62 A 114/2015

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: Informačního centra a Klubu kultury Města Velké Bíteše, příspěvkové organizace, se sídlem Masarykovo nám. 5, Velká Bíteš, zastoupeného Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 4, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 29.5.2015, č.j. 21384/2015-NH-30.1- 29.4.15, takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 29.5.2015, č.j. 21384/2015-NH-30.1-29.4.15, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Filipa Ledera, advokáta se sídlem Lidická 57, Brno.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, ze dne 29.5.2015, č.j. 21384/2015 NH-30.1-29.4.15, kterým bylo změněno rozhodnutí Krajské hygienické stanice kraje Vysočina se sídlem v Jihlavě ze dne 31.3.2015, č.j. KHSV/02830/2015/ZR/OPK/Vev.

I. Podstata věci Při inspekčním měření hluku z veřejné produkce hudby provedené Krajskou hygienickou stanicí kraje Vysočina (dále jen „prvostupňový orgán“) dne 12.9.2014 v chráněném venkovním prostoru stavby rodinného domu na adrese Masarykovo nám. 89, bylo zjištěno, že žalobce jako pořadatel veřejné hudební produkce konané v rámci „Bítešských hodů“ nezajistil, aby hluk z uvedené veřejné produkce hudby nepřekračoval hygienický limit hluku. Příkazem ze dne 2.12.2014, č.j. KHSV/24228/2014/ZR/HOK/Roh, prvostupňový orgán podle § 92 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), uložil žalobci pokutu ve výši 8000 Kč za porušení § 32 zákona o ochraně veřejného zdraví. Uvedený příkaz napadl žalobce v zákonem stanovené lhůtě odporem. Po provedeném správním řízení vydal dne 31.3.2015 prvostupňový orgán rozhodnutí č.j. KHSV/02830/2015/ZR/OPK/Vev, kterým žalobce shledal vinným ze spáchání výše zmíněného správního deliktu a uložil žalobci pokutu ve výši 8000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 29.5.2015, č.j. 21384/2015 NH-30.1-29.4.15, korekturně změnil výrok I. prvoinstančního rozhodnutí a ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí argumentace žalobce Dle názoru žalobce je napadené rozhodnutí nezákonné a je výsledkem nesprávného právního posouzení. Žalobce v odvolání nerozporuje, že při konání „Bítešských hodů“ mohlo dojít ke krátkodobému porušení hlukových hygienických limitů, jednalo se však o porušení krátkodobé a nemohlo tedy dojít k žádnému ohrožení či poškození zdraví. Žalobce poznamenává, že právě ochrana zdraví před hlukem je účelem zákona o ochraně veřejného zdraví. Má tedy za to, že účel zákona neporušil a neměl by být tedy sankcionován. Nadto žalobce konstatuje, že nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací (dále jen „nařízení“), je podzákonným právním předpisem, který musí odpovídat účelu zákona, který provádí. Dle názoru žalobce však konkrétní limity hluku vyplývající z uvedeného nařízení neodpovídají naplnění účelu zákona o ochraně veřejného zdraví. Nesprávnost nastavení limitů hluku spatřuje především ve skutečnosti, že pouhé formální překročení limitů po jen velmi krátkou dobu nemůže a priori vést k ohrožení nebo dokonce poškození zdraví lidí. Závěrem žalobce upozorňuje na skutečnost, že obdobné veřejné hudební produkce jsou každoročně pořádány ve spoustě obcí po celé České republice a je obvyklé, že při jejich pořádání dojde ke krátkodobému překročení zvukových limitů. Charakter takové kulturní akce totiž prakticky vylučuje, aby jejich pořadatel mohl efektivně zajistit, aby nedošlo k překročení limitů hluku. Žalobce se tak domnívá, že zákazem pořádání podobných kulturních akcí by došlo k omezení možnosti kulturního vyžití lidí, a proto se nabízí otázka, zda jejich konání nepředstavuje větší přínos než nepřekročení limitů, které nemohou způsobit negativní následky na zdraví obyvatelstva. Vzhledem k uvedenému navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a na svém procesním stanovisku žalobce setrval po celou dobu řízení.

