62 A 84/2015

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce R.

I. V., bytem H., H. 691, zastoupeného JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem Praha, Italská 1274/8, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha, nám. Hrdinů 1634/3, ze dne 25.2.2015, č.j. MV-141688-3/SO-2014, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: Žalobce brojí proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne ze dne 25.2.2015, č.j. MV-141688-3/SO-2014, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 19.8.2014, č.j. OAM-1794-19/ZR-2013. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení i výše uvedeného prvostupňového rozhodnutí.

I. Podstata věci Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „prvostupňový orgán“), si na základě zjištění, že se žalobce nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, vyžádalo trestní rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 18.2.2013, č.j. 61 T 32/2012-6294, a rovněž rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.7.2013, č.j. 6 To 32/2013-6745. Z předmětných rozsudků prvostupňový orgán zjistil, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby ve velkém rozsahu dle § 240 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), neboť jako jednatel obchodní společnosti zkrátil daň o více než 50 milionů Kč. Za toto protiprávní jednání byl žalobce odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 5 let a 6 měsíců a k trestu zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech, obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 let. Na základě výše uvedeného zahájil prvostupňový orgán z moci úřední řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu dle § 87l odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dne 19.8.2014 vydal prvostupňový orgán rozhodnutí, č.j. OAM-1794-19/ZR-2013, kterým zrušil žalobcovo povolení k trvalému pobytu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž namítal, že zrušení povolení k trvalému pobytu představuje nepřiměřený dopad rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Uvedl, že na území České republiky žijí jeho dvě nezletilé děti z prvního manželství, oba občané České republiky, se kterými má dobrý vztah. V důsledku napadeného rozhodnutí by byla ohrožena žalobcova možnost pravidelně se se svými dětmi vídat a zasahovat tak do jejich výchovy. Toto odvolání žalovaná svým rozhodnutím ze dne 25.2.2015, č.j. MV-141688- 3/SO-2014, zamítla a potvrdila rozhodnutí prvostupňového orgánu, neboť shledala, že bylo vydáno v souladu se zákonem. Tento závěr nyní žalobce napadá podanou žalobou.

