62 A 66/2025

Rubrum

č.j. 62 A 66/2025-135 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., JUDr. Ing. Venduly Sochorové a Mgr. Filipa Skřivana v právní věci žalobců: a) Ing. L. P. bytem X zastoupen zmocněncem Ing. L. P. bytem X b) Ing. L. P. bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín za účasti:

1. Malika invest a. s. sídlem Hanusova 1537/3a, Praha zastoupena JUDr. Adamem Rakovským, advokátem sídlem Václavská 316/12, Praha 2. Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2025, č. j. KUZL 64516/2025, Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 2 62 A 66/2025 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Vizovice, odbor stavebního úřadu a životního prostředí (dále též „vyvlastňovací úřad“), rozhodnutím ze dne 14. 2. 2025, č. j. MUVIZ 002886/2025, zamítl žádost žalobců o omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene spočívajícího v právu chůze a jízdy na částech pozemků parc. č. 1030/13, 1030/33 a 1037/28, k. ú. Zádveřice, ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení podle § 24 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), neboť v řízení nebylo dostatečně prokázáno a odůvodněno splnění podmínek pro vyvlastnění.

2. Odvolání žalobců žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Žaloba

3. Žalobci považují napadené rozhodnutí za nezákonné. Žalovaný opakovaně potvrdil původní rozhodnutí o vyvlastnění a po celou dobu řízení zastával názor, že byla naplněna podmínka veřejného zájmu i subsidiarita vyvlastnění. Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2023, č. j. 62 A 62/2022-87, kterým bylo zrušeno původní rozhodnutí žalovaného, neplyne, že by byl názor žalovaného o naplnění podmínek pro vyvlastnění nesprávný. Žalovanému byly vytýkány pouze nedostatky v odůvodnění. Následnou změnou postoje správní orgány porušily zásadu předvídatelnosti a legitimního očekávání.

4. Žalovaný nesprávně uzavřel, že není dán veřejný zájem, který by převyšoval zájem na zachování dosavadních práv vyvlastňovaných. Podle žalobců veřejný zájem na zřízení věcného břemene vyplývá z občanského zákoníku. Je v zájmu společnosti, aby vlastníci měli zajištěný přístup ke svým pozemkům, aby je mohli řádně užívat a hospodařit na nich. V nynějším případě je veřejný zájem umocněn tím, že v roce 1938, kdy právní předchůdci žalobců nabyli vlastnictví, byl přístup k pozemkům zajištěn, nicméně k pozbytí přístupu došlo postupem úřadů. Vlastnické právo žalobců bylo nedobrovolně omezeno užívacím právem JZD Slušovice, které pozemky žalobců zatížilo stavbami bez ohledu na vůli vlastníků, což plyne mj. z usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 58 Co 213/2018. Nesouhlasí ani se závěrem žalovaného, že podnikatelský zájem žalobců spočívající ve skladování dřeva a jeho zpracování na pozemcích žalobců je v rozporu s územním plánem. Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 3 62 A 66/2025 5. Chybný je rovněž závěr o nenaplnění podmínky subsidiarity vyvlastnění. Žalobci nesouhlasí s tím, že by bylo nutné domáhat se nejprve u civilních soudů přiznání práva nezbytné cesty a až poté žádat o vyvlastnění. Je-li ztráta přístupu k pozemkům zapříčiněna činností úřadů, mělo by k nápravě dojít cestou veřejného práva.

6. Žalovaný se nijak nevypořádal s tím, že žalobci již osobě zúčastněné na řízení 1 zaplatili náhradu za vyvlastnění ve výši 14 800 Kč. Pochybení spatřují dále v tom, že žalovaný nařídil zpracování znaleckého posudku k tíži žalobců, nicméně následně shledal, že podmínky pro vyvlastnění nejsou splněny.

7. Dodávají, že správní orgán prvního stupně nesplnil zákonnou lhůtu 30 dnů pro vydání rozhodnutí od ústního jednání, přičemž žalovaný rozhodl až po téměř 4 měsících od převzetí spisu. Lhůty pro vydání rozhodnutí tak nebyly respektovány. Zmiňují rovněž fakt, že Mgr. N. Ch., která vypracovala rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, pak před vydáním napadeného rozhodnutí přešla na pracoviště žalovaného.

