62 A 85/2015

Plný text

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: Ing. M. K., bytem P. 7, Z., zastoupený Mgr. Radkem Motzkem, advokátem se sídlem Zahrada 6, Kaly, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.2.2015, č. j. JMK 98680/2014, sp. zn. S-JMK 98680/2014 OÚPSŘ, takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 16.2.2015, č. j. JMK 98680/2014, sp. zn. S- JMK 98680/2014 OÚPSŘ, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Radka Motzkeho, advokáta se sídlem Zahrada 6, Kaly.

III. Žalovaný n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce podal ke krajskému soudu žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.2.2015, č. j. JMK 98680/2014, sp. zn. S-JMK 98680/2014 OÚPSŘ.

I. Podstata věci Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, rozhodnutím ze dne 16.2.2015, č. j. JMK 98680/2014, sp. zn. S-JMK 98680/2014 OÚPSŘ, změnil rozhodnutí Městského úřadu Znojmo, odboru výstavby, ze dne 26.5.2014, č. j. MUZN 37550/2014, jímž byla zamítnuta žádost žalobce a jeho manželky o vydání rozhodnutí o umístění stavby s názvem „Novostavba lisovny, Znojmo, Popice“ na pozemcích p.č. 1599, 1600/5 k.ú. Popice u Znojma, tak, že byl text výroku tohoto rozhodnutí doplněn o text „v souladu s § 51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád v platném znění“. Ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Žalovaný napadené rozhodnutí odůvodnil tím, že záměr žadatelů sice nebyl v rozporu s územním plánem, nicméně vyhovění žádosti znemožňovalo nesouhlasné závazné stanovisko Správy Národního parku Podyjí ze dne 21.12.2012, které bylo potvrzeno opatřením nadřízeného orgánu (Ministerstva životního prostředí) ze dne 11.12.2013 a následně sdělením ze dne 8.12.2014. Za této situace stavební úřad správně postupoval podle § 51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), a žádost zamítl, aniž by se zabýval námitkami žalobce a jeho manželky a prováděl další dokazování. Správa Národního parku Podyjí (dále jen „správa parku“) vydala dne 21.12.2012 dvě závazná stanoviska podle § 149 odst. 1 správního řádu a § 12 odst. 2 a § 37 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“). Stanoviskem č.j. NPP 1376/2012 správa parku nesouhlasila s realizací přístavby lisovny na pozemcích p. č. 1900/5 (pozn. soudu: správně má být 1600/5) a 1599 v k.ú. Popice ve variantě č. 2 (v zastavěné ploše 18 m2 a s výškou hřebene 4,75 m). Předně poukázala na to, že územní plán v předmětné lokalitě umožňuje stavbu účelových zařízení o zastavěné ploše nejvíce 18 m2. Nesouhlas odůvodnila tím, že se záměr nachází v ochranném pásmu „Národního parku Podyjí, Ptačí oblasti Podyjí, významném biotopu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů“. Konkrétně se v řešené lokalitě nachází silně ohrožený druh (strakapoud jižní) a zvláště chráněné druhy (strnad luční, krutihlav obecný a žluva hajní) a dále silně ohrožený druh motýla (martináč hrušňový) a ohrožený druh (otakárek ovocný). Podle správy parku je pro zajištění další existence těchto druhů třeba zachovat stávající charakter prostředí s dostatkem zeleně a neomezovat biologicky aktivní plochu lokality jakoukoli další zástavbou. Dále správa parku uvedla, že má chránit i krajinný ráz (přírodní, kulturní a historickou charakteristiku určitého místa či oblasti). V daném místě je výstavba rozptýlená a volnější; „střídají se zde nadzemní lisovny se zemními sklepy bez zřetelného vymezení uliční čáry vůči záhumení cestě“. „Zemní sklepy i objekty lisoven jsou umístěny nahodile, není zde vytvořen žádný pravidelný rytmus rozmístění“. Jedná se o „ojediněle dochovaný celek“. Správa parku uzavřela, že objekt se stávající plochou (18 m2) nemůže plnit funkci lisovny a jedná se o stavbu „objemově poddimenzovanou“, „převýšenou“ a nerespektující „typické architektonické formy a materiály“ používané v dotčené lokalitě; jejím povolením by došlo ke snížení kulturní, historické a přírodní hodnoty daného území (§ 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny). Ve stanovisku č.j. NPP 1290/2012 se negativně vyslovila správa parku mj. k variantě č. 1 předmětné stavby (lisovna se zastavěnou plochou 42 m2 a výškou hřebene 6,403 m). Stejně jako ve stanovisku k variantě č. 2 předně poukázala na to, že územní plán v předmětné lokalitě umožňuje stavbu účelových zařízení o zastavěné ploše nejvíce 18 m2 a navržená výstavba je tak v rozporu s územním plánem. Dále upozornila na výskyt chráněných druhů ptáků a motýlů a na nezbytnost zachovávat stávající charakter prostředí bez další nové zástavby, jakož i na ochranu krajinného rázu sklepní zástavby v jižní části Popic. S ohledem na zcela výjimečný charakter plochy dochovaných sklepů a lisoven je podle správy parku třeba, aby objekty respektovaly půdorysné stopy původních objektů. Půdorysná velikost stávající předsíně sklepa je přitom 12 m2. Doposud byly povolovány toliko opravy či obnovy objektů v rozsahu půdorysů zakreslených v katastrální mapě. S ohledem na § 2 odst. 4 správního řádu (předvídatelnost rozhodnutí) tak považuje správa parku za nezbytné vydat nesouhlasné stanovisko, přestože navržená stavba respektuje typické architektonické formy i materiály používané v dotčené oblasti. Ministerstvo životního prostředí (dále jen „ministerstvo“) sdělením ze dne 11.12.2013 stanovisko č.j. NPP 1290/2012 potvrdilo. Poukázalo na to, že v případě stavebního záměru nebyl dodržen hned první znak § 12 odst. 2 písm. a) nařízení vlády č. 164/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní park Podyjí a stanoví podmínky jeho ochrany (dále jen „nařízení vlády“), neboť je v rozporu s platnou územně plánovací dokumentací. Navržená výměra stavby (42 m2) více než 3x převyšuje územním plánem povolenou výměru (18 m2). Stanoviskem ze dne 8.12.2014 pak ministerstvo sdělilo, že na závěrech zaujatých dne 11.12.2013 nadále setrvává.