II. Shrnutí argumentace žalobce Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí je z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života zcela nepřiměřené. Uvádí, že se zdržuje na území České republiky nepřetržitě více než 18 let a je držitelem povolení k trvalému pobytu. Důvodem pro zrušení povolení k trvalému pobytu je skutečnost, že byl odsouzen za spáchání závažného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Nebyl mu však uložen trest vyhoštění, který je v takových případech standardně ukládán, neboť má v České republice rodinné vazby. Žalobce má za to, že odůvodnění rozhodnutí, zejména hodnocení styku žalobce s jeho nezletilými dětmi, je neobjektivní a účelové. Uznává, že vzájemná setkání s dětmi byla nepravidelná, a to kvůli pracovní vytíženosti žalobce. Stýkal se s nimi však často a řádně platil výživné, přičemž přispíval na výchovu dětí i nad rámec výživného, dokud mu to situace dovolila. Po návratu z výkonu trestu se s dětmi pravidelně stýká, řádně platí výživné a s matkou svých dětí je domluven, že dlužné výživné vzniknuvší v souvislosti s jeho pobytem ve vazbě doplatí v době dvou let. Žalobce považuje tvrzení správních orgánů, že zrušením platnosti povolení k trvalému pobytu nebude žalobci nijak bráněno ve styku s rodinou, za zcela absurdní. Uvádí, že nejbližší konzulát na Ukrajině, kde by mohl požádat o vízum, je zhruba 500 km vzdálený od místa, kde by žalobce na Ukrajině žil, a těžko tak může naplnit scestnou představu správních orgánů, že může pravidelně každých 14 dnů navštěvovat děti v České republice. Rovněž nesouhlasí s názorem správních orgánů, že rozdíl ve výši výdělku v České republice a na Ukrajině je irelevantní. Toto tvrzení považuje za nepatřičné, neboť se nejedná pouze o jeho samého, ale především o jeho tři nezletilé děti, ke kterým má vyživovací povinnost, přičemž dvě z nich jsou dokonce občany České republiky. Žalobce se neztotožňuje s hodnotícím názorem správních orgánů, že v důsledku skutečnosti, že se rok po rozvodu znovu oženil s jinou ženou, státní příslušnicí Ukrajiny, s níž má pětiletého syna, zjevně pominul účel sloučení jeho původní rodiny. Žalobce uvádí, že do České republiky odešel ve 21 letech a nepřetržitě zde 18 let žije a pracuje. Ve své vlasti tak ztratil ekonomické vazby a v případě, že by byl nucen se do vlasti vrátit a sehnat zaměstnání, jeho výdělek by dosahoval sotva takové výše, kolik činí výživné na obě jeho nezletilé děti žijící v České republice. Žalobce vytýká správním orgánům, že při svém rozhodování nedostatečně zjistily skutkový stav, nezkoumaly okolnosti svědčící v jeho prospěch a zcela formálně rozhodly o zrušení jeho trvalého pobytu. K námitce vysoké nebezpečnosti žalobcova jednání, kterým měl být narušen veřejný pořádek, žalobce uvádí, že ji v posuzovaném případě nelze přeceňovat. Domnívá se, že bylo-li by tomu tak, jistě by mu trestní soud uložil trest vyhoštění, který je v takových případech standardně ukládaný. Je toho názoru, že jej napadené rozhodnutí svým dopadem podruhé trestá. V této souvislosti dodává, že předmětné rozhodnutí zcela jistě není v zájmu jeho nezletilých dětí, a to nejen těch, které jsou občany České republiky. K prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provedení důkazů výslechem jeho předchozí manželky, jakož i jeho současné manželky, případně jejích rodičů a dalších svědků. V zaslané replice žalobce vyjadřuje názor, že žalovaná po celou dobu řízení pouze hledala důvody, proč žalobci trvalý pobyt zrušit, a nikoliv důvody pro jeho ponechání. Vyčítá žalované, že na situaci nahlíží pouze z pohledu žalobce, nikoliv však z pohledu České republiky či jeho nezletilých dětí. Žalobce zdůrazňuje, že dle § 87l písm. a) zákona o pobytu cizinců lze trvalý pobyt zrušit, jestliže držitel tohoto povolení ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. Žalobce má za to, že se však žalovaná nedostatečně vypořádala s přesnou specifikací důvodu pro zrušení trvalého pobytu žalobce. S ohledem na výše uvedené navrhuje žalobce napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvostupňového orgánu zrušit. Na svém procesním stanovisku žalobce setrval po celou dobu řízení.

III. Shrnutí argumentace žalované Žalovaná se předně neztotožňuje s názorem žalobce, že soudy v podobných případech standardně udělovaly trest vyhoštění. Naopak uvádí, že má bohatou zkušenost s tím, že trestní soudy od udělení tohoto trestu ustupují, čemuž odpovídá i judikatura Nejvyššího správního soudu. V této souvislosti dodává, že neudělením soudního vyhoštění není žalovaná vázána, neboť sleduje jiné cíle než trestní soudy. Žalovaná dále zdůrazňuje, že nelze směšovat trest vyhoštění spočívající v zákazu pobytu na území České republiky se zrušením povolení k trvalému pobytu. Intenzita zásahu do osobního nebo rodinného života v případě zrušení povolení k dlouhodobému pobytu není stejně vysoká jako u trestu vyhoštění. Co se týká námitky nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, žalovaná uvádí, že rodinné vazby žalobce nebyly již před jeho uvězněním nijak silné a následně byly významně narušeny jeho několikaletým uvězněním. Žalobce, který páchal svou trestnou činnost v úmyslu přímém, si byl vědom skutečnosti, že může být dopaden a uvězněn, čímž bude znemožněno jeho další soužití s rodinou. Žalovaná je toho názoru, že spáchání trestné činnosti navzdory hrozbě několikaletého uvěznění je důkazem, že žalobci na blahu jeho blízkých příliš nezáleží. Argumentaci žalobce, že právě s ohledem na vazby s rodinnými příslušníky mu pobytové oprávnění nemůže být zrušeno, považuje žalovaná za účelovou. V podrobnostech odkazuje na text odůvodnění svého rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhuje žalobu zamítnout. Žalovaná na svém procesním stanovisku setrvala po celou dobu řízení před zdejším soudem.

