62 A 171/2015

Rubrum

62A 171/2015-70 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobkyně: L. T. T., bytem N. 9. května 131, L. nad J., zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9.9.2015, č.j. MV-90372- 4/SO-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

pokračování 2 62 A 171/2015 Žalobkyně brojí proti rozhodnutí žalované ze dne 9.9.2015, č.j. MV-90372- 4/SO-2015, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvostupňový orgán“), ze dne 19.5.2015, č.j. OAM-40574-19/DP-2014, kterým bylo zastaveno správní řízení o žádosti žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podle § 44a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“), neboť žalobkyně neodstranila vady podané žádosti. I. Shrnutí argumentace žalobkyně a žalované Žalobkyně namítá, že v dané věci byly porušeny základní zásady činnosti správních orgánů, nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a rozhodnutí žalované odporuje požadavkům vyplývajícím z § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). V daném případě nebylo podle žalobkyně zastavení správního řízení namístě, neboť nedošlo k tomu, že by nebyly odstraněny podstatné vady žádosti. Žalovaná nespecifikovala, které vady považuje za podstatné natolik, že brání pokračování v řízení. Došlo tak k porušení principu právní jistoty. Žalobkyně dále namítá, že požadovala prodloužení lhůty za účelem obstarání dokladu od finančního úřadu. Prvostupňový orgán měl s ohledem na to, že se jednalo o návrhové řízení, její žádosti vyhovět. Pokud už se rozhodl, že lhůtu neprodlouží, neměl o tom informovat žalobkyni pouhým přípisem, nýbrž rozhodnutím. Žalobkyně dále namítá, že doklad, který měla doložit, předložila v řízení o odvolání. Prvostupňový orgán navíc nevyzval žalobkyni k seznámení s podklady pro rozhodnutí. Žalobkyně se tak až v řízení ve druhém stupni dozvěděla, že dříve doložené skutečnosti nebyly dostatečné. Postup prvostupňového orgánu a žalovaného tak představuje přepjatý formalismus. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhuje, aby zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Na svém procesním stanovisku žalobkyně setrvala po celou dobu řízení před zdejším soudem. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvádí, že nesouhlasí s názorem žalobkyně, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zákonem, a v podrobnostech na něj odkazuje. Žalovaná navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout; také žalovaná setrvala na svém procesním stanovisku po celou dobu řízení před zdejším soudem. pokračování 3 62 A 171/2015 II. Posouzení věci Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Zdejší soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Ze správního spisu vyplynuly následující pro posouzení věci podstatné skutečnosti. Žalobkyně k žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nedoložila veškeré přílohy ve smyslu § 46 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., konkrétně šlo o chybějící potvrzení finančního úřadu, že nemá žádné vymahatelné nedoplatky, dále doklad prokazující současné ubytování žalobkyně, prokazatelnou výši příjmu, jeho stálost a pravidelnost, a doklad o tom, že nemá nedoplatky na pojistném na sociální zabezpečení a je zdravotně pojištěna. Prvostupňový orgán vyzval žalobkyni dne 10.12.2014 k odstranění vad žádosti s tím, že jí k tomu stanovil lhůtu 20 dnů. Dne 29.12.2014 žalobkyně doložila část dokladů a dne 8.1.2015 požádala o prodloužení lhůty do 1.4.2015. Této žádosti prvostupňový orgán vyhověl. Dne 31.3.2015 žalobkyně opět požádala o prodloužení lhůty k doložení zbývajících dokladů o 20 dnů, přičemž prvostupňový orgán žádosti vyhověl a lhůtu prodloužil do 21.4.2015. Dne 20.4.2015 žalobkyně doložila další část dokladů a požádala o prodloužení lhůty k doložení zbývajících dokladů o dalších 30 dnů. O této žádosti prvostupňový orgán rozhodl tak, že lhůtu prodloužil do 5.5.2015. Své rozhodnutí přitom odůvodnil tak, že prodloužení lhůty k doložení zbývajících dokladů o dalších 30 dnů by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti, neboť k doložení dokladů byla žalobkyně vyzvána již dne 10.12.2014. Dne 