8. Navrhují proto, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a přiznal žalobcům právo na náhradu nákladů řízení. Na svém procesním postoji setrvali i při jednání soudu.

III. Vyjádření žalovaného

9. Žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou. Odmítá argumentaci žalobců a odkazuje na závěry obsažené v napadeném rozhodnutí.

10. Podmínky pro vyvlastnění nebyly splněny. Skutečnost, že žalobci nepozbyli přístup ke svým pozemkům vlastní vinou, sama o sobě neodůvodňuje přípustnost vyvlastnění. Naplněna nebyla ani podmínka subsidiarity vyvlastnění. Vyvlastnění nemá nahrazovat soukromoprávní instituty sloužící k ochraně vlastnických práv. Ve věci nebyl dán veřejný zájem na zřízení věcného břemene, který by převažoval nad zájmem na zachování dosavadních práv vyvlastňovaných.

11. Napadené rozhodnutí není překvapivé. Změna právního názoru oproti předchozím rozhodnutím ve věci nijak nesouvisí se změnou personálního obsazení žalovaného nebo správního orgánu prvního stupně. Napadené rozhodnutí reaguje na závazný právní názor vyslovený ve zrušujícím rozsudku soudu č. j. 62 A 62/2022-87. S ohledem na rozsah oprávnění a činnost nadřízeného správního orgánu dle § 94 a násl. správního řádu nelze správnost předchozího postupu žalovaného dovozovat ani ze závěrů přezkumného řízení.

12. Závěrem uvádí, že není oprávněn vymáhat uhrazenou náhradu za vyvlastnění. Jestliže bylo původní rozhodnutí žalovaného soudem zrušeno, důvod úhrady odpadl a žalobci se měli po vyvlastňovaných domáhat vrácení uhrazené částky. Vypracování posudku v novém projednání bylo provedeno z důvodu rozšíření žádosti o osobu dalšího vyvlastňovaného.

13. Navrhuje tedy žalobu zamítnout. Na svém procesním postoji setrval i při jednání soudu.

IV. Vyjádření osob zúčastněných na řízení

14. Osoba zúčastněná na řízení 1 (Malika invest, a. s.) ve svém vyjádření ze dne 14. 5. 2026 navrhla, aby soud žalobu zamítl a přiznal jí nárok na náhradu nákladů řízení. Podmínky vyvlastnění nebyly splněny a žalobce nepřednesl žádné důkazy a tvrzení, z nichž by vyplývala nezákonnost napadeného rozhodnutí. Pokud žalobci konzultovali věc předem s JUDr. Š., byl by JUDr. Š. podjatý. V nynějším případě však bylo napadeným Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 4 62 A 66/2025 rozhodnutím potvrzeno zamítavé rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, proto tato podjatost nemohla ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí. Na základě předcházejících rozhodnutí vydaných ve vyvlastňovacím řízení nemohlo žalobcům vzniknout důvodné legitimní očekávání příznivého výsledku. Veřejný zájem na vyvlastnění nebyl prokázán. Žalobci zamýšlejí využití pozemků v rozporu s územním plánem. Nebylo ani prokázáno, zda by se žalobci nemohli domáhat zajištění přístupu ke svým pozemkům jinou cestou. Není tedy naplněna ani podmínka subsidiarity vyvlastnění. Případné prodlení s vydáním rozhodnutí nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

15. Osoba zúčastněná na řízení 2 (České republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) se ve vyjádření z 1. 6. 2026 ztotožnila se závěry žalovaného. Ve věci nebyl dán převažující veřejný zájem, neboť tvrzený zájem vlastníků podnikatelsky využívat pozemky je v rozporu s územním plánem. Nebyla splněna ani podmínka subsidiarity vyvlastňovacího řízení, neboť zajistit přístup na pozemek žalobců lze prostřednictvím rozhodnutí civilního soudu o nezbytné cestě. Navrhla proto, aby soud žalobu zamítl.

