62 A 44/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Petra Šebka a Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. v právní věci žalobkyně: obec Držovice, se sídlem SNP 71/37, Držovice, zastoupená JUDr. Ondřejem Šmídem, Ph.D., advokátem se sídlem Hybešova 2378/17, Boskovice, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.12.2014, č.j. KUOK 107797/2014, sp.zn. KÚOK/96463/2014/OSL-P/328, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobkyně se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5.12.2014, č.j. KUOK 107797/2014, sp.zn. KÚOK/96463/2014/OSL-P/328, kterým bylo změněno rozhodnutí Magistrátu města Prostějova, odboru občanských záležitostí (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 7.10.2014, č.j. PVMU 126663/2014, tak, že z jeho výrokové části byl vypuštěn text „V případě nesplnění povinnosti uložené vykonatelným rozhodnutím Magistrátu města Prostějova, odboru občanských záležitostí, přestupkového oddělení, č.j. PVMU 43583/2014 16a a ze dne 25.3.2014 ve lhůtě do 10 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí bude uložena pokuta další“. Žalobkyni byla podle § 129 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), výše specifikovaným prvostupňovým rozhodnutím uložena pokuta ve výši 10 000 Kč k vynucení povinnosti uložené jí vykonatelným rozhodnutím Magistrátu města Prostějov, odboru občanských záležitostí, ze dne 25.3.2014, č.j. PVMU 43583/2014 16a, sp. zn. OOZ2 2972/2013, kterým bylo vyhověno návrhu R. Č. (dále jen „žadatelka“) na poskytnutí ochrany proti zřejmému zásahu do pokojného stavu ve smyslu § 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „zákon č. 40/1964 Sb.“). Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o kterém žalovaný rozhodl tak, že z jeho výroku vypustil jednu větu obsahující poučení o následcích pro případ nesplnění povinnosti žalobkyní. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že se ztotožnil s argumentací prvostupňového orgánu, proč bylo třeba přistoupit k uložení donucovací pokuty. Žalobkyni totiž správní orgán uložil povinnost, kterou podle žalovaného dostatečně a srozumitelně formuloval a která spočívala v tom, že žalobkyně byla povinna obnovit předchozí pokojný stav dopravně technickým opatřením, aby mohla žadatelka užívat část odstavné parkovací plochy, vybudované žalobkyní, jako vjezd motorovým vozidlem na pozemek u jejího rodinného domu. Umístila-li žalobkyně v místě původního vjezdu pouze informační tabuli, je takové opatření z hlediska obnovení pokojného stavu podle žalovaného a prvostupňového orgánu naprosto neúčinné, neboť neukládá žádné fyzické osobě žádnou právní povinnost ve formě zákazu parkování na uvedeném místě a opuštění parkovacího místa by nebylo možné na základě informační tabule jakkoli vynutit. Žalovaný tak dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že žalobkyně nesplnila povinnost obnovit pokojný stav a neprokázala žádný důvod, který by jí bránil v zabezpečení pokojného stavu, a tedy ve splnění uložené povinnosti prostřednictvím příslušného silničního správního úřadu formou stanovení odpovídajícího dopravního značení ve formě zákazu parkování. Závěry žalovaného a prvostupňového orgánu nyní žalobkyně napadá podanou žalobou. I. Shrnutí žaloby Žalobkyně namítá, že jak prvostupňový orgán, tak žalovaný dospěli k nesprávnému závěru, že uloženou povinnost nesplnila. Žalobkyně argumentuje v tom směru, že vhodným dopravně technickým opatřením je právě informační tabule, která informuje uživatele parkoviště o nemožnosti parkovat na místě, které je podle tvrzení žadatelky užíváno jako vjezd. Dané místo přitom žalobkyně pravidelně kontroluje, přičemž je na něm též sklopen obrubník parkovacího místa určeného k průjezdu vozidla na pozemek žadatelky. Žalobkyně v této souvislosti zdůrazňuje především to, že pojem vhodné dopravně technické opatření není nikde definován a z textu uložené povinnosti není nikterak zřejmé, že by se mělo jednat o dopravní značku či jiné dopravní zařízení ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“). Žalobkyně dále argumentuje tak, že rozhodnutí vydané podle § 5 zákona č. 40/1964 Sb. je povahy předběžné a tudíž i opatření, které byla žalobkyně povinna realizovat, mělo