24. Soud při posouzení místních poměrů přihlíží k tomu, že žalobkyně má„ 5 velkých psů, jejichž pohyb po pozemku zcela jistě také vyvolává interakci ze strany drůbeže“. Tato domněnka soudu neodpovídá tomu, co soud mohl zjistit z provedených důkazů, a soud jí docela nemístně relativizuje situaci ve prospěch žalované. Jak při místním šetření, tak z četných soudem viděných videonahrávek, ale i z měření zdravotního ústavu, je patrné, že kohouti kokrhají bez ohledu na psy. Psi byli vždy zavření. A i pokud by je měla žalobkyně puštěné na pozemku u domu, je zde pozemky dělící cihlová zeď, díky které zvířata na sebe nevidí.

25. Při právním hodnocení co do otázky omezení žalobkyně v obvyklém užívání pozemku vycházel soud z měření hygienických limitů. Jak jsme uvedli v čl. II. tohoto odvolání, ze zjištění zdravotního ústavu soud vyčetl, že hygienické limity jsou překročeny pouze v brzkých ranních hodinách. I toto má však význam.

26. Avšak i hluk, jehož úroveň nepřekračuje hygienické limity, může přesahovat míru přiměřenou poměrům a podstatně omezovat člověka ve výkonu jeho práv.

27. Pozemky žalobkyně, na které hluk proniká, jsou užívány jako rodinný dům se zahradou. Jsou každodenně obývány. Uživatelé rodinných domů obvyklé tráví čas na zahradě u domu, kdy jde zpravidla o trávení volného času, zahrnující odpočinek, běžný relaxační pobyt na zahradě, případně posezení s rodinou či přáteli. Takové užívání pozemku žalobkyně je neustálým hlukem z pozemků žalované podstatně ztíženo a znepříjemněno. Neustálé kokrhání představuje nevítaný hluk, který si člověk chtě nechtě stále uvědomuje a obtěžuje jej. Obtěžující hluk přináší lidem stres, únavu, může se i výrazněji podepsat na zdraví člověka, a samozřejmě jeho osobním životě. 28. [obec] přicházející z pozemků žalované omezuje žalobkyni, resp. jakékoli uživatele jejích pozemků v obvyklém užívání pozemků (i v obvyklém užívání domu). Dle judikatury (viz např. 26 Cdo 2066/2019) je obtěžování třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci. Soud prvního stupně tedy v souzeném případě skutečně zvážil, že neustále se ozývající kokrhání je vlastník domku na vesnici povinen snášet a nemá právo na obranu?

29. Soud argumentoval, že kokrhání je vesnici vlastní a že jako obtěžující jej žalobkyně vnímá subjektivně.

30. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že toto není důvodné a je přesvědčena, že soud I. stupně provedl všechny navržené důkazy a vyvodil z nich zcela správná a úplná skutková zjištění.

31. Žalobkyně namítá nepřesnost zjištění soudu I. stupně při ohledání na místě ohledně umístění voliér v zadní části zahrady žalované a odhadu jejich umístění více než 40 metrů vzdušnou čarou od domu žalobkyně. Tuto tvrzenou nepřesnost pak žalobkyně vysvětluje vlastními nepřesnými informacemi a tvrzeními. Pozemky žalobkyně a žalované jsou v první části od domu odděleny cihlovou zdí v délce minimálně 25 metrů a výšky cca 1,5 metru, přičemž právě za touto zdí se nachází pergola/posezení žalobkyně, které navazuje na dům žalobkyně. Voliéry s drůbeží byly před podáním žaloby umístěny právě podél cihlové zdi a následně podél pletivového oplocení tvořící hranici obou zahrad. Poté, co vznikl tento spor, začal chovatel pan [příjmení] umístnění jednotlivých voliér měnit a tyto přesouvat tak, aby co nejméně obtěžovaly žalobkyni. K okamžiku provedení místního šetření soudem I. stupně, tj. ke dni [datum], tak již skutečně byly voliéry umístěny v zadní části zahrady žalované navazující na hospodářské stavení na pozemku žalované, a to těsně před vnitřní dělící oplocení, které je skutečně vzdušnou čárou vzdáleno minimálně 40 metrů od pergoly žalobkyně, jak zachycuje obrázek níže.

