62 A 72/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: AGROKOOPERACE s.r.o., se sídlem Kelč 269, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Bürgerem, advokátem se sídlem Na Florenci 1, Praha 1, proti žalovaným:

1. Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, a 2. Finanční úřad pro Zlínský kraj, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, o žalobě na ochranu před nečinností, takto:

Výrok

I. Žalovaný č. 2 j e p o v i n e n vydat rozhodnutí o úrocích z vratitelných přeplatků za období listopad 2011, prosinec 2011, leden 2012 a květen 2012, vyplacených žalobci v částkách 10 178 477 Kč, 11 034 686 Kč, 3 119 109 Kč a 2 278 523 Kč na základě rozhodnutí Finančního úřadu pro hl. m Praha ze dne 21.12.2012, č.j. 697480/12/010511107066, č.j. 697482/12/010511107066 a č.j. 697483/12/010511107066, a ze dne 21.1.2013, č.j. 165763/13/2010- 24901-107066, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný č. 2 j e p o v i n e n zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 14 342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ing. Pavla Bürgera, advokáta se sídlem Na Florenci 1, Praha 1.

III. Žalovaní n e m a j í p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Usnesením ze dne 28.4.2016 postoupil Městský soud v Praze zdejšímu soudu žalobcovu žalobu ze dne 17.4.2015, v níž se domáhal ochrany před nečinností a nezákonným zásahem žalovaného č. 1 a č.

2. Nezákonný zásah žalovaného č. 1 spatřoval žalobce v tom, že žalovaný č. 1 vyrozuměním ze dne 20.2.2015, č.j. 5482/15/5200-20447-711681, odložil žalobcovy podněty ohledně nečinnosti správce daně namísto toho, aby mu přikázal zjednat nápravu. Žalovaný č. 2 se podle žalobce zásahu dopouští tím, že jakožto nově místně příslušný správce daně zůstává nečinným, jelikož ani on nezaevidoval na osobní daňový účet žalobce úrok z prodlení ve výši 3 031 826,64 Kč. Nečinnost spatřoval žalobce v jednání obou žalovaných, kteří nevydali rozhodnutí o úroku z prodlení, který žalobci podle jeho názoru náleží. Usnesením ze dne 1.6.2016 vyloučil zdejší soud žalobu na ochranu před nezákonným zásahem obou žalovaných k samostatnému projednání. Věc je u zdejšího soudu vedena pod sp.zn. 62 A 85/2016. I. Podstata věci V daňovém přiznání za zdaňovací období měsíce listopadu 2011 uplatnil žalobce nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 10 178 477 Kč. Výzvou ze dne 9.1.2012 zahájil Finanční úřad pro hl. m. Praha (dále též „správce daně“) postup k odstranění pochybností. V daňovém přiznání za zdaňovací období měsíce prosince 2011 uplatnil žalobce nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 11 034 686 Kč. Výzvou ze dne 13.2.2012 zahájil správce daně postup k odstranění pochybností V daňovém přiznání za zdaňovací období měsíce ledna 2012 uplatnil žalobce nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 3 119 109 Kč. Výzvou ze dne 12.3.2012 zahájil správce daně postup k odstranění pochybností. V případě všech uvedených zdaňovacích období byl postup k odstranění pochybností ukončen „přechodem“ na daňovou kontrolu, která byla zahájena protokolem ze dne 17.5.2012. V daňovém přiznání za zdaňovací období měsíce května 2012 uplatnil žalobce nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 2 278 523 Kč. Výzvou ze dne 11.7.2012 zahájil správce daně postup k odstranění pochybností. Platebními výměry vydanými Finančním úřadem pro hl. město Praha dne 21.12.2012 pod č.j. 697480/12/010511107066, č.j. 697482/12/010511107066 a č.j. 697483/12/010511107066 za zdaňovací období listopadu 2011, prosince 2011 a ledna 2012 a platebním výměrem ze dne 21.1.2013, č.j. 165763/13/2010-24901- 107066, za zdaňovací období květen 2012 byly shora uvedené nadměrné odpočty v plné výši uznány a zaplaceny na účet žalobce s datem splatnosti 14.1.2013, resp. 31.1.2013. Dne 26.1.2015 zaslal žalobce žalovanému č. 1 podněty k odstranění nečinnosti podle § 38 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), v nichž poukazoval na nečinnost Finančního úřadu pro hl. m. Praha, který žalobci nepřipsal úrok z vratitelných přeplatků podle § 155 odst. 5 daňového řádu. Současně žalobce žalovanému č. 1 sdělil, že změnil svoje sídlo a že místně příslušným správcem daně je v jeho případě nyní žalovaný č.