III. Shrnutí argumentace žalovaného Žalovaný uvádí, že výše uvedené žalobní body neodpovídají smyslu, účelu ani dikci zákona o ochraně veřejného zdraví. Zákon o ochraně veřejného zdraví totiž nestanoví, že povinná osoba nesmí ohrozit či poškodit zdraví exponovaných osob, nýbrž upravuje, za jakých podmínek lze provozovat zdroje hluku, které mohou ohrozit zdraví osob. Žalovaný konstatuje, že z pohledu zákonné úpravy žalobce jednal v rozporu se zákonem, neboť prvostupňovým orgánem bylo objektivně zjištěno překročení hygienického limitu hluku při veřejné hudební produkci jím provozované. Žalovaný dále uvádí, že povinnost pořadatele veřejné produkce hudby dodržet hygienické limity hluku je zakotvena v § 32 zákona o ochraně veřejného zdraví. Jedná se tedy o povinnost uloženou zákonem nikoli nařízením, které nepřekračuje meze stanovené zákonem a odpovídá jeho účelu, tedy úpravě ochrany zdraví před hlukem prostřednictvím stanovení přípustných limitů. V daném případě byl produkovaný hluk oproti stanovenému limitu překročen téměř dvojnásobně, což žalobce nezpochybnil. Podle žalovaného má ochrana zdraví osob jednoznačně přednost před možností kulturního a společenského vyžití v obci. Tím nezpochybňuje možnost pořádání veřejných produkcí hudby, avšak toliko za předpokladu, že jsou ze strany jejich pořadatelů splněny zákonem stanovené povinnosti. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Žalovaný na svém procesním stanovisku setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem.

IV. Posouzení věci Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Zdejší soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), rozhodoval bez jednání za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Podstata žalobní argumentace spočívá v tvrzení, že žalobce svým krátkodobým překročením maximálního hygienického limitu hluku nemohl nikoho žádným způsobem ohrozit na zdraví nebo zdraví dokonce poškodit. Nedošlo tedy k porušení účelu zákona o ochraně veřejného zdraví v míře odůvodňující uložení sankce. Podle § 30 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví se hlukem rozumí zvuk, který může být škodlivý pro zdraví a jehož imisní hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis. Podle § 32 zákona o ochraně veřejného zdraví nesmí hluk z provozoven služeb a hluk z veřejné produkce hudby (například koncert, taneční zábava, artistická produkce s hudbou) překročit hygienické limity upravené prováděcím právním předpisem pro chráněné prostory uvedené v § 30. Splnění této povinnosti zajistí osoba provozující službu a, jde-li o veřejnou produkci hudby, pořadatel, a nelze-li pořadatele zjistit, pak osoba, která k tomuto účelu stavbu, jiné zařízení nebo pozemek poskytla. Výše hygienických limitů hluku v chráněných venkovních prostorech staveb a v chráněném venkovním prostoru stanovuje nařízení v § 12 odst. 1 tak, že se hodnoty hluku, s výjimkou vysokoenergetického impulsního hluku, vyjadřují ekvivalentní hladinou akustického tlaku A LAeq,T. V denní době se stanoví pro 8 souvislých a na sebe navazujících nejhlučnějších hodin (LAeq,8h), v noční době pro nejhlučnější 1 hodinu (LAeq,1h). Podle § 12 odst. 3 nařízení se hygienický limit ekvivalentní hladiny akustického tlaku A, s výjimkou hluku z leteckého provozu a vysokoenergetického impulsního hluku, stanoví součtem základní hladiny akustického tlaku A LAeq,T se rovná 50 dB a korekcí přihlížejících ke druhu chráněného prostoru a denní a noční době podle přílohy č. 3 k tomuto nařízení. V případě hluku s tónovými složkami, s výjimkou hluku z dopravy na pozemních komunikacích a dráhách, a