13.5.2015 prvostupňový orgán vyrozuměl žalobkyni o pokračování v řízení a dne 19.5.2015 podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu správní řízení zastavil, neboť žalobkyně ani v opakovaně prodloužené lhůtě (v celkové délce 146 dnů) nedoložila potvrzení finančního úřadu o tom, že nemá vymahatelné nedoplatky. Žalobkyně dne 20.5.2015 doložila prvostupňovému orgánu potvrzení finančního úřadu o tom, že nemá vymahatelné nedoplatky. Zdejší soud se především ztotožňuje s postupem prvostupňového orgánu, který o v pořadí třetí žádosti žalobkyně ze dne 20.4.2015 o prodloužení lhůty k doložení zbývajících dokladů rozhodl usnesením tak, že lhůtu prodloužil pouze do 5.5.2015 a nikoli o dalších 30 dnů, jak požadovala žalobkyně. S ohledem na to, že prvostupňový orgán opakovaně vyhověl žádostem žalobkyně o prodloužení lhůty a lhůtu, jež měla původně uplynout dne 30.12.2014, prodloužil až do 5.5.2015, zdejší soud neshledává v takovém postupu jakoukoli procesní vadu, jež by mohla žalobkyni zkrátit na jejích právech. Prvostupňový orgán poskytl žalobkyni dostatečný časový prostor pokračování 4 62 A 171/2015 k odstranění vad její žádosti a žalobkyně nemohla důvodně očekávat, že jejím opakovaným žádostem o prodloužení lhůty k doložení dokladů, jež měly tvořit přílohu její žádosti, bude pokaždé vyhověno. Prvostupňový orgán je nepochybně při své činnosti povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou dány důvodné pochybnosti, v posuzované věci však bylo správní řízení zahájeno na základě žádosti žalobkyně, a bylo tedy v zájmu žalobkyně, aby pro účely dosažení kladného rozhodnutí správního orgánu shromáždila a správnímu orgánu předložila veškeré nezbytné doklady. Neposkytla-li žalobkyně včas požadovanou součinnost ani v samotné žádosti ani později v opakovaně prodlužovaných lhůtách, nemůže se úspěšně odvolávat na porušení zásad správního řízení ze strany správního orgánu. V této souvislosti není též důvodná námitka, že o žádosti žalobkyně (ze dne 20.4.2015) nebylo prvostupňovým orgánem rozhodnuto; usnesení prvostupňového orgánu ze dne 24.4.2015, č.j. OAM-40574-17/DP-2014, o prodloužení lhůty do 5.5.2015 bylo zástupci žalobkyně doručeno do datové schránky dne 27.4.2015, bylo řádně odůvodněno a žalobkyně v něm byla poučena o možnosti napadnout je opravným prostředkem. Žalobkyně tak byla seznámena s tím, jak bylo rozhodnuto o její poslední žádosti o další prodloužení lhůty. Pokud žalobkyně dále namítá, že ji prvostupňový orgán nepoučil o možnosti seznámit se s podklady řízení a vyjádřit se k nim, tak tato námitka není důvodná. V daném případě se jednalo o správní řízení o žádosti, jejíž přílohy tvoří zákonem požadované náležitosti dokládané žadatelem. Nemohlo proto dojít k situaci, kdy by žalobkyně s některým z podkladů rozhodnutí nebyla před jeho vydáním seznámena, neboť podklady tvořily pouze listiny, které doložila sama žalobkyně. Ostatně v žalobě žalobkyně nespecifikuje, jak ji okolnost, že nebyla poučena o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí, zkrátila na jejích právech, stejně jako nekonkretizuje, z čeho dovozuje, že byl v daném případě nedostatečně zjištěn skutkový stav. Namítá-li dále žalobkyně, že žalovaná neuvedla, které vady považuje za podstatné tak, že brání pokračování řízení, tak z prvostupňového rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že žalobkyně nedoložila potvrzení příslušného finančního úřadu o tom, že nemá vymahatelné nedoplatky. Tento doklad byl ve smyslu § 46 odst. 7 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb. náležitostí nezbytnou pro posouzení a rozhodnutí o žádosti žalobkyně. Žalobkyně byla povinna tento doklad k žádosti přiložit, to však ani v opakovaně prodloužené lhůtě neučinila. Zároveň nepochybila ani žalovaná, pokud nepřihlédla k dokladu předloženému až po vydání prvostupňového rozhodnutí. Pokud jde o argumentaci, že zmiňované potvrzení finančního úřadu žalobkyně nemohla doložit dříve, to žalobkyně ničím nedokládá a žádná skutečnost v tomto smyslu neplyne ani ze správního spisu. Z obsahu zmíněného potvrzení vyplývá, že žalobkyně o jeho vystavení požádala dne 18.5.2015 a finanční úřad jí týž den potvrzení vydal. Žalobkyně tedy mohla (a měla) již v řízení v prvním stupni předložit požadovaný doklad. Žalovaná coby odvolací pokračování 5 62 A 171/2015 orgán byla přitom podle § 82 odst. 4 správního řádu oprávněna přihlédnout pouze k těm důkazům a skutečnostem, které žalobkyně nemohla dříve uplatnit, a to také učinila. Ani tato námitka žalobkyně tak není důvodná. Pokud u jednání soudu zástupce žalobkyně argumentoval tak, že prvostupňový orgán zkrátil žalobkyni na jejích právech tím, že žádost neposoudil „věcně“ a že měl namísto zastavení řízení rozhodnout o jejím zamítnutí, tak zdejší soud se s takovou argumentací neztotožňuje. Žalobkyně především nebyla v důsledku zastavení správního řízení o její žádosti nikterak zkrácena na svém právu brojit proti nosnému důvodu rozhodnutí prvostupňového orgánu opravnými prostředky, což také učinila, a nosný důvod zpochybňuje i nyní u zdejšího soudu. Odvolával-li se v této souvislosti zástupce žalobkyně u jednání soudu na rozdílné postupy prvostupňového orgánu a žalované, tak i kdyby v minulosti došlo k odlišnému postupu správních orgánů než v nyní posuzované věci, bylo by možno se dovolávat pouze správní praxe dlouhodobé a ustálené, navíc zásada legitimního očekávání účastníka správního řízení nemá absolutní hodnotu a je omezena mimo jiné dalšími zásadami, zejména zásadou legality. Z dokazování u jednání vyplynulo, že pouze v jednom skutkově obdobném případě (rozhodnutí žalované ze dne 2.11.20158, č.j. MV-130924-4/SO-2015) vyložila žalovaná § 82 odst. 4 správního řádu způsobem, jehož správnost dovozuje žalobkyně. Pak se tedy žalobkyně nedovolává správní praxe dlouhodobé a ustálené, zdejší soud navíc takový výklad za správný nepovažuje; v citovaném případě žalovaná přihlédla k náležitostem žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, jež byly předloženy až v odvolacím řízení, a vyslovila pro zdejší soud překvapivý názor, že § 82 odst. 4 správního řádu se neuplatní v případech správního řízení o žádostech, v nichž je jediným účastníkem správního řízení žadatel. Pokud jde o odkaz žalobkyně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22.07.2016, č.j. 9 A 218/2013-75, tak z odůvodnění tohoto rozsudku (a navazujícího rozhodnutí žalované) vyplývá, že se týkalo věci, v níž městský soud vyslovil pro žalovanou závazný právní názor, že v odvolacím řízení byly předloženy nové skutečnosti, které účastník řízení nemohl dříve uplatnit. Tak tomu však v nyní posuzované věci – jak je shora uvedeno – nebylo. Konečně pokud jde o rozhodnutí žalované ze dne 18.4.2017, č.j. MV-51009-4/SO-2016, to se týká věci zcela odlišné, a to zastavení správního řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty, k jejímuž podání nebyl účastník řízení vůbec oprávněn. Pokud jde o obecnou ničím nenaplněnou žalobní argumentaci poukazující na rozpor rozhodnutí žalované s požadavky § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu, tak na ni může na ně zdejší soud reagovat pouze srovnatelnou mírou konkrétnosti. Jak postup žalované, tak odůvodnění jejího rozhodnutí odpovídá požadavkům vyplývajícím z citovaných ustanovení, neboť rozhodnutí žalované ve spojení s rozhodnutím prvostupňového orgánu je dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněno. Zdejší soud v postupu správních orgánů obou stupňů neshledal ani projev přílišného formalismu, ani porušení principu právní jistoty, a ani nad rámec žalobních pokračování 6 62 A 171/2015 bodů nezjistil žádnou vadu, jež by atakovala zákonnost napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Zdejší soud tedy dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. III. Náklady řízení Soud rozhodl o nákladech řízení účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, a proto jí nenáleží právo na náhradu nákladů řízení, to by náleželo procesně úspěšné – žalované. Zdejší soud však nezjistil, že by žalované v souvislosti s řízením vznikly náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti, proto jí náhrada nákladů řízení nebyla přiznána.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 15. září 2017 Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r. R. L. předseda senátu