16. I osoby zúčastněné na řízení setrvaly na svém procesním postoji i při jednání soudu.

V. Posouzení věci

17. Žaloba není důvodná.

18. Ze správního spisu vyplývá, že žalobci dne 28. 6. 2019 podali žádost o omezení vlastnického práva k pozemku parc. č. 1030/13 v k. ú. Zádveřice ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení 1 spočívající v právu chůze a jízdy podle § 24 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Rozhodnutím ze dne 29. 1. 2020, č. j. MUVIZ 000544/2020, vyvlastňovací úřad rozhodl o omezení vlastnického práva k předmětnému pozemku a o stanovení náhrady za vyvlastnění. Na základě odvolání osoby zúčastněné na řízení č. 1 žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 6. 2020, č. j. KUZL 35182/2020, změnil rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu tak, že doplnil slovní vyjádření částek za náhradu za vyvlastnění a náhradu za zpracování znaleckého posudku; ve zbytku rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu potvrdil.

19. Na základě podnětu osoby zúčastněné na řízení 1 bylo Ministerstvem pro místní rozvoj provedeno přezkumné řízení, na jehož základě ministerstvo rozhodnutím ze dne 18. 1. 2021, č. j. MMR-2059/2021-83, zrušilo rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu i žalovaného a věc jim vrátilo k dalšímu řízení s tím, že je nutné přesně specifikovat účel vyvlastnění a přesně vymezit šířku koridoru, jakož i rozsah podnikatelské činnosti žalobců a nezbytný rozsah dopravy.

20. Následně vyvlastňovací úřad rozhodnutím ze dne 22. 7. 2021, č. j. MUVIZ 012757/2021, opětovně rozhodl o vyvlastnění a o stanovení náhrady za vyvlastnění. Předmětné rozhodnutí bylo v odvolacím řízení zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 10. 2021, č. j. KUZL 72926/2021, a věc byla vrácena vyvlastňovacímu úřadu k dalšímu řízení. Ten rozhodnutím ze dne 11. 2. 2022, č. j. MUVIZ 002495/2022, opětovně rozhodl o vyvlastnění a o stanovení náhrady. Předmětné rozhodnutí žalovaný v odvolacím řízení rozhodnutím ze dne 9. 6. 2022, č. j. KUZL 47307/2022, opětovně změnil co do textového vyjádření částek odpovídajících náhradě za vyvlastnění a za zpracovaný znalecký posudek a ve zbytku odvolání zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala osoba zúčastněná na řízení 1 žalobu k soudu. Ten rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 62 A 62/2022-87, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podle soudu správní orgány dostatečně Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 5 62 A 66/2025 neodůvodnily naplnění zákonných podmínek pro vyvlastnění, proto napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost a žalovanému uložil, aby prověřil splnění podmínek pro vyvlastnění.

21. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 15. 9. 2023, č. j. KUZL 80459/2023, zrušil rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu a uložil mu, aby odstranil nedostatky odůvodnění a řádně a spolehlivě zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobci poté v rámci běžícího správního řízení rozšířili svoji žádost o vyvlastnění i na části pozemků parc. č. 1030/33 a 1037/28, v k. ú. Zádveřice, ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení 2. Poté vyvlastňovací úřad podrobně zkoumal naplnění podmínek vyvlastnění a uzavřel, že neexistuje veřejný zájem na vyvlastnění a že práva k pozemku lze získat jiným způsobem. Rozhodnutím ze dne 14. 2. 2025, č. j. MUVIZ 002886/2025, žádost žalobců o vyvlastnění zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl.

22. Ze strany žalobců je stěžejní námitka porušení zásady legitimního očekávání. Uvádí, že byli v průběhu správního řízení opakovaně ubezpečováni o správnosti jejich postupu. Vzhledem k tomu, že vyvlastňovací řízení prošlo odvolacím i přezkumným řízením, kde bylo potvrzeno naplnění podmínek pro vyvlastnění (včetně existence veřejného zájmu a subsidiarity vyvlastnění), byli žalobci v dobré víře, že jejich žádosti bude vyhověno. Tím, že žalovaný následně svůj postoj přehodnotil, došlo k porušení zásady legitimního očekávání.