2. Žalovaný č. 1 všechny žalobcovy podněty odložil (vyrozuměním ze dne 20.2.2015), neboť dospěl k závěru, že Finanční úřad pro hl. m. Praha není nečinným, neboť neměl povinnost žalobci přiznat úrok z vratitelného přeplatku (žalobci totiž právo na úrok nevzniklo). II. Shrnutí žaloby Žalobce s názorem žalovaného č. 1 nesouhlasí a domnívá se, že mu právo na úrok vzniklo a že žalovaný č. 1, případně žalovaný č. 2 měli povinnost o úroku rozhodnout. Odvolává se k tomu na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5.11.2014, č.j. 7 Aps 3/2013 – 34. Nečinnost tak žalobce shledává v jednání obou žalovaných, kteří nevydali rozhodnutí o úroku. Žalobce se tedy domáhá toho, aby žalovaný č. 2, event. žalovaný č. 1 vydali rozhodnutí o úroku z prodlení. Na svém procesním postoji setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem. III. Shrnutí vyjádření žalovaného Žalovaný č. 1 ani žalovaný č. 2 nesouhlasí s právním názorem žalobce a nadále se domnívají, že žalobci nárok na úrok nevznikl a Finanční úřad pro hl. m. Praha ani žalovaný č. 2 nejsou nečinnými. Žalobu považují za nedůvodnou a navrhují, aby ji soud zamítl. I žalovaní na svém procesním postoji setrvali po celou dobu řízení před zdejším soudem. IV. Posouzení věci Žaloba byla podána včas (§ 80 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní /dále jen „s.ř.s.“/). Soud rozhodoval bez nařízení jednání za splnění podmínek podle § 51 odst. 1 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Smyslem žaloby proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 s.ř.s. je posouzení, zda je správní orgán nečinný, a pro tento případ mu nařídit vydání rozhodnutí či osvědčení. Soudní řízení v tomto případě končí vydáním rozsudku, jímž se správnímu orgánu nařizuje vydat rozhodnutí či osvědčení ve stanovené lhůtě. Smysl řízení je však dosažen až po jeho ukončení, tj. samotným faktickým vydáním rozhodnutí či osvědčení. Soudní řízení má samozřejmě svůj význam pouze tehdy, pokud nečinnost správního orgánu trvá. Pomine-li nečinnost v průběhu soudního řízení, soud žalobu zamítne podle § 81 odst. 3 s. ř. s., neboť vychází ze skutkového stavu, který zde je v den rozhodnutí soudu (srov. VOPÁLKA, V. a kolektiv. Soudní řád správní: komentář. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 191). Za podmínky řízení lze označit předpoklady, při jejichž splnění lze ve věci meritorně rozhodnout. V případě žaloby dle § 79 s.ř.s. musí být splněny obecné podmínky na straně účastníků řízení, tj. způsobilost být účastníkem řízení, procesní způsobilost, a dále dle citovaného ustanovení musí být splněna povinnost bezvýsledného vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti jeho nečinnosti, a konečně povinnost tvrzení žalobce, že správní orgán nevydal rozhodnutí nebo osvědčení, ačkoli mu to zákon ukládá. Samotné posouzení, zda byl žalovaný povinen vydat rozhodnutí a následné posouzení, zda jde či nejde o nečinnost správního orgánu ve smyslu § 79 odst. 1 s.ř.s., se děje při rozhodování o věci samé, nikoli při posuzování podmínek řízení. Závěr o tom, zda byl správní orgán skutečně nečinný, je již hmotněprávním posouzením věci, dle něhož je hodnocena důvodnost žaloby. Žalobce spatřuje nečinnost žalovaného č. 2 v tom, že nevydal rozhodnutí o úroku podle § 155 odst. 5 daňového řádu. Žalovaní mají za to, že žalobci nárok na úrok nevznikl a není tedy namístě rozhodnutí o úroku vydávat. Podle § 155 odst. 1 daňového řádu je daňový subjekt oprávněn požádat správce daně, u něhož má vratitelný přeplatek, o použití tohoto přeplatku na úhradu nedoplatku, který má u jiného správce daně, nebo na úhradu nedoplatku jiného daňového