II. Shrnutí argumentace žalobce Žalobce namítá, že návrh lisovny respektoval tradiční architekturu. Závazná stanoviska správy parku považuje za nezákonná, stejně jako navazující přípisy ministerstva. Žalobce poukázal na to, že ministerstvu ani správě parku jako orgánům ochrany přírody nepřísluší posuzovat soulad záměru s územním plánem. K tomu je oprávněn stavební úřad. Podle žalobce bylo v řízení rovněž ignorováno, že byl vydán nový územní plán. Dále žalobce namítal porušení zásady materiální pravdy, neboť je stanovisko správy parku toliko v obecné rovině, navíc správa parku de facto stanovila v předmětné lokalitě stavební uzávěru. Žalobce poukázal rovněž na to, že v dané lokalitě byly stavby obdobného charakteru v nedávné době povoleny. Žalobce tedy navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a na svém procesním stanovisku setrval i po celou dobu řízení.

III. Shrnutí argumentace žalovaného Žalovaný se žalobou nesouhlasí a navrhuje ji v celém rozsahu zamítnout. Má za to, že není oprávněn závazné stanovisko správy parku ani sdělení ministerstva hodnotit. Žalovaný na svém procesním stanovisku setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem.

IV. Posouzení věci Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Soud postupoval podle § 75 odst. 2 s.ř.s. a přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí, jakož i závazný podklad přezkoumávaného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Nejprve se soud zabýval námitkou, že orgány ochrany přírody (ministerstvo a správa parku) nebyly způsobilé zabývat se v závazném stanovisku otázkou souladu navrhovaného záměru s územním plánem. Podle § 149 správního řádu je závazné stanovisko úkonem učiněným správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány (odst. 1). Jestliže bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne (odst. 3). Podle odst. 4 citovaného ustanovení jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny k umisťování a povolování staveb, jakož i jiných činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany krajinného rázu může stanovit Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. Podle § 37 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je ke stavební činnosti, terénním a vodohospodářským úpravám, k použití chemických prostředků a změnám kultury pozemku v ochranném pásmu nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podle § 78 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny na území národních parků, chráněných krajinných oblastí, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a ochranných pásem těchto zvláště chráněných území, nejde-li o vojenské újezdy, vykonávají státní správu v ochraně přírody a krajiny správy národních parků a správy chráněných krajinných oblastí, není-li podle tohoto zákona příslušný obecní úřad nebo Ministerstvo životního prostředí. Podle § 1 nařízení vlády se k zajištění ochrany přírody a krajiny v Podyjí v souladu s moderními poznatky ekologických i společenských vědních oborů zřizuje národní park Podyjí. Podle § 90 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací. Z uvedeného plyne, že žalobci je třeba přisvědčit v tom, že orgány ochrany přírody a krajiny jsou povolány k tomu, aby v závazném stanovisku posuzovaly soulad záměru s ochranou přírody a krajiny, jakož i s krajinným rázem (§ 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny), nikoli s územním plánem. K tomu je podle § 90 písm. a) stavebního zákona určen právě stavební úřad. Jak vyplynulo ze správního spisu, správa parku svoje nesouhlasné stanovisko č.j. NPP 1290/2012, o něž se napadené rozhodnutí opírá, odůvodnila předně rozporem s územním plánem a dále nezbytností ochrany konkrétních druhů ptactva a motýlů, jakož i stávajícího krajinného rázu. Ministerstvo však ve svém stanovisku ze dne 11.12.2013 (potvrzeném stanoviskem ze dne 8.12.2014) posuzovalo toliko to, zda správa parku správně dospěla k závěru, že je předmětný závěr v rozporu s územním plánem. Ministerstvo rozpor s územním plánem shledalo a uzavřelo, že za této situace nelze vydat souhlasné stanovisko, aniž by bylo třeba se zabývat jednotlivými odvolacími námitkami. Z uvedeného je tedy zřejmé, že ministerstvo potvrdilo správnost závazného stanoviska toliko v té části, v níž se stanovisko správy parku zabývalo rozporem záměru s územním plánem; tedy v otázce, kterou orgány ochrany přírody při vydávání závazných stanovisek podle § 12 odst. 2 a § 37 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny nejsou oprávněny řešit, neboť k posuzování souladu záměru s územním