62 A 69/2015

Plný text

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: Ing. J. I., bytem U Z. s. 1540, D., zastoupený JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno, za účasti:

1. K. Z., DiS., bytem H. 1008, D., zastoupený Mgr. Janou Harcovou, advokátkou se sídlem Přívozní 2, Praha 7, a 2. S. Ř., bytem K. 255, D., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.3.2015, č. j. JMK 7774/2015, sp. zn. S-JMK 7774/2015 OÚPSŘ, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í p r á v o na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce podal ke krajskému soudu žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.3.2015, č. j. JMK 7774/2015, sp. zn. S-JMK 7774/2015 OÚPSŘ. I. Podstata věci Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, rozhodnutím ze dne 9.3.2015, č.j. JMK 7774/2015, sp.zn. S-JMK 7774/2015 OÚPSŘ, zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Dubňany, odboru výstavby, ze dne 13.11.2014, č. j. MUDU 2555/14 výst., jímž bylo první osobě na řízení zúčastněné vydáno územní rozhodnutí a stavební povolení na stavbu „Bytový dům, zpevněné plochy, přípojky inženýrských sítí – plyn, voda, kanalizace, NN a oplocení“ na pozemcích p. č. 3339/49, 3339/89, 3339/90, 3339/91, 3339/39, 3337/39, 1985 v k. ú. Dubňany. II. Shrnutí argumentace žalobce Žalobce namítá, že výrazná část stavby (pravá stěna čelní stavby) „je umístěna do hranice pozemků“ p.č. 3339/89 a 3339/88, které jsou v jeho vlastnictví. S touto jeho námitkou se však žalovaný řádně nevypořádal. Podle žalobce je třeba § 25 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále též „vyhláška“), aplikovat i na situaci, kdy na pozemcích žalobce sice rodinné domy ještě nestojí, ale tyto pozemky jsou určeny k zastavění právě rodinnými domy (a za tímto účelem je také žalobce zakoupil). Žalobce poukazuje na § 23, § 24e a § 25 vyhlášky a zdůrazňuje, že stavby musí splňovat požadavek přístupu požární techniky, nesmí znemožňovat zástavbu sousedního pozemku a umístěním a uspořádáním staveniště nesmí docházet k obtěžování okolí. Je-li stavba umístěna do hranice žalobcova pozemku, obtěžuje okolí a bez souhlasu žalobce nelze staveniště oplotit. Rovněž při provádění výkopu pro základ stavby bude stavebník zasahovat do žalobcova pozemku. Žalobcův souhlas si pak vyžádá i jakákoli údržba té části stavby, která má být umístěna na hranici s jeho pozemkem. Žalobce má za to, že umožňuje-li územní studie obce Dubňany zastavění do hranice pozemku, může tak být postupováno pouze tehdy, pokud „taková zástavba nikomu nevadí a je realizována na základě souhlasu dotčených osob a je jí respektována i budoucí zástavba“. Žalobce zdůrazňuje, že výstavba mohutné stěny stavby v hranici jeho pozemku podstatným způsobem omezí užívání tohoto pozemku (p.č. 3339/88), neboť determinuje budoucí stavbu na něm i způsob oplocení. Podle žalobce jsou úvahy správního orgánu o tom, že budoucí výstavba je spekulativní, nepřípustným zvýhodňováním jiného vlastníka, který „staví dřív než jiní“. Žalobce k zásahu do svého vlastnického práva poukazuje na § 1013 a § 1020 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Žalobce tedy navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a na svém procesním stanovisku setrval v podané replice i po celou dobu řízení. III. Shrnutí argumentace žalovaného a první osoby na řízení zúčastněné Žalovaný se žalobou nesouhlasí a navrhuje ji v celém rozsahu zamítnout. Žalovaný na svém procesním stanovisku setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem. Rovněž první osoba na řízení zúčastněná se žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. I ona na svém procesním stanovisku setrvala po celou dobu řízení před soudem. IV. Posouzení věci Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Zdejší soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). Soud rozhodoval bez jednání za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Pokud žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, tak je třeba poukázat na to, že rozhodnutí prvostupňové tvoří s rozhodnutím odvolacím jeden celek. Pokud tedy žalobce namítá, že se žalovaný nevypořádal s jeho námitkou, že je nepřípustné umístění stavby až na hranici pozemku, nelze vnímat napadené rozhodnutí izolovaně, ale vždy spolu s rozhodnutím prvostupňovým, které mu předchází. V prvostupňovém rozhodnutí se stavební úřad k otázce umístění stavby na hranici pozemku vyjádřil na str. 9 a 10. Žalobce přitom v podaném odvolání ze dne 8.12.2014 ani v jeho doplnění ze dne 10.12.2014 výslovně žádnou takovou námitku neuplatnil. Nebylo tedy třeba, aby se žalovaný touto otázkou výslovně zabýval, ale postačilo, pokud se ztotožnil s rozhodnutím stavebního úřadu. Napadené rozhodnutí tedy není nepřezkoumatelné. Žalobce dále namítá, že § 25 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je aplikovatelný i na situaci, kdy na pozemcích žalobce sice rodinné domy nestojí, ale tyto pozemky jsou k zastavění rodinnými domy určeny. Podle § 25 odst. 2 vyhlášky je-li mezi rodinnými domy volný prostor, vzdálenost mezi nimi nesmí být menší než 7 m a jejich vzdálenost od společných hranic pozemků nesmí být menší než 2 m. Ve zvlášť stísněných územních podmínkách může být vzdálenost mezi rodinnými domy snížena až na 4 m, pokud v žádné z protilehlých stěn nejsou okna obytných místností; v takovém případě se odstavec 4 nepoužije. Z uvedeného plyne, že citované ustanovení upravuje základní pravidlo ve vztahu k odstupovým vzdálenostem mezi rodinnými domy. V daném případě však na pozemku žalobce žádná stavba rodinného domu umístěna není a citované ustanovení tedy na danou situaci nedopadá. Domnívá-li se žalobce, že má být toto ustanovení aplikováno i na situaci, kdy žalobce na předmětném pozemku v budoucnu hodlá rodinný dům postavit, nemůže s ním zdejší soud souhlasit. Předně z citovaného ustanovení nic takového neplyne – naopak hovoří se v něm výslovně o volném prostoru mezi „rodinnými domy“. Navíc soudu není zřejmé, jak by měla být odstupová vzdálenost mezi umisťovaným domem a domem, který žalobce v budoucnu hodlá postavit, počítána. Není-li zřejmé, kde žalobce takový dům hodlá postavit, nelze případnou odstupovou vzdálenost od takového domu vůbec spočítat. Ani tuto námitku tedy soud důvodnou neshledal. Na danou situaci se přitom nevztahoval ani § 25 odst. 1 vyhlášky, podle něhož musí vzájemné odstupy staveb splňovat požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, státní památkové péče, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, prevence závažných havárií, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování kvality prostředí. Odstupy musí dále umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti, například technickou infrastrukturu. Jak totiž uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26.8.2013, sp.zn. 8 As 37/2013, „…pro posouzení odstupových vzdáleností staveb je rozhodná povaha daného objektu jako stavby ve smyslu stavebního práva …“. V daném případě na žalobcově pozemku žádná stavba ve smyslu stavebního práva umístěna v rozhodnout dobu nebyla a citované ustanovení se tedy na nepoužije. Na danou situaci však dopadá § 23 vyhlášky, podle něhož se stavby podle druhu a potřeby umisťují tak, aby bylo umožněno jejich napojení na sítě technické infrastruktury a pozemní komunikace a aby jejich umístění na pozemku umožňovalo mimo ochranná pásma rozvodu energetických vedení přístup požární techniky a provedení jejího zásahu. Připojení staveb na pozemní komunikace musí svými parametry, provedením a způsobem připojení vyhovovat požadavkům bezpečného užívání staveb a bezpečného a plynulého provozu na přilehlých pozemních komunikacích. Podle druhu a charakteru stavby musí připojení splňovat též požadavky na dopravní obslužnost, parkování a přístup požární techniky (odst. 1). Stavby se umisťují tak, aby stavba ani její část nepřesahovala na sousední pozemek. Umístěním stavby nebo změnou stavby na hranici pozemků nebo v její bezprostřední blízkosti nesmí být znemožněna zástavba sousedního pozemku (odst. 2). Z uvedeného plyne, že umístění stavby na hranici pozemku je možné. Nesmí však být znemožněna zástavba sousedního pozemku. V daném případě žalobce během správního řízení neuváděl, že by zástavba sousedního pozemku, resp. pozemků v jeho vlastnictví, byla znemožněna (namítal toliko, že nebude umožněna „v souladu s dosavadním charakterem nové okolní zástavby rodinných domů“). Ani v řízení o žalobě žalobce znemožnění zástavby svého pozemku, resp. pozemků netvrdil. Současně výslovně uvedl, že nerozporuje tvrzení první osoby na řízení zúčastněné, že je daná lokalita prioritně určená k zastavění vícepodlažními bytovými domy (nikoli tedy rodinnými domy). Podle soudu je přitom třeba rozlišovat mezi znemožněním zástavby pozemku a neumožněním zastavět pozemek takovým způsobem, jak si jeho vlastník představuje. Zatímco v případě první situace nelze umístit stavbu na hranici pozemku, v případě druhé situace tak učinit lze. Pokud pak územní studie obce Dubňany umožňuje zastavění až do hranice pozemku (to není mezi stranami sporné), lze konstatovat, že stavební úřad nepostupoval protiprávně. Soud přitom nesouhlasí se žalobcem, že by tak mohlo být rozhodnuto pouze tehdy, pokud s takovým postupem vlastník sousedního pozemku souhlasí. Nic takového totiž z dotčených předpisů neplyne. Nesouhlas může vlastník sousedního pozemku vyjádřit formou kvalifikovaných námitek, s nimiž se musí stavební úřad v rozhodnutí vypořádat. Tak tomu také v daném případě bylo. Pokud se žalobce domnívá, že případná budoucí zástavba jeho pozemku bude determinována nyní umisťovanou stavbou, je třeba s ním souhlasit. Na rozdíl od žalobce v tom ale soud žádné nepřípustné zvýhodnění vlastníka, který postavil dříve než soused, nevidí. Naopak takový přístup je zcela logický. Jsou-li odstupové vzdálenosti posuzovány od již existujících staveb, je zcela zřejmé, že jsou to právě stavebníci nových staveb, kdo se musí přizpůsobit a svoji stavbu umístit tak, aby byla v souladu se stavbami již existujícími. Je tedy pravdou, že stavebník, který staví dříve, je oproti pozdějším stavebníkům při umísťování stavby určitým způsobem zvýhodněn. Nejedná se však o zvýhodnění nepřípustné. Ostatně takový přístup vyjadřuje i obecná právní zásada „prior tempore potior iure“. Pokud jde o přístup požární techniky, tak samotný žalobce v replice uvádí, že nezpochybňuje, že je na předmětnou stavbu vydáno souhlasné stanovisko Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje. Soulad umisťované stavby s § 23 odst. 1 vyhlášky, resp. s tou jeho částí, která vyžaduje přístup požární techniky, je prokázán právě tímto stanoviskem. Poukazuje-li žalobce na to, že v případě požáru bude zřejmě nezbytné užít sousedních pozemků, nic to na shora uvedeném nemění, neboť tak je tomu v případě drtivé většiny staveb. Tvrdí-li žalobce, že při výstavbě bude zasaženo do jeho pozemku a bude nepřípustně obtěžován, je třeba jej v případě, že k takovému zásahu skutečně dojde, odkázat na soukromoprávní instituty k ochraně jeho práv. To samé je pak třeba uvést v případě, že bude údržba stavby v budoucnu žalobce nepřiměřeným způsobem obtěžovat či vlastník stavby poruší § 1013 občanského zákoníku. Pokud jde o tvrzené nepřípustné zastínění pozemku, tak to žalobce během stavebního řízení nenamítal a ani v žalobě k němu nic bližšího neuvádí. Nedává tedy soudu prostor se touto otázkou zabývat. Pokud žalobce poukazuje na to, že při umístnění staveniště dojde k porušení § 24e odst. 1 vyhlášky, neboť bude docházet k obtěžování okolí, jistě bude mít žalobce prostor (pokud k takovému obtěžování dojde) využít odpovídajících institutů upravených ve stavebním zákoně. Dovolává-li se žalobce § 1020 občanského zákoníku, podle něhož může vlastník pozemku, v případě že pro to má rozumný důvod, požadovat, aby se soused zdržel zřizování stavby na sousedním pozemku v těsné blízkosti společné hranice pozemků, tak je třeba uvést, že toto ustanovení se nedotýká případů, kdy si soused opatří ke zřízení stavby veřejnoprávní titul, např. právě stavební povolení, jako tomu bylo v daném případě. Jestliže v replice žalobce namítá, že dojde ke snížení ceny jeho pozemku, jedná se o námitku, kterou žalobce uplatnil po uplynutí lhůty k podání žaloby, a soud se jí tak zabývat nemůže (§ 71 odst. 2 s.ř.s.). Nad rámec uvedeného soud poznamenává, že pokud jde o prodejnost samotného pozemku p.č. 3339/88, tak tu soud považuje s ohledem na jeho šíři za značně problematickou, a to bez ohledu na umisťovanou stavbu. V. Závěr Je třeba tedy uzavřít, že správní orgány při posuzování věci vycházely z řádně a dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který následně správně aplikovaly relevantní ustanovení dotčených právních předpisů. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným. Nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou další vadu, jež by atakovala zákonnost napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu soud žalobu je nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. VI. Náklady řízení Soud rozhodl o nákladech řízení účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu nenáleží právo na náhradu nákladů řízení, to by náleželo procesně úspěšnému – žalovanému. Zdejší soud však nezjistil, že by žalovanému v souvislosti s řízením vznikly náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti, proto mu náhrada nákladů řízení nebyla přiznána. Ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení pak soud rozhodl tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i náhradu dalších nákladů řízení (§ 60 odst. 5 s.ř.s.). V daném případě však žádná z těchto zákonem předvídaných situací nenastala. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 9. listopadu 2016 Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r. Romana Lipovská předseda senátu