62 A 135/2014

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: P. S., bytem H. 767/2B, P., adresa pro doručování PRK Partners s.r.o. advokátní kancelář, Jáchymova 26/2, Praha, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu ze dne 20.10.2014, č.j. 02869-26/2013-ERU, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: Žalobkyně brojí proti rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen „žalovaný“) ze dne 20.10.2014, č.j. 02869-26/2013-ERU, kterým byl zamítnut její rozklad a potvrzeno rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 5.8.2014, č.j. 02869-22/2013-ERU.

I. Podstata věci Dne 11.3.2013 podala žalobkyně prvostupňovému orgánu žádost o informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), jejímž prostřednictvím se domáhala sdělení mimo jiné následujících informací: 1) objasnění a doložení detailních podkladů a výpočtů, vše v elektronické podobě ve formátu Excel s tím, že soubor bude odemčený tak, aby byly identifikovatelné všechny parametry výpočtu pro všechny položky a jejich doby návratnosti dle materiálu zveřejněného na internetové adrese žalovaného http://eru.cz/user_data/files/sdeleni_elektro2/121106_Dosahovan%C3%A1%20 doba%20nC3%A1vratnosti_Kategorie.pdf 2) objasnění a doložení detailních podkladů a výpočtů koláčového grafu výše dotace pro všechny OZE zveřejněného na adrese http://www.asekol.cz/cs/download/rostislav_krejcar_solarni_elektrarny_v_cr.pd f, strana 2, a to pro rok 2012 a predikci pro rok 2013, včetně vysvětlení, že do podílu nákladů FVE není zahrnut solární odvod a výpočtu nákladů u tohoto grafu v případě zeleného bonusu a povinného výkupu. Prvostupňový orgán žádost žalobkyně odmítl s odůvodněním, že materiály požadované žalobkyní v podané žádosti pod bodem 1) nebyly s ohledem na změnu internetových stránek žalovaného dohledány a nejsou ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím u žalovaného na žádném zdroji překopírovány a uloženy. Pokud jde o požadovaná „objasnění“, tu žalovaný poukázal na § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím s tím, že žalobkyně požaduje objasnění, tedy výklad informací, který doposud nebyl nikterak formálně zachycen. K bodu 2) podané žádosti žalovaný uvedl, že je na žalobkyni, aby se případně obrátila na společnost ASEKOL s.r.o., provozovatele předmětných webových stránek. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala rozklad, kde poukazovala na recentní judikaturu vztahující se k poskytování informací a nesprávně provedený výklad § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalovaný námitky žalobkyně zamítl, prvostupňové rozhodnutí potvrdil a s jeho argumenty se věcně ztotožnil. Závěry žalovaného, resp. prvostupňového orgánu, nyní žalobkyně napadá podanou žalobou.

II. Shrnutí žaloby Žalobkyně namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou shledává v nesprávném a protiústavním výkladu pojmu informace. Žalobkyně poukazuje na to, že právo na informace obsažené v článku 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod je jednou z právních záruk zákonnosti ve veřejné správě, neboť umožňuje občanům vykonávat kontrolní funkce ve vztahu k fungování veřejné moci. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že by na poskytování jí požadovaných informací byl aplikovatelný § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož se právo na informace nevztahuje na dotazy na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací. Výklad tohoto ustanovení nesmí být podle žalobkyně restriktivní. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.6.2010, č.j. 1 As 28/2010-86) a důvodovou zprávu k zákonu č. 61/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon o svobodném přístupu k informacím, a na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES ze 17.11.2003, o opakovaném použití informací veřejného sektoru. Žalobkyně namítá, že požadovala detailní podklady, včetně objasnění vztahujícího se k blíže specifikovaným dokumentům, tedy materiály, které musely existovat ještě před vytvořením specifikovaných dokumentů jako jejich podklady. Nejednalo se tedy o dotaz na objasnění, výklad či dokonce poskytnutí nové informace. Žalobkyně na svém procesním stanovisku setrvala po celou dobu řízení před zdejším soudem a ze shora uvedených důvodů se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.