32. Žalobkyni zmiňovaný návrh přesunu drůbeže do zadní části zahrady je také zcela nepřesným a z kontextu vytrženým tvrzením. Je pravdou, že žalobkyně navrhovala žalované přesun chovu do zadní části zahrady, avšak požadovala, aby chov byl umístěn do budovy v zadní části zahrady. Na tento návrh žalovaná a pan [příjmení] skutečně nepřistoupili, a to proto, že budova v zadní části zahrady žalované není uzpůsobena chovu drůbeže, jedná se o neudržovanou a chátrající stavbu, a současně také proto, že zájmový chov drůbeže trvale držený v uzavřených prostorách není možný, neboť má negativní dopady na vzhled a kvalitu chovu a zvířata by tímto opatřením trpěla.

33. Žalovaná a chovatel pan [příjmení] se po celou dobu řízení snaží vyjít žalobkyni vstříc, chov eliminovat a přesouvat tak, aby byl žalobkyni co nejméně„ na očích“, avšak jedinou reakcí žalobkyně na tyto vstřícné kroky je neustálé vymýšlení dalších a dalších stížností. Žalovaná tak plně souhlasí se soudem I. stupně, že popisované hlukové imise jsou zcela subjektivním vnímáním žalobkyně, která se i přesto, že se přestěhovala na vesnici, nedokáže smířit se zvuky, které jsou pro vesnici typické, a také s tou skutečností, že na vesnici absolutní ticho a klid nenalezne.

34. Dále žalobkyně ke skutkovým zjištěním namítá nesprávnost zjištění soudu I. stupně ohledně druhu chované drůbeže na pozemcích žalované a jejich zvukových projevů.

35. Žalovaná je zcela přesvědčena, že jak skutková zjištění soudu I. stupně ohledně druhu chované drůbeže, tak ohledně jejich zvukového projevu jsou zcela správná a zcela vycházejí z důkazů provedených v řízení.

36. Co se týče hlukových projevů, resp. imisí, tyto měly být posuzovány objektivně a jediný důkaz předložený žalobkyní, ze kterého by bylo možné seznat objektivní hlukové imise vydávané drůbeží chovanou na pozemcích žalované, je tedy měření provedené Zdravotním ústavem se sídlem v [obec]. Interpretace výsledků měření soudem a jejich aplikace na daný spor je zcela správná.

37. Žalovaná dále poukazuje na tu skutečnost, že z provedeného měření je tedy možné určit hlasitost kokrhání určitého počtu drobných kohoutů, avšak toto měření již nijak neprokazuje, že by se jednalo o hlasitost nějak nepřiměřenou místním poměrům. Žalobkyně žádný jiný důkaz, jímž by prokázala míru hluku kokrhání v daném místě, nepředložila. Jinými slovy žalobkyně neprokázala, že by zvukový projev kohoutů byl právně závadný.

38. Argumentace žalobkyně týkající se pronikání hluku do vnitřních prostor jejího domu je také zcela účelová a nepřesná. Na obou provedených místních šetřeních bylo jasně prokázáno, že kokrhání kohoutů je ve vnitřních prostorách domu žalobkyně neslyšitelné.

39. Namítá-li žalobkyně, že provedené měření Zdravotního ústavu se sídlem v [obec] prokázalo překročení hygienických limitů v chráněném venkovním prostoru, pak tuto skutečnost špatně interpretuje. Nutno také upozornit, že hygienický limit je stanoven odlišně pro venkovní prostory a pro prostory vnitřní. [obec] v domě žalobkyně vůbec měřen nebyl a žalobkyně tak nijak neprokázala, že by hluk, který dopadá do vnitřních prostor domu žalobkyně, překračoval hygienické limity. Žalobkyně se tak nemůže v odvolacím řízení dovolávat nových tvrzení a skutečností, které mohla uplatnit v řízení před soudem I. stupně, resp. měnit tvrzení, která sama učinila nesporným.

