62 A 93/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: R.Hero Reality s.r.o., se sídlem Brno, Markéty Kuncové 2, proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Brně domáhá, aby soud určil, že se žalovaný dopustil nezákonného zásahu tím, že jeho pracovníci při místním šetření dne 28.4.2016 předjímali výsledek daňové kontroly, znevažovali zástupce žalobce a porušili povinnost mlčenlivosti. I. Podstata věci Žalovaný v rámci daňové kontroly daně z příjmů prováděné u žalobce uskutečnil dne 28.4.2016 místním šetření, jehož se za žalobce účastnil jeho zástupce Bc. R. V. Dne 30.5.2016 podal zástupce žalobce k žalovanému stížnost „na nevhodné chování úřední osoby a na únik informací v daňovém řízení“ podle § 261 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. II. Shrnutí tvrzení žalobce Žalobce v žalobě uvádí, že se pracovnice žalovaného při místní šetření chovala nevhodně a znevažovala tak zástupce žalobce i žalobce. Snažila se žalobci „podsouvat domněnky“, že vykázané tržby nejsou úplné a správné a předjímala tak výsledek kontroly, „s pohrdáním v hlase“ se zástupce žalobce dotazovala na jeho dosažené vzdělání, přestože jí byl „akademický titul zástupce“ znám. Toto nevhodné chování vyústilo dokonce ve víkendové zdravotní problémy zástupce žalobce, který musel vyhledat lékařskou pomoc. Žalobce se domnívá, že žalovaný se k žalobci tak chová proto, že vnímá jako nepřijatelné žalobcovo podnikání (poskytování ubytování sociálně slabým osobám). Podle žalobce také žalovaný porušuje povinnost mlčenlivosti a snaží se žalobce zastrašit a poškodit u jeho klientů. Žalobce navrhuje vyslechnout pracovníky Úřadu práce, „kteří s myšlenkou likvidace žalobce operují od počátku daňového řízení“. Nevhodné chování pracovnice žalovaného podle žalobce sice nepotvrzuje protokol o místním šetření, ale zmiňuje je „Vyrozumění o výsledku šetření stížnosti a opatřeních přijatých k nápravě“ ze dne 14.7.2016. Z výše uvedeného důvodu se žalobce domáhal, aby soud určil, že v žalobě popsané jednání pracovníků žalovaného je nezákonným zásahem. Na svém procesním postoji setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem. III. Shrnutí vyjádření žalovaného Žalovaný se žalobcem nesouhlasí. Domnívá se, že žalobce měl vyčerpat prostředky nápravy podle daňového řádu. Žalobu tedy považuje za nepřípustnou a navrhuje její odmítnutí, event. zamítnutí, neboť žalovaný postupoval v souladu se zákonem. I žalovaný na svém procesním postoji setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem. IV. Posouzení věci Zdejší soud posuzoval nejprve to, zda je v této věci dán dostatek legitimace aktivní i pasivní podle § 82 a § 83 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), a dodržení lhůty pro podání žaloby (§ 84 s.ř.s.); teprve v případě dostatku aktivní a pasivní legitimace a dodržení lhůty se mohl zabývat dalšími podmínkami pro řízení ve věci podávanými z § 82 s.ř.s. Aktivní legitimace (§ 82 s.ř.s.) svědčí každému, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech zásahem správního orgánu. Určující skutečností pro vyslovení závěru o existenci aktivní legitimace na straně žalobce je tedy fakt tvrzení přímého zkrácení na právech zásahem správního orgánu, nikoli skutečnost, že k přímému zásahu do práv žalobce skutečně došlo (to již je otázkou pro posouzení žaloby ve věci samé). Přímé zkrácení na svých právech je ze strany žalobce jasně tvrzeno a argumentováno. Tato podmínka řízení je tedy splněna. Pokud jde o legitimaci pasivní, § 83 s.ř.s. stanoví, že žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah. Tu je nepochybně správním orgánem žalovaný; jeho identifikace není spornou, spornou není ani skutečnost, že jde o správní orgán. I tato podmínka řízení je tedy splněna. Pokud jde o podmínku včasnosti žaloby podávanou z § 84 odst. 1 s.ř.s. (při jejím nedostatku by musela být žaloba odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. b/ s.ř.s., a tedy touto otázkou je také třeba se zabývat předtím, než soud přistoupí k meritornímu posouzení žaloby), i ta je dle soudu splněna. Nezákonný zásah má podle žalobce spočívat v jednání při místním šetření ze dne 28.4.2016. Žalobce podal žalobu dne 26.6.2016. Podle § 84 odst. 1 s. ř. s. musí být žaloba podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo. V daném případě je zřejmé, že v objektivní dvouleté lhůtě i subjektivní dvouměsíční lhůtě žaloba podána byla. Dále se soud zabýval otázkou přípustnosti žaloby. Podle § 85 s.