III. Vyjádření žalovaného Žalovaný s ohledem na totožné námitky uplatněné v rozkladu žalobkyně odkázal na obsah napadeného rozhodnutí, kde jsou argumenty žalobkyně podle něj podrobně vypořádány. Žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před zdejším soudem a z výše uvedených důvodů navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Posouzení věci Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v rámci žalobních bodů, jak je uplatnila žalobkyně v podané žalobě podle § 75 odst. 2 s.ř.s., podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného postupem podle § 75 odst. 1 s.ř.s., bez nařízení jednání za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s.ř.s. Žaloba je nedůvodná. Žalobkyně od žalovaného, resp. prvostupňového orgánu, požadovala jednak objasnění a dále podklady a výpočty pro dokumenty, které specifikovala odkazem na internetové stránky. Žalovaný obecně souhlasil s tím, že pokud je určitý dokument výsledkem činnosti povinného subjektu, pak je jeho povinností poskytnout i podklady, na jejichž základě byl zpracován. V daném případě však pod internetovými odkazy žalovaný žádný dokument nenalezl, neboť odkaz již byl nefunkční. U žalovaného došlo ke změně webových stránek a překopírovány do nových webových stránek byly pouze některé dokumenty. Podle žalovaného se zároveň nejednalo o dokument, který by byl ve smyslu zvláštních předpisů archivován. Pokud jde o prezentaci bývalého zaměstnance, umístěnou na webových stránkách jiného subjektu, žalovaný nedisponuje podklady, podle nichž dotyčný vytvořil svoji přednášku, a takové materiály nadto nepodléhají povinnosti archivace. Podle § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím se povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací. Podle § 3 odst. 3 zákona o poskytování informací se informací pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního. Podle článku 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zaručena svoboda projevu a právo na informace. Podle článku 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod jsou státní orgány a orgány územní samosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. Jedním z těchto zákonů je právě zákon o svobodném přístupu k informacím, jehož cílem je upravit podmínky a sjednotit postup při poskytování informací, pokud se nejedná o informace, jejichž poskytnutí zákon výslovně vylučuje (§ 2 odst. 3 a 4 tohoto zákona). Pokud jde o důvody pro odmítnutí žádosti o informaci, či části informace, ty jsou obsaženy v § 7 až § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím. Poskytnutí informace nad rámec těchto důvodů lze odmítnout také tehdy, pokud povinný subjekt požadovanou informací nedisponuje a ani ji nemá povinnost mít „[p]oskytnutí informace lze totiž odmítnout nejen z důvodů právních, jež jsou taxativně vyjmenovány v § 7 - § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím, nýbrž i z důvodů faktických, které v zákoně z pochopitelných důvodů vyjmenovány nejsou. Typickým faktickým důvodem neposkytnutí informace přitom bude právě situace, kdy povinný subjekt požadovanou informaci nemá.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.4.2008, č.j. 2 As 71/2007-56). Pokud jde o výše citovaný § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, z důvodové zprávy k zákonu č. 61/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění zákona č. 81/2005 Sb., a zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, kterým byl § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím doplněn o odst. 4, vyplývá, že: „povinný subjekt je povinen poskytovat pouze ty informace, které se vztahují k jeho působnosti, a které má nebo by měl mít k dispozici. Naopak režim zákona o svobodném přístupu k informacím nestanovuje povinnost nové informace vytvářet či vyjadřovat názory povinného subjektu k určité problematice. Toto ustanovení nemá v žádném případě sloužit k nepřiměřenému zužování práva na informace, má pouze zamezit žádostem o informace mimo sféru zákona – zvláště časté jsou v této souvislosti žádosti o právní analýzy, hodnocení či zpracování smluv a podání – k vypracovávání takových materiálů nemůže být povinný subjekt nucen na základě své informační povinnosti, neboť taková úprava by byla zcela proti původnímu smyslu tohoto institutu. Pokud má být taková povinnost stanovena, musí tak učinit zvláštní zákon samostatnou úpravou (např. § 139 zákona č. 500/2004 Sb.). Naopak, pokud již povinný subjekt určitý dokument vypracoval a má tedy informace k dispozici, je povinen ji poskytnout. Podobně nebrání toto ustanovení vyhovět žádostem o výtahy z databází či části dokumentů.