60 CO 7/2022

Plný text

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Rezka a soudců JUDr. Ladislava Pavlíčka a JUDr. Karla Šabaty, PhD., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o určení spoluvlastnického práva k nemovitosti, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 12. 10. 2021, č. j. 6 C 281/2020-237,

I. V napadeném výroku I. se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu I. stupně mění takto: Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 188.566,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 47.822,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 12. 10. 2021, č. j. 6 C 281/2020-237, byla výrokem I. zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že účastníci jsou spoluvlastníky nemovité věci – stavby číslo popisné [anonymizováno], způsob využití rodinný dům, stojícího na pozemku parcelní [číslo] v obci a [katastrální uzemí], a to každý v rozsahu jedné poloviny. Výrokem II. byla žalobci uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 330.184,80 Kč. Soud I. stupně dovodil, že na určovací žalobě je dán naléhavý právní zájem dle § 80 občanského soudního řádu, který spočívá v tom, že žalobce tvrdí, že skutečný stav neodpovídá stavu vedenému v katastru nemovitostí. Soud I. stupně aplikoval na předmětnou věc zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník. Po vyhodnocení důkazů dospěl soud I. stupně ke skutkovému závěru, že účastníci žili jako druh a družka a společně postavili na pozemku ve výhradním vlastnictví žalované dům [adresa] v obci a [katastrální uzemí] a na stavbu byly použity finanční prostředky obou účastníků. Soud I. stupně považoval pro posouzení vzniku spoluvlastnického práva žalobce za podstatné, zda byla mezi účastníky uzavřena dohoda o tom, že zhotovená stavba bude ve spoluvlastnictví účastníků. Dospěl k závěru, že taková dohoda uzavřena nebyla a účastníci se shodli na tom, že zhotovená stavba bude ve vlastnictví žalované. Dovodil, že účastníci uzavřeli takovou dohodu s ohledem na možnost dědění dětí z prvního manželství žalobce a s ohledem na dluhy žalobce, a že tedy se jeví jako logické, že dohoda byla uzavřena právě v tomto znění. S přihlédnutím k obsahu zjištěné dohody soud I. stupně dospěl k závěru, že spoluvlastnické právo žalobce k předmětné stavbě nevzniklo a žalobu zamítl. Při stanovení výše nákladů řízení vycházel soud I. stupně z vyhlášky č. 177/1996 Sb. a odměnu advokáta za jednotlivé úkony právní služby stanovil z hodnoty nemovitosti 5.425.673 Kč Celkem určil výši nákladů řízení spočívající v odměně a paušální náhradě výdajů advokáta, po navýšení o 21% DPH, na částku 330.184,80 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém konstatuje zjištěný skutkový stav, že účastníci žili jako druh a družka a postavili společnou prací z prostředků obou účastníků dům [adresa] na pozemku ve vlastnictví žalované. Dovozuje, že vzhledem k možnosti investovaných prostředků a množství práce na stavbě, nelze považovat za přiměřený závěr, že žalobce se vzdal bez náhrady podílu na domě. Uzavírá, že spoluvlastnické právo žalobce vzniklo originárně ze zákona tím, že dům sám z podstatné části postavil a také financoval. Není rozhodné, že stavební povolení bylo adresováno pouze žalované, že se dohodli pouze na společném užívání, aniž si sjednali cokoliv o vlastnictví stavby. Podle názoru žalobce dohoda o tom, že dům nebude v katastru nemovitostí zapsán na jeho osobu automaticky neznamená nebýt jeho spoluvlastníkem„ de iure“. Nelze zaměňovat vlastnické právo jako právo věcné, tedy subjektivní právo umožňující – co by osobě oprávněné – výkon přímého a bezprostředního panství nad věcí, kdy se jedná o právo absolutní, působící vůči všem, s formálním vedením vlastníka ve veřejném seznamu. Skutkový závěr soudu o tom, že žalobce nechtěl být po dokončení domu evidovaný v katastru nemovitostí jako spoluvlastník tohoto domu, je sice správný, avšak není správný závěr soudu o tom, že mu spoluvlastnické právo z tohoto důvodu nevzniklo nebo že se tak vzdal svého spoluvlastnického podílu k domu. Toto právo mu vzniklo, existovalo a existuje dodnes, bez ohledu na to, je-li toto právo zapsáno nebo není zapsáno ve veřejném seznamu.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání se ztotožňuje se závěry soudu I. stupně a dovozuje, že spoluvlastnické právo žalobci nevzniklo.

4. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.), a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), obsahuje způsobilé odvolací důvody, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) a že rozhodnutí soudu I stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm g/ o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející (§ 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že ve věci jsou důvody pro potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně.

5. Soud I. stupně na předmětnou věc správně aplikoval zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník a také správně dovodil, že na podané žalobě má žalobce ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem. K tomu nelze než odkázat na odůvodnění učiněné soudem I. stupně.

6. Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. / § 132 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.

7. Věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků. / § 136 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.

8. Podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.

9. Není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly všech spoluvlastníků stejné. / § 137 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb.

10. Soud I. stupně se věcí z pohledu shora uvedených ustanovení zabýval, zhodnotil správně provedené důkazy a z těchto učinil správná skutková zjištění. Věc správně právně vyhodnotil a jeho rozhodnutí je věcně správné. Odůvodnění učiněné soudem I. stupně je správné a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje. Napadený rozsudek soudu I. stupně byl proto ve výroku I. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

11. Soud I. stupně zjistil skutkový stav, že účastníci v době, kdy žili jako druh a družka, postavili na pozemku ve vlastnictví žalované rodinný dům. Stavba byla zhotovena svépomocí a podíleli se na ní oba účastníci a jejich rodiny a také byly použity finanční prostředky obou účastníků. [ulice] povolení a kolaudační rozhodnutí bylo vystaveno pouze na osobu žalované a tato je také zapsána jako výhradní vlastník stavby rodinného domu v katastru nemovitostí. Dále soud I. stupně uzavřel, že účastníci se dohodli, že jako vlastník stavby uvedeného domu bude v katastru nemovitostí zapsána pouze žalovaná. Ostatně tyto skutečnosti se nejeví mezi účastníky ani jako sporné.

12. Stavba předmětného rodinného domu byla postavena účastníky a stavba jako věc v právním smyslu vznikla originárně – vytvořením. Vzhledem k tomu, že věc vznikla v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., je nerozhodné, kdo byl vlastníkem pozemku, na němž byla stavba postavena a stavba a pozemek mohou mít jiný vlastnický režim.

13. Judikatura se zabývá vznikem spoluvlastnictví ke stavbě zhotovované společnou činností více osob. Pro posouzení toho, zda vzniklo podílové spoluvlastnictví, je rozhodující v první řadě dohoda, kterou mezi sebou stavebníci uzavřeli. Taková dohoda nemusí mít písemnou formu; z hlediska použitých komunikačních prostředků může být i konkludentní. Spoluvlastnictví se jí založí jenom tehdy, je-li z jejího obsahu zřejmé, že její účastníci chtěli založit spoluvlastnický vztah (velikost spoluvlastnických podílů si ovšem ujednat nemusí, pak nastupuje nevyvratitelná domněnka obsažená v § 137 odst. 2 občanského zákoníku). Při interpretaci tohoto právního úkonu je nutno vzít v úvahu okolnosti, za nichž k uzavření dohody došlo, chování stran po uzavření dohody, apod. Tato dohoda však musí být uzavřena předtím, než vznikne stavba jako samostatná věc v právním smyslu; nemožnost pozdější dohody se vylučuje s poukazem na možné obcházení správních, (stavebních) předpisů. S ohledem na to, že pozemek a stavba na něm stojící jsou samostatnými věcmi v právním slova smyslu, není pro nabytí vlastnického práva ke stavbě sám o sobě rozhodující vlastnický režim pozemku. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřeli žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, nelze podle judikatury vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby. Taktomu bude zejména tehdy, pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o společném užívání, aniž cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví.