23. Podle § 2 odst. 4 správního řádu platí, že správní orgán dbá na to, aby „přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“ 24. Zásada legitimního očekávání bývá zpravidla spojena s vázaností správních orgánů ustálenou rozhodovací praxí ve skutkově shodných či podobných případech. Může se však vztahovat i na případy závaznosti konkrétního a kvalifikovaného ujištění o právu či procesním postupu poskytnutého orgánem veřejné moci adresátu jeho správy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2020, č. j. 9 As 65/2020-50). V takovém případě je třeba posoudit, zda skutečně došlo ke konkrétnímu a kvalifikovanému ujištění o výsledku řízení. Současně je však nutno vnímat, že zásada legitimního očekávání není absolutní a je omezena jinými zásadami, zejména zásadou legality. Zásada legitimního očekávání tak musí být prolomena v případě rozporu rozhodování správního orgánu s právními předpisy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 Afs 50/2009-233). Účastník řízení se tak nemůže domáhat, aby správní orgán nadále dodržoval svoji předchozí nezákonnou správní praxi; může požadovat pouze to, aby správní orgán dodržoval správní praxi, která se pohybuje v mezích prostoru pro uvážení, jenž je mu zákonem svěřen.

25. V nynějším případě bylo předcházející rozhodnutí žalovaného zrušeno soudem a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neboť nebylo dostatečně odůvodněno splnění podmínek pro vyvlastnění. Správní orgány byly v dalším řízení vázány právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Přestože bylo předcházející rozhodnutí žalovaného zrušeno pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, soud žalovanému uložil řádně posoudit naplnění všech zákonných podmínek pro vyvlastnění, jelikož správní orgány v předcházejícím řízení na posouzení splnění některých podmínek vyvlastnění zcela rezignovaly. Nelze tak spatřovat rozpor s legitimním očekáváním žalobců v tom, že správní orgány v dalším řízení podmínky pro vyvlastnění Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 6 62 A 66/2025 obsažené v § 3 až 5 zákona o vyvlastnění řádně zhodnotily a žádost žalobců zamítly. Žádná vyjádření pracovníků vyvlastňovacího úřadu či žalovaného ani správní rozhodnutí vyhovující žádosti žalobců před vydáním zrušujícího rozsudku soudu v žalobcích nemohla vzbudit legitimní očekávání, že jejich žádosti bude vyhověno, pokud takový náhled na věc odporoval zákonné úpravě. Upozornil-li soud správní orgány ve zrušujícím rozsudku na nedostatky, které je třeba odstranit, v důsledku čehož správní orgány svůj dosavadní procesní postoj s odkazem na znění § 3 až § 5 zákona o vyvlastnění přehodnotily, nelze tvrdit, že došlo k zásahu žalobců do jejich legitimního očekávání. Šlo toliko o situaci, kdy dosavadní očekávání žalobců o oprávněnosti jejich žádosti muselo ustoupit zásadě legality. Námitka tak není důvodná.

26. Dále soud hodnotil námitku nesprávného posouzení splnění podmínek pro vyvlastnění správními orgány.

27. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod se pro vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva vyžaduje splnění tří podmínek: 1) existence veřejného zájmu, 2) zákonný důvod zásahu do vlastnického práva (vyvlastňovací titul) a 3) poskytnutí náhrady.

28. Zákon o vyvlastnění tyto základní podmínky dále konkretizuje a rozšiřuje v § 3 až 5 a § 10. Požaduje, aby byl dán účel vyvlastnění stanovený zákonem (vyvlastňovací titul), aby existoval veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění, který převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného, aby došlo k vyvlastnění jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění (přiměřenost), aby nedocházelo k vyvlastnění, je- li možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem (subsidiarita), aby vyvlastnění bylo v souladu s cíli a úkoly územního plánování a aby za vyvlastnění byla poskytnuta náhrada.

29. Správní orgány žádost žalobců zamítly s odůvodněním, že nebyla prokázána existence převažujícího veřejného zájmu a subsidiarita vyvlastnění.