hluku s výrazně informačním charakterem, se přičte další korekce -5 dB. Dle přílohy 3 nařízení se pro noční dobu v případě chráněného venkovního prostoru staveb přičítá další korekce -10 dB. Z obsahu správního spisu vyplývá, že prvostupňový orgán v rámci výkonu státního zdravotního dozoru provedl dne 12.9.2014 (mezi 20:00 – 23:59) inspekční měření hluku z veřejné hudební produkce konané v rámci Bítešských hodů na Masarykově náměstí ve Velké Bíteši. V rámci tohoto měření byla v chráněném venkovním prostoru stavby rodinného domu na adrese Masarykovo nám. 89, Velká Bíteš naměřena hodnota 70,8 dB, tedy po odečtení nejistoty měření o 34,1 dB vyšší než činí hodnota nařízením stanoveného limitu pro noční dobu. Zdejší soud má tedy za prokázané, že žalobce při pořádání veřejné produkce hudby hygienické limity hluku stanovené nařízením překročil. Soud se dále zabýval žalobní námitkou, zda výše uvedená obecná regulace hygienických limitů hluku z veřejné produkce hudby zakotvená v nařízení odpovídá účelu zákona o ochraně veřejného zdraví, které toto nařízení provádí. Nařízení vlády je právním předpisem určeným k provedení konkrétního zákona. Nemůže obsahovat novou právní úpravu a vždy musí být vydáváno na základě zákona a v jeho mezích (secundum et intra legem). Smyslem právní úpravy ochrany před hlukem obsažené v zákoně o ochraně veřejného zdraví je ochrana společnosti před nepříznivým vlivem hluku na fyzické, ale i duševní zdraví osob vystavených nadměrnému zatížení hlukem. Konkrétní hodnoty hygienických limitů hluku z veřejné produkce hudby nastavené nařízením, tedy 45 dB ve dne a 35 dB v noci, jsou přitom stanoveny tak přísně, že v praxi téměř vylučují pořádání hudebních či obdobných akcí ve venkovních prostorech v blízkosti zastavěného území. Záměrem zákonodárce přitom jistě nebylo paušálně zakázat možnost pořádání kulturních akcí s veřejnou produkcí hudby v obci a jejím okolí. Naopak již samotná skutečnost, že v zákoně o ochraně veřejného zdraví je explicitně počítáno s tím, že za splnění stanovených imisních limitů hluku lze obdobné akce v zastavěných částech obce pořádat, dokládá úmysl eventuálně konání kulturních akcí aprobovat. Zdejší soud souhlasí s názorem žalovaného potud, že ochrana zdraví osob má mít zcela jednoznačně přednost před možností kulturního a společenského vyžití. Nelze se však omezit na takto vágní konstatování, nýbrž je nutno vždy zohlednit konkrétní okolnosti posuzovaného případu. Byť je jistě z hlediska ochrany zdraví nežádoucí zatížení hlukem, v nyní posuzovaném případě se jednalo o překročení hlukových limitů jednorázové, navíc relativně krátkodobé. V této souvislosti je třeba poukázat na rozhodnutí rozšířeného senát Nejvyššího správního soudu ze dne 29.3.2016, č.j. 6 As 44/2014-88, www.nssoud.cz, v němž se vyjádřil k otázce zákonnosti hygienických limitů hluku z veřejné produkce hudby vyplývajících z nařízení tak, že „český zákonodárce veřejnou produkci hudby v obcích nebo v jejich blízkosti ani nezakázal, ani nepřipustil možnost požádat v těchto případech o výjimku (na rozdíl od jiných zdrojů hluku). Pokud zákon dával přesně určeným osobám povinnost zajistit dodržení hlukových limitů, evidentně vycházel z toho, že hlukové limity bude možno někdy porušit, někdy dodržet. Tak tomu ale podle nařízení vlády nebylo. Dodržení hlukových limitů v obcích nebo jejich blízkosti bylo v podstatě nemožné“. Nejvyšší správní soud tak v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že se nařízení dostalo „v té části, ve které reguluje hluk z veřejné produkce hudby, zcela mimo rámec zákona o veřejném zdraví.