ř.s. je žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný. V daném případě (po úpravě petitu v replice) se žalobce domáhá právě toliko určení toho, že zásah byl nezákonným. Byť by se tedy žalobce mohl nápravy domoci jinými prostředky (stížností podle § 261 odst. 1 až 5 daňového řádu a žádostí o prošetření způsobu vyřízení této stížnosti dle § 261 odst. 6 téhož zákona), není jeho žaloba nepřípustnou. Zdejší soud se za tohoto stavu zaměřil na posouzení otázky, zda se v daném případě vůbec může pojmově jednat o nezákonný zásah, kterým by žalobce mohl být na svých právech zkrácen ve smyslu § 82 s.ř.s. Touto otázkou se však zdejší soud již musel zabývat v rámci úvah o věci samé. Jak totiž uvedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 20.9.2006 v právní věci sp. zn. 3 Aps 4/2005, „…závěr o tom, zda se skutečně jednalo o nezákonný zásah, je již závěrem hmotněprávním, dle něhož je posouzena důvodnost žaloby…“. Shodně se pak vyslovil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16.12.2008 v právní věci sp. zn. 8 Aps 6/2007, když uvedl, že „…posouzení, zda úkon správního orgánu může být pojmově nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením ve smyslu § 82 s.ř.s., je otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé), nikoli otázkou existence podmínek řízení dle § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s….“; věcně shodně Nejvyšší správní soud judikoval i v dalších rozsudcích, např. v rozsudcích ze dne 14. 2. 2006 v právní věci sp. zn. 1 Afs 40/2005 nebo ze dne 19.9.2007 v právní věci sp. zn. 9 Aps 1/2007. Z právě uvedeného tedy plyne, že pokud by zdejší soud dospěl k závěru, že se nemůže jednat o nezákonný zásah ve smyslu § 82 s.ř.s., nemůže žalobu odmítnout, nejvýše ji může zamítnout (jako nedůvodnou). Pojem zásah (ve významu § 82 s.ř.s.) není definován žádným ustanovením s.ř.s. ani jiného právního předpisu. Zdejší soud tedy na základě obecně uznávaných doktrinálních východisek (srov. např. Hendrych, D. a kol., Správní právo, Obecná část, 5. vydání, Praha, C.H.Beck 2003, str. 178 a násl.) a předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. nález v právní věci sp. zn. I. ÚS 512/02 ze dne 20.11.2002, usnesení v právní věci sp. zn. I. ÚS 422/99 ze dne 8.12.1999) a Nejvyššího správní soudu (usnesení rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 2 Afs 144/2004 ze dne 31.8.2005, rozsudky v právních věcech sp. zn. 3 As 52/2003 ze dne 1.12.2004, 2 Aps 1/2005 ze dne 17.3.2005, 2 Aps 3/2004 ze dne 4.8.2005, usnesení v právní věci sp. zn. 2 Afs 144/2004 ze dne 2.11.2005) vyložil pojem zásah (ve smyslu § 82 s.ř.s.) tak, že jím mohou být především aktivní úkony správních orgánů nebo jiných součástí veřejné správy v rámci výkonu veřejné moci, související s výkonem správní činnosti označované jako „správní dozor“ v nejširším smyslu (ve vztahu k právě posuzované věci není třeba se dále zabývat možností považovat za určitých okolností za nezákonný zásah i faktickou nečinnost; i k tomu již existuje prejudikatura, ta však ve vztahu k nyní posuzované věci není podstatná). Z pohledu nezákonného zásahu aktivním úkonem správního orgánu nebo jiné součásti veřejné správy je podstatné, že se tak může typově jednat o jednorázový a protiprávní útok orgánů veřejné moci vůči základním ústavně zaručeným právům, který v době svého působení představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Musí být zároveň splněna podmínka bezprostřednosti takového zásahu (doktrína hovoří o bezprostředním zásahu v souvislosti se správní činností k odvrácení nebezpečí, které bezprostředně ohrožuje právem chráněné zájmy, jímž veřejná správa fyzicky zasahuje do právních poměrů osob, které toto ohrožení vyvolaly, popř. třetích osob, a omezuje je v jejich právech). Tradičně jsou za takový zásah považovány autoritativní úkony úředních osob bezprostředně omezující jejich adresáty v jednání, jež by jinak uskutečňovat mohli, které pro svoji neodkladnost nejsou uskutečňovány jinak obvyklým procením postupem respektujícím všechna procesní pravidla správního řízení zakončeným vydáním správního rozhodnutí. Důvodem takových autoritativních úkonů je typicky neodkladná potřeba ochrany života, zdraví, majetku a veřejného pořádku. Právě uvedené pojetí nalezlo dle zdejšího soudu svůj odraz i v důvodech kodifikace řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu do s.ř.s. (§ 82 a násl. s.ř.s.). Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu s.