30. K naplnění podmínky převažujícího veřejného zájmu žalobci uvádějí, že byť žalovaný připustil, že zajištění přístupu k soukromému pozemku může být ve veřejném zájmu, aby bylo zajištěno jeho řádné užívání, v jejich případě podmínku za splněnou nepovažoval.

31. Podle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění je vyvlastnění přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Vyvlastnění není přípustné, je-li možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem.

32. Z § 4 odst. 2 zákona o vyvlastnění dále plyne, že veřejný zájem na vyvlastnění musí být ve vyvlastňovacím řízení prokázán.

33. Soud dává žalobcům za pravdu, že veřejný zájem nemusí být vždy pouze zájmem orgánů veřejné moci, ale může být přítomen i tehdy, je-li nutné umožnit užívání věci soukromou osobou. Vždy však musí být přihlédnuto ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu a se zřetelem k němu zkoumat, zda je veřejný zájem ve věci dán a dosahuje-li takového stupně, aby mohlo být rozhodnuto o vyvlastnění. Žalobci v souvislosti s veřejným zájmem odkazují na § 170 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona, podle kterého je možné právo k pozemku odejmout nebo omezit k vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku nebo stavbě. Pro naplnění podmínky veřejného zájmu na Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 7 62 A 66/2025 vyvlastnění však nestačí obecná možnost, že v určitých případech veřejný zájem na zajištění přístupu na soukromý pozemek může být dán. Současně je nutné prokázat, že takový veřejný zájem v posuzované věci převažuje nad zachováním práv vyvlastňovaného. Posuzování kolize různých zájmů vyžaduje zhodnocení nejrůznějších aspektů spojených s kolidujícími zájmy. Až po pečlivém posouzení těchto zájmů v daném konkrétním případě je možno určit (převažující) veřejný zájem (BURSÍKOVÁ, Lenka, KORBEL, František, ČERNÝ, Pavel, LACHMANN, Martin, ROZTOČIL, Aleš, BOHADLO, David a kol. Stavební zákon. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 1429).

34. Jak soud vysvětlil již ve svém předchozím zrušujícím rozsudku, vodítkem pro posouzení existence převažujícího veřejného zájmu na vyvlastnění byl zamýšlený způsob užití pozemků, k nimž má být zajištěn přístup. Žalobci existenci veřejného zájmu popisovali v doplnění žádosti ze dne 5. 11. 2019, kde žádali o zajištění přístupu ke svým pozemkům a argumentovali § 1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dodávali, že pozemky chtějí využívat k podnikání (skladování a zpracování dřeva) za účelem dosažení zisku.

35. Vyvlastňovací úřad i žalovaný ve svých rozhodnutích zohlednili, že žalobci zamýšlený způsob využití předmětných pozemků není přípustný dle územního plánu Zádveřice – Raková schváleného Zastupitelstvem obce Zádveřice – Raková dne 28. 3. 2012 pod č. j. 146/Z13/12 formou opatření obecné povahy č. 1/2011 (účinného od 18. 4. 2012). Pozemky žalobců se podle územního plánu nacházejí v plochách přestavby P3, návrhových plochách dopravy silniční (DS), na nichž je hlavní způsob využití pro silniční dopravu (koridor pro budoucí výstavbu rychlostní silnice R49), přičemž přípustné je využití pro související technickou infrastrukturu, doprovodnou zeleň, odstavné plochy, čerpací stanice a protihluková opatření.