být pouze povahy dočasné. Přitom využití či nevyužití soukromoprávních prostředků ochrany, tj. nepodání negatorní žaloby, nemůže jít k tíži žalobkyně. Žalobkyně dále namítá, že prvostupňový orgán i žalovaný bez jakýchkoli důkazních prostředků dovozují nefunkčnost zvoleného opatření, které je přitom podle žalobkyně plně funkční. Nebyl proveden žádný důkaz, ze kterého by vyplynulo, že na předmětném místě parkují vozidla a je tedy zamezen průjezd. Proto pro exekuci uložením donucovací pokuty nebyla splněna podmínka ve smyslu § 103 odst. 1 správního řádu, neboť povinnost uloženou vykonatelným rozhodnutím žalobkyně řádně splnila. Žalobkyně dále namítá, že rozhodnutí žalovaného je v rozporu s § 90 odst. 5 větou druhou správního řádu, neboť žalovaný svým rozhodnutím prvoinstanční rozhodnutí pouze změnil, ale ke zbývající části se nevyjádřil, i když v odůvodnění potvrzení rozhodnutí zmiňuje. Na základě výše uvedených argumentů se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, přičemž na svém procesním stanovisku žalobkyně setrvala po celou dobu řízení před soudem. II. Shrnutí vyjádření žalovaného Žalovaný argumentaci žalobkyně odmítá a zdůrazňuje, že ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí bylo uvedeno i „upozornění“ bez právního opodstatnění. Proto žalovaný jediný výrok prvostupňového orgánu podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu bez dalšího změnil, a to vypuštěním vadné části textu. Žalovaný je toho názoru, že § 90 odst. 5 správního řádu přichází v úvahu jen tehdy, pokud je napadené rozhodnutí odvolacím orgánem měněno či rušeno v některém z více jeho výroků a jeho potvrzení se tak vztahuje na ostatní výroky změnou či zrušením nedotčené. Pokud jde o žalobní námitky týkající se věci samé, ty se nikterak neliší od námitek odvolacích a námitek proti exekučnímu příkazu, a proto žalovaný plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Žalovaný s ohledem na výše uvedené navrhl žalobu zamítnout jako nedůvodnou a své procesní stanovisko během řízení před soudem nezměnil. III. Právní posouzení věci Žaloba byla podána včas (§ 72 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s.ř.s“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v rámci žalobních bodů, jak je uplatnila žalobkyně v podané žalobě ve smyslu § 75 odst. 2 s.ř.s., podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného postupem podle § 75 odst. 1 s.ř.s., bez nařízení jednání za splnění podmínek ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s. Podle § 5 zákona č. 40/1964 Sb. platí, že došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat, nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu. Podle § 103 odst. 1 správního řádu se podle ustanovení této hlavy postupuje, pokud ten, jemuž byla exekučním titulem uložena povinnost peněžitého nebo nepeněžitého plnění (dále jen "povinný"), v určené lhůtě tuto povinnost dobrovolně nesplní. Podle § 110 písm. b) správního řádu nařídí exekuční správní orgán exekuci vydáním exekučního příkazu na žádost osoby oprávněné z exekučního titulu. Podle § 129 odst. 1 správního řádu, nelze-li nebo není-li účelné provádět exekuci náhradním výkonem nebo přímým vynucením, vymáhá se splnění povinnosti postupným ukládáním donucovacích pokut do výše nákladů na náhradní výkon, a nelze-li náhradní výkon provést, až do výše 100 000 Kč. Exekuční správní orgán uloží povinnému donucovací pokutu rozhodnutím, v němž mu určí, aby ji zaplatil ve lhůtě nejméně 15 dnů ode dne nabytí právní moci. Podle § 129 odst. 2 správního řádu pokuty vybírá a jejich exekuci provádí podle zvláštního zákona exekuční správní orgán, který je uložil. Výši pokuty exekuční správní orgán určí s ohledem na povahu nesplněné povinnosti. Příjem z pokut je příjmem rozpočtu, ze kterého je hrazena činnost exekučního správního orgánu, který pokutu uložil. Zaplacením pokut se povinný nezprošťuje odpovědnosti za škodu. Podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti. Podle § 90 odst. 5 správního řádu neshledá-li odvolací správní orgán důvod pro postup podle odstavců 1 až 4, odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Jestliže odvolací správní orgán změní nebo zruší napadené rozhodnutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí. Soud nejprve předesílá, že žalobou napadené rozhodnutí je rozhodnutím, které zasahuje veřejná subjektivní práva žalobkyně, neboť jí ukládá povinnost k peněžitému plnění, a to povinnost k úhradě donucovací pokuty, která je následně samostatně vykonatelná (§ 129 odst. 2 správního řádu). Jedná se tedy nepochybně o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s.