62 A 43/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobkyně D. U., bytem M. P. 4, B., zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem Havel, Holásek & Partners s.r.o., advokátní kancelář, se sídlem Na Florenci 15, Praha 1, proti žalovanému Magistrátu města Brna, se sídlem Dominikánské nám. 1, Brno, za účasti:

1. K-TIME, s. r. o., se sídlem Kalvodova 27a, Brno, zastoupená Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem se sídlem Orlí 18, Brno, a 2. Ing. J. S., bytem K. 4, B., zastoupen Mgr. Michaelou Rotterovou, advokátkou se sídlem Údolní 65, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, ze dne 9.1.2015, č.j. MMB/0005479/2015, sp.zn. OUSR/MMB/0439268/2014/3, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení ze dne 9.1.2015, č.j. MMB/0005479/2015, sp.zn. OUSR/MMB/0439268/2014/3, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám Mgr. Marka Vojáčka, advokáta Havel, Holásek & Partners s.r.o., advokátní kancelář, se sídlem Na Florenci 15, Praha 1.

III. Žalovaný n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

IV. Osoby na řízení zúčastněné n e m a j í p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně podala ke Krajskému soudu v Brně žalobu, kterou brojila proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, ze dne 9.1.2015, č.j. MMB/0005479/2015, sp.zn. OUSR/MMB/0439268/2014/3. I. Podstata věci Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a Olgy Odehnalové proti rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno – střed, odboru územního rozvoje a výstavby (dále též „stavební úřad“), ze dne 6.12.2012, sp.zn. STU011200631, kterým byla první osobě na řízení zúčastněné povolena stavba „Bytový dům Kalvodova 4 včetně sjezdu na místní komunikaci, vodovodní přípojky a přeložky VO na pozemcích p. č. 710, 711, 759 k.ú. Pisárky, obec Brno“. Žalovaný o odvoláních rozhodoval podruhé vázán rozsudkem zdejšího soudu ze dne 30.10.2014, č.j. 62 A 26/2013-177 (dále jen „zrušovací rozsudek“), kterým bylo zrušeno jeho předchozí rozhodnutí, neboť žalovaný nesprávně vypořádal námitku žalobkyně týkající se vlastnictví kanalizační přípojky. Žalobkyně spolu se svým manželem během celého stavebního řízení (jak v prvním, tak ve druhém stupni) konstantně namítali, že kanalizační přípojka, do níž měla být dle projektové dokumentace nová stavba napojena, patří (náleží) k jejich domu Marie Pujmanové 4 (je v jejich vlastnictví) a nelze ji tak využít k napojení nové stavby Kalvodova 4. Tuto námitku považoval zdejší soud za námitku občanskoprávní povahy, která se týká vlastnického práva. O takové námitce pak nebyl stavební úřad oprávněn rozhodnout (§ 114 odst. 3 poslední věta zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/). Zároveň se jednalo o námitku, v případě jejíž oprávněnosti by nebylo možné stavební povolení v takové podobě, jak bylo vydáno, vydat, neboť bylo-li by shledáno, že je kanalizační přípojka skutečně ve společném jmění žalobkyně a jejího manžela, nemohl by stavební úřad bez jejich souhlasu povolit napojení vnitřní kanalizace nového domu Kalvodova 4 do této přípojky. Podle zdejšího soudu nedošlo-li mezi účastníky k dohodě, stavební úřad, příp. žalovaný měl vyzvat žalobkyni, popřípadě stavebníka, aby se ve lhůtě stanovené stavebním úřadem obrátili na soud a následně usnesením podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, stavební řízení přerušit. Žalovaný v nyní napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že o předmětné občanskoprávní námitce již soud rozhodl, a to Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4.12.2013, č.j. 115 C 64/2013, který nabyl právní moci 15.3.2014. Podle žalovaného z citovaného rozsudku vyplynulo, že se žalobkyně spolu se svým manželem domáhali žalobou určení toho, že je předmětná kanalizační přípojka v jejich vlastnictví. Z výroku rozsudku je podle žalovaného zřejmé, že byla jejich žaloba zamítnuta. Soud tedy podle žalovaného o