36. Žalobci nicméně dodávali, že pokud by nebylo možné jimi zamýšlený způsob užití na pozemcích realizovat, budou pozemky užívat jiným způsobem, v souladu s územním plánem. Převažující veřejný zájem dle nich představuje již samotná potřeba zajištění přístupu k pozemkům za účelem umožnění jejich řádného užívání. Přestože žalovaný v napadeném rozhodnutí připustil, že veřejný zájem na vyvlastnění může být dán, je-li nutné umožnit užívání věci v soukromém vlastnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1857/2011), dodal (a vyplývá to i z předchozího zrušujícího rozsudku), že tato skutečnost sama o sobě nepostačuje pro závěr, že v posuzované věci byl veřejný zájem prokázán, resp. že převážil nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Vyvlastňovací úřad na str. 11 svého rozhodnutí zmínil, že odkaz žalobců na § 1029 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek, pro existenci veřejného zájmu v daném případě nepostačuje. Zdůraznil, že zásadní rozdíl mezi zřízením nezbytné cesty podle občanského zákoníku a vyvlastněním v podobě zřízení věcného břemene spočívá v tom, jaké zájmy se zřízením nezbytné cesty sledují. V případě § 1029 odst. 1 občanského zákoníku se nezbytná cesta zřizuje v soukromém zájmu, zatímco vyvlastnění se děje v zájmu veřejném. Pro vyvlastnění tak bude podstatná skutečnost, jaký zájem vyvlastnitelé sledují a na co budou pozemky užívat (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2017, č. j. 51 A 13/2016-50). Hodlají-li žalobci pozemky užívat pro své podnikání pro skladování a zpracování dřeva, sledují tím čistě svůj soukromý zájem. Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 8 62 A 66/2025 37. Vyvlastňovací úřad dále přihlédl ke skutečnosti, že podle rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 10. 2020 č. j. 35 C 196/2020-493, je vlastníkem staveb na pozemcích žalobců p. č. 1030/21, 1030/22, 1030/23 a 1030/25 společnost Fagus invest a. s. Žalovaný k tomu na str. 9 napadeného rozhodnutí dodal, že všechny pozemky tvoří součást průmyslového areálu. Na pozemcích parc. č. 1030/30 a 1031/1 se nacházejí stavby ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení 1, tudíž k nim není nutno zajistit přístup. Na pozemcích parc. č. 1030/20, 1037/30 a 1030/27 se nacházejí zpevněné plochy, tudíž na nich nelze hospodařit. Ani fakt, že žalobci pozbyli přístup k pozemkům bez vlastního zavinění (až po nabytí vlastnického práva k nim), podle žalovaného samo o sobě neodůvodňuje přípustnost vyvlastnění.

38. Soud souhlasí se správními orgány, že převažující veřejný zájem na vyvlastnění nebyl v nynější věci prokázán. Žalobci hodlali zřídit přístup za účelem svého soukromého zájmu (využití pozemků k podnikání), přičemž podle současného územního plánu není takový způsob využití pozemků možný. I pokud by pozemky využili způsobem souladným s územním plánem, opět by se jednalo o využití pozemků k soukromým účelům; ani v tomto případě by tak veřejný zájem na vyvlastnění nepřevážil nad dosavadními zájmy vlastníků pozemků. Na tento závěr nemá vliv ani skutečnost, že přístup k pozemkům žalobci nepozbyli vlastní vinou. Podmínka převažujícího veřejného zájmu tak nebyla splněna.

39. Ve vztahu k podmínce subsidiarity vyvlastnění žalobci namítali, že ztráta přístupu k pozemkům byla zapříčiněna činností úřadů, proto by i náprava měla být učiněna cestou veřejného práva (vyvlastněním).

40. Jak však soud vysvětlil již ve svém předchozím zrušujícím rozsudku, tento náhled žalobců je nesprávný. Zásada subsidiarity vyvlastnění vyplývá z § 3 odst. 1 věty druhé zákona o vyvlastnění. Vyvlastnění má povahu ultima ratio – jde o poslední možnost nabytí vlastnického práva (resp. věcného břemena), neboť je ve veřejném zájmu, aby zásah do cizích vlastnických práv byl co nejšetrnější. Na naplnění podmínky subsidiarity nemá vliv, jakým způsobem (resp. čí vinou) ke ztrátě přístupu došlo. Tuto otázku zohlednily správní orgány v rámci podmínky existence převažujícího veřejného zájmu.