ř.s. jde o další novou formu soudní ochrany ve správním soudnictví, jejíž osnova pokrývá širokou škálu tzv. faktických zásahů, typicky různých policejních přehmatů, kde byla veřejností i soudní judikaturou pociťována zákonná mezera veřejnoprávní ochrany. Pravomoc soudu tu byla formulována jen jako subsidiární; nastupuje tedy jen tam, kde jiná právní možnost ochrany chybí. Jak je uvedeno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4.8.2005, č.j. 2 Aps 3/2004-42, publikovaném pod č. 720/2005 Sb. NSS, ve vztahu mezi žalobou proti rozhodnutí a žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu má primát žaloba proti rozhodnutí a možnost úspěšně podat žalobu proti nezákonnému zásahu nastupuje teprve tehdy, pokud žaloba proti rozhodnutí nepřipadá v úvahu. Účastník řízení tedy nemůže volit, kterou z těchto žalob bude považovat za výhodnější a které řízení bude žalobou iniciovat. Podá-li žalobce žalobu, je zásadně na něm, aby v ní řádně označil jednání, které považuje za nezákonný zásah, a aby také doložil, že k tomuto jednání skutečně došlo tak, jak v žalobě tvrdí. Žalobce v daném případě shledává nezákonný zásah v údajném porušení mlčenlivosti ze strany pracovníků žalovaného. Blíže však neuvádí, v čem toto porušení mělo spočívat, jaké informace o žalobci měl žalovaný (resp. jeho pracovník) sdělit ani komu. Poukazuje pouze na to, že navrhuje vyslechnout pracovníky Úřadu práce, „kteří s myšlenkou likvidace žalobce operují od počátku daňového řízení“. Soud však nespatřuje žádnou souvislost právě popsaného tvrzení s údajným porušením povinnosti mlčenlivosti podle § 9 a § 52 daňového řádu. Sám žalobce přitom uvádí, že jeho podnikání je vnímáno jako „nepřijatelné“ jak pro okolí, tak pro „místní a regionální orgány státní správy“. Zjevně je tak vnímáno dlouhodobě a žalobce nijak neosvětlil, jak tato skutečnost souvisí (nebo má souviset) s údajným porušením povinnosti mlčenlivosti ze strany pracovníků žalovaného. Žalobcův důkazní návrh tedy soud neprováděl, neboť žalobce nekonkretizoval osoby, které mají být vyslechnuty, navíc výslech blíže neurčených pracovníků Úřadu práce, kteří „operují s myšlenkou likvidace žalobce“ nijak nemůže potvrdit porušení povinnosti mlčenlivosti (navíc nijak nekonkretizované) pracovníky žalovaného. Žalobce tedy řádně netvrdil ani nedoložil údajné porušení povinnosti mlčenlivosti ze strany žalovaného. Vzhledem k tomu, že soud není oprávněn za žalobce cokoli domýšlet či dohledávat, shledal tento žalobní bod nedůvodným. Žalobce dále namítá, že se pracovnice žalovaného při místní šetření chovala nevhodně a znevažovala tak zástupce žalobce i žalobce. Jistě je třeba souhlasit s tím, že se úřední osoby mají v úředním styku chovat vhodně a zdvořile. To je jim ostatně přímo uloženo § 6 odst. 4 daňového řádu, podle něhož jsou úřední osoby povinny vyvarovat se při správě daní nezdvořilostí. Pokud měl žalobce, resp. jeho zástupce pocit, že se pracovnice žalovaného chovala při místním šetření nevhodně či nezdvořile, měl tuto skutečnost zmínit a trvat na tom, aby byla zaznamenána v protokolu o místním šetření. Právě protokol popisuje místní šetření a je-li zástupcem žalobce bez výhrad podepsán (jako tomu bylo v daném případě), je zásadně potvrzena jeho správnost. Pokud zástupce žalobce žádnou výtku k místnímu šetření při sepisu protokolu neměl, je nyní, pokud tvrdí něco jiného, jeho důkazní situace výrazně ztížena. Žalobce přitom nevhodné chování pracovnice při kontrole ničím nedokládá. Jestliže dovozuje, že je toto nevhodné chování potvrzeno tím, že bylo zmíněno ve „Vyrozumění o výsledku šetření stížnosti a opatřeních přijatých k nápravě“ ze dne 14.7.2016, nelze s ním souhlasit. Pasáž, kterou žalobce v replice cituje, totiž nic takového nepotvrzuje. V daném případě tedy žalobce nijak neprokázal, že by se pracovnice žalovaného chovala při místním šetření nevhodně či nezdvořile ani to, že by předjímala výsledek daňové kontroly. Rovněž nijak neprokázal, že by musel v důsledku jejího jednání zástupce žalobce vyhledat lékařské ošetření. Za situace, kdy ani protokol o místním šetření žádnou výtku zástupce žalobce ve vztahu k průběhu místního šetření neobsahuje, nelze žalobci přisvědčit. Soud tedy uzavírá, že žádné z jednání pracovníků žalovaného, které žalobce považuje za nezákonný zásah, žalobce nijak neprokázal. Za situace, kdy není zřejmé ani ze správního spisu, nelze než uzavřít, že se žalovaný žalobcem tvrzeného jednání nedopustil. Žaloba tak není důvodná, a proto ji soud podle § 87 odst. 3 s.ř.s. zamítl. V. Náklady řízení O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží; to náleží žalovanému. Tomu však žádné náklady přesahující jeho běžné náklady úřední činnosti nevznikly, navíc jejich náhradu žalovaný ani nepožadoval, a proto soud rozhodl tak, že žalovanému, byť procesně úspěšnému, se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 7. září 2016 Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r. Romana Lipovská předseda senátu