občanskoprávní námitce již rozhodl a žalovaný je tímto rozhodnutím vázán. Za této situace stavební úřad nepochybil, pokud povolil napojení vnitřní kanalizace povolovaného bytového domu do předmětné kanalizační přípojky. II. Shrnutí žaloby a repliky Žalobkyně se žalovaným nesouhlasí. Namítá, že otázka vlastnictví kanalizační přípojky není dosud rozhodnuta, neboť městský soud v rozsudku ze dne 4.12.2013 tuto otázku nevyřešil. Určovací žalobu zamítl z toho důvodu, že předmětná kanalizační přípojka již neexistuje a žaloba tedy nemůže být úspěšná. Žalobkyně poukazuje na to, že o vlastnictví přípojky bude městský soud rozhodovat ve věci sp.zn. 33 C 81/2014 (řízení o žalobě stavebníka proti imisím žalobkyně, v němž žalobkyně uplatnila protinávrh na náhradu škody). Žalovaný také pochybil, pokud neprošetřil, zda existují dvě přípojky, jak namítala žalobkyně v odvolání. V podané replice žalobkyně zdůraznila, že předmětná kanalizační přípojka byla stavebníkem odstraněna, přestože měla být podle stavebního povolení provedena její oprava a obnova. Žalobkyně upozorňuje na to, že v době vydání stavebního povolení kanalizační přípojka existovala a žalobkyně namítala, že je v jejím vlastnictví. Z výše uvedených důvodů se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a na svém procesním postoji setrvala po celou dobu řízení před zdejším soudem. III. Vyjádření žalovaného a první osoby na řízení zúčastněné Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí, které považuje za zákonné. Nadále setrvává na závěru, že městský soud o občanskoprávní námitce rozhodl. Pokud jde o žalobu vedenou pod sp.zn. 33 C 81/2014, tak o té žalovaný během správního řízení nevěděl, navíc se nejedná o řízení, v němž by mohl soud určit vlastnictví k přípojce. Vzhledem k tomu navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním stanovisku po celou dobu řízení před soudem. Ve věci se obsáhle vyjádřila i první osoba na řízení zúčastněná. Se žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Ztotožňuje se s postupem žalovaného, který shledává souladným se zákonem. Má za to, že žalovaný byl vázán toliko výrokem rozsudku městského soudu, kterým byla žaloba žalobkyně a jejího manžela zamítnuta, a nikoli jeho odůvodněním. Bez ohledu na to je první osoba zúčastněná na řízení toho názoru, že neexistovala-li v době rozhodování žalovaného kanalizační přípojka, nemohla být žalobkyně dotčena ve svém vlastnickém právu stavbou, i kdyby tato přípojka byla dříve v jejím vlastnictví. První osoba na řízení zúčastněná má rovněž za to, že ve věci vedené pod sp.zn. 33 C 81/2014 nebude městský soud o vlastnictví k přípojce rozhodovat, neboť tato otázka není pro vyřešení sporu podstatná. Protinávrh žalobkyně a jejího manžela se totiž týká náhrady škody za odstranění provizorní plastové kanalizační trubky z tehdejšího pozemku osoby na řízení zúčastněné. Soud tedy nemůže určit, kdo byl vlastníkem kanalizační přípojky. Na závěr uvedla, že pokud by soud dospěl k důvodnosti žaloby, není namístě napadené rozhodnutí a stavební povolení zrušit s ohledem na její dobrou víru. První osoba zúčastněná na řízení má za to, že žalobkyni nejde o kanalizační přípojku, nýbrž o to, aby zabránila stavbě. IV. Posouzení věci Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného podle § 75 odst. 1 a 2 s.ř.s. Jak již je uvedeno výše, žalovaný byl při rozhodování o odvoláních vázán rozsudkem zdejšího soudu ze dne 30.10.2014, č.j. 62 A 26/2013-177. Stěžejní námitka žalobkyně v daném řízení spočívá v tom, že se žalovaný tímto rozsudkem neřídil a otázku předmětné občanskoprávní námitky (tj. že vlastníkem kanalizační přípojky je žalobkyně spolu s manželem a nikoli stavebník) nesprávně vypořádal. Podle § 114 odst. 3 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012 (které je v daném řízení třeba aplikovat) o námitce, o které nedošlo k dohodě mezi účastníky řízení, stavební úřad rozhodne na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek dotčených orgánů nebo technických norem, pokud taková námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv. Jestliže byla uplatněna námitka občanskoprávní povahy, u níž nebylo dosaženo dohody, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci podané žádosti. Skutečnost, že je uplatňovaná námitka formulována s odkazem na občanský zákoník, ještě sama o sobě neznamená, že vypořádání námitky přesahuje působnost stavebního úřadu, má-li stavební úřad k dispozici nástroje pro její posouzení a řešení. Typicky se může jednat o námitky obtěžování pohledem, snížení tržní hodnoty sousední stavby, nebo též námitky hlučnosti budoucího provozu stavby, námitky budoucích světelných imisí či námitky zastínění sousedních pozemků nebo staveb. Námitky tohoto charakteru nepřekračují zákonem vymezenou pravomoc stavebního úřadu, a proto bude povinen posoudit a vyhodnotit je sám na základě obecných požadavků na výstavbu, případně též v součinnosti s dotčenými orgány. Pokud by však byly uplatněny námitky občanskoprávní povahy, kterými je napadána existence práva nebo rozsah vlastnických práv, například námitka zpochybňující vlastnické právo stavebníka ke stavbě, na které má být provedena změna, stavebnímu úřadu nepřísluší učinit si o nich úsudek. Námitka uvedeného charakteru musí být posouzena jako předběžná otázka, na jejímž výsledku závisí rozhodnutí ve věci. V takovém případě bude nezbytné uplatnit postup podle § 57 správního řádu, neboť k řešení těchto námitek je primárně příslušný soud. Stavební úřad vyzve namítajícího účastníka, popřípadě stavebníka, aby se ve lhůtě stanovené stavebním úřadem obrátili na soud, a následně usnesením podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu může stavební řízení přerušit. Při určování lhůty je třeba vzít v úvahu dobu nezbytnou na vypracování žaloby a stanovit ji v přiměřené délce. Pokud bude návrh k soudu podán, stavební úřad vyčká do doby pravomocného rozhodnutí soudu, tj. do doby vyřešení předběžné otázky, na níž závisí rozhodnutí stavebního úřadu ve věci žádosti o vydání stavebního povolení. Nebude-li ve stanovené lhůtě návrh k soudu podán, může stavební úřad v řízení pokračovat, učinit si úsudek o námitce a rozhodnout ve věci podané žádosti (shodně viz Machačková, J. a kol.: Stavební zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013). Stejně se k této problematice staví i Nejvyšší správní soud; např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2007, sp.zn. 1 As 1/2007, www.nssoud.cz. Byť se citovaný rozsudek vztahuje k úpravě občanskoprávních námitek podle předchozího stavebního zákona (§ 137 zákona č. 50/1976 Sb.), jsou základní závěry zde obsažené aplikovatelné i na danou situaci. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že právní teorie a praxe dospěla k rozlišování námitek veřejnoprávních (územně či stavebně technické námitky) a námitek občanskoprávních. Zatímco o námitkách veřejnoprávních rozhoduje vždy stavební úřad, u námitek občanskoprávních tomu tak není vždy. Občanskoprávní námitky je možné rozdělit na dvě skupiny. Do první náleží námitky, které překračují pravomoc stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy. Jedná se typicky o námitky zpochybňující vlastnické právo či jeho rozsah, námitky vydržení či existence věcného břemene. O těchto námitkách může s konečnou platností rozhodnout pouze soud; stavební úřad zde má pouze povinnost pokusit se o dosažení dohody mezi stranami sporu, která by předešla soudnímu řízení. Ve zrušovacím rozsudku dospěl zdejší soud k závěru, že stavební úřad nebyl oprávněn předmětnou námitku týkající se vlastnictví kanalizace posoudit. V daném případě manžel žalobkyně i žalobkyně samotná během celého stavebního řízení (jak v prvním, tak ve druhém stupni) konstantně namítali, že kanalizační přípojka, do níž má být dle projektové dokumentace nová stavba napojena, patří (náleží) k jejich domu Marie Pujmanové 4 (je v jejich