“. Jak dále konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 9.2.2012, č.j. 1 As 141/2011-67, č. 2635/2012 Sb. NSS: „[p]ojem ,vytváření nových informací‘ je natolik neurčitý, že je třeba při jeho aplikaci ze strany povinných subjektů pečlivě dbát o to, aby byl vykládán ústavně konformním způsobem, tedy způsobem, který nebude nepřiměřeně zužovat rozsah ústavně zaručeného práva na informace“ (obdobně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17.6.2010, č.j. 1 As 28/2010-86, č. 2128/2010 Sb. NSS, a ze dne 19.10.2011, č.j. 1 As 107/2011-70, č. 2493/2012 Sb. NSS.). Na základě výše uvedených východisek se v obecné rovině i zdejší soud jednoznačně ztotožňuje s nezbytností poskytování informací ve smyslu shora uvedeného zákona jakožto základní záruky realizace kontroly veřejné moci, jak zmiňuje žalobkyně. Přitom výklad o svobodném přístupu k informacím by měl umožnit spíše poskytnutí informace, nežli dovozovat důvody pro odmítnutí žádosti. Při zkoumání, zda se jedná o výluku z poskytování informací stanovenou v tomto zákoně, je třeba vždy zohlednit ústavně garantované právo na informace. Zároveň lze konstatovat, že smyslem ustanovení § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, s jehož výkladem žalobkyně v podané žalobě polemizuje, je zabránění stavu, kdy bude po povinných subjektech fakticky požadováno zaujetí právního názoru či stanoviska v konkrétní věci, provedení právního výkladu či vytvoření informace, kterou povinný subjekt dosud nedisponoval a ani není povinen jí disponovat. Soud je však toho názoru, že žalobkyní předestřené argumenty plně nepřiléhají na nyní posuzovanou věc, neboť nosným důvodem jak napadeného, tak prvostupňového rozhodnutí byla skutečnost, že žalovaný požadované informace neměl k dispozici a nebyl ani schopen identifikovat, k jakému dokumentu se část žádosti žalobkyně vztahuje. Posouzení důvodnosti žaloby se tak primárně nalézá v rovině skutkové (existence požadované informace), nikoli právní. Ostatně § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím žalovaný akcentoval v souvislosti s požadavkem na „objasnění“ údajů v dokumentu, jež byl specifikován již nefunkčním internetovým odkazem. Podle žalovaného tedy neexistuje dokument, jehož „objasnění“ se ve smyslu bodu 1) žádosti žalobkyně domáhala. Ze správního spisu vyplynulo, že se žalobkyně podanou žádostí mj. domáhala - objasnění a doložení detailních podkladů a výpočtů, v elektronické podobě ve formátu Excel s tím, že soubor bude odemčený tak, aby byly identifikovatelné všechny parametry výpočtu pro všechny položky a jejich doby návratnosti dle materiálu zveřejněného na internetové adrese žalovaného http://eru.cz/user_data/files/sdeleni_elektro2/121106_Dosahovan%C3%A1% 20doba%20nC3%A1vratnosti_Kategorie.pdf - objasnění a doložení detailních podkladů a výpočtů koláčového grafu výše dotace pro všechny OZE zveřejněného na adrese http://www.asekol.cz/cs/download/rostislav_krejcar_solarni_elektrarny_v_cr. pdf, strana 2, a to pro rok 2012 a predikci pro rok 2013, včetně vysvětlení, že do podílu nákladů FVE není zahrnut solární odvod a výpočtu nákladů u tohoto grafu v případě zeleného bonusu a povinného výkupu. Žalobkyně k podané žádosti (a ostatně ani k žalobě) nepředložila žádné přílohy či bližší údaje, jimiž by obsah a charakter dokumentu žalovaného bylo možno identifikovat (vyjma citovaného odkazu na internetové stránky). Domáhala-li se tedy žalobkyně poskytnutí informací, jež se vztahovaly k dokumentu umístěnému po určitou dobu na webových stránkách žalovaného, konkrétně jeho objasnění, podkladů a výpočtů, přičemž neprokázala existenci ani obsah takového materiálu, je třeba konstatovat, že žalobkyně neunesla svoje důkazní břemeno ohledně existence informace, která jí měla být podle jejího názoru sdělena. Není ani zřejmé, zda se pod předmětným odkazem nacházela informace, jejímž podkladem skutečně byly jakékoli existující výpočty či podklady žalovaného. Tuto skutečnost nelze jakkoli ověřit, jedná se pouze o tvrzení žalobkyně. Argumentoval-li žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí tak, že požadované informace na internetové adrese (neboť se jednalo o jediné místo, kde se měly informace objevit) nemá a není schopen žalobkyni tedy poskytnout ani podklady vztahující se k