41. Ze správního spisu je zřejmé, že se žalobci snažili dohodnout s vyvlastňovanými na zajištění přístupu k jejich pozemkům (to ostatně bylo potvrzeno i při jednání soudu). K dohodě však nedošlo, proto podali žalobci žádost o vyvlastnění. Pro posouzení otázky subsidiarity vyvlastnění bylo podstatné, zda se žalobci mohli domáhat zajištění přístupu ke svým pozemkům jiným způsobem. Správní orgány shledaly, že žalobci měli možnost domáhat se u civilních soudů přiznání práva nezbytné cesty podle § 1029 odst. 1 občanského zákoníku. Správně přitom poznamenaly, že není podstatné, zda žalobci před civilními soudy nakonec uspějí. Správním orgánům (ani soudu) nepřísluší tuto otázku posuzovat ani předjímat výsledek civilního řízení. K posouzení této otázky jsou příslušné výlučně civilní soudy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 22 Cdo 880/2018-382).

42. Soud se ztotožnil se správními orgány, že ani podmínka subsidiarity vyvlastnění nebyla v projednávané věci splněna, neboť žalobci nedoložili ani netvrdili, že by se pokusili o zajištění přístupu mírnějšími prostředky, přitom takové mírnější prostředky v úvahu přicházely. Z § 170 odst. 2 stavebního zákona plyne, že právo k pozemku lze odejmout nebo omezit k vytvoření podmínek pro příjezd k pozemku. Je-li však namístě mírnější omezení vlastnického práva osob zúčastněných na řízení, jež může mít například podobu Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 9 62 A 66/2025 zřízení práva nezbytné cesty soudem v souladu s § 1029 a § 1030 občanského zákoníku, není možné s ohledem na subsidiaritu vyvlastnění postupovat podle § 170 odst. 2 stavebního zákona (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2017, č. j. 5 As 191/2016-57). Překážku pro tento postup nepředstavuje ani § 1032 odst. 2 občanského zákoníku hovořící o nemožnosti povolit nezbytnou cestu přes uzavřený areál, neboť pozemky žalobců se nacházejí právě v tomto uzavřeném areálu, do něhož požadují zřídit přístup, nikoliv mimo něj.

43. Jak vyplynulo z jednání soudu, motivace žalobců podat žádost o vyvlastnění namísto žaloby na zřízení práva nezbytné cesty u civilního soudu byla ovlivněna důvody mimoprávními (zejm. předchozí úspěšnou zkušeností jednoho ze žalobců s vyvlastňovacím řízením a ujištěním tehdejšího zaměstnance žalovaného o vhodnosti takového postupu). Přestože se soudu tyto důvody procesního postupu žalobců mohou jevit jako lidsky pochopitelné, nemohou mít vliv na výše vyslovený závěr o nesplnění podmínek pro vyvlastnění.

44. Poukazy žalobců na dřívější závěry správních orgánů zaujaté před vydáním zrušujícího rozsudku nejsou relevantní. Nelze tvrdit, že by si žalovaný nebo vyvlastňovací úřad ve svých rozhodnutích protiřečili. Závěry žalovaného odpovídají principu vázanosti správních orgánů závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku soudu, který byl žalovaný povinen při nezměněných skutkových okolnostech respektovat. Žalobci zmiňovaná „změna názoru“ správních orgánů tak není nezákonností, ale důsledkem toho, že původní závěry správních orgánů byly předchozím zrušujícím rozsudkem soudu překonány.

45. K námitce nedodržení lhůt pro vydání rozhodnutí soud uvádí, že i pokud by v řízení před vyvlastňovacím úřadem nebo žalovaným došlo k překročení lhůty pro vydání rozhodnutí (§ 24 odst. 1 zákona o vyvlastnění, § 90 odst. 6 ve spojení s § 71 odst. 3 správního řádu), nemá tato skutečnost vliv na zákonnost rozhodnutí (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 7 As 295/2018-37, ze dne 18. 6. 2020, č. j. 1 As 42/2019-50, ze dne 7. 4. 2022, č. j. 10 As 338/2021-56, nebo ze dne 5. 3. 2026, č. j. 3 As 65/2025-45). Pokud měli žalobci za to, že nečinností správních orgánů dochází k poškození jejich práv či že jim vznikají zbytečné náklady, mohli využít prostředky obrany proti nečinnosti ve správním řízení (§ 80 správního řádu).