40. Dále žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci, přičemž toto má spočívat na nepřiléhavém posouzení místních poměrů ve vztahu ke skutkovému stavu.

41. Žalovaná absolutně nerozumí tomu, jakou nesprávnost v právním posouzení se žalobkyně snaží vytvořit. Žalovaná prokázala, že v dané vesnici existují i jiné chovy drůbeže, jakož i velkochov krůt. Tedy místní poměry v obci [obec] se tak zcela evidentně vyznačující chovatelstvím.

42. Žalobkyně se opětovně snaží vytvořit iluzi o tom, že počet chovaných kohoutů panem [příjmení] překračuje místní poměry, když tento počet jim chovaných kohoutů překračuje běžné chovy. Žalobkyně však již nijak neuvádí, co si pod pojmem běžný chov na vesnici představuje. Nutno mít stále na paměti, že chov pana [příjmení] je zájmový chov zdrobnělé drůbeže, nejedná se o prostý chov domácí drůbeže, ale o chov pro soutěžní účely a zlepšování genofondu slepic v České republice. Takový chov pak v žádném případě nelze porovnávat s chovem pro domácí produkci vajec. Žalobkyně však žádné tvrzení ani důkaz o tom, že by zájmový chov pana [příjmení] byl chovem počtu kusů vymykajícím se běžným zájmovým chovům. Naopak žalovaná dotazem na Český svaz chovatelů prokázala, že zájmové chovy, jsou chovy o větším počtu kusů, kdy povinná registrace těchto chovů nastává od 500 kusů drůbeže a současně prokázala, že takové zájmové chovy jsou umísťovány v podobném typu lokalit jako [územní celek], tj. na menších vesnicích.

43. Absurdní je pak tvrzení žalobkyně, že by se pan [příjmení] coby chovatel řídil pouze vlastními zájmy. Veškeré snižování počtu kusů, jakož i přesuny voliér v zahradě jsou prováděny nikoliv v zájmu chovatele či z důvodu usnadnění chovu, ale pouze a jen jako snaha o eliminaci negativních dopadů na nemovitosti žalobkyně.

44. Žalobkyně také namítá, že soud nesprávně posoudil vliv chovu 5 velkých psů žalobkyně na hlukový projev drůbeže na pozemcích žalované, když dle jejího tvrzení se psi volně po pozemcích žalobkyně nepohybují a zvířata díky cihlové zdi na sebe nevidí. Tato tvrzení žalobkyně jsou zcela nepravdivá. Žalobkyně totiž sama tvrdí, že psi se po zahradě volně pohybují, a to za její přítomnosti na zahradě. I toto tvrzení je nepravdivé, neboť psi žalobkyně se po zahradě volně pohybují bez ohledu na přítomnost žalobkyně nebo jejího přítele.

45. Závěrem svého odvolání žalobkyně namítá nesprávné právní hodnocení otázky omezení žalobkyně v obvyklém užívání pozemku. K tomuto bodu žalovaná znovu zdůrazňuje, že žalobkyně jinak neprokázala, že by ji skutečně chov drůbeže realizovaný na pozemcích žalované jakkoliv v obvyklém užívání jejich pozemků omezoval.

46. Žalovaná souhlasí s posouzením soudu, že se v daném případě jedná pouze o subjektivní vnímání hluku žalobkyní, která si nechce zvyknout na tu skutečnost, že se z města přestěhovala na vesnici, pro kterou jsou zvukové projevy drůbeže a jiných druhů domácích zvířat typické.

47. Žalovaná je přesvědčena, že žaloba žalobkyně není důvodná, rozhodnutí Okresního soudu v [obec] jako soudu prvního stupně je věcně správné, řádně odůvodněné a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení.