“ V souladu s citovaným názorem Nejvyššího správního soudu zdejší soud dospěl k závěru, že požadavek dodržení hygienických limitů hluku ve výši stanovené nařízením vybočuje z mezí zákona o ochraně veřejného zdraví. Nad rámec uvedeného zdejší soud dodává, že zákon o ochraně veřejného zdraví ve znění účinném v době rozhodování o správním deliktu nijak nerozlišuje dlouhodobé zatížení osob hlukem od zatížení jednorázového, které s sebou nepochybně nese určitá specifika. Právě nezohlednění specifik krátkodobé (jednorázové) kulturní akce jako je například koncert, taneční zábava, či pouť v minulosti limitovalo pořádání obdobných akcí natolik, že bylo téměř nemožné dodržet nařízením stanovenou povolenou hlukovou hranici pro noční dobu ve výši 35 dB. V důsledku toho pořadatelé obdobných akcí téměř bezvýhradně překračovali stanovené limity, čímž porušovali zákon o ochraně veřejného zdraví. S tímto názorem pak korespondují i recentní změny právní úpravy týkající se problematiky hluku z veřejné produkce hudby, která byla provedena novelou zákona o ochraně veřejného zdraví. Podle § 30 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví, ve znění zákona č. 267/2015 Sb., účinného od 1. 12. 2015, se za hluk nově nepovažuje zvuk z produkce hudby provozované ve venkovním prostoru. Zvuk z veřejné produkce hudby provozované ve venkovním prostoru tak již nepodléhá žádným zákonným imisním limitům. Pravomoc regulovat veřejnou produkci hudby provozované ve venkovním prostoru svědčí obcím, které tak mohou učinit vydáním obecně závazné vyhlášky. Takto lze kupříkladu upravit určení prostor, kde nemůže být venkovní hudební produkce pořádána, případně stanovit i jiné podmínky pro její konání z hlediska časového intervalu, v němž lze veřejnou produkci hudby konat apod. S ohledem na shora uvedené je třeba uzavřít, že nařízení v části regulující hygienické limity hluku z veřejné produkce hudby nebylo možno aplikovat. Žalobce tedy nemohl být za porušení tohoto nařízení sankcionován.

V. Závěr Zdejší soud tak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a napadené rozhodnutí dle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení podle § 78 odst. 4 s.ř.s. V něm je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Pokud jde o sdělení žalovaného ze dne 31.8.2016, tak to soud obdržel v době, kdy již byla věc senátem projednávána. Za této situace považoval soud za nehospodárné (zbytečně nákladné a zdlouhavé), aby postupoval podle § 62 odst. 1 s.ř.s., neboť výsledek přezkumného řízení i řízení soudního by byl stejný - zrušení napadeného rozhodnutí, v případě přezkumného řízení pouze s časovým oddálením.

VI. Náklady řízení O nákladech řízení zdejší soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto mu náleží právo na náhradu nákladů řízení. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady ve výši 3 000 Kč za zaplacený soudní poplatek, dále náklady na právní zastoupení za dva úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) a dva režijní paušály po 300 Kč, to vše dle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif), ve zněním platném ke dni vydání rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem DPH, byla k nákladům za právní zastoupení připočtena částka odpovídající DPH. Celkem se tedy jedná o částku 11 228 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce ve stanovené lhůtě. Žalovaný ve věci nebyl úspěšným, a proto právo na náhradu nákladů řízení nemá. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 7. září 2016 Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r. Romana Lipovská předseda senátu