46. Poukazují-li žalobci na skutečnost, že již uhradili náhradu za vyvlastnění, mohou se domáhat po osobě zúčastněné na řízení vrácení této částky. Důvod pro úhradu této částky odpadl právní mocí rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2023, jímž bylo zrušeno původní rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu o vyvlastnění a o přiznání náhrady za vyvlastnění. O vrácení této částky žalobcům tedy není namístě rozhodovat samostatným výrokem rozsudku.

47. Ohledně namítané neúčelnosti nařízení znaleckého posudku se soud ztotožňuje se žalovaným, že vypracování znaleckého posudku bylo provedeno v reakci na rozšíření žádosti žalobců a nebylo neúčelné. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žádosti o vyvlastnění nebylo vyhověno z důvodu nesplnění podmínek pro vyvlastnění.

48. Otázka finanční náhrady za užívání nemovitostí žalobců není předmětem vyvlastňovacího řízení, proto se jí soud nezabýval.

49. Významné pro posouzení věci nejsou ani výtky žalobců ohledně personálních změn na pracovišti žalovaného a vyvlastňovacího úřadu (konkrétně zmiňují přechod Mgr. N. Ch., Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 10 62 A 66/2025 která byla oprávněnou úřední osobou a podílela se na vydání rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, na pracoviště žalovaného před vydáním napadeného rozhodnutí). Pokud se žalobci domnívali, že by tato personální změna mohla ovlivnit výsledek odvolacího řízení, mohli namítat podjatost oprávněné úřední osoby; to však neučinili. Ze spisu neplyne, že by se Mgr. N. Ch. podílela na vypracování napadeného rozhodnutí (oprávněnou úřední osobou byla Mgr. B. P.), přičemž žalobci ani netvrdí, jak by jinak její přítomnost u žalovaného měla ovlivnit výsledek věci. Ani tato námitka tak není důvodná.

50. Soud při jednání nedokazoval nad rámec obsahu správního spisu. Listiny předkládané žalobci jako přílohy č. 1, 2, 5 a 6 žaloby jsou součástí předloženého správního spisu. Dokazování rozhodnutími žalovaného ze dne 12. 9. 2016 a 21. 4. 2017 týkajícími se vyvlastňovacího řízení s právním předchůdcem osoby zúčastněné na řízení 1 soud považoval za nadbytečné, neboť byla vydána před předchozím zrušujícím rozsudkem soudu (navíc se týkají jiného vyvlastňovaného). Soud nedokazoval ani usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 29. 5. 2019, č. j. 58 Co 213/2018-533, neboť to nepředstavuje konečné rozhodnutí v řízení o podané civilní žalobě (navazuje na něj rozsudek Okresního soudu ve Zlíně č. j. 35 C 196/2020-496, z něhož vycházely správní orgány). Navíc, žalobci tímto usnesením požadovali prokázat skutečnost, že přístup k pozemkům nepozbyli vlastní vinou; to však správní orgány v nynějším řízení nijak nezpochybňovaly. Za nadbytečný považoval soud rovněž výslech JUDr. Š., dřívějšího zaměstnance žalovaného. Svědek má vypovídat o skutečnostech, které vlastními smysly viděl, nikoliv obhajovat správnost právního názoru vysloveného ve správním rozhodnutí. V nynější věci byl navíc právní názor vyslovený v původním rozhodnutí žalovaného překonán předchozím zrušujícím rozsudkem soudu.

VI. Závěr a náklady řízení

51. Soud tedy shledal námitky žalobců nedůvodnými. Vzhledem k tomu, že v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž soud musí přihlížet z úřední povinnosti, soud zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

52. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobci nebyli ve věci úspěšní, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává. Pokud jde o osoby zúčastněné na řízení, ty nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady řízení vznikly. Soud ani neshledal žádný vážný důvod, pro který by měl osobám na řízení zúčastněným přiznat právo na náhradu jiných nákladů řízení (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 11 62 A 66/2025 Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 4. června 2026 David Raus v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L.