IV. Posouzení věci Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Zdejší soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Soud rozhodoval bez jednání za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s.ř.s. Stěžejní žalobcova argumentace uplatněná v podané žalobě směřovala k nesprávnému posouzení přiměřenosti zásahu do osobního a rodinného života žalobce v důsledku zrušení povolení k trvalému pobytu. Podle § 87l písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo rozhodnutím zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, není-li zahájeno řízení o správním vyhoštění (…) za podmínky, že rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že povolení k trvalému pobytu lze zrušit pouze tehdy, jsou-li kumulativně splněny dva předpoklady. Za prvé, jednání cizince musí ohrožovat bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušovat veřejný pořádek za předpokladu, že v důsledku tohoto jednání nebylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. Za druhé, současně zrušení povolení k trvalému pobytu musí být přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života. V případě, že jedna z těchto podmínek není splněna, nelze povolení cizince k trvalému pobytu zrušit. Smyslem zkoumání zachování proporcionality mezi důvody pro zrušení povolení k trvalému pobytu a dopady tohoto rozhodnutí je dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví a zájmem cizince na ochraně jeho soukromého a rodinného života. Vzhledem ke skutečnosti, že zrušení povolení k trvalému pobytu představuje významný zásah do svobody pohybu cizince, je třeba vždy důsledně zkoumat specifické okolnosti jednotlivých případů a zejména brát v potaz závažnost jednání cizince a jeho vztah k osobním a rodinným vazbám na území České republiky. Jde-li o prvně zmíněnou podmínku, je nutné zabývat se otázkou výkladu pojmu veřejný pořádek, resp. závažné narušení veřejného pořádku v kontextu zákona o pobytu cizinců. K této otázce se již v minulosti vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozhodnutí ze dne 26.7.2011, č.j. 3 As 4/2010-151, www.nssoud.cz, uvedl, že „způsob a meze použití opatření z důvodu veřejného pořádku upravuje směrnice 2004/38/ES obecně zejm. ve svém čl.