plánem je povolán stavební úřad. Soud současně nepřehlédl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že předmětný záměr je podle jeho názoru v souladu s územním plánem, nicméně s ohledem na závazné nesouhlasné stanovisko správy parku potvrzené ministerstvem nemohl být záměr povolen. Nijak se přitom nezabývá tím, že ministerstvo potvrdilo nesouhlasné stanovisko správy parku pouze v závěru, že předmětný záměr je v rozporu s územním plánem, tedy při posuzování otázky, kterou orgány ochrany přírody nejsou oprávněny při vydávání závazného stanoviska posuzovat, a kterou žalovaný navíc posoudil zcela odlišně. Soud je přitom toho názoru, že správní orgán, který správní řízení vede (tj. stavební úřad a žalovaný), musí závazné stanovisko vydané podle § 149 správního řádu posoudit. Posouzení přitom nepodléhá odborná stránka stanoviska ve smyslu její správnosti (to by popíralo samotný smysl závazných stanovisek). Správní orgán, který řízení vede, je však oprávněn (a povinen) zabývat se úplností, určitostí a srozumitelností závazného stanoviska, jakož i tím, zda se správní orgán příslušný k vydání závazného stanoviska nedopustil zjevného skutkového nebo právního pochybení. Ministerstvo, jemuž bylo podle § 149 odst. 4 správního řádu předloženo odvolání směřující proti obsahu závazného stanoviska, se tak mělo vypořádat s námitkami odvolatele a v jejich kontextu posoudit správnost závazného stanoviska správy parku. Žalovaný měl následně ověřit, zda se tak stalo, a případně žádat nápravu. Obdobně srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27.2.2014, č. j. 30 A 57/2012-84, nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4.12.2013, č. j. 5 A 241/2011-69, (oba dostupné na www.nssoud.cz). V daném případě tedy žalovaný pochybil, neboť ministerstvo nevyzval k tomu, aby se v kontextu podaného odvolání vyjádřilo k otázkám týkajícím se ochrany přírody a krajiny, které ve stanovisku správa parku uvedla, ale spokojil se s tím, že ministerstvo nesouhlasné stanovisko potvrdilo, neboť navržený záměr považovalo (stejně jako správa parku) za rozporný s územním plánem. Pokud pak žalovaný zároveň uvedl, že navržený záměr je s územním plánem v souladu a současně opřel svoje rozhodnutí o stanovisko ministerstva, které záměr považuje za rozporný s územním plánem, zatížil svoje rozhodnutí nepřezkoumatelností. Napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné. Žalovaný totiž v napadeném rozhodnutí de facto sdělil, že záměr je sice v souladu s územním plánem, avšak s ohledem na existenci závazného stanoviska, které říká, že je záměr s územním plánem v rozporu, nemůže záměr povolit. Za této situace se soud nemohl zabývat dalšími žalobními námitkami týkajícími se skutkového stavu, neboť bude předně na ministerstvu, aby důvody ochrany přírody a krajiny, jakož i krajinného rázu, o něž je nesouhlasné stanovisko správy parku rovněž opřeno, posoudilo v kontextu podaného odvolání. Poté žalovaný posoudí, zda tak ministerstvo učinilo a zda se přitom nedopustilo zjevného skutkového nebo právního pochybení. Současně bude povinen zohlednit tvrzení žalobce o tom, že v předmětné lokalitě byly povoleny nové stavby obdobného charakteru, jako je žalobcem požadovaný záměr. Otázku souladu záměru s územním plánem přitom bude posuzovat stavební úřad, resp. žalovaný a nikoli orgán ochrany přírody a krajiny.

V. Závěr Soud tedy napadené rozhodnutí bez jednání zrušil jako nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Nezbytnost zrušení prvostupňového rozhodnutí nechť posoudí žalovaný.

VI. Náklady řízení Výrok o nákladech řízení o žalobě se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný úspěšný nebyl, právo na náhradu nákladů řízení nemá. Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto mu přísluší náhrada nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady ve výši 3000 Kč za zaplacený soudní poplatek. Dále se jednalo o náklady právního zastoupení spočívající v odměně zástupce za tři úkony právní služby po 3100 Kč společně se třemi režijními paušály po 300 Kč – převzetí a příprava zastoupení, žaloba a replika, tedy 10 200 Kč; podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem DPH, byla zmíněná částka (vyjma zaplaceného soudního poplatku) navýšena o částku odpovídající DPH podle § 57 odst. 2 s. ř. s. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobci částku 15 342 Kč, a to k rukám zástupce žalobce ve stanovené lhůtě. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 7. prosince 2016 Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r. Romana Lipovská předseda senátu