ř.s., které podléhá přezkumu ve správním soudnictví. Jeho soudní přezkum je však limitován tím, že se v jeho rámci nelze domáhat věcného přezkumu samotného exekučního titulu, kterým je v dané věci podle obsahu správního spisu pravomocné rozhodnutí Magistrátu města Prostějov, odboru občanských záležitostí, ze dne 25.3.2014, č.j. PVMU 43583/2014 16a, sp. zn. OOZ2 2972/2013, kterým bylo žalobkyni nařízeno, aby do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí vhodným dopravně technickým opatřením zajistila vjezd na pozemek parc. č. 1008 v k.ú. Držovice na Moravě a to umožněním průjezdu přes jedno parkovací místo (zabráněním parkování vozidel) na odstavné ploše vybudované na pozemku č. 957/2 k.ú. Držovice na Moravě, v místě, kde se nacházel původní průjezd k nemovitosti navrhovatelky. Namítá-li žalobkyně, že se v případě rozhodnutí ve smyslu § 5 zákona č. 40/1964 Sb. jedná o rozhodnutí, jež je povahy předběžné, tak k tomu soud uvádí, že rozhodnutí o ochraně pokojného stavu je jako „předběžné“ označováno proto, že předpokládá další posouzení věci samé soudem, aniž by byl obsahem tohoto rozhodnutí soud vázán. Nebylo-li však rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 5 zákona č. 40/1964 Sb. jakkoli zpochybněno a nabylo-li právní moci, je vykonatelným exekučním titulem. Mezi účastníky řízení přitom není sporu o to, že žalobkyně proti citovanému rozhodnutí Magistrátu města Prostějov ve spojení s odvolacím rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje nebrojila žalobou u civilního soudu (usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 8.10.2008, č.j. Konf 8/2008-4, č. 1784/2009 Sb. NSS). Dne 8.9.2014 proto byla poprávu nařízena exekuce k vymožení výkonu tohoto rozhodnutí, jež nabylo právní moci dne 11.6.2014, a to formou ukládání donucovacích pokut (exekuční příkaz ze dne 8.9.2014, jež je součástí správního spisu). Podmínkou pro vydání rozhodnutí o uložení donucovací pokuty je tedy skutečnost, že existuje pravomocný exekuční titul, který srozumitelně a určitě ukládá žalobkyni určitou povinnost, dále že byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to pokud jde o nesplnění uložené povinnosti, a že byla nařízena exekuce a byl stanoven způsob provedení exekuce v exekučním příkazu (§ 111 správního řádu). Otázkou zákonnosti samotného exekučního titulu se proto soud v tomto řízení věcně nezabýval. V této souvislosti žalobkyně jednak namítá, že prvostupňový orgán zjistil skutkový stav nedostatečně, neboť jeho rozhodnutí se neopírá o provedené důkazy, a že zjištěný skutkový stav – umístění informační tabule – nesprávně vyhodnotil. Žalobkyně tedy především nezpochybňuje, že povinnost uloženou jí výše citovaným pravomocným rozhodnutím Magistrátu města Prostějov splnila tak, že umístila na místo vjezdu dřevěný sloupek s listinou v plastové kancelářské folii s textem „Neparkovat, parkovací místo vyhrazeno pro majitele RD č.p. 219, Olomoucká ul., Držovice. V souladu s rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru správního a legislativního, č.j. KUOK 55640/2014“; tomu ostatně odpovídá fotodokumentace, obsažená ve správním spise, kterou žalobkyně nezpochybňuje, stejně jako ve správním spisu nacházejí se fotografie místa s autem zaparkovaným v místě průjezdu k domu žadatelky, které žadatelka zaslala exekučnímu správnímu orgánu. Není tedy důvodná námitka, že prvostupňový správní orgán a žalovaný své rozhodnutí opřeli o nedostatečně zjištěný skutkový stav, když sama žalobkyně dne 29.8.2014 zaslala v rámci exekučního řízení fotografie místa s výše popsanou informativní cedulí. Ze strany žalobkyně tak nebyly vzneseny žádné argumenty a nebyly navrženy žádné důkazní prostředky, které by zavdaly pochybnosti ohledně situace v místě, jak vyplývá z fotografií. Proto na základě takto ve správním spisu