27. Z odst. 2 daného ustanovení vyplývá, že taková opatření musí být provedena v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby, které musí představovat „skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti“. V posuzované věci není sporu o skutkovém stavu věci. Žalobce se v rámci výkonu funkce jednatele společnosti společně s několika spolupachateli dopustil trestného činu zkrácení daně ve smyslu § 240 odst. 1, 2 písm. a), 3 trestního zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 5 let a 6 měsíců. Žalobce se uvedeného jednání dopustil úmyslně, za účelem zisku, přičemž uvedenou trestnou činnost páchal nejméně po dobu 1 roku. Žalobce svým jednáním způsobil České republice škodu přesahující 50 mil. Kč. Toto chování bez dalšího znamená závažné narušení veřejného pořádku. Ostatně tento závěr žalobce nijak nepopírá. Zdejší soud přitom nepřisvědčil žalobci, že správní orgány přecenily nebezpečnost jeho jednání. Z hlediska systematiky trestního zákoníku se žalobcem spáchané jednání řadí mezi zvlášť závažné zločiny, tedy mezi takové úmyslné trestné činy, za něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí sazby nejméně deset let právě zejména pro vysokou míru nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Žalobce jako cizinec je povinen dodržovat zákony po celou dobu svého pobytu na území České republiky a v případě, kdy tak nečiní, musí být připraven nést následky svého jednání. Zdejší soud tak dospěl k dílčímu závěru, že v nyní posuzované věci byla splněna první podmínka pro zrušení povolení k trvalému pobytu. Pokud jde o druhou podmínku, tedy otázku intenzity zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, platí, že podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Jedná se tedy o demonstrativní výčet faktorů, které je nutno vážit z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce při rozhodování o zrušení povolení k trvalému pobytu cizince. V posuzované věci vycházely dotčené správní orgány při posuzování proporcionality ze skutečností zjištěných v rámci správního řízení. Z obsahu správního spisu se podává, že žalobce pobývá na území České republiky od roku 1997, a to na základě povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení rodiny. Na území České republiky žije jeho bývalá manželka a jejich dvě děti, všichni občané České republiky. Manželství s bývalou manželkou bylo však již v roce 2007 rozvedeno a žalobce se následně znovu oženil se svojí druhou manželkou, která je občankou Ukrajiny, kde též společně s jejich synem žije. Z obsahu správního spisu dále vyplývá, že žalobce má se svými dětmi z prvního manželství pěkný vztah, ačkoliv jejich kontakty (zpravidla telefonické) byly ještě před jeho nástupem do výkonu trestu nepravidelné, a to s ohledem na pracovní vytížení žalobce. To ostatně žalobce potvrzuje v podané žalobě. Po návratu z výkonu trestu obnovil kontakt se svými dětmi z prvního manželství, které v současnosti žijí se svojí matkou a jejím přítelem. Žalobce zároveň nadále platí dětem výživné. Po zhodnocení všech skutečností dospěl zdejší soud k závěru, že zejména vzhledem k celkové délce pobytu žalobce na území České republiky a s ohledem na ekonomické zázemí žalobce (vlastnictví nemovitosti, nástup do zaměstnání) nepochybně existují vazby žalobce na Českou republiku. Na druhou stranu žalobce nezpřetrhal ani rodinné, společenské a ekonomické vazby na Ukrajině, neboť v rodné zemi krátce po rozvodu s první manželkou založil novou rodinu, která na území Ukrajiny stále žije. Údajný plán žalobcovy manželky přesídlit se i s jejich synem do České republiky není v této věci relevantní, neboť k němu dosud nedošlo a žalobcova manželka se synem na Ukrajině stále žije. Dle názoru zdejšího soudu je nutné přihlédnout k charakteru a účelu institutu trvalého pobytu. Trvalý pobyt (např. oproti pobytu přechodnému) ztělesňuje nejvyšší stupeň pobytového oprávnění cizince na území České republiky, který přináší cizinci značný kvalitativní posun z hlediska právního postavení a možnosti běžného života na jejím území. Nejvyšší stupeň povolení k pobytu přitom zásadně vyžaduje naplnění přísných zákonných požadavků. Zrušením povolení k pobytu však není nikterak dotčeno žalobcovo právo žádat o nižší druhy pobytového oprávnění, které by mu zajistily možnost pravidelně navštěvovat své děti a být s nimi v kontaktu. Byť tedy má žalobce vazby na Českou republiku, neztratil vazby ani na domovskou zemi, neboť v ní má novou rodinu, se kterou je v úzkém kontaktu. Zároveň se žalobce dopustil vůči České republice jednání zvláště škodlivého. Soud tedy neshledal, že by rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu žalobce bylo nepřiměřené. Pokud jde o návrhy žalobce na provedení důkazu výslechem jeho předchozí i současné manželky, jejích rodičů, žalobcových dětí či jeho zaměstnavatele považuje zdejší soud za dané situace za nadbytečné. I kdyby tyto osoby potvrdily žalobcem tvrzené skutečnosti, nic by to nemohlo na závěru zdejšího soudu změnit, neboť tyto skutečnosti soud nepovažuje za dostatečné pro vyhovění jeho žalobě. Zdejší soud shledal, že v rámci předcházejících správních řízení byl dostatečně zjištěn skutkový a právní stav věci, spisový materiál je úplný a pro účely přezkoumání napadeného rozhodnutí zcela dostatečný. V. Závěr Žalovaná podle zdejšího soudu aplikovala správný právní předpis, v jeho mezích správnou právní normu, přitom pochybení, jež by mělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, se nedopustila ani při její aplikaci na zjištěný skutkový stav. Proto soud neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec těchto uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by atakovala zákonnost napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Zdejší soud tedy dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. VI. Náklady řízení Soud rozhodl o nákladech řízení účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu nenáleží právo na náhradu nákladů řízení, to by náleželo procesně úspěšné – žalované. Zdejší soud však nezjistil, že by žalované v souvislosti s řízením vznikly náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti, proto jí náhrada nákladů řízení nebyla přiznána. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 7. prosince 2016 Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r. Romana Lipovská předseda senátu