takovému materiálu, bylo na žalobkyni, aby tento skutkový závěr zpochybnila a v podaném rozkladu jinak identifikovala či doložila existenci dokumentu, k němuž se jeho podkladů domáhá. Za stavu, kdy podaný rozklad (stejně jako žaloba) obsahoval toliko shrnutí recentní judikatury vztahující se k poskytování informací, je třeba postup prvostupňového orgánu a žalovaného v dané věci aprobovat. Žalobkyně nenavrhla v rozkladu ani v žalobě žádný důkaz k tomu, aby daný dokument a jeho obsah mohl být rozpoznán a bylo by možné prokázat, že žalovaný tento materiál k dispozici skutečně má či měl v návaznosti na to, že se jednalo o materiál, jenž byl žalovaný povinen archivovat ve smyslu zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě. Důvod pro zamítnutí rozkladu žalobkyně je s ohledem na shora uvedené skutkové okolnosti ospravedlnitelný, aniž by byl dotčen ústavně-konformní výklad zákona o svobodném přístupu k informacím. K bodu 2) podané žádosti o informace, kdy se žalobkyně domáhala poskytnutí informací z jiného webu než webu žalovaného, soud uvádí následující. Žalobkyně se v tomto bodě podané žádosti domáhala poskytnutí podkladů dokumentu (podle žalovaného se mělo jednat o prezentaci Ing. R. K. z roku 2011), zveřejněného na internetových stránkách soukromoprávního subjektu. Žalobkyni tudíž nezbývá, než se obrátit na tento třetí subjekt, případně autora prezentace, nebo dostatečně upřesnit, jaké informace zřejmě k roku 2011 po žalovaném požaduje. Žalobkyně přitom nikterak nerozporuje závěr, že žalovaný podklady k prezentaci svého bývalého zaměstnance nemá. Soud se tak ztotožňuje s argumentací žalovaného, obsaženou na straně 6 napadeného rozhodnutí, na niž odkazuje. Pokud jde o odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.6.2010, č.j. 1 As 28/2010-86, ten se zabýval otázkou střetu práva na informace a povinnosti zachovávat mlčenlivost v souvislosti s žádostí o poskytnutí zprávy o posouzení a hodnocení nabídek ve smyslu zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách; odkaz žalobkyně je tedy nepřípadný, neboť v dané věci šlo o povinnost poskytnutí existujícího a jednoznačně identifikovaného dokumentu, a to za respektování omezení ve smyslu § 7 až 11 zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalobkyni nelze dát zapravdu ani v názoru ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Pokud jde o otázku nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí, pak je ustáleně judikováno, že z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.2.1993, č.j. 6 A 48/1992-23, publikovaný ve Správním právu pod č. 27/1994 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.12.2008, č.j. 8 Afs 66/2008-71). Z napadeného rozhodnutí však jednoznačně vyplývá jak rekapitulace průběhu řízení a námitek uplatněných v rozkladu, tak zejména jsou tu podrobně argumentovány důvody žalovaného, proč nemohl rozkladu žalobkyně vyhovět. Konkrétně žalovaný především zdůraznil, že materiály včetně podkladů pro jejich zpracování nebyly žalobkyni poskytnuty z toho důvodu, že je žalovaný sám nenalezl a žalobkyně je nespecifikovala tak, aby jí v poskytování informací mohl vyjít vstříc. Napadené rozhodnutí je tedy nejenom srozumitelné, ale rovněž se vypořádává se všemi námitkami žalobkyně uplatněnými v podaném rozkladu a je věcně správné, neboť z výše rozvedených důvodů žalobkyni žalovaný vyhovět a poskytnout informace nemohl. Pak ani argumentace žalobkyně ohledně vstřícnosti povinných subjektů při poskytování výtahů z existujících dokumentů ve smyslu již výše citované důvodové zprávy není namístě, protože stále není zřejmé, jakého dokumentu se má případný výtah týkat. Nadto žalobkyně nepožadovala po žalovaném výtah z dokumentu, nýbrž objasnění a doložení detailních podkladů a výpočtů, tedy jednoznačně podkladů pro vytvoření či popis způsobu vytvoření již neexistujícího, resp. nedohledatelného dokumentu. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by způsobovala nepřezkoumatelnost či měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

V. Náklady řízení Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s.ř.s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, a proto jí právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému nenáleží; to náleží žalovanému. Tomu však žádné náklady vynaložené nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 17. srpna 2016 Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r. Romana Lipovská předseda senátu