zachyceného skutkového stavu mohl prvostupňový orgán přistoupit k uložení pokuty (§ 3 správního řádu). Sporu je tak podle soudu pouze o otázku právní, a to, zda umístěním výše popsané cedule došlo ke splnění povinnosti uložené žalobkyni, přičemž tu se soud ztotožňuje se žalovaným, že tato cedule nepředstavuje vhodné dopravně technické opatření, které je způsobilé vyvolat právní následky spočívající v zajištění průjezdu daným místem. Nelze totiž odhlédnout od toho, že žalobkyně je subjektem, který má pravomoc rozhodnout o umístění např. vhodné dopravní značky ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb., což je nástroj, kterým lze zajistit splnění povinnosti, jež byla žalobkyni uložena, a to zajistit vjezd umožněním průjezdu přes jedno parkovací místo (zabráněním parkování vozidel) na odstavné ploše vybudované žalobkyní v místě, kde se nacházel původní průjezd k nemovitosti žadatelky. Důsledek dopravně technického opatření, jež měla žalobkyně realizovat, je podle soudu popsán zcela jasně, explicitně a srozumitelně. Argumentace žalobkyně o tom, že pojem dopravně technické opatření není nikde definován, se soudu v této fázi řízení jeví spíše jako účelová a směřující proti samotnému exekučnímu titulu, jehož zákonnost s ohledem na stanovení způsobu nápravy zásahu do pokojného však není předmětem přezkumu soudu v této věci. S ohledem na skutečnost, že konkrétních způsobů úpravy provozu, kterých mohla obec ve smyslu platných právních předpisů využít, je více, je obecnější pojem dopravně technické opatření pojmem srozumitelným, a to ve spojení s tím, že bylo ve výroku exekučního titulu zcela konkrétně popsáno, jaké právní následky má takové opatření vyvolat. Dřevěný sloupek s papírem v plastové kancelářské folii s textem „Neparkovat, parkovací místo vyhrazeno pro majitele RD č.p. 219, Olomoucká ul., Držovice. V souladu s rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru správního a legislativního, č.j. KUOK 55640/2014“ nepředstavuje ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb. jakoukoli závaznou úpravu provozu na pozemních komunikacích, neboť žalobkyni jako obci musí být známo, že k zabránění parkování vozidel na odstavné ploše slouží jednotlivé nástroje místní úpravy provozu, jež umožňují uložit zákaz parkování na určitém místě (např. svislé dopravní značky, vodorovné dopravní značky). Pokud jde o žalobní námitku poukazující na chybu ve výroku rozhodnutí žalovaného, tak tu se soud se žalobkyní ztotožňuje v tom směru, že žalovaný nevyčerpal výrokem celý předmět řízení. Pokud jde o argumentaci žalovaného k této otázce, tak ta by obstála za situace, kdy by žalovaný změnil celý výrok rozhodnutí prvostupňového orgánu a kompletně jej nahradil (např. z důvodu chyb). Rozhodl-li však žalovaný svým výrokem tak, že vypustil relativně oddělitelnou samostatnou část výroku prvostupňového rozhodnutí, měl explicitně ve zbytku odvoláním napadené rozhodnutí potvrdit, jak vyplývá z věty druhé § 90 odst. 5 správního řádu a jak to žalovaný provedl v rámci odůvodnění rozhodnutí. Nicméně zdejší soud má za to, že toto pochybení ve formulaci výroku rozhodnutí žalovaného nikterak negativně nezasáhlo do veřejných subjektivních práv žalobkyně, neboť je zjevné, že žalobkyně se s důvody rozhodnutí plně seznámila, porozuměla jim a ostatně proti nim brojila jednotlivými žalobními body. Toto pochybení žalovaného tak není důvodem, pro který by měl zdejší soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Zdejší soud připomíná, že je dalek takového rozhodování, jež by vykazovalo znaky přepjatého právního formalismu, a zákonnost napadených rozhodnutí správních orgánů přezkoumává z hlediska jejich materiálního dopadu do veřejných subjektivních práv žalobců, tedy v tom směru, zda jejich práva byla skutečně zkrácena. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. IV. Náklady řízení Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, a proto jí právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému nenáleží; to náleží žalovanému. Tomu však žádné náklady vynaložené nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 25. října 2016 Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r. Romana Lipovská předseda senátu