48. Krajský soud v Brně, pobočka v Zlíně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněným účastníkem (§ 201 o. s. ř.), toto je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), obsahuje způsobilé odvolací důvody namítající, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci (§ 205 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.) a z provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), kdy na jejich základě dospěl rovněž k nesprávným právním závěrům (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

49. Dle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.

50. Dle ustanovení § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., o. z. vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

51. Dle ustanovení § 2900 o. z., vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

52. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

53. Během odvolacího řízení odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 8. března 2022 č. j. 59 Co 267/2021-226 dle § 107a odst. 1, 2 o. s. ř. o vstupu místo původní žalobkyně na vstup žalobce pana [jméno] [příjmení], narozeného [datum], bytem [obec a číslo].

54. Jakkoliv odvolací soud má pak za to, že soud I. stupně ke dni svého rozhodnutí dospěl ke správným skutkovým zjištěním, z nichž vyvodil odpovídající právní závěry, na které lze odkázat, tak jak jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozhodnutí, pak ale v rámci odvolacího řízení na základě skutečností, které nastaly po rozhodnutí soudu I. stupně skutkový stav doznal změny, která však nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu I. stupně.

55. Účastníci řízení v rámci odvolacího jednání shodně uvedli, že došlo k razantnímu omezení chovu drůbeže chovatelem panem [příjmení] na pozemcích žalované a odvolací soud pak své skutkové zjištění bere ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. shodná tvrzení účastníků, že kohouti v klecích venku už na pozemcích žalované nejsou a nedochází k obtěžování žalobce jejich kokrháním.

56. Byť strana žalující namítala, že není jisté, že do budoucna nedojde k obnovení chovu a tedy k obtěžování žalobce zvukovými projevy drůbeže, pak odvolací soud musí konstatovat s odkazem na ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., že pro rozsudek je rozhodný stav v době jeho vyhlášení a pokud skutkové je zjištěno, že již nedochází k obtěžování žalobce zvukovými projevy drůbeže, pak tato žaloba již jen z tohoto nemůže obstát, a proto odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. ve výroku I. potvrdil.

57. Odvolací soud však dospěl k závěru, že v projednávané věci je namístě korigovat při aplikaci shora citovaného ust. § 150 o. s. ř. povinnost žalobce hradit náklady řízení před soudem I. stupně v plné výši. Důvody, pro které tak činí, spatřuje ve skutečnosti, že v průběhu řízení před soudem I. stupně byla učiněna některá opatření, která vedla k omezení zvukových projevů drůbeže (podstatné snížení počtu drůbeže, chov byl přesunut částečně do vnitřních prostor nebo do voliér rozmístěných dále od domu žalobce) a za tohoto stavu se jeví, že žaloba částečně vedla k naplnění účelu, za kterým byla podána. Za tohoto stavu proto dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě, aby náhrada nákladů řízení nebyla jinak úspěšné žalované přiznána ve výši 1/2 a v tomto ohledu rozhodnutí soudu I. stupně odvolací soud změnil, tak, že žalobce zavázal zaplatit žalované částku 14.140 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. [jméno] [příjmení] [jméno].

58. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak rozhodl tak, že ji v plné výši přiznal úspěšné žalované. Zde odvolací soud poznamenává, že zde již neshledává podmínky pro uplatnění ustanovení § 150 o. s. ř. s ohledem na změnu skutkového stavu, kdy žalobce již sám uvedl, že nedochází k obtěžování žalobce zvukovými projevy drůbeže, aniž by případně reagoval na toto své tvrzení odpovídajícím procesním způsobem.

59. Na náhradě nákladů odvolacího řízení náleží žalované odměna za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání) dle § 9 odst. 1 a § 7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT) 2 x á 1500 Kč, 2x režijní paušál á 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, cestovné k odvolacímu jednání za trasu [obec] – [obec] a zpět osobním vozem Škoda Octavia, celkem 196 km, při průměrně spotřebě 4,9 l nafty [číslo] km, vyhlášková cena 36,10 Kč a základní sazbě 4,70 Kč, celkem 1.279 Kč, náhrada ztráty času strávené cestou za celkem 6 půlhodin á 100 Kč dle § 14 odst. 1, 3 AT a DPH ve výši 21 %.

60. Celková výše náhrady nákladů řízení před odvolacím soudem činí tak částku 6.629,59 Kč, kterou je žalobce povinen uhradit žalované do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D.