14. Ze shora uvedeného je zřejmé, že pro vznik spoluvlastnictví je rozhodné, zda mezi osobami, které stavbu vytvořily, existovala dohoda, kterou mezi sebou účastníci uzavřeli a z jejíhož obsahu je zřejmé, že chtěli založit spoluvlastnický vztah. Pro vznik spoluvlastnictví je rozhodný stav v době, kdy věc vznikla, v dané věci v době, kdy bylo zřejmé dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží stavby (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 5071/2009, 22 Cdo 2053/2009, 22 Cdo 3201/2017, 22 Cdo 3610/2014, 22 Cdo 1174/2001, 22 Cdo 1142/2005, 22 Cdo 3691/2019).

15. Pokud by mezi účastníky nebyla uzavřena žádná dohoda nebo by byla uzavřena dohoda, z jejíhož obsahu by bylo zřejmé, že účastníci chtěli založit spoluvlastnický vztah, pak by se vznikem věci – stavby, vzniklo také spoluvlastnické právo účastníkům, při absenci dohody o výši podílů by byly podíly účastníků stejné, tedy v daném případě každý ideální jednu polovinu. Soud I. stupně však správně uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, že stavba předmětného rodinného domu bude ve vlastnictví žalované. S ohledem na existenci této dohody nemohlo dojít ke vzniku spoluvlastnictví, neboť žalobce sice stavbu uskutečnil, avšak nikoli s úmyslem mít ji pro sebe, mít ji ve svém vlastnictví. 16. [příjmení] žalobce tvrdí, že mezi účastníky byla v době vytvoření stavby dohoda, že„ stavba bude v katastru nemovitostí napsána na žalovanou“, aby se vyloučilo, že by mohlo dojít k dědění této věci dětmi žalobce, které má s jinou matkou. Žalobce také tvrdil, že účastníci se dohodli na tom, že dům se napíše na žalovanou a pak se to vyřeší (viz protokol o jednání ze [datum]). I toto tvrzení žalobce svědčí pro to, že stavba neměla být ve spoluvlastnictví, že měla být ve vlastnictví žalované a v budoucnu mělo dojít mezi účastníky k vyrovnání, ať už to mělo být jakoukoliv formou, tj. zaplacením finančních prostředků nebo převodem podílu na věci. Nicméně je zřejmé, že ke dni vzniku stavby byla mezi účastníky dohoda, že nemovitost získá do výhradního vlastnictví žalovaná. Výklad uplatněný žalobcem v odvolací námitce je zavádějící. Je samozřejmě pravdou, že stav v katastru nemovitostí se může lišit od skutečného vlastnictví, ale zde se vychází z tvrzení účastníků, že byla dohoda o tom, že věc bude zapsána v katastru nemovitostí na žalovanou, jako ze skutečnosti, která prokazuje vůli účastníků ke vzniku vlastnického práva k vytvořené nemovité věci. Z vyjádření, na koho bude věc napsána v katastru nemovitostí, lze dovozovat, že se účastníci dohodli na vlastnickém režimu tak, že vzniklá věc bude ve vlastnictví žalobkyně. Pokud by soud přistoupil na výklad žalobce, tak by byla dohoda o tom, do jakého vlastnického režimu bude vytvořená věc nabyta zcela nepodstatná, neboť podle něj by postačovalo ke vzniku vlastnictví pouze to, že věc byla zhotovena společně. Při jeho výkladu by bylo nelogické, aby se účastník vzdal práce a prostředků, které do vytvořené věci vložil. Takto však nelze uvažovat, neboť tím, že je uzavřena dohoda o tom, že zhotovená věc bude ve výhradním vlastnictví jedné z osob, která se na zhotovení věci podílela, nedojde k tomu, že by se druhá podílející se osoba vzdala svého nároku na vypořádání prostředků, které do zhotovované věci vložila. Pokud tedy soud I. stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o nabytí vlastnického práva žalovanou ke zhotovené věci, tak soud I. stupně nepochybil. Za tohoto skutkového stavu nemohlo dojít ke vzniku spoluvlastnictví a žaloba byla správně zamítnuta. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. ve výroku I. potvrdil.