subjektu u téhož nebo jiného správce daně. Je-li této žádosti vyhověno, považuje se za den úhrady nedoplatku den, kdy došla žádost správci daně. Podle odst. 2 tohoto ustanovení správce daně vrátí daňovému subjektu vratitelný přeplatek na základě žádosti daňového subjektu o vrácení vratitelného přeplatku, nebo pokud tak stanoví zákon. Správce daně vratitelný přeplatek nižší než 100 Kč daňovému subjektu vrátí jen ve výjimečných případech tak, aby byla zajištěna zásada hospodárnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení pokud v době podání žádosti o vrácení vratitelného přeplatku dosahuje vratitelný přeplatek nejméně částku 100 Kč, poukáže jej správce daně do 30 dnů ode dne obdržení žádosti podle odstavce 2, v opačném případě žádosti vyhoví, pouze pokud vratitelný přeplatek této částky dosáhne do 60 dnů ode dne podání žádosti; lhůta pro jeho vrácení počíná běžet až ode dne následujícího po dosažení této částky. Je-li daňový subjekt u správce daně registrován, je povinen určit k vrácení přeplatku jeden z účtů u poskytovatelů platebních služeb uvedených v registraci. Podle odst. 4 citovaného ustanovení se proti rozhodnutí správce daně o žádosti podle odstavců 1 a 2 lze odvolat do 15 dnů ode dne jeho doručení. Vyhoví-li správce daně v plném rozsahu této žádosti, rozhodnutí daňovému subjektu neoznamuje, pokud o to není v žádosti výslovně požádán. Za den vydání rozhodnutí o žádosti, které bylo v plném rozsahu vyhověno, a současně za den jeho oznámení daňovému subjektu se považuje den, který následuje po dni doručení žádosti správci daně; proti tomuto rozhodnutí nelze uplatnit opravné prostředky. Podle odst. 5 citovaného ustanovení je-li poukazován správcem daně vratitelný přeplatek na žádost po lhůtě stanovené v odstavci 3 nebo po lhůtě stanovené zákonem pro vrácení vratitelného přeplatku, který se vrací bez žádosti, náleží daňovému subjektu úrok z vratitelného přeplatku, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Tento úrok daňovému subjektu náleží ode dne následujícího po dni, ve kterém uplynula stanovená lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku, do dne jeho poukázání daňovému subjektu. Úrok se nepřizná, nepřesahuje-li 100 Kč. O výši úroku rozhodne správce daně bezodkladně po vrácení tohoto přeplatku; § 254 odst. 3 a 6 se použije obdobně. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 25.9.2014, č.j. 7 Aps 3/2013- 34, dospěl k závěru, že uplatní-li plátce DPH nárok na nadměrný odpočet (§ 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty) a částka odpovídající tomuto nároku je mu v důsledku prověřování oprávněnosti nároku vyplacena později než v době tří měsíců od skončení zdaňovacího období, za něž nárok na odpočet uplatnil, náleží plátci za období od počátku čtvrtého měsíce od skončení zdaňovacího období, za něž nárok uplatnil, do dne uhrazení nadměrného odpočtu plátci úrok z oprávněně uplatněné částky ve výši stanovené podle § 155 odst. 5 daňového řádu. Právě uvedený závěr byl fakticky potvrzen i rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, který v rozhodnutí ze dne 25.5.2016, č.j. 1 Afs 235/2014 – 50, uvedl, že „právní názor vyslovený v rozsudku sedmého senátu (pozn. zdejšího soudu: tj. v rozsudku ze dne 25.9.2014, č.j. 7 Aps 3/2013-34), byl poté v rámci novelizace daňového řádu k 1.1.2015 promítnut v modifikované podobě do nového § 254a – nazvaného úrok z daňového odpočtu. Uvedené ustanovení je třeba považovat za lex specialis k obecným ustanovením, která se týkají přiznání úroku za pozdní vrácení přeplatku (§ 155 odst. 5 daňového řádu) nebo úroku z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 