vlastnictví) a nelze ji tak využít k napojení nové stavby Kalvodova 4. Takto formulovaná námitka je podle názoru zdejšího soudu jednoznačně námitkou občanskoprávní povahy, která se týká vlastnického práva. Žalobkyně totiž setrvale namítá, že je předmětná kanalizační přípojka v jejich vlastnictví (resp. ve společném jmění manželů) a že tak nelze bez jejich souhlasu povolit napojení vnitřní kanalizace nového domu do této přípojky. Naopak stavebník (první osoba na řízení zúčastněná) tvrzení žalobkyně a jejího manžela popíral a dokládal, že kanalizační přípojka patřila k domu Kalvodova 4 a je tak v jeho vlastnictví. Zdejší soud ve zrušovacím rozsudku uzavřel s tím, že mezi stavebníkem a žalobkyní a jejím manželem tak je „zcela jasný spor o vlastnictví kanalizační přípojky (který ostatně vyústil v podání žaloby o určení vlastnictví k Městskému soudu v Brně a jak vyplynulo u jednání, otázka vlastnictví kanalizační přípojky dosud vyřešena není). Stavební úřad tedy nebyl oprávněn o této námitce rozhodnout, neboť se jednalo o námitku občanskoprávní povahy, která se týkala rozsahu vlastnických práv (§ 114 odst. 3 poslední věta stavebního zákona). Zároveň se jedná o námitku, v případě jejíž oprávněnosti by nebylo možné stavební povolení v takové podobě, jak bylo vydáno, vydat, neboť bylo-li by shledáno, že je kanalizační přípojka skutečně ve společném jmění žalobkyně b) a jejího manžela, nemohl by stavební úřad bez jejich souhlasu povolit napojení vnitřní kanalizace nového domu Kalvodova 4 do této přípojky. Nedošlo-li tedy mezi účastníky k dohodě, stavební úřad, příp. žalovaný měl vyzvat žalobkyni b), popřípadě stavebníka, aby se ve lhůtě stanovené stavebním úřadem obrátili na soud a následně usnesením podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu stavební řízení přerušit“. Pokud žalovaný v nyní napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že o předmětné občanskoprávní námitce již soud rozhodl, a to Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4.12.2013, č.j. 115 C 64/2013, který nabyl právní moci dne 15.3.2014), zcela jasně nepostupoval v souladu se zrušovacím rozsudkem. Zrušovací rozsudek zdejšího soudu byl totiž vydán dne 30.10.2014 (tedy několik měsíců poté, co nabyl rozsudek Městského soudu v Brně právní moci). Pokud zdejší soud v rozsudku ze dne 30.10.2014 uvedl, že otázka vlastnictví kanalizační přípojky dosud vyřešena není, nemohl žalovaný dojít k závěru, že vyřešena je, konkrétně, že o této otázce rozhodl Městský soud v Brně již v rozsudku ze dne 4.12.2013. Jak správně uvádí žalobkyně, v tomto rozsudku městský soud uzavřel, že kanalizační přípojka již neexistuje a žalobu žalobkyně a jejího manžel je tedy třeba zamítnout, neboť neexistuje naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnictví. Městský soud tedy meritorně vůbec otázku vlastnictví předmětné kanalizační přípojky v tomto rozsudku neřešil. Žalovaný měl tedy v řízení postupovat tak, jak mu uložil zdejší soud ve zrušovacím rozsudku, tj. měl vyzvat žalobkyni, popřípadě stavebníka, aby se ve stanovené lhůtě obrátili na soud a následně usnesením podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu stavební řízení přerušit. Teprve v případě, že by se žádný z účastníků ve stanovené lhůtě na soud neobrátil, mohl by žalovaný v řízení pokračovat a učinit si úsudek o námitce sám. Je přitom zřejmé, že v úvahu nepřipadá „klasická“ určovací žaloba. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28.8.2001, sp.zn. 22 Cdo 1528/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 695, žaloba na určení důvodnosti námitek vznesených ve stavebním řízení, podaná u soudu na základě postupu stavebního úřadu podle § 137 odst. 2 a 3 zákona č. 50/1976 Sb., není určovací žalobou, kterou by bylo možno podřadit pod § 80 písm. c) o. s. ř., ale je žalobou jinou v § 80 o. s. ř. neuvedenou. Jde o žalobu na určení právní skutečnosti, u níž není potřeba prokazovat naléhavý právní zájem, protože byla učiněna v důsledku odkázání žalobce příslušným státním orgánem na základě zákonného zmocnění (k uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i následně např. v rozsudku ze dne 20.3.2013, sp.zn. 22 Cdo 1458/2011, uveřejněném na www.nsoud.cz). Ve vztahu ke stavebnímu zákonu nyní účinnému (zákonu č. 183/2006 Sb.) jsou právě uvedené závěry podle Nejvyššího soudu rovněž použitelné. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21.1.2014, sp.zn. 22 Cdo 888/2012, na který odkazuje žalobkyně v žalobě, postupuje-li stavební úřad podle § 114 odst. 1 a 2 stavebního zákona a „účastník stavebního řízení podá na základě takového postupu u soudu žalobu týkající se námitek uplatněných ve stavebním řízení, nejedná se o určovací žalobu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., ale o žalobu jinou, v § 80 o. s. ř. neuvedenou, u níž není potřeba prokazovat naléhavý právní zájem“. Pokud žalobkyně žádné řízení, v rámci něhož by se soud otázkou vlastnického práva k přípojce zabýval a postavil je najisto, nezahájí, bude na žalovaném, aby otázku vlastnictví kanalizační přípojky posoudil sám. Žalobkyně však musí od žalovaného dostat prostor k podání takové žaloby (jak ostatně zdejší soud uložil žalovanému již ve zrušovacím rozsudku ze dne 30.11.2014). Na právě uvedeném přitom nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně a její manžel nesouhlasí se stavbou domu. Byť by předmětná žaloba byla skutečně toliko „truc žalobou“, jak namítala první osoba zúčastněná na řízení, byla předmětná námitka žalobkyně uplatněná v žalobě shledána důvodnou a zjištěné porušení zákona ze strany žalovaného (stavebního úřadu) bylo pro zrušení napadeného rozhodnutí postačující. Pokud osoba na řízení zúčastněná poukazuje na svoji dobrou víru při realizaci stavby, je třeba zdůraznit, že názor žalobkyně i jejího manžela, týkající se vlastnictví přípojky, jí byl znám od počátku stavebního řízení. Osoba na řízení zúčastněná rovněž věděla, že se žalobkyně domáhá ochrany svého vlastnického práva jak u soudů (u soudu zdejšího i soudu městského, a to jak žalobami, tak návrhy na vydání předběžného opatření), tak v řízení správním (formou obnovy řízení). Za této situace nelze souhlasit s tím, že osoba na řízení zúčastněná byla v dobré víře, že stavební povolení, resp. napadené rozhodnutí nemůže být zrušeno. V. Závěr Ze shora uvedených důvodů soud shledal žalobu důvodnou, a proto napadené rozhodnutí bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušil, neboť žalovaný nerespektoval závazný právní názor vyslovený zdejším soudem v předchozím zrušovacím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.) a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí podle § 78 odst. 5 s. ř. s. Otázku nezbytnosti zrušení prvostupňového rozhodnutí nechť posoudí žalovaný. VI. Náklady řízení O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně úspěšná byla, a proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek za žalobu (3 000 Kč) společně s náklady právního zastoupení za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, žaloba a replika) a tři režijní paušály; to vše podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif). Částka za odměnu a náhradu hotových výdajů pak byla navýšena o částku odpovídající DPH, neboť advokát žalobkyně je plátcem DPH (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celkem se tedy jedná o částku 15 342 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě. Žalovaný nebyl úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení nemá. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady řízení vznikly. Soud ani neshledal žádný vážný důvod, pro který by mohl osobám na řízení zúčastněným právo na náhradu nákladů řízení přiznat (§ 60 odst. 5 s. ř. s.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 7. září 2016 Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r. Romana Lipovská předseda senátu