17. Ve výroku II. byl rozsudek soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn. Rozhodovací praxe soudů vychází z toho, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení v řízení o žalobě na určení vlastnického práva, je soud povinen vyjít z ustanovení § 9 odst. 3 písm. a), § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a vycházet při stanovení výše mimosoudní odměny advokáta z tarifní hodnoty 50.000 Kč. Nicméně v dané věci je situace odlišná, neboť doloženými zprávami realitních kanceláří byla cena předmětné nemovitosti zjištěna a jedná se o částku 5.425.673 Kč. Při určení výše tarifní hodnoty pro výpočet odměny advokáta je tedy třeba vycházet ze zjištěné peněžité hodnoty předmětu řízení (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 269/16, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 22 Cdo 36/2016, 29 Cdo 3141/2011). Vzhledem k tomu, že mělo být určeno, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětné stavby v podílu ideální jedné poloviny, bylo předmětem řízení pouze spoluvlastnické právo k ideální jedné polovině předmětné stavby, když žalovaná je vedena jako výhradní vlastník stavby. Proto se jeví jako spravedlivé, aby tarifní hodnota vycházela z jedné poloviny hodnoty nemovité věci, tj. aby tarifní hodnota pro výpočet odměny advokáta byla určena z částky 2.712.836,50 Kč. Odměna advokáta za jeden úkon právní služby činí 19.180 Kč podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odvolací soud přiznal odměnu advokáta za 8 úkonů právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení, písemné vyjádření ve věci samé z [datum] a [datum], účast u jednání soudu dne [datum], [datum], [datum] a [datum], přičemž jednání dne [datum] trvalo od 9:00 hodin do 11:20 hodin a je nutné je započítat jako 2 úkony právní služby, tj. za každé 2 započaté hodiny. Soud nepřiznal odměnu za porady z klientem přesahující jednu hodinu konané vždy před nařízeným jednáním, neboť posouzení skutkového stavu bylo již součástí převzetí zastoupení a první porady s klientem a v průběhu řízení nedošlo k takové změně okolností, která by vyžadovala poradu přesahující jednu hodinu. Za každý z těchto úkonů náleží podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátu paušální náhrada výdajů po 300 Kč za úkon. Celkem činí odměna a náhrada výdajů 155.840 Kč. Podle § 137 odst 1, 3 o. s. ř. byla odměna a náhrada výdajů navýšeny 21% DPH a celkové náklady řízení činí 188.566,40 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen nahradit náklady řízení k rukám zástupce žalované. Odvolací soud proto změnil výrok II. rozsudku soudu I. stupně a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 188.566,40 Kč k rukám jejího zástupce.

18. V odvolacím řízení byla žalovaná plně úspěšná a podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení v plné výši. Tyto spočívají v odměně advokáta za 2 úkony právní služby a to písemné vyjádření a účast u jednání odvolacího soudu. Za každý z úkonů náleží advokátovi odměna dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. jak uvedeno shora, ve výši 19.180 Kč za jeden úkon a také paušální náhrada výdajů dle § 13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč za úkon. Za cestu k jednání odvolacího soudu byla přiznána advokátu náhrada za ztrátu času cestou k jednání soudu dle § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dvě půlhodiny po 100 Kč. Dále bylo přiznáno cestovné osobním automobilem z [obec] do [obec] a zpět za 50 km při spotřebě 7,1 litrů [číslo] km nafty a ceně nafty 36,10 Kč za 1 litr dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., celkem 363 Kč. Podle § 137 odst 1, 3 o. s. ř. byla odměna a náhrada výdajů advokáta navýšeny o 21% DPH a podle § 224 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 47.822,80 Kč k rukám jejího zástupce.