daňového řádu). Ustanovení § 254a daňového řádu má nadto i vlastní přechodná ustanovení (viz čl. VII, bod 6 zákona č. 267/2014 Sb.) a nelze při jeho aplikaci vycházet z obecných přechodných ustanovení obsažených v § 264 daňového řádu, tedy ani těch, která upravují postup při vracení přeplatků (§ 264 odst. 10 daňového řádu)“. Soud se neztotožňuje s názorem žalovaného č. 2, podle něhož není předmětný rozsudek na danou věc použitelný pro údajnou skutkovou odlišnost, neboť ta nemá na právní závěr zaujatý Nejvyšším správním soudem žádný vliv. Zdejší soud je naopak toho názoru, že shora uvedený závěr je na danou věc plně aplikovatelný. Z uvedeného plyne, že názor žalovaných je v daném případě nezákonný. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalobce ve vztahu ke zdaňovacím obdobím listopad 2011, prosinec 2011, leden 2012 a květen 2012 uplatnil nárok na odpočet daně, avšak částky odpovídající tomuto nároku mu byly vráceny až v lednu 2013, tj. po uplynutí doby tří měsíců od skončení jednotlivých zdaňovacích období, za něž nároky na odpočet uplatnil. Vzhledem k tomu náleží žalobci za období od počátku čtvrtého měsíce od skončení zdaňovacího období, za něž nárok uplatnil, do dne uhrazení nadměrného odpočtu úrok z oprávněně uplatněné částky ve výši stanovené podle § 155 odst. 5 daňového řádu. Odkazují-li se žalovaní na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29.5.2014, č.j. 5 Ans 11/2013-31, tak to na danou situaci nedopadá, neboť v této věci byla řešena žaloba, kterou se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřoval v tom, že mu dosud nebyla vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2012 a nedošlo k vrácení přeplatku na této dani, přestože daňové přiznání bylo podáno již dne 25.9.2012. Ve věci posuzované nyní (shodně jako ve věci řešené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.9.2014, č.j. 7 Aps 3/2013-34) směřuje žaloba k ochraně před nečinností, která spočívá v nevydání rozhodnutí o úroku z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu. Vzhledem k uvedenému je věcně a místně příslušný správce daně (tj. nyní žalovaný č. 2) povinen rozhodnutí o úroku, resp. o úrocích z vratitelných přeplatků podle § 155 odst. 5 daňového řádu vydat. Soud tedy tuto povinnost podle § 81 odst. 2 s.ř.s. uložil žalovanému č. 2 a stanovil mu k tomu přiměřenou lhůtu. Vzhledem k tomu již nerozhodoval o eventuálním petitu, jímž žalobce požadoval, aby byla tato povinnost uložena žalovanému č.

1. V. Náklady řízení Výrok o nákladech řízení o žalobě se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaní úspěšní nebyli, právo na náhradu nákladů řízení nemají. Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto mu přísluší náhrada nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému č. 2 (žalovaný č. 1 byl žalován toliko eventuálně). Z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady ve výši 2000 Kč za zaplacený soudní poplatek. Dále náklady právního zastoupení spočívající v odměně advokáta za tři úkony právní služby (tj. převzetí a příprava zastoupení, žaloba a další vyjádření, společně se třemi režijními paušály – celkem tedy 3 x 3 100 Kč + 3 x 300 Kč. To vše podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif). Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem DPH, byla zmíněná částka (krom soudního poplatku) navýšena o DPH. Celkem se tedy jedná o 14 342 Kč, které jsou žalovaní povinni zaplatit k rukám zástupce žalobce ve stanovené lhůtě.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 17. srpna